Mine: Riders on the Storm

20. dubna 2009 v 23:53 | onni |  Creativity
Opět jedna stará povídka, napsaná při poslechu Doors.




"... když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne.
'Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne.'"

Toto klepání mne pronásledovalo již od dětství. Bylo tak samozřejmé, jako jistota, že ráno zase vyjde slunce. I když, jak pro koho. Mělo svůj vlastní styl, znázorňovalo jistou symboliku, která měla patřit jen a pouze mně. Bylo zbaveno všech vlastních smyslů, ale umělo je darovat. Rytmus tohoto klepání se nepodobal žádnému jinému, bylo samo o sobě své, originální. Mělo svůj vlastní charakter, dalo by se říct, až nelidský - ano, neklepal člověk.
Vždy jsem měla pocit, že ono klepání něco oznamuje, nevím zda příchod něčeho nebo někoho konkrétního. Ale vždy ho provázel strach. Ruka, jež toto klepání působila, se zároveň dotýkala i mě. Ten dotek nebyl přirozený, byl příliš studený na to, aby mohl být někým milován. Tato možnost se ztratila už dávno.
Ale ono klepání mělo v sobě něco pozitivního, jako by se snažilo dávat smysl mému životu. Životu začínajícího alkoholika, člověku, kterému bylo vše úplně jedno, člověka, jehož smysl bytí byl tatam, z vlastní vůle. Celý tenhle svět bylo místo, kde na jedné hromadě byla láska s nenávisti, a jakákoli deprese neměla sebemenší smysl. Proč taky, svět je již tak dost zkažený, tak proč se ještě víc utápět ve svých vlastních trápeních, které stejně nikoho nezajímaly. Nedokončený román, vše a nic, pro nás, pro vás. Ale nemusíte si to brát.

Ano, mohla jsem teď stát někde jinde, mohla jsem se vdávat, mohla jsem odjet na půl roku na Kanárské ostrovy a vrátit se tak opálená, že by mě nikdo nepoznal. Nebo jsem se mohla zašít v nějaké laboratoři a hledat lék na AIDS. Nebo jsem mohla studovat a zaměřit se dejme tomu na jadernou fyziku. Nebo jsem mohla hledat upíry a pak je poprosit aby mne vzali k sobě. Ano, všechno mělo nějaký smysl, ale zároveň to bylo naprosto nesmyslné. Stejně tak jsem se mohla prostě zabít. Ale proč? Copak sebevražda by nějaký smysl měla?
Bylo pozdě, bylo už příliš pozdě. Ale já nespala. Ležela jsem v posteli, v bytu jedna plus jedna, ve starém paneláku na ještě starším sídlišti. Všude kolem jenom beton, studený, tvrdý, tichý. Možná někde dál byly ještě zbytky prolézaček. Idylka. Nechtěla jsem to vědět.
Venku pršelo a v rádiu hráli skladbu Riders on the storm od Doorsu. Velice, jak to říct, atmosférická písnička. A zde, do této jakže klimatické noci, zasáhlo znovu klepání. Čekala jsem ho, nebylo pro mne překvapením. A tentokrát jsem již byla připravená.
Vyskočila jsem z postele a běžela ke dveřím. Otevřela sem je skoro až násilně. Nikdo tam nebyl. Vlastně i to jsem čekala. Zavřela jsem dveře a zamkla všech pět zámku. Možná jsem paranoidní.
Vrátila jsem se do postele. A tam seděl. V tom bordelu, mezi papíry, nedopalky, prázdnými sklenicemi od piva a kdo ví čeho ještě. Seděl na posteli, v ruce držel nezapálenou cigaretu. Nemohu přesně popsat jak vypadal. Mel dlouhé nohy, takže byl nejspíš dost vysoký. Ale co na tom záleží, nebylo důležité jak vypadal, nebyly důležité jeho tmavé vlasy, jeho černá košile a hrozně dlouhé prsty. Jediné co bylo důležité, byl způsob, jakým si hrál s tou cigaretou. Jako člověk, jenž se snaží přestat kouřit, ale nejde mu to.
- Ty jsi věděla, že jednou přijdu, je to tak? - zeptal se. Jeho hlas byl nízký a studený.
- Ano, věděla. Proč bys taky pořád klepal, kdybys jednoho dne nechtěl vejít dovnitř?
- To je pravda... jsi chytrá...
- Ne, to nejsem... Kdybych byla chytrá, tak teď tady nestojím.
Vstal a přišel ke mně. Nemohla jsem mu dovolit, aby se mě dotknul, odsunula jsem se od něj. Viděla jsem jeho oči, jeho pohled propichoval celé mé tělo. Bolelo to ale oba.
- Jsi malou, vystrašenou holčičkou. Nebudu tvým nebem v pekle. Pokud mě ovšem o to nepožádáš... - šeptal.
- Žádám tě o to... já tě prosím! Prosím tě, pomoz mi! - začala jsem křičet. Ale to byla chyba. Tenhle křik byl příliš zoufalý, křehký a příliš hlasitý. Vystrašila jsem ho.
Probudila jsem se. Ležela jsem zase ve své posteli. Vedle mě ležel nějaký chlap. Ano, líbil se mi a dnes v noci jsem chtěla být jeho. Byl jedním z mnoha, jedním z těch, kteří pro mě neznamenají nic.
Vstala jsem, šla do kuchyně. Zapnula jsem rádio. Znovu stejná skladba. Riders on the storm...
Klepání jsem již nikdy neslyšela.
 


Komentáře

1 Lúmenn Lúmenn | Web | 21. dubna 2009 v 10:50 | Reagovat

Tak nevím, jestli se smát nebo plakat, jestli rozjímat a nebo zapomenout. Moc zvláštní povídka, bez konce i bez začátku, jen obraz jedné noci, jednoho života a jednoho zklamání(?). Opravdu zvláštní:) a ta písenička je krásná;)

2 onni onni | Web | 21. dubna 2009 v 12:34 | Reagovat

jo, me podobne skladby inspirovaly vzdycky..
tohle jsem napsala asi 4 roky tomu, presne si uz nevybavuju o co slo, jen vim, ze jsem v te dobe nezila zrovna zivot, na ktery bych dneska byla pysna..
Dnes jsem proste nekde jinde, uz ani moc nepisu, nekreslim.. nic.. na jednu stranu je to dobre, ta tvorba byla vzdycky signalem toho, ze mi neni dobre.. ale zas mi to i neco vzalo.. ale byla to do jiste miry i moje volba, dobra volba
a co si tak vybavuju, tak mam pocit ze jsem takova klepani mivala ve snech, nebo neco v tom smyslu.. a uz neni

3 Cadi Cadi | Web | 19. července 2017 v 19:03 | Reagovat

Ako sa dostať zdarma iPhone5? Veľmi jednoduché! Podrobnosti WEB!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama