Moje hudební pouť

26. března 2009 v 13:38 | onni |  Hudba
Kdo zná Facebook zajisté ví, že je přeplněný různými testy a quízy, kde může člověk zjistit, jaký je typ čokolády, jaká je pohádková postavička, nebo jak dobrý je v sexu. Jednou jsem si podobný test udělala, týkal se hudby a závislostí na ní. A jaký jsem měla výsledek? Jsem prý hudební maniak a hudba je můj život.

Ale je to opravdu tak? Nebývá hudba životem spíše aktivních hudebníků? Nikdy jsem neměla žádné výrazné sklony patřit k nějaké kapele, skládat hudbu. Jako malá jsem se učila hrát na piáno, což mi moje mamka časem znepříjemnila (dnes mě to štve), taky zahraji něco málo na kytaru. Je fakt, že ačkoli neznám noty, jsem schopná si brnkat na strunách či klávesách cokoli a ono to má melodii, tudíž nějaký ten hudební sluch mám. Tady to ale končí. Nebo začíná?


Nejednou jsem se zmiňovala, že jsou mojí rodiče hudební nadšenci, ačkoli v dnešním starším věku se ji už výrazně nevěnují. S otcem jsem na příklad byla na koncertě Rolling Stones v Praze. A mamka? Je to učitelka klavíru, takže de facto se klasické hudby ani vzdát nemůže.

Přesto, když jsem byla malá, byla ta klasika kolem mě pořád, v hudbě jsem žila. Rodiče dokonce sami vystupovali s pár lidmi na různých akcích, dodnes nezapomenu, jak měl taťka v rohu velkou basu a já si jí pořád prohlížela. Často vytahoval svoje housle, nemusel ani hrát, ten nástroj mi připadal úžasný, ty propracované oblé tvary, struny, smyčec s již trochu opotřebeným vlascem. A když mamka otevřela křídlo piána - to byl teprve svátek! Důkladný systém klepáčků a nitek mi, jako dítěti, vytvářel neskutečné příběhy malých potvůrek, díky kterým tento velký nástroj hrál. Byl to samostatný svět, krom lezení po stromech, jízdy na kole či hraní si s barbínama k mé bezstarostné dětské hře patřilo i zkoumání podivuhodným přístrojů, které vydávaly ty nejkrásnější zvuky, jaké si z dětství pamatuji.
Chopin - Waltz in C minor



Jedním z prvních idolů populární hudby, které si z brzkých let vybavuji, byla Dáda Patrasová. Její pohádkové písně o tom, jak chytila na pasece žížalu, mě pronásledovaly kde se dalo. Dodnes mi rodiče vyprávějí, jak, když jsme byli v Praze, mi museli ukazovat nějaký cizí dům v noci, protože jsem strašlivě práhla po tom vědět, kde bydlí Dáda. Na VHS s domácím videem zpívám zmiňovanou Žížalu kde se dá. Dnes je to sranda, ovšem mým rodičům z toho muselo už hrabat.
Dáda Patrasová - Chytila jsem na pasece žížalu (cítite ty rock'n'rollové motivy?:D)


Nic ale nepřekonalo moje výrazné sklony si písně vymýšlet. Na videu máme dokonce nahrané, jak zpívám mnou vymýšlenou koledu, která zní, jako by byla zpívaná maďarsky. Jednou jsem toto dokonce nahlas zpívala cestou autobusem, moje matka mi to předhazuje dodnes. Ano, ještě že se tomu všemu můžeme teď zasmát, přesto doufám, že mé dítě nebude po mně.

Následovaly hlavní i vedlejší role ve školních představeních. V tom jednom jsem dostala hlavní roli právě proto, že jsem v druhé třídě dokázala vyzpívat leccos (samozřejmě jak na dítě), jinou jsem ale hrála proto, že jsme byla strašlivě uřvaná - no ano, hrála jsem Babu Jagu. Pro otce svých dětí si budu rozhodně vybírat někoho klidného, a doufám, že budou po něm.
Byly sbory, schole, všechno možné, různé pokusy se hudebně vzdělávat, ale to padlo. Ostatně, jako skoro všechno.

Ale zpátky k hudbě samotné. Byl někdo, kdo mě provázel mým hudebním světem od dob co si pamatuji. Když jsem byla mladší, měli jsme na VHS nahraný film Moonwalker. Tím to asi začalo. Koukala jsem na to pořád. Bylo mi 6 let a se sestřenkou jsme Michaela Jacksona líbaly na obrazovce televize. A hudba? Kazety jsem měla všechny. Hudba Jacksona je výjimečná v tom, že každá skladba dokáže zaujmout něčím jiným. Člověk je schopen poslouchat skladbu po padesáté a znovu v tom objeví něco nového. Pop, elektronika, r'n'b, soul, rock - v tvorbě Jacksona lze najít všechno. K tomu stačí přidat jeho stylové klipy a pohyby a člověk se rázem zamiluje. Dá se říct, že Michael Jackson je co se hudby táče moje celoživotní láska.

Michael Jackson - Smooth Criminal (video z filmu Moonwalker)



V jistém věku, nevím přesně kolik mi bylo, jsem začala sledovat Eso. A tak jsem jednou viděla skladbu An Angel, zpívanou nějakou Kelly Family. Jakožto fanoušek Beverly Hills 90210 jsem si myslela, že je Kelly ženské jméno a Family příjmení. K tomu se přidaly dlouhé vlasy zpěváka a měla jsem nový ženský hudební idol. Netrvalo dlouho a byla jsem vyvedená z omylu. Což nebylo až tak hrozné, protože místo divné slečny se přede mnou a mou sestrou najednou ukázali dva krásní chlapci - Angelo a Paddy Kelly. Pokud si dobře vzpomínám, Angelo byla má první platonická láska. No, pokud nepočítám Michaela Jacksona, Supermana nebo Winnetoua.
Kelly Family - An Angel

Moje sestřenice, v té době ji bylo asi 14, jednou přitáhla Bravo. Tehdy se taky skladba Angel prala v Esu o první místo s We've got it goin od od Backsteet Boys. Ovšem, dívčí hádky o tom, která kapela je lepší se v nitru táhly spíše z důvodů výraznějších sympatií ke členům těchto souborů. Nevím kdy a jak, ale v jisté chvíli mě nějak Kelly Family přestali bavit a mou novou láskou se stal B-rock. K dalším boysbandům jsem se už ale nedopracovala. Ovšem, byli tu N'sync, Take That, East 17, Boyzone, později třeba Westlife a Blue, tyto kapely se ke mě dostávaly náhodně díky médiím. Byly tady přece i jiné fomace - jako Spice Girls. Jejich hitovky mě v dnešní době doprovázejí v největším počtu, co se nostalgické doby týče. O Eiffell 65 mi zase pořád jiná sestřenka tvrdila, že je to strašně komerční a já netušila o čem to mluví. Pak se ještě přidali fešáci z Moffatts a nepopírám ani, že Britney Spears mě svým prvním albem dostala.

Backstreet Boys - We've got it goin on

Spice Girls - Mama



Kapel a zpěváků/zpěvaček bylo spoustu. Bravo v té době bylo opravdu hudebním časopisem po mladé a nestávalo se, žeby v něm bylo 5 čísel po sobě úplně to stejné. Popový svět 90. let byl opravdu široký, každý teenager si mohl vybrat. Jasně, kluci se koncentrovali kolem Landy či Orlíku, my holky jsme ale po nocích snily o prvním polibku z úst Gila Ofarima.

Gil Ofarim feat. Moffatts - If you only knew


Nevím přesně, kdy přišel zlom a zda to vůbec zlom byl. Nevím zda to nepřišlo postupně, druhoplánově. Přesto ale vím, co tento převrat způsobilo. Byl to koncert polské rockové skupiny Perfect. Koncert spíše pro menší množství lidí (i když je tato kapela v Polsku opravdu populární a dodnes bývají jejich koncerty lehce vyprodané), stála jsem v první řadě, a ačkoli jsem od nich znala asi jen dvě skladby, učarovali mě. Dokonce jsem od nich měla svůj první autogram a někde doma v tom mém nepořádku nejspíše ještě bude. Nějak jsem věděla, že od této chvíle bude všechno jinak. Přestala jsem hltat kapely, které měly v popředí hezké tvářičky. Začala jsem poslouchat rock. K Perfect se přidaly věci jako Lady Pank, Budka Suflera, Lombard, Maanam, Róże Europy, De Mono, Hey, Robert Gawliński, O.N.A. a Urszula.

Perfect - Niewiele ci mogę dać


Lady Pank - Kryzysowa Narzeczona


O.N.A. - Kiedy powiem sobie dość



V létě, po 8 letech, hráli Perfect na tom samé místě. Po 8 letech jsem je viděla znovu, už jako dospělá a už jako znalec jejich tvorby. A tak jsem přemýšlela, jak moc změnili můj život. Přesto, je jedna kapela, která ho změnila víc a to k nepoznání.
HIM. Ano, komerční, dnes poprockoví HIM. S charismatickým Valem na čele. Dnes o ně zavadím jen náhodně a je fakt, že těm albům, které jsem s to poslouchat se vyhýbám cíleně. Tehdy ale byla jejich hudba takovou součástí mého života, jak to jen jde. S příchodem internetu jsem o nich mohla číst, mohla jsem studovat jejich texty, najednou byla Valova slova pro mě něco jako Nový Zákon. Možná to zní trapně, možná je to klišé, možná je to jen blbá kapela, co neumí hrát. Tehdy to ale tak nebylo. Neznal je kdekdo a pokud ano, smýšlel o nich jako o satanistické bandě, které by se měly děti vyhýbat.
HIM - Don't Fear The Reaper (cover)


S příchodem HIM a s příchodem internetu se pojí ještě jedna věc. Kdysi dávno, tuším že nějaká Španělka, založila web, kde koncentrovala příběhy fanoušků a hlavní role v těch příbězích hráli právě členové kapely. Samozřejmě autorkami byly slečny a samozřejmě to byly romantické story, které ale často končily nešťastně. Tato stránka měla i svou polskou alternativu, dnes už je toněkolik let, co nefunguje. Tehdy jsem ale na tom webu trávila opravdu hodně času. A dodnes si pamatuji, jak to na mě působilo. Bezstarostný život puberťáka, který běhal po gymplu a po akcích, který řešil akorát to, že má kocovinu či že nemá úkol do matiky, se rázem změnil. Najednou mi život začal připadat nesmyslný. Mohl za to HIM? Mohly za to jeho texty? Mohly za to příběhy? Nebo jsem byla už předem určená k ne příliš šťastné pubertě? Každopádně, HIM a příběhy mi najednou uvědomily něco, co jsem si vůbec nedokázala připustit - smrt. Mladý člověk si totiž ne úplně uvědomuje, co sebou smrt nese, často o tom vůbec nepřemýšlí. V tomhle jsem byla jiná. Ale ne, rozhodně jsem se nezačala oblíkat do černé a tvrdit, že jsem gotička. O existenci gotiky jsem v té době neměla ani páru. O té jsem se dozvěděla až jinou cestou.

Mezi internetovými fanoušky HIM se často objevoval jakýsi pojem - The 69 Eyes. Dokonce i v příbězích ho šlo zahlédnout. Pamatuji si, že když jsem prvně viděla fotky Jyrkiho, nechápala jsem, proč je kolem něho takový humbuk a úplně normálně se mi zdál ošklivý. Stejně tak Jussi, ačkoli ten celkem zaujal mou sestru. Když jsem si ale stáhla první skladbu - Betty Blue - byla to láska na první poslech. V té době jsem se už začala trochu zajímat, cože to je ten goth'n'roll a celý ten gothic rock.

The 69 Eyes - Velvet Touch


Tyto dvě kapely dost valnou část mého zatím krátkého života stanovily to nejdůležitější, co jsem měla. Psychický stav se ale nezlepšoval, bylo to naopak horší. Dnes by to většina lidí připisovala depkám v pubertě, tehdy to ale ještě tak obvyklé nebylo. A po čase se to vyvinulo v psychickou chorobu, kterou řeším dodnes (ano, ano, onnea měla taky depky a sklony k sebevraždám, co jste si mysleli?). Přesto, byl to můj vlastní svět a málokoho, hlavně rodiče, jsem do něho nepustila.

Proto, když už jsem tam někoho pustila, nebyl to jen tak někdo. Byly to první lásky, a hlavně první zklamání. Byla jsme jiná, to do jisté míry přitahovalo. Ale byla jsem hlavně ta divná s divnou hudbou a to byla posléze moje tragédie. Do okamžiku, než jsem potkala jistého člověka. Ten poslouchal třeba Avril Lavigne, ale také HIM. Díky této kapele jsme se de facto poznali. Byli jsme přáteli asi rok, pak jsme spolu začali chodit a veškeré hudební inovace jsme sdíleli spolu. V době modemového internetu, kdy měl člověk povolenou jen hodinu denně po sedmé večer samozřejmě nebylo jednoduché věci sehnat. Hlavně pak první album HIM a mít celá alba 69 Eyes, starší než Blessed Be, to už byl učiněný zázrak. O to větší byly radosti ze získaných alb a časem byly kolumny cedéček u hi-fi věže větší a větší.

Jelikož byl můj dnes již bývalý přítel začínající elektrotechnik, byl také jedním z prvních známých, kteří si pořídili rychlejší net. Začalo se stahovat, často to byly různé druhy metalu, kapely jako In Flames, Crematory, Before the Dawn, Godgory, Entwine, To/Die/For, Nightiwsh... Ale, hlavně a především - objevili jsme Joy Division. Od nich už nebylo daleko k The Cure ši Sisters of Mercy a Bauhaus. S přítelem jsme docela dost koketovali s metalem, přesto, Joy Division a The 69 Eyes našemu hudebnímu vkusu vévodily. A tak, ani nevím kdy, jsem se dostala ke gotice a gothické hudbě. A ta sebou nesla i všechny další věci.
Nightwish - 10th Man Down

Before the Dawn - My Darkness


¤¤¤¤¤¤¤¤

Joy Divison - Disorder (první skladba, kterou jsem od nich slyšela)


The Cure - Forest


Gothická hudba je součástí mého života prakticky dodnes. Některé kapely jsou dnes už zapomenuté, některé pořád zůstávají, a samozřejmě přicházejí nové. Fields of the Nephilim, Clayn of Xymox... či Skeletal Family, Antiworld, Alien Sex Fiend, Golden Apes, Rosetta Stone, Paralysed Age, Specimen, Love Like Blood, House of Usher, Joy Disaster a samozřejmě i darkwave - stovky kapel, každá je něčím výjimečná a většina z nich se mi pojí i s nějakým zážitkem. S příchodem na výšku a novými známými, s dsl internetem, s dostupností koncertů, s popularitou gotiky, s tím vším jsem měla v jednu chvíli takový zásob gothické hudby, o jaké se mi ani nesnilo. Gothická hudba mi v životě dala to, co nic a nikdo jiný. Dala mi pocit, že se už nemusím schovávat, stydět se za to, že jsem magor, ba naopak si to hezky užívat a lidi tím provokovat. Bohužel, přinesla mi i mnoho zlého. Ovšem, tohle je samozřejmě zase jiný příběh, a příliš dlouhý.

Paralysed Age - Nocturne


Golden Apes - Ferryman


V jisté době, ovlivněna jístou nejmenovanou osobou, jsem koketovala opravdu výrazně s metalem. Ale poněkud jiným něz doposud. V mém playlistu se objevily věci jako Burzum či Emperor, ale také Drudkh, Solefald, Skyforger, Samael, Ephel Duath, Frantic Bleep, Arcturus, Borgnagar a podobně. Z těcho kapel si pustím dnes už ale opravdu minimum, monžá proto, že se mi nechce vzpomínat na osobu, která mi tyhle (opravdu skvělé) kapely prinesla.
Ephel Duath - Labyrinthine






Gotika mi dala pocit, že je normální něco, co normální není. A nejspíše se z toho nikdy nedostanu. Dala mi sice Dark Entries, ale vzala mi hodně času a způsobila, jako šílenému cholerikovy, mnoha rozčilování se kvůli věcem, které dnes už vidím jako ne tolik důležité. Dokud byla hudba, byla jsem schopná přežít všechno. V jednu chvíli už ale hudba přestala být tak výrazná... Najednou jsem měla pocit, že mi ta hudba už nemůže nic dát. A když není hudba, kterou vidím v gotice jako nejdůležitější, co v té gotice dělám já sama?

Už delší dobu jsem se začala potácet ve více či méně příbuzných stylech. Dream pop, shoegaze, visual kei, až k alternative/idie rocku a post-rocku. Vrátila jsem se k věcem, které jsem milovala jako malá - ke klasice a Michaelovi Jacksonovi. Tak jsem se dostala třeba až motownu. Tradice či inovace, cokoli mě dnes dokáže zaujmout a jsme za to ráda. Amesoeurs, I love you but I've chosen dakness, Snow Patrol, Gregor Samsa, Slowdive, Luminous Orange, Clann Zu, Kombajn Do Zbierania Kur Po Wioskach, Amanda Woodward, Marvin Gaye, Royksopp, London Electricity, Air, Stevie Wonder, Frank Sinatra, M83, Bowery Electic, Cibo Matto, Enduser, Jaga Jazzist...

Snow Patrol - Run


Gregor Samsa - Even Numbers

Jaga Jazzist - Day


Amanda Woodward - La Decadence de la Decadence


Nejsem schopná říct, co budu poslouchat za takových pět, deset let. Kdoví, jaké možnosti přinese hudební technika. Jsem si ale jistá tím, že můj vztah k hudbě bude pořád stejný. Akorát si nemyslím, žebych se kdy ke gotice vrátila do takové míry jako předtím. Proč? Jelikož kapely jako Hartfield a hlavně Junius mě posunuly zase někam úplně jinam. Opět mi změnily život. V tak obrazném slova smyslu, jak si to kdo vyloží.

Jsem tedy hudební maniak? Určitě. A nejen to. Často mi zvedne náladu už jen ten pocit, že někam půjdu a budu si moci pustit MP3 přehrávač. Hudba pro mě znamená tolik, že některé věci ani nejsem schopná poslouchat, protože mě ničí. Ne, žeby byly tak špatné, ale pojí se mi s něčím, k čemu se už nikdy nechci vrátit. Hudba mě dokáže uklidnit i probudit. Dokáže mě inspirovat i uspat. Dokáže mě rozplakat i udělat šťastnou. Dokáže, že už při prvním taktu je ze mě úplně jiný člověk. Věřím v její sílu. Hudba dokáže změnit způsob smyšlení, názory, životní styl, všechno. Může způsobit zlom, velkou změnu. Ano, hudba je můj život, a k tomu nemusím být ani hudebník či nějaký hudební recenzent.

 


Komentáře

1 Andula Andula | Web | 26. března 2009 v 17:17 | Reagovat

Já jsem s hudbou výrustala tak nějak od malinka...a stále vyrůstám :) Táta hudbu miluje a vlastně jemu vděčím za to,že neposlouchám pop a disco :D Taky jsem někdy ve třech,čtyřech poslouchala Dádu...dokonce jsem s ní byla i na pódiu (jednoduše jsem tam při jejím koncertě utekla),v televizi...ovšem táta mi pouštěl svoji oblíbenou hudbu.Což byli Queen,Led Zeppelin,AC/DC,Black Sabbath atd....Zvláště Queen jsem si neskutečně zamilovala a první hudební nosiš -tehdy samozřejmě ještě kazeta - byli oni.Dodnes je mám ráda :D No pak jsem měla různá období...dokonce i Evanescence,Green Day,HIM,Guano Apes...to byla cca nějaká čtvrtá třída.Nehleděla jsem  na žánr a styl.K tomuhle se přidali Nightwish a já pomalu začala poslouchat metal.Dostala jsem se až k blacku,jeden čas ho opravdu žrala...všechno ostatní pro mě bylo moc měkké :D Naštěstí mě to brzy přešlo,než bych si čistě black asi neposlechla.Potom přišel nějak konec šesté a začátek sedmé,no a já ani nevím jak našla někde v hloubi našeho hudebního skladiště Bauhaus.Netuším,jak se tam dostali,táta je neposlouchá,na tom ale nesejde.Zkrátka jsem se do nich zamilovala.A od té doby pro mě nic jiného neexistovalo.Začala jsem si vyhledávat podobné kapely - Siouxsie,Joy Division,The Cure atd. Ze začátku jsem poslouchala spíše darkwave - zkrátka to,čeho bylo na zahraničních webech plno a bylo to relativně dostupné.Dokonce jsem i v jednu chvíli milovala EBM,záležitost 2 měsíců :D  Teď už jsem cca rok spíše oldschoolová...no a ještě bych mohla zmínit,že díky post-punku a deathrocku jsem začala posouchat i punk a psychobilly,jen tak na okraj :) A že poslední dobou už na žánry vůbec nehledím a poslouchám prakticky všechno :D Jinak já a hudba....hudba u mě hraje prim,hraju na tři nástroje (flétna,keyboard,kytara),ačkoliv vlastně na kytaru se terpve učím.Bez hudby bych si život představit nedokázala,je to pro mě jako jakési palivo...

2 onni onni | 26. března 2009 v 18:22 | Reagovat

no jasne, Guano Apes.. treba jeste Offspring, Red Hot Chilli Peppers.. to bylo nejak v tech mych 14, 15 letech, taky uz dost davno..

ty jses uz zase jina generace nez ja, ty jsi boysbandy nezazila. Jako, hodne lidi na tohle nadava, vzdycky rika, jo ja jsem od zacatku poslouchal/a punk, a zadnou Britney.. ja jsem ale za tuhle dobu rada, aspon jsem si nikdy nevytvorila vylozenou averzi vuci popu a discu (no discu mozna jo, ale ne treba discu 80. let) a nepotrebovala jsem nosit tricka, nasivky, placky s napisem anti disco ligue. Navic, nektere ty popove veci z meho mladi jsou opravdu povedene, dokonce pocatky pop hip hopu, jako kapela Nana, myslim ze tohle hraje podstatnou roli v hudbenim vyvoji cloveka, aby si prosel i ty mainstreamove faze.. jako ja Backstreet boys a ty Green Day.. poslouchat porad jen heavy metal, protoze to mam o tatky? Ne, to pak skoncim tak, ze posloucham heavy metal uz navzdy (znam takove lidi).. navic, heavy metal je taky docela komercni odniz metalu :D

jinak, pridam k clanku jeste videa, psala jsem ho v praci, kde mame zablokovane Youtube :D

3 Andula Andula | Web | 26. března 2009 v 20:13 | Reagovat

chytila jsem na pasece žížalu,žížalu....skvělé vzpomínky na těch několik krásných let dětství v Praze....nj,to je už dávno pryč....jinak já jen díky tátovi vždycky víc tíhla k rocku :D zkrátka jsem to poslouchala 'od  kolíbky'....ale i on si občas poslechl třeba Michaela Jacksona,Abbu atd....takže nijak hudebně omezená jsem nikdy nebyla :) možná táta byl,poslouchal docela pořád to samé...nu ale byla to já,kdo chtěl chodit na koncerty,tak šel vždy pěkně  semnou (ono třeba v 11 mě ještě těřko mohli pustit samotnou :D),poslechl si pro něj neznámou kapelu a hned měl nový objev...za ty 3-4 roky jsem mu rozšířila jeho oblíbence o opravdu velké množství kapel i žánrů :)  takže teď už poslouchá vše možné od Sisters Of Mercy,po Tleskače,český punk či black metal..no a dřív neposlouchal ani jedno,takže mám asi velký vliv :D (a dobrý čich na hudbu :p) a k těm mainstreamovým fázím....já je prožívám neustále,třeba teď s The Killers a Amy Winehouse :D a co,se mi to líbí :D

4 onni onni | 26. března 2009 v 20:56 | Reagovat

jo, to muj otec je na hard rock.. takze pravidelne dostava pod stromecek nejakou vypalenou hudbu, pac on si o to sam nerekne, nejak to neresi.. ale nejvic prave zral Queeny, kdysi jsme meli na VHS nahrany koncert, to nam taky furt hralo, ted uz to mame na DVD, i Deep Purple.. dokonce byl s nama i na MORu na HIM jednou, ne zebysme byly male, ale on nas tam vezl, tak mi rekl, at mu taky objednam listek, prece tam pujde taky ne!:D nj, ale to byl uplne prvni MOR, to bylo vlezne za pakatel..

ale z ceho byl naposled muj otec odvazanej byla skladba z Once - Falling Slowly, to mi rekl at to stahnu a hralo mu to porad :D no a letos jsem nasim zase nadelila hudbu, tentorat Forever classics, 16 cd, a par navic k tomu.. a tatka je nejvetsi parmen, kukni sem - par fotek z oslavy 50tin nasich, jak pari na Black Sabath ci co to bylo :D (ke konci) http://onnea.rajce.idnes.cz/Urodziny_50_-_mama_%26_tata/ jmeno a heslo - urodziny

5 Lúmenn Lúmenn | Web | 26. března 2009 v 21:51 | Reagovat

Tak o tomhle jsem taky jednu dobu uvažovala - napsat článek o historii mého hudebního vývoje:) Zatím jsem se k tomu nedokopala, nicméně tvá pouť je taky velice zajímavé počtení:)

6 onni onni | 26. března 2009 v 21:57 | Reagovat

lum, jsem neměla co dělat v práci, víš jak :D

7 Andula Andula | Web | 27. března 2009 v 17:34 | Reagovat

hehe,fakt dobrej pařmen :D no to můj táta taky...vždycky ke konci koncertu vleze do poga (a jelikož já pogo miluji,jsem vněm samozřejmě taky) a 'řádí' ze všech nejvíc a je tam pochopitelně nejstarší...to já pak vždycky z poga odcházím :D jednak se za něj tak trošku stydím (nevím ale proč,má na to právo si zapogovat) a navíc je dosti nebezpečný...rozhazuje lokty do všech stran,už jsem taky schytala :D

8 onni onni | 29. března 2009 v 13:41 | Reagovat

jej, tak to kdyby muj tatulda se svymi skoro 100 kilama zacala valit pogo, nejspis by si uz nikdo jiny nezapogoval :D navic, tatka je spise na klasicke mlaceni hlavou, nez valeni celym telem kolem sebe, a rad tanci valcik.. pokud vubec se k tomu tanci dostane, na spolecenskych akcich travi radjei cas u panaku :D coz mame tak nejak vsichnbi po nem, akorat maminka z toho nebyva moc nadcena :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama