Duben 2009

"Netemná" gotika

28. dubna 2009 v 0:26 | onni |  Creativity
Když se řekne gotická architektura, většině lidí se vybaví synonima temný, ponurý, melancholický až depresivní. Ano, pro dnešního jedince se gotický sloh pojí zrovna s těmito epitéty, ačkoli v minulosti to tak vůbec nebylo.
Už jen základní princip - vymyšlení nového opěrného systému stavění zdí, aby se mohlo postavit veliká okna a dovnitř tak, narozdíl od rotund, mohlo projít co nejvíce světla. Navíc, gotická katedrála byla kdysi ve městě tím nejvýšším bodem - jakousi symbolickou naději, cílem. Bohem - světlem.
Dnes to bohužel nelze úplně pocítit, nejen, že pro člověka, který je zvyklý na eleketřinu, je v gotických katedrálách prostě a jednoduše tma, v dnešní době se už ani nedochovaly barevné nástěnné malby. Přesto, je několik vyjíměk.
Když jsem si dnes prohlížela fotky z různých míst, kde jsem byla, vzpomněla jsem si právě na tento fenomén. A proto použiji právě svoje fotky, abych ukázala, jak moc netemná ta temná gotika vlastně byla.

Saint Chapelle v Paříži

Byla prakticky celá zrestaurována, proto lze zde vidět výrazné barvy a také islámské a bizantské vlivy.




Ačkoli se gotická architektura pojí hlavně s Francií, své významné zastánce má i v Itálií. Ovšem, zde má svůj vlastní ráz, doptupnost mramoru totiž dělá své. Je ale díky tomu dobrým příkladem absence temna.
Proto, pokud se chce někdo přesvědčit na vlastní oči, že gotický sloh vlastně není až tak temný, nechť vyráží do slunné Itálie.

Dóm v Orvietu

Film - The Secret of NIMH - Tajemství NIMH

27. dubna 2009 v 0:00 | onni |  Nostalgie
Kdybych sem měla dávat všechny pohádky mého dětství, na které si vzpomenu i nevzpomenu, nepsala bych zde o ničem jiném. Toto ale není jen tak obyčejná pohádka...

http://laurendo.files.wordpress.com/2008/02/secret-of-nimh.jpg

Příběh odvážné paní myšky, které zemřel manžel a ona se musí postarat o své děti, z nichž jedno je těžce nemocné. Jde proto za Velkou Sovou, která ji navede na krysy z NIMHu. Paní Brisby se tak dozvídá historii o životě i smrti svého manžela, poznává tajemství NIMH a díky lásce a své odvaze zachraňuje své děti před smrtí.
Nádherná příběh o zvířatech, které symbolizují lidi tak moc, jak to jen jde. Je zde odvaha, láska, humor, magie i kouzla, ale také moderní svět, boj, zloba a smrt. Vzhledem k tomu, že je tento film z roku 1982, sami si dokážeme představit, kam až v dnešní době dospěly pokusy na zvířatech.
Dokonalá pohádka, další z těch, kterou již dnešní děti, vychované na Pixarovkách (které jsou samozřejmě taky dobré), nepoznají. Nezapomenutelnou atmosféru přidáva soundtrack Jerryho Goldsmitha, jehož skladby člověk z hlavy už nikdy neodstane.

rok výroby: 1982
režie: Don Bluth
hudba: Jerry Goldsmith

Trailer


Ke shlédnutí v angličtině na YT:

http://www.youtube.com/view_play_list?p=4F11EA4BFF5D0E05&search_query=secret of nimh

Jerry Goldsmith - Flying Dreams
(video nepatří k filmu)


Soundtrack ke stažení:

http://www.megaupload.com/?d=5xwb15ir

Nintendo Entertaiment System aneb "televizní hry"

26. dubna 2009 v 13:20 | onni |  Nostalgie
Jelikož dělám brigádu v Aceru, nevyhnu se občas diskuzím o počítačích. Ne žeby mi to vadilo, koneckonců, trochu se o to zajímám. A tak se občas s jedním známým z práce bavíme o operačních systémech, dvoujádrových procesorech, grafických nárocích a tím pádem často skončíme u her. Známý si v tom docela libuje a ačkoli mě baví poslouchat o tom jak má "ten nejnovější Tomb Rider nadupadnou grafiku", já osobně k tomu nemám co říct, protože z nových her hraji pouze The Sims 2 a ty mi na herní absťáky bohatě postačí.
Naposledy jsme se ale od nových her dotsali k těm starých, kdy jsem řekla, že jsem vždycky ráda hrávala na příklad věci z produkce Apogee a nejvíc se mi v paměti zafixoval Commander Keen (těch bylo tuším 5), Letní či Zimní olympijsé hry či Prehistorik 1 a 2 a Prince of Persia.
Takto jsem si vzpomněla právě na televizní hry. Konzole určena pro TV, s na dnešní dobu dosti pofiderním designem, o 2D grafice ani nemluvě. Ale já si u toho užila tolik zábavy, jako u žádných her později. Proč? Protože mě nebavilo jen hrát, ale také koukat jak hrajou jiní. Často jsme se všechny děti z rodinky sešly u televize a koukaly na experta na konkrétní hru. Jednomu šly nejvíc střílečky, jinému logické hry. Ale k tomu až později.
Začala jsem patrat po tom, cože to vlastně ty televizní hry byly, protože je jasné, že se nejednalo o produkční název. A našla jsem. Takže nejdřív trochu historie...

Tato 8-bitová herní konzole se narodila v roce 1983 v Japonsku, tehdy známa jako Famicon (Family Computer), a mimo japonský trh se začala prodávat v roce 1985. Tvůrcem byl Masayuki Uemura. K nám se samozřejmě dostala po revoluci a jak jinak, úspěch mimo železnou oponu měl místo i u nás.
Komponenty konzole tvořila jakási základní deska, tedy krabice, kteoru se připojilo ke zdroji a TV. K tomu byly dva hranaté ovladače a pistolka. Samozřejmě později pribyly i další vymoženosti, existovaly dokonce i půjčovny karet s hrami, mezi základní ale patril třeba Super Mario Bros, Contra, Ice Climber, Pinball, Duch Hunt, Hogan's Alley, Doney Kong a spoustu dalších.
Ovšem, jak uz to tak s vývojem techniky bývá, něco přichází, něco odchází. Na trhu se postupně začaly objevovat nejrůznější kopie tohoto systému, později přerostly v konkurenci a životnost NES byla tatam. Techniku se prostě zastavit nedá.

Krabice Famicon

File:Famicom disk system.jpg


Skladby - písně z anime

23. dubna 2009 v 21:04 | onni |  Top 5
Japonská hudba je dost zajimavá a jiná, to zajisté ví každý. Taky mých uchem už něco málo prošlo, jako Gackt či Dir En Grey, stejně mi ale v paměti zůstaly hlavně skladby, které byly použity jako theme v anime. Těchle pět mám nejraději.

5. místo

Hell Girl



Mine: Kočka

21. dubna 2009 v 13:57 | onni |  Creativity
A do třetice...


Celé dva dny se připravovalo tuto oslavu. Čekalo se něco nového, něco úžasného, ale hlavně neznámého. Nikdo vlastně nevěděl, o co tady jde.
Bylo to jako maškarní bál, jen přetvářka, údiv, nadšení, nervozita, strach, radost. Všechno bylo vidět v tvářích lidí, co se hemžili jeden za druhým ve velké síní. Byly to jenom masky, nikdo už vlastně nic necítil, už dávno lidé ztratili schopnost vyjádřit správně to, co v sobě cítí. Nevěděli jak se to dělá.
Ačkoli se tudy prodíraly davy lidí, jeden za druhým se plížil do různých míst sálu, jakoby doufal že právě tam se to stane, nikdo přesně nevěděl co se to má vlastně stát. Byla to nová naděje, nová šance začít vše od začátku, zapomenout na minulost, vzdát se všeho rádoby potřebného k životu. Nikdo už vlastně nevěděl co chce. Všichni zapomněli.
Jedna neznámá osoba stála na nádvoří, dívala se před sebe ve směru do noci zahaleného parčíku, a naslouchala lehkému šumění listí vysokých stromů. Bylo zajímavé, že právě ten lehký větřík, který byl příčinou pohybu listí, osoba klidně stojící necítila. Bylo jim dáno cítit jen něco, každý měl jinou schopnost, jiný pozůstatek z dob, kdy se ještě mohli nazvat lidmi.
A nyní se očekávalo nějaký velký zázrak. To, co bylo tak samozřejmé se vytratilo, sami se tak rozhodli, všichni chtěli něco velkého, aniž by si uvědomovali, že potřebuji věci malé.
A dnes se to snad mělo vrátit? Nikdo to nevěděl, ale všichni pocítili dávno ztracený pocit - naději.
Osoba stojící na nádvoří byla ale divně klidná. Rozhlížela se pomalu, snažila se zachytit jakýkoli pohyb. Když najednou ale ucítila něco divného v oblasti holeni. Podívala se dolů. Byla to kočka, které se omotávala kolem nohy této teď překvapené a neklidné osoby. Upřela na kočku zrak. Kočka, se zastavila, projela svým ocasem jednu nohu, pak se vymotala a zmizela v houští parčíku.
Osoba stála bez pohybu. Dívala se do místa, kde před chvíli zmizela kočka. Cítila ji, cítila její teplo, její měkkou srst. Zavřela oči. Když je znovu otevřela vzpomněla si, kde stojí. Obrátila se a chvíli se dívala do velkého sálu, kde bylo ještě pořád rušno.
"Už se to stalo, už je konec," pomyslela si osoba. "Vlastně je to teprve začátek. Nový začátek."
Osoba se obrátila na patě a zmizela v do noci zahaleném prostranství.

Mine: "Konečně jsem krásná"

21. dubna 2009 v 13:48 | onni |  Creativity
Tak, když uz jsem objevila na Pismáku ty moje šílenosti, přidám další věc... trochu morbidnější, mi asi docela hrabalo v ten okamžik.


Byly Vánoce. Byla to jedna z nejkrásnějších zim, jakou tohle město kdy zažilo. Obden svítilo studené zimní sluníčko a padal krásný bílý sníh. Idylka...
Ne, tak to vůbec nebylo... Ano, byly Vánoce, a sníh padal taky. Ale byla noc, asi kolem jedné hodiny a uprostřed velikého pokoje seděla na zemi jedna malinkatá holčička. Držela v ruce mobil, který dostala ke svým šestnáctým narozeninám. Páni, to ale byl dárek, konečně zapadala mezi ostatní, nebyla jen tlustou holkou, která nikam nepatřila. Ano, měla kamarády, ale ti byli příliš daleko, než aby vůbec pochopili co se v ni skrývá. Dokonce jednou dobu chodila s klukem. Ale ten ji nechal, nechápal jí, nebo se možná ani nesnažil jí pochopit. Proč? Mohla si za to sama. Ano, byla ošklivá, tlustá a hloupá. Smála se s ostatními, ale byla to pouze přetvářka, nebo způsob jak si ještě v sobě uchovat poslední zbytky normálního života.
"Kdybys furt jenom nevedla ty svoje pesimistické řeči, ty tvoje kecy o tom, jak jsi sama, jak chceš umřít a nevím co ještě, nikdy by se s tebou nerozešel. A teď tady sedíš, brečíš, a děláš ze sebe oběť. Můžeš si za to sama!" Vzpomínala na slova, které asi před rokem vyřkl člověk, o kterém si myslela, že je její přítel. Spletla se. Lidi, o kterých si myslela, že budou stát v nejhorším při ní se k ni obrátili zády. A možná je odehnala sama? Ano, ten kluk měl pravdu. Byla pouze stínem, bezvýznamným stvořením, flekem na tričku, který nejde dostat pryč.
Bylo tak nádherné ticho.
Nenáviděla Vánoce. Každé Vánoce pro ni byly symbolem toho všeho, co ztratila. Domov už pro ní nebyl domovem. To, v čem kdysi viděla krásu světa zmizelo, najednou, jakoby proste přestalo existovat. Ne, nepřestalo existovat, jen ona to neviděla. Nebo možná nechtěla vidět.
Přestala komunikovat. Neuměla mluvit, naučila se, že je lepší lidem nic neříkat. Stejně by nic nepochopili.
Znovu se podívala na mobil. Pořád dokola si četla zprávu od člověka, který byl jako její starší brácha. Pracoval na tom, aby se znovu naučila mluvit. Nepodařilo se mu to, ale něco se změnilo. Naučila se o svých pocitech psát.

Mine: Riders on the Storm

20. dubna 2009 v 23:53 | onni |  Creativity
Opět jedna stará povídka, napsaná při poslechu Doors.




"... když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne.
'Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne.'"

Toto klepání mne pronásledovalo již od dětství. Bylo tak samozřejmé, jako jistota, že ráno zase vyjde slunce. I když, jak pro koho. Mělo svůj vlastní styl, znázorňovalo jistou symboliku, která měla patřit jen a pouze mně. Bylo zbaveno všech vlastních smyslů, ale umělo je darovat. Rytmus tohoto klepání se nepodobal žádnému jinému, bylo samo o sobě své, originální. Mělo svůj vlastní charakter, dalo by se říct, až nelidský - ano, neklepal člověk.
Vždy jsem měla pocit, že ono klepání něco oznamuje, nevím zda příchod něčeho nebo někoho konkrétního. Ale vždy ho provázel strach. Ruka, jež toto klepání působila, se zároveň dotýkala i mě. Ten dotek nebyl přirozený, byl příliš studený na to, aby mohl být někým milován. Tato možnost se ztratila už dávno.
Ale ono klepání mělo v sobě něco pozitivního, jako by se snažilo dávat smysl mému životu. Životu začínajícího alkoholika, člověku, kterému bylo vše úplně jedno, člověka, jehož smysl bytí byl tatam, z vlastní vůle. Celý tenhle svět bylo místo, kde na jedné hromadě byla láska s nenávisti, a jakákoli deprese neměla sebemenší smysl. Proč taky, svět je již tak dost zkažený, tak proč se ještě víc utápět ve svých vlastních trápeních, které stejně nikoho nezajímaly. Nedokončený román, vše a nic, pro nás, pro vás. Ale nemusíte si to brát.

Pomoc! (už ne :D)

20. dubna 2009 v 21:40 | onni |  Kraviny
Zajisté všichni znají tuto skladbu:


Sabrina - Boys (Summertime Love)

Na Dead Dolls Disco hrávají její rockovou předělávku a já za boha nemůžu zjistit, od koho to je, takže pokud to někdo ví, dejte mi vědět, jinak z toho neusnu!!

-----------------------------------------

Tak už jsem našla, jedná se o toto:


LTNO - Boys

Po tom, co jsem to video stáhla z YT, předělala do avi, dostala z něj zvuk do wav, načež přeconvertovala do mp3, je tato parádní skladba ke stažení zde:

http://rapidshare.com/files/223750348/LTNO_-_Boys.mp3.html

onni je největší ajťák!:D

jajajupijupijeej

19. dubna 2009 v 11:31 | onni |  Kraviny
helee, mam diplom, chaachaaaa (já vím, už mi z těch blogů taky hrabe :D:D:D) ale díky, Lum ;)



a za co jsem ho dostala? Za toto:

Další nudné ráno jsem se probudila opět vedle někoho, koho jsem možná kdysi milovala. Další noc byla jen pouhou zmínkou na téma toho, co mohlo být. A další paprsky slunce, které vykukovaly přes neúplně zavřené žaluzie, mě oslepily a já pocitila další kocovinovou bolest hlavy. Bylo jaro, o tom nebylo pochyb, vše začínalo na novo, sluníčko hřálo víc než je zdrávo, ve vzduchu byla cítit proklamovaná svěžest, všechna stvoření vylézala se svých úkrytů a všichni jakoby si vytvořili nový jarní úsměv - vstříc novým zážitkům! Nový život, či další život, stálý koloběh života. A já budu jaro opět milovat víc než cokoli jiného, i když mě bude ráno bolet hlava z toho, jak mě budí ptáci. Často je to to jediné, co zůstává - po zimě příjde vždycky jaro. Někdo by si řekl, že jsem moc mladá na předčasnou rezignaci a že bych neměla tolik pít. Měl by pravdu. Rozhodně bych neměla tolik pít.

Skladby - Michael Jackson (od alba Thriller) - pomalé písně

19. dubna 2009 v 11:04 | onni |  Top 5
Další várka mých oblíbených songů od MJ. Tentokrát se jedná už o novější tvorbu, která už nemá tak výrazné swingové či rock'n'rollové prvky. Jackson si postupem času od motownu vytvořil svuj vlastní popový styl a dá se říct, že každá z těch mých oblíbených skladeb tady je něčím jiná. Ostatně, to je u tvorby MJ docela častý případ (a vím, že to opakuju pořád).

5. místo

Liberion Girl (Bad)


4. místo

Give in to me (Dangerous)


3. místo

Human Nature (Thriller)




2. místo

Stranger in Moscow (History - Past, Present & Future)


1. místo

Who Is It (Dangerous)




Samozřejmě kousky jako Will You Be There či Heal The World mám taky opravdu ráda, ale tyhle hity zná taky každý ;)





Čarodějnice v Polsku

15. dubna 2009 v 16:59 | onni |  Zajímavosti
Další z nalezených referátů. Tentokrát pro předmět Sociologie čarodějnic e nebyla bych to já, kdybych zase nepsala o Polsku ;)


Každé polské dítě ví, že čarodějnice se odjakživa scházejí na Lysé hoře. Kořeny téhle "báje" sahají do dávných věků, ale vlastně nikdo neví, odkud se to vzalo. Místo sabatu čarodějnic bylo také často nazýváno Babskou horou (jelikož se čarodějnice často nazývalo prostě báby), i když nejsou až tak populární jako slavné Lysé hory.
Nejznámějším místem, kde se v Polsku čarodějnice scházely je pochopitelně Lysá hora v Šwiętokrzyských horách. Tajemná, obklopená legendami hora odjakživa přitahuje pozornost dějepisců a historiků.
Na základě archeologického zkoumání se zjistilo, že kolem VII.-IX. století byla kolem vrcholku hory velká kamenná zeď a dodnes lze vidět její zbytky. Tato zeď byla dlouhá asi 2 kilometry, vysoká 2,5 metru a na její výstavbu bylo použito víc jak 32 tisíc metrů krychlových kamene. Vrchol hory byl pravděpodobně střediskem pohanského kultu. A nejspíše proto byla Lysá hora spojována s čarodějnicemi a jejími slety, které se tam měly uskutečňovat.
V Polsku jsou čtyři vesnice, které se jmenují Lysá hora, a pokud jde o hory, které se tak jmenují, je jich mnohem víc. Dá se předpokládat, že všechna tato místa byla považována za domnělá místa setkání čarodějnic. Pokud jde o babské hory, tak nejvíc známou je Babská hora v Západních Beskydách.

a pak že je ve škole nuda...

15. dubna 2009 v 16:55 Kraviny
Filozofická Fakulta v Brně je známa tím, že člověk může narazit na nejrůznější předměty, které na první pohled moc nedávají smysl a samostatné přednášky ho pak časem udivují. A tak lze studovat polskou rockovou poezii, bestie a bestiáře, dějiny rockové hudby či Sociologii čarodějnice a Faustovo prokletí. Poslední dva předměty jsem absolvovala u stále udivujicího i stálé inspirativního profesora Stříteckého.
Když jsem dělala trochu pořádek ve školní poště, narazila jsem na jeho maily, které nám posílál, když byl nemocný nebo chyběl a tedy nemohl přednášet. No, občas si říkám, že je škoda, že nestuduji obor Sdružená uměnovědná studia.

Přezmilitké i docela zmilitcí, nerad musím Vám sdělit, že 5. 4. budu po Vás  vzdychat v
posteli, jíž v mládí rozumíme jako vzrušivě intimnímu místu, kdežto později jsme už jen
rádi, že si máme kam lehnout. Podloudná chřipčice, doufám že ne ta ptáková, svazuje mne s
tím dnes již méně radostným kusem nábytku. Peřinu mám, jsa pod ní sám. Jsem s Vámi, buďte
se mnou. Srdečně Váš Jaron (da) Střítecký, kandidát téměř všeckéch vět

Milé kolegyně a milí kolegové, bohužel jsem spíš stále nemocnější než udravenější, takže
do velikonoc nemohu vyučovat, pak snad ano, to pak dám zprávu. Hezké velikonoce Váš
Jaroslav Střítecký

Milí přátelé, je mi po Vás o to více smutno, že jsem se dnes dozvěděl o lékařském
rozhodnutí nechat mne ve stavu nemocných nejméně ještě tento a příští týden. Co nejdříve
Vám touto cestou sdělím, co byste si měli a mohli přečíst v uspořeném čase, abychom
zdárně doběhli ke kreditům i vzdělanosti. Kdo potřebuje konsultaci, nechť mi laskavě
mailem pošle svůj text nebo dotaz, budu se snažit vyhovět. Srdečně Vás zdraví Váš
nezdravý Jaroslav Střítecký

Milé kolegyně, milí kolegové, sděluji Vám s radostí, že pokud se dožiji, bude se opět
konat středeční výuka, kosultace atd.Těším se na Vás Váš J. S.

Milí studenti,
náhle jsem onemocněl, a proto má dnešní výuka (tj. 25. října) odpadá. Omlouvám
se za vzniklé potíže.

Milé kolegyně, milí kolegové,
lékaři mne stále ještě drží na řetězu, takže ve středu bohužel nemohu
vyučovat.
Doufám však, že 5. prosince již to půjde. Kdyby ještě zlobili, dám vědět,
abyste mi poslali pilník (nejlépe zapečený ve chlebe) - a já pak ten řetěz přepiluju.
Srdečně Vás zdravím Váš Jaroslav Szřítecký

Milé kolegyně, ctihodní kolegové, vzhledem k rigorózním zkouškám začnu
přednášet (něco třeba i zpívat nebo předcvičovat) o týden později, tj. od
středy 28. února 2007. Těším se na Vás. Srdečně Jaroslav Střítecký

Krása, ošklivost, estetika a hudba

15. dubna 2009 v 16:34 | onni
Dělala jsem si trochu pořádek ve školním mailu a našla jsem pár článků a esejů, se kterými nemám co dělat a místo toho, aby byly zapomenuty, hodím je sem ;)

Krása je v moderní kultuře vnímaná individuálně a subjektivně. Ne všechny věci jsou vstřebávané lidmi stejným způsobem, jelikož to co se líbí jednomu se může hnusit druhému. Pojem krásna se také změnil během vývoje různých filozofických epoch či obecných epoch existence světa. Ve starověku krása byla ztělesněním moci, moudrosti, mužnosti, dobra a síly, a nyní v současnosti je její význam nasměrován do samotné estetiky. Estetika jako věda označuje také jistý vkus, díky určitému vypracovanému systému, který musí být ověřen celými dosavadními dějinami. Estetika realistických směrů bude vždy jiná než estetika nerealistických směrů. Samozřejmě ne všechny druhy dnešní krásy jsou vnímány právě tímto způsobem, takové myšlení utváří v jistém smyslu stereotyp - krása = estetika.



Skladby - Michael Jackson (do alba Thriller)

14. dubna 2009 v 23:27 | onni |  Top 5
Vybrat oblíbené skladby od MJ je opravdu výkon, ačkoli tu svou nejoblíbenější samozřejmě mám a objevuje se tady (i jinde) pořád. Proto jsem rozdělila alespoň jeho tvorbu podle nejprodávanějšího alba všech dob - Thriller. Taky proto, že mi přijde hudba tvořena před touto události poněkud jiná, je víc taneční, víc přímočará a ne-snažící-se-za-každou-cenu-spasit-svět-á. A docela výrazně zobrazuje původní motownovské znění a asi nikoho nepřekvapí, že jsou to vyloženě hity (i když, která MJ skladba není hit?). Takže tady prvních MJ top 5.

btw., to jeho afro prostě žeru!

5. místo

Ben




Parodie na zákonodárce

14. dubna 2009 v 14:24 | onni
Tak to už je i na mě moc! - říkám si, když zrovna otevírám iDnes. (článek)
Pád vlády v době předsednictví, získání hlasů na základě zrušení blbých 30ti korun, neznalost biomasy... divím se jak se jen divit dá, nebo jsem si alespoň myslela - doteď.
Po tom, co se stal David Rath hejtmanem středočeského kraje, řeší se tam pořád dokola třicetikorunové poplatky. Zda se tam řeší i jiné potřebné věci, mi jaksi není známo, ačkoli v diskuzích čtu pořád, jak si lidé stěžují, že na opravy cest peníze nejsou.
Pan Rath bojuje ve svém kraji s poplatky jak se dá, po tom, co mu poslední soud skřižil plány, kdy zakázal poplacení poplatku v krasjkých lekárnách, vymyslel zase něco jiného. V lekárnách prostě budou 30korunové slevy. To, že se mermomocí snaží pořád obcházet zákony, je mu asi jedno. A jeho voličům také.
Já se ptám, jak dlouho ještě? Nebo jinak - kam ještě? Když je tento pán schopný se handrkovat kvůli takové prkotině a dělat vše proto, aby ukázal, jaký je macho, co bude dál? Bude tak dlouho kombinovat se vším, co se mu nebude líbit a pranýřovát za to nechá lidi, kteří jsou u toho vlastně nevině (jak posledně zveřejnil číslo telefonu do práce paní soudkyně). Až vyřeší jednou pro vždy poplatky, pustí se zase do něčeho jiného a zase bude vymýšlet alibistické kroky, a lidé si toho zase nevšimnou, stejně jako si teď neuvědomují, že tech 30 korun stejně platí, jen nepřímo z daní?
Ano, o panu Rathovi se vyprávějí vtipy, lidé se smějí a rozčilují a bohužel hodně lidi pozapomnělo, že i on samotný kdysi ty poplatky chtěl zavést (a to dokonce i značně vyšší). Ale co je na tom nejhoší? Že na to lidé reagují způsobem bohužel naprosto předvídatelným - vždyt to přece před volbama slíbil, tak je dobře, že se teď snazí svůj slib splnit, ne?
Moje mamka mi kdysi říkávala, že přece každý nemůže mít stejný názor jak já, což byla podpásovka, protože já nechtěla souhlas, ale řádnou diskuzi. Když to konečně pochopila, začala říkat - každý přece nemůže být tak chytrý jako ty.
Ano, to je bohužel pravda, takže de facto se ani nedá nic dělat a na reakce lidí, kteří lehce skočí na populistické tahy, aniž by předtím vůbec ještě přemýšleli, člověk může reagovat pouze citoslovcem "ach jo".



Britští turisté si stěžují na bílý písek, ryby v moři i ženy nahoře bez

9. dubna 2009 v 14:34 Kraviny
Každému se občas stane, že jede na dovolenou a věci pak nejsou podle jeho představ. Otázkou je, zda se tyhle věci dají ignorovat, nebo je to opravdu velký problém. Může se stát, že je zkažené jídlo, špatné sociální zařízení, nebo úplně rozbité postele, takže člověka celou dovolenou bolí záda.
Jsou ale věci, které by pro jednoho člověka byly automatické či alespoň předpokládatelné, pro jiného ale naprosto nemyslitelné. Otázkou je, či takový člověk vůbec myslet umí.
Pro zasmání zde zveřejňuji článek z iDnes, týkající se kuriózních nároků britských turistů. Já jsem teda četla s otevřenou pusou.
Tak či tak, už se těším na prázdniny a celý měsíc v Bulharsku a rozhodně si je nenechám kazit takovýma kravinama :)

Čeští turisté, kteří si občas stěžují třeba na závady v hotelu, jsou ve srovnání s cizinci krotkými beránky. Britské cestovní kanceláře a pojišťovny totiž běžně řeší i stížnosti typu - v Alpách bylo málo sněhu, opice mi ukradla šaty nebo nikdo nám neřekl, že do akvaparku si máme vzít plavky.

Britský list The Daily Telegraph zveřejnil před nadcházející turistickou sezonou některé kuriózní stížností turistů a zdůvodnění jejich nároků vůči pojišťovnám.

Netradiční pojistné události

  • Mladý Angličan si v Aténách cestou na autobusovou zastávku zlomil nos, když se zadíval na skupinu žen v bikinách. Pojišťovna náklady na léčení uhradila.
  • Lyžařka přijela do Alp, zjistila, že je málo sněhu, a nárokovala úhradu peněz za lyže, které si koupila před odjezdem z Británie. Odmítnuto.
  • Rodině kempující ve Walesu přistál na stanu výsadkář z nedaleké základny a zničil jim vybavení. Pojišťovna nárok odmítla.
  • Nevěstě na svatbě v karibské oblasti začaly hořet svatební šaty při grilování na pláži. Ženich ji hodil do moře. Pojišťovna šaty proplatila.
  • Manželský pár na dovolené v Malajsii se vrátil z výletu a zjistil, že si opice odnesly do pralesa jejich šaty. Pojišťovna nárok uznala.
  • Zatímco rodiče si šli na dovolené v Cornwallu zaplavat, jejich dvě děti zahrabaly do písku jejich videokameru, aby ji někdo neukradl. Jenže si pak nevzpomněly, kde to bylo. Uznáno.
  • Penzista, kterému při okružní plavbě spadla zubní protéza do moře, když zvracel přes zábradlí, ji nahlásil jako "ztracené zavazadlo". List neupřesnil, zda ji pojišťovna jako takové uznala.


Uvolnění Kateřiny Jacques

7. dubna 2009 v 18:33 | onni
Na iDnes jsem si přečetla člávek, týkající se slovníku a vyjadřování některých politiků (článek ZDE).

Vulgarita politiků se omývá pořád dokola, ten řekl to, ten zas tohle a všichni dohromady pak několik dní řešíme jednu facku. Přiznám se, že mi to vlastně až tak nevadí.
Já osobně používám sprostá slova docela často, ale moc se nestýkám s výrazným odporem. Teď si akorát vybavuji nějakou narážku na to, že jsem svým jazykem málo ženská. Přesto ale vím, že v některých situacích musím tu svou divokou hubu držet zavřenou nebo se ji alespoň snažit sklidnit. Těžko bych mohla říct svému profesorovi literatury u zkoušky, že je starý omezený páprda, kterého zajímá víc, jestli znám zpaměti přesná data narození 50 autorů, než jestli jsem schopná vyvodit vlastní myšlenky na základě četby.
Proto ano, vyjadřování politiků by mělo být po dohledem, koneckonců, reprezentují nás (nebo se o to snaží). Přesto, pokaždé mě zajímá spíše podstata vyjdřené myšlenky, než způsob, jakým byla vyjádřená.
Nevím kolik lidí sleduje progam Jana Krause "Uvolněte se, prosím", já osobně se na to pravidelně nedívám, ale poslední díl, kde byla hlavním hostem zelená poslankyně Kateřina Jacques, si rozhodně neměl nechat ujít nikdo.
Ovšem, slovník paní Jacques nebyl zrovna dokonalým příkladem krásné češtiny, ale vždyť se jedná o zábavný pořad, kde se má člověk 'uvolnit'.
Přesto, nastala chvíle, ve které celá naše rodinka zůstala sedět s oteřenou pusou. V momentě, kdy přišlo téma na biopaliva a pan Kraus se z pani znalkyně ekologie snažil dostat, cože to je vlastně biomasa. Po několika beznadějných snaženích to z političky dostat a jejím opakovaném nechápajícím a naprosto nepřítomným výrazem přišel čas na dalšího hosta, což ji vlastně vysvobodilo. Přesto její tupý výraz doprovázel zbytek programu a pan Kraus, až si pořídí biokotel, na který mu připlatí Bursík, si v něm zapalí mrkví.
A já se ptám, je toto normální? Jak může být člověk ve Straně Zelených, která má dosti typické a schématické programy, a nevedět co je biomasa? To vím dokonce i já, a to mě podobná témata vůbec nezajímají.
Paní Jacques si rozhodně udělala celorepublikovou ostudu. Co víc říct, máme to ale schopné politiky.


(video u článku na iDnes)

Skladby - taneční kreace, choreografie

7. dubna 2009 v 0:12 | onni |  Top 5
Tanec hrál u popových formací vždycky velice důležitou roli, hlavně boybandy vynikaly svými sportovními výkony, o r'n'b či discu už ani nemluvě. Jak jisté víme, v klipech v dnešní době jde už hodně o myšlenku a poselství (a co nejvíc zla!), pokud se nejedná vyloženě o taneční hudbu. I když, já si myslím, že tančit se dá prakticky na cokoli. Jistý člověk jednou napsal, že si nedokáže představit, jak by tancoval na Bela Lugosi's Dead - já si to dokážu představit naprosto jednoduše.


5. místo

MC Hammer - Can't Touch This


Naprosto fenomenální pohyby a ještě lepší oblečení. A všimněte si pořádných postav slečen tanečnic - žádné prdelaté vychrtliny, jaké se objevují v klipech dnes.


Statusy, toť smysl mého života

4. dubna 2009 v 22:48 | onni
Mám jednu známou. Znám ji ještě z gymnázium. Už na gymplu byla jedním z nejlepších žáku ve třídě, ne úplně typický příklad šprtky, která do sebe všechno háže aniž by přemýšelela. Jedno bylo ale typické. Mít ty nejlepší známky a co nejvíc se cpát učitelům někam.
Slečna měla už tehdy dost velký náběh na slabé nervy, často v den prověrky přišla třeba až na třetí hodinu, protože se do noci učila. Ano, na střední škole trávila noci tím, že se do rána učila. Pochopitelné možná pro někoho, komu učení moc nešlo, ale pro takto chytrou holku? Musela mít prostě všechno perfektní. Často pak tu jedničku dostala, ale jedničku dostali i lidé, kteří se učili jen základní odpoledne a večer.
Nikdy mi moc nedošlo jaký to má smysl, ale je fakt, že nepatřím zrovna k lidem, co se rádi šprtají.
Dívka momentálně studuje medicínu. Nejsem s ní v kontaktu jinak než přes Facebook, kde si může člověk každý den přečíst něco o tom, jak zase nic nestíhá, jak ji to učení nejde, jak už nemá sílu se učit, což posléze vede k statusům typu "všechno je na hovno".
Dnes jsem to už nevydržela a jako člověk opravdu zvědavý a ten-jenž-rád-rýpe, jsem ji napsala, proč tu školu vlastně dělá, když si pořád jenom stěžuje a lituje se. Načež jsem byla symbolicky napadena argumentama, že "aby mě nasrala", že prý "nepoznám nádhled" a nakonec i známé "nikdo se tě neptal na názor". No ano, jinak řečeno, naše milá holka je pořád stejný stresák a morous jako na střední.
Ještě na starém icq čísle, kde jsem měla lidi, se kterými už nejsem v kontaktu, jsem často viděla vykřivené ksychtíky, které zobrazovaly něco výrazně nepřijemného. Stačilo jen jednou kliknout a člověk už věděl, v jaké náladě jeho známý je. Nejvíc mě fascinovaly statusy týkající se tmavého zádního místa nebo toho, jak je život svině. Ano, každému se občas nedaří a chce to vykřičet do světa. Ale, jakmile se člověk zeptal, co se stalo, dostal jednoduchou odpověď - nic.
Z toho "nic" se po pár větách vyklubalo něco. To něco bylo často zřejmé už při prvním přečtení statusu, ale některé osoby mají nejspíš potřebu, která vyjadřuje jejich chuť ke kontrolování, jak velký zájem o jeho život mají lidé z jejich contact listu.
Pokud to bylo promyšlené víc, napsal do statusu konkrétní problém, takže člověk měl možnost rovnou komentovat události. Stačilo ale říct něco, co ten dotyčný slyšet nechtěl a dostal známou "facku" v podobě "tvoje komentáře mě nezajímají".

Jasně, člověk tak nějak chce o sobě dát vědět, jestli je přítomen, nebo jestli je ve školě, v práci. Tak nějak se jedná o druh konverzace, společenské komunikace. Podlě me je to naprosto normální, kór v dnešním internetovém světě.
Co mi ale normální nepříjde, jsou statusy vyjadřující špatný stav momentální nálady. Pokud mám špatnou náladu a sedím na icq, kde si o tom do statusu něco napíšu, pravděpodobně si o tom potřebuju s někým (s kýmkoli) promluvit (propsat). Pokud mám takovou náladu, že s nikým nechci komunikovat, na icq vůbec nelezu, nebo si nastavím status, který dostatečně výrazně zobrazuje, že nejsem schopný/á normální komunikace.
Pokud ale napíšu, že je svět na nic, a někdo se mě zeptá co se stalo, když odpovím nic, nebo po kratší komunikaci začnu být hned naštvaná, není to výrazný důkaz toho, že na sebe prostě potřebuju upozorňovat?
Přesně takto se totiž chová výše zmíněná známá. Každý den píše o tom, jak je jí zle a pořád jí někdo utěšuje (mě by to už přestalo bavit). Když se ale někdo zeptá, proč tu školu dělá, když ji očividně dělá problémy, hned se naštve. Naprosto zřetelný sklon k sebestřednosti. A agrumenty typu "kdo se tě ptal" jsou u veřejných serveru už naprosto mimo mísu.

Proč tedy člověk používá ICQ, Facebook či jakékoli jiné prostředky k zveřejňování statusů? Základní otázka, která mě provází už dost dlouho. Proč o sobě vypisuju soukromé věci, když mě nezajímá cizí názor? To je jako bych si psala blog a zrušila komentáře.
Proč má člověk potřebu vyjadřovat svůj názor, ukazovat sebe, svoje myšlenky, své problémy, svou špatnou náladu, ale není schopný pak zvládat jakoukoli reakci na tento statut?
Je to naprosto jednoduché - lidé na sebe potřebují svádět pozornost, potřebují být ve středu dění a také - potřebují si otestovat do jaké míry se o něj lidé zajímají. Nepotřebují znát názory, stačí jím pouhy fakt, že si jich někdo všiml a jsou schopní pro to udělat cokoli. Dokoncě i nenápadně díky internetu všude řvát - je mi hnusně, všimněte si toho, ale neopovažujte se mě ptát proč!

PS: jak řeším statusy já? Na Facebooku mám nejčastěji svůj vlastní status "song for today" a icq "invisible". :D


Skladby - písně z kreslených filmů (po roce 1990)

4. dubna 2009 v 19:46 | onni |  Top 5
Pohádky po roce 1990, a především po roce 2000 mají povětšinou vlastní soudtracky složené z písní různých interpretů. Jsou to hlavně pixarovky a podobné věci, přesto i tady není problém najít klasický pohádkový srdceryvný song ;)

(Lion King tady není, protože mě nikdy ani hudba, ani samotný film moc nebral)

5. místo

Thumbelina - Let Me Be Your Wings