Krása, ošklivost, estetika a hudba

15. dubna 2009 v 16:34 | onni
Dělala jsem si trochu pořádek ve školním mailu a našla jsem pár článků a esejů, se kterými nemám co dělat a místo toho, aby byly zapomenuty, hodím je sem ;)

Krása je v moderní kultuře vnímaná individuálně a subjektivně. Ne všechny věci jsou vstřebávané lidmi stejným způsobem, jelikož to co se líbí jednomu se může hnusit druhému. Pojem krásna se také změnil během vývoje různých filozofických epoch či obecných epoch existence světa. Ve starověku krása byla ztělesněním moci, moudrosti, mužnosti, dobra a síly, a nyní v současnosti je její význam nasměrován do samotné estetiky. Estetika jako věda označuje také jistý vkus, díky určitému vypracovanému systému, který musí být ověřen celými dosavadními dějinami. Estetika realistických směrů bude vždy jiná než estetika nerealistických směrů. Samozřejmě ne všechny druhy dnešní krásy jsou vnímány právě tímto způsobem, takové myšlení utváří v jistém smyslu stereotyp - krása = estetika.




Problém krásy užitého umění je stejný. Každý to vnímá jinak, ať už jde o na příklad sochařství či hudbu. Důležité je si uvědomit, že užité umění formuje estetická měřítka člověka již od jeho narození a nadále na něj působí po celý zbytek života. Ve většině případů je tento druh umění vůbec prvotním stykem člověka s krásnem. A názor na umění se vyvíjí také díky zkušenostem a vytvářením vlastního názoru.
Často se lidé řídí právě jenom tímto stereotypem při poznávání světa, který se zdá být vytvářen pouze na základě estetického vidění. Svět je krásný - estetický, ale nesmíme zapomínat, že právě tady žijeme, je to náš svět a měli bysme ho chránit před ošklivostí, ale všichni ti "estéti" pouze dál a dál náš svět dělají ošklivým, jelikož se řídí pouze vizuálním vnímáním. Ne vždy to co těm "estétům" se zdá krásné, opravdu krásné je. Často si oni sami protiřečí, jelikož estetické opravy a umělé zkrášlování jsou spíš ničením krásy. A někteří milují právě spíš ošklivost tohoto světa. Dnes je krása věci individuální. Faktem ale zůstává, že tento druh krásy je vnucován obecně světu jako jediný a často lidé nevnímají opravdovou krásu, která je kolem nich. Vnucují nám, že krásné je to, co je na příklad drahé.

Krása v sobě skrývá hodně pojmů, měli bychom si všichni uvědomit, že může existovat také něco jako krásná mysl. Mysl inteligentního člověka, který svým chováním, reakcemi na svět kolem něj a také samotnými schopnostmi a získanou životní moudrostí se rovněž jeví jako krása, navíc občas se stává, že lidé geniální nejsou krásní vizuálně. Je to způsob, kdy jedna krása si protiřečí s druhou. Krása estetická se často vymyká kráse mysli. Často svět zapomíná o kráse intelektu a vidí pouze obal, řídí se pouze tím, co lze vidět očima.

Hudba je krásou podobného druhu jako krása intelektu. Je jasné, že hudba není všude stejná. Máme různé druhy hudby, klasickou hudbu, blues, jazz, pop, rock nebo i hip-hop. Každá hudba tvoří svojí vlastní subkulturu, společnou obecnou vizi, vizi člověka poslouchajícího daný druh hudby. Tyto skupiny se často omezují, vidí krásu jenom v tom jednom druhu hudby, pouze ji nazývají krásou.

Jednoduché označení hudby je velice obtížné. Stalo se ono prací mnoha lidí, jako na příklad Sussane Langerové, nebo Leonarda Meyera. Ti začali zkoumat symbol hudby a jeho významu. Je tolik interpretací hudby, kolik je posluchačů. Každý má právo na subjektivní hodnocení a posouzení hudby.

Psychologická linie přinesla dějinám estetiky mnoho cenného, vždyť psychologický vliv při tvorbě nebo konzumu umění je nedílnou a důležitou součástí celkového pohledu na estetiku samotnou. Z tohoto důvodu ve 20. století pokračuje úzká spolupráce psychologie a estetiky umění, proto se i další psychologové věnují problematice estetiky a naopak. Některé výsledky práce psychologů vlastně představují dnešní stav vědění v dané otázce a patří do systému, nikoli do dějin estetiky. To vše již však není považováno za pokračování psychologické linie uvnitř estetiky, ale za normální a zdravé prolínání dvou samostatných vědních oborů: psychologie a estetiky.
Meyer byl muzikolog, který se zabýval teorií, analýzou, estetikou a právě psychologií hudby. V první řadě se Meyer soustředil na to, co posluchač preferuje. To záleží na osobním vkusu a také vzdělání - vzdělání vidí jako důležitý faktor při posuzování hudby. Ovšem důležitá je rovněž zkušenost, a v samotném vnímání hudby hrají důležitou roli emoce. Autor zdůrazňuje problém každodenních stresů, zablokovaných přání, které se často v každodenním životě nevyplní. Hudba je zásahem do nitra člověka, má velký vliv na lidské pocity. Změny, které hudba má vyvolávají u člověka pocit očekávání, které bude naplněné. Každá hudební událost, ať už je to zvuk, fráze nebo celý takt, má veliký význam, jelikož odkazuje na další hudební událost a máme tendenci ji očekávat, takže se hudba pro nás v tu chvílí stává jakýmsi smyslem života.

Tento pohled však nemusí úplně pochopit lidé, kteří jsou emocionálně svázaní s vnímáním skladby. Pro ně je skladba, kterou slyšeli poprvé, novinkou. Problémem těchto lidí je fakt, že jim chybí zkušenosti, nejsou s to poznat v jakém stylu nebo jakou technikou byla tato skladba vytvořena. Proto Meyer tvrdí, že by se mělo experimentovat a nedívat se na nějaké zásady. Celé vnímání hudby angažuje celou naší psychiku, hudba by měla být tvořena tak, aby nenudila, aby bylo pořád co objevovat a očekávat.

Hudba není věcí pasivní, ale právě naopak. Naše myšlenky jsou pořád soustředěné na skladbu, kterou posloucháme. I když je to hudba zábavná a populární, pořád se nám v hlavě shromažďují myšlenky. Aristoteles tvrdil, že není dobré vnímat hudbu příliš emocionálně, a Meyer vlastně tvrdí opak, jelikož právě emoce a individuální chápání hudby je to, kvůli čemu vznikají subjektivní pohledy na estetiku hudby.

Meyerova teorie způsobila počátek velkého výzkumu emocí a citů posluchače. Předtím se totiž řešily pouze věci přímo týkající se hudby a vliv na estetiku hudby, a ne reflexe konkrétního posluchače konkrétní hudby.
Susanne Langerová tvrdí, že mezi symboly lidské aktivity patří umění. Mezi uměním vyzdvihuje hudbu. Hudba je druhem krásy emoce, který vajadřuje znalosti lidských citů skladatele. Síla hudby spočívá v tom, že umí vyjádřit emoce způsobem, jaký jazykový symbol neumí.

Podobné teorie platí u různého umění. Třeba malířství. Některé obrazy jsou krásné také díky své ošklivosti.

V moderním světě lze vidět tendence ke klasifikaci a označování různých druhů ošklivosti jako krásu, na příklad, když jsou věci kontroversní a díky tomu krásné.
Pojem krásna může být použitý prakticky kdekoli, může to byt reklamní kampaň, politické nástroje, ve kterých můžeme vidět jistý druh idealismu - pro nás je něco ideální, tedy krásné. Ale nejen tady. Idealismum si sami vytváříme, když jsme příliš naivní, i když ne vždy si za to můžeme sami. Chceme-li něco vidět krásné, vidíme to tak, pak se to pro nás stane ideálem. To, že můžeme často zažít zklamání, je už pro nás v tu chvíli jaksi vedlejší.

Krásno může být taky pocit, všechny pozitivní a dobré pocity jsou pro nás krásné. Slyšíme hudbu, díky které se cítíme dobře - je nám dobře, je nám krásně. Což ale neznamená, že negativní pocity vždy znamenají ošklivost. Emoce a pocity jsou stejně jako vnímání hudby, tedy vnímání krásy a umění, individuální. Je to dáno také tím, že pro každého je otázka estetična daná jinak. Každý vnímáme krásu a ošklivost, a stejně tak pro každého z nás je tato skutečnost různě důležitá. Lze to opět dokázat díky příkladu hudby. Řekla bych, že pokud vezmeme v úvahu pouze lidi, kteří uvažují v tomto případě konkrétně a nepohybují se někde na hranici, dá se důležitost vnímání umění, v tomto případě hudby, rozdělit na dvě skupiny - aktivní a pasivní. Aktivní, tedy lidé, kteří pro hudbu žijí a vytvářejí ji, kteří dávají světu něco ze svého nitra, ukazují svoje vlastní vnímání krásna. Pak jsou to lidé pasivní, tedy ti, co hudbu odebírají. Jenže tuto skupinu se dá dále rozdělit. Jsou lidé, kteří nedokáží žít bez toho, aby nepocítili skrz hudbu krásu, hudba je pro ně inspirací, dává jim nové možnosti, zlepšuje náladu, uklidňuje nebo naopak oživuje. A jsou lidé, pro které hudba vlastně neznamená nic, je pro ně pouze jakousi kulisou. A ty by se dalo ještě rozdělit na ty, co nemají zájem o absolutně žádné umění, nebo ty, kterým sice hudba nic nedává, ale mají rádi jiné umění.

Estetika užitého umění je tedy těsně spjata s každým člověkem. Jsou lidé, co umění vytváří a lidé co umění vnímají, akce - reakce.

Upřímně řečeno ale sama mám zkušenosti s tím, jak vnímání krásna je složité. Kdyby šlo pouze o samotné vnímání toho umění, bylo by to v pořádku. Ale na tomhle to nekončí. Jelikož lidé mají tendenci prosazovat svou pravdu, je jasné, že budou vždy prosazovat své vnímání krásna. Je jasné, že každý vidíme krásu v něčem jiném. Jenomže jak by pak mohl někdo tvořit opravdové umění, kdyby se soustředil jenom na daného jedince, kterému se to co vytvoří možná bude líbit. To nejde.

Myslím, že estetika je v tomto ohledu brána obecně. Jelikož víme, že umění dělal Da Vinci, umění dělá G. G. Marquéz, umění dělal Mozart, umění dělá Burton. Ale proč to tak je? Kdo řekl, co je a co není umění? Copak v těchto ohledech opravu záleží na pouhém individuálním vnímání? Pokud platí, že každý vidí umění jinak, platí také, že i naprosto trapný, nekvalitní a obyčejný film je umění. Platí, že i naprosto předvídatelný neoriginální román pro ženy je umění. Ale opravdu to tak je?
Na toto téma by se nejspíš dalo polemizovat ještě dlouho. Mě napadlo toto - pokud je odněkud shora dáno co je a není krásné, existuje pouze jedna pravda. Pokud ale existuje jenom jedna pravda, není teorie o individuálním vnímání krásy opodstatněná. Z čehož vyplývá, že pravda neexistuje. Jenže to pak nemůže existovat ani lež.

A jak toto vyřešit? Měla bych jeden návrh. Měli bysme se v takové chvíli soustředit na krásu, kterou nevytvořila ruka člověka. Jelikož výtvor člověka oceňuje člověk a toto může vézt k nesmyslným hádkám, měli bychom se podívat na jiný obraz, poslouchat jiné zvuky. Měli bychom se podívat na krásu přírody. Vnímat estetiku okolí, které jsme nevytvořili my. Měli bychom se nad tímto zamyslet a možná v tu chvíli se sami staneme umělci.


Materiály:
Sussane Langer - Nový smysl Filosofie
Dénes Zoltai - Etos a Afekt
Tomasz Kierzkowski - Estetyka Muzyki


 


Komentáře

1 Lúmenn Lúmenn | Web | 16. dubna 2009 v 12:24 | Reagovat

Krásné zamyšlení a v podstatě s ním souhlasím:) Mylsím, že zápočet z předmětu jsi nepochybně dostala;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama