Květen 2009

The 69 Eyes

30. května 2009 v 13:39 | onni |  Hudba
Kapela The 69 Eyes kdysi patřila mezi ty, o kterých jsem si myslela, že mě budou provázet celý život. Po vydání posledního alba, a také po shlédnutí jejich koncertě na Benátské Noci, jsem o tom tak nějak začala pochybovat. V srpnu má vyjít jejich další album, navíc pod Nuclear Blastem, takže si od toho moc neslibuji.
Přesto, občas tak přemýšlím, jestli ten zádrhel není v něčem jiným. U hodně formací se mi nelíbí některá alba, způsob vystupování a image, a i tak si je ráda poslechnu. Možná jde o to, že je to moje srdcovka, že mi dala tolik, že u nich tuto změnu prostě neodkážu strávit. A možná je to proto, že mi přináší tolik vzpomínek. Některé jsou dobré, některé špatné, ale v podstatě mám pocit, že mě vždycky táhnou zpátky, někam tam, kam se už nechci vrátit.
Vnímání hudby tímto způsobem je pro mě velkým problémem, se kterým si občas nevím rady, protože některá hudba na mě působí tak silně, že ji nejsem schopná poslouchat.
Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že tuto kapelu, resp. jejich hudbu nemiluju. V jistém smyslu jsem na nové album zvědavá, třeba překvapí.
Házím sem tedy svůj článek o této kapele, který jsem napsala kdysi pro DE. Kdo ví, kolik lidí ho tam vůlbec četlo...


Song For Today: Varius Manx - Ona ma siłę

28. května 2009 v 1:05 | onni |  Hudba
Další ze skladeb, jisté polské kapely, které tak nějak sedí ke dnešnímu dni...
Bohužel málokdo bude rozumět textu, který je hodně důležitý, tak nějakvystihuje stav a pocit, který je teď ve mně, proto se ho pokusím přeložit...
ale i hudba je nádherná...


Ještě než ji řekneš,
že to bylo naposledy
Ještě než den vyplaší stříbného ptáka noci
kolébej, kolébej, kolébej
ještě jednou

Ještě než ji ukradneš
poslední barvu ze sna
ještě než, když na chvíli zavřeš oči, zmizíš
vezmi ji, vezmi ji
z ruky nůž

Ona má sílu
nevíš jak velkou
Bude dlouho padat
načež vstane lehce

Ještě než pochopiš
jak moc jsi ji miloval
Ještě než poběžíš koupit červené víno
Ona zapomene, zapomene už
svět tvých dlaní

Ještě než se pokusíš
odkoupit jí za slova
Uvidíš jak na druhém břehu řeky
Klidně, klidně, klidně stojí s ním...

Ona má sílu
nevíš jak velkou
Umírala dlouho
nyní se rodí lehce

Ona má sílu
nevíš jak velkou
Umírala dlouho
nyní se rodí lehce...

Ne pro tebe...





One Tree Hill (seriál)

24. května 2009 v 21:36 | onni |  Zajímavosti
http://www.jackbook.com/wp-content/uploads/2008/11/one-tree-hill.jpg

Seriálových maniaků je v dnešní době víc než dost. Rozhodně jsou na prvním místě milovaný britský humor, americký sitcom čí americký seriál "ze života". V celé te smršti od Red Dwarf, IT Crowd, Black Books, přes Přátelé až po Gilmorova děvčata, čehož všeho jsem velkou fanynkou, ale existuje seriál, který mě nadchl jako žádný jiný.
Původně jsem se na něj začala dívat kvůli jednomu herci - Chad Michael Murray. Pro neznalé je to herec, který figuruje především jako hezoun v amerických teenagerských komediích. Tady to bylo ale jiné.
Příběh One Tree Hill se odehrává v malém americkém městečku Tree Hill. Ústředními postavami jsou Lukas (Ch. M. Murray) a jeho nevlastní brat Nathan. Lukas vyrustá jen se svou matkou, jelikož se ho jeho otec Dan zřekl. Nathan naproti tomu o otcovskou lásku ochuizen nebyl (aspoň na první pohled), Dan si vzal jeho matku a celá trojka žije v krásném domě. Tady ale rozdíly mezi bratry nekončí. Lukas je chytrý, milý a pracovitý kluk, který má hodně přátel, kdežto Nathan je podlý a rozmazlený. Jediné co mají tito bratři společné, je talent na basketball, který zdědili oba ve stejné míře po svém otci. K pořádnému střetnutí dojde ve chvíli, kdy začnou oba hrát ve stejném školním týmu.
V ten moment se životy všech hlavních hrdinů, kde samozřejmě nechybí ani ta ženská část, začínají promichávat, oba bratří se začnou měnit, hledat nové cíle, poznávat nové možnosti. Od nezájmu přes nenávíst dojdou všichni až k přátelství.
Možná na první pohled klasické americké "drama" o středoškolácích. Ale není tomu tak. V tomto seriálu je představen život - život, který může být krásný, plný humoru (a že humor v tomto seriálu je opravdu prvotřídní, i když ne tak častý jako u sitcomů), ale také plný smůly, nenávisti, zloby, zášti a smrti. Ale především ukazuje to, co je nejdůležitější - rodina a přátelství.
Co mě ale nejvíce na tomto seriálu zaujalo, je hudba - jedna z hlavních ženských postav je totiž umělec a hudební nadšenec (později si založí nahrávací společnost), a tak se není co divit, že celý seriál provází klasiky (nejen) rockové hudby a velká míra příbehu se točí také kolem kapely The Cure. Každá epizoda seriálu se jmenuje podle nějaké písně, alba čí kapely, v každé epizodě je použito mnoho povedených písní, takže jsem díky tomuto seriálu poznala i kapely jako I love you but I've Chosen Darkness či Modest Mouse (Good News For People Who Love Bad News je název jejich alba) a spoustu další skvělé hudby.
Seriál je tedy plný kvalitní hudby. Ale je také plný snů. Nedávno byl natočen zatím poslední díl tohoto seriálu (celkem 6 řad po +- 24 dílech); a doufám, že další už točit nebudou, jelikož byl tento opravdu skvělý poslední díl. A zaujala mě právě poslední slova, která se v tom dílu objevila. Dávám je sem, protože jsou prostě nádherná, stejně jako celý seriál.

Podívejte se na sebe do zrcadla.
Kdo se na vás dívá?
Je to člověk, jakým chcete být?
Nebo je to někdo jiný,
kým jste měli být...
Člověk, kterým jste se měli stát,
ale zklamali jste?
Říká vám někdo, že to
nedokážete, nebo nemůžete?
Protože to dokážete.
Věřte tomu, že láska tam někde je.
Věřte tomu, že sny se plní každý den.
Protože se plní.
Štěstí někdy nepřichází s penězi
nebo se slávou nebo s mocí.
Štěstí přichází s dobrými
přáteli a rodinou...
a se šlechetností,
že vedete dobrý život.
Věřte tomu, že sny se plní každý den.
Protože se plní.
Věřte tomu, že sny se plní každý den.
Protože se plní.
Tak se podívejte do zrcadla...
A připomínejte si to, že máte být
šťastní, protože si to zasloužíte.
Věřte tomu.
A věřte tomu, že se sny plní každý den.
Protože se plní.


Když se zpětně dívám na dobu, kterou jsem u toho seriálu strávila, říkám si, že mi to dalo opravdu hodně. Víc, než bych kdy od jakéhokoli seriálu čekala. Možná je to tou hudbou, možná tím, že mi každý díl pomáhala si uvědomit, jak je důlěžité mít rodinu, která vás miluje a přítele, který nezklame. Když píšu tato slova, myslím na pár konkrétních lidí, ale myslím hlavně na toho jednoho - ta osoba to stejně už dávno moc dobře ví ;)
Jsem momentálně ve stavu, který je vše, jen ne dobrý. A tyto věty, které tolik vystihují můj pohled na sebe, spolu s myšlenkami na lidi a věci kolem mě, které mám ráda, si budu opakovat, dokud ten stav opravdu nebude opět dobrý.


nějaké ukázky (možná až moc srdceryvné :D)




Více informací o seriálu na CSFD. Seriál lze shlédnou v angličtině na příklad ZDE, lze ho z toho místa také stáhnout pomocí DownloadHelper, možno také najít na rapidu, v torrentech či na youtube. Titulky samozřejmě na titulky.com

Film: Angels & Demons - Andělé a Démoni

23. května 2009 v 21:34 | onni |  Creativity
http://z.about.com/d/movies/1/0/Q/G/T/angelsanddemonsposter2.jpg

Režie: Ron Howard
Hrají: Tom Hanks, Ayelet Zurer, Ewan McGregor, Stellan Skarsgård, Pierfrancesco Favino
USA, 2009

Filmová adaptace knihy Šifra mistra Leonarda byla nejspíše pro většinu lidí jak velkým očekáváním, tak velkým zklamáním. Pro mě ne, ačkoli od Toma Hankse jsem toho očekávala víc. Pro mě ale bylo důležité vidět na "vlastní" oči to, co jsem si u čtení knihy jen představovala - počínajíc Louvrem, končíc Rosslynem.
U Andělů a Démonu tomu nebylo jinak. Nebo, bylo tomu podobně. Protože ačkoli jsem knihu četla už dávno, v Římě jsem byla dva roky tomu, tedy jsem věděla, jak ústřední umělecká díla vypadají. A jelikož jsem milovníkem italského umění a Řím na mě zanechal takovou stopu, že mám často pocit, jako bych tam byla včera, prostě jsem se nemohla dočkat na záběry Vatikánu a "přilehlých" budov, i když ve značné míře jen jako kulis. A tak se Andělé a Démoni stali spolu s dalším Harrym Potterem pro mě nejočekávanějším filmem tohoto roku. Ale začněme hezky od začátku.
Víra. Věda. Na první pohled nespojitelné. Na druhý pohled znamení věčných sporů. Na třetí pohled ale neodmyslitelní spojenci a pomocníci. Kde by byla věda, kdyby nebyla víra, že jsou věci, o kterých se naším předkům ani nesnilo?
Je ovšem jasné, že mezi vírou a církvi je rozdíl (a komu to jasné není, asi by se měl nad něčím zamyslet). Církev má na svědomí mnoho prohřešků, na které rozhodně nemůže být pyšná. A nyní se zdá, že je čas odplaty. Prastaré tajné bratrstvo Iluminátů se chce pomstít a to tím nejpromyšlenějším způsobem - podlomí kolena církve v době, kdy je v tzv. sede vakante, bez vůdce, bez papeže. Čtyři preferiti, tedy nejžhavější kandidáti na nejvyšší církevní post, jsou uneseni a na svědomí to mají právě ti, kteří bojuji ve jménu vědy. Ano, je to válka, kde hlavní role na bojišti hraje čas, rozum a také samozřejmě víra.
Opět se objevuje geniální Robert Langdon v podání Toma Hankse, opět krásná žena s nadprůměrným IQ, opět plno církevních hodnostářů a padouchu, kteří jsou mezi sebou propojeni víc, než se na první pohled zdá.
Co víc o filmu říci? Pokud je někdo typ člověka, který chodí na filmové adaptace oblíbených knih s tím, že tato adaptace snad bude do poslední míry věrná, rozhodně by si shlédnutí měl nechat ujít, protože ho zklame. Ve filmu byly vypuštěny některé podstatné věci, jak to samozřejmě bývá často a většinou v tom nevidím větší problém. Vypadly ale také jisté až absurdní scény z knihy, a tedy se díky tomu nejedná o další kousek ze série "nemožných amerických akčních katastrofických thrillerů". Tím ale přecházím k bodu B, tedy pokud je někdo až přílišným znalcem umění a není schopen brát americké historicko-umělecké filmy s náhledem, taky by měl tento snímek oželet.
Já ale ten typ nejsem. Nevím, zda je to spatřením Říma v celé své kráse (i když Vatikán byl samozřejmě losangeleská verze), povedenými počítačovými efekty (na příklad výbuch antihmoty), či Ewanem McGregorem v sutaně (byl to snad nejvíc sexy kněz, jakého jsem kdy viděla) a samozřejmě dokonalým soundtrackem opět z hlavy Hanse Zimmera, ale rozhodně jsem z filmu nadšená a rozhodně ho doporučuji shlédnout ve velkém rozlišení.
Pokud má církev k tomuto filmu jakékoli výhrady, nejspíše je nepochopím. Nebo nejspíš některé věci nepochopila ona. Stačí se totiž jen zamyslet nad několika posledními větami.
A já se nemohu dočkat, kdy zase pojedu do Říma.



Mine: Hrátky v Malování a GIMPu ;)

18. května 2009 v 14:35 | onni |  Creativity
Tyto dva obrázky vznikly jednoho večera, když jsem seděla u počítače a neměla jsem co dělat. Vzhledem k tomu, že jsme tehdy do budoucna plánovali velkou změnu DE a taky úplně nový design, zkoušela jsem, co všechno jsem schopna zvládnou myškou a zda si nepořídit tablet. No, z obojího samozřejmě sešlo, takže zůstaly jen tyhle dva obrázky...



*onnea spadla ze židle*

17. května 2009 v 0:18 | onni
Ano, často mnou opakovaná hláška, používaná místo smajlíku, nebo něco v tom smyslu. Obecně není třeba vysvětlovat, co to znamená. Prostě na některé věci mi nestačí slov. A dnes je tomu taky tak. Jenomže, tentokrát je v nečem rozdíl, tentokrát Onnea spadla ze židle a asi se jen tak nepostaví, protože tak blbou reakci jsem nečetla snad ani na zloghotyckých blozích.
O co jde?
O tuto událost a tento článek.
Ale vlastně ne, nejde mi ani tak o samotnou událost. Nad tou jsem se jen pousmála. Koukla jsem na číslo 495 - tedy pocět príspěvků pod článkem. Řekla jsem si, no ano, to zas bude diskuze.
Ale toto je fakt moc. Nejhorší na tom ale také je, že ta jedna konkrétní reakce je ta, se kterou souhlasí nejvíce lidí. Tak si teď ríkám, že to bude asi pozdním časem, že se mi to už všechno jen zdá. Nebo si říkám, že je to recese. Jinak si to vysvětlit nedokážu. A z té podlahy se asi jen tak nevyškrábu...
A co tedy Onneu tak povalilo na zem? Reakce, reakce s největším počtem souhlasů (!!!), reakce pana Radka Lukáče z Kladna na zmíněnou událost a článek:

"ODS SI NAJALA TLUPU GAUNERU JAKO JE ONA SAMA! CHCE TO KLID A POŘÁDNOU OCHRANKU ABY TĚMTO HLUPÁKUM POŘÁDNĚ NALOŽILA! NA MÍTYNKU MĚL VINIKAJÍCÍ OCHRANKU MIROSLAV SLÁDEK TA DOKÁZALA TAKOVÉTO SMRADY PACIFIKOVAT OBUCHEM!"

Já prostě některé věci nikdy, ale nikdy nepochopím. Řekněte mi, že je to recese, prosím!


Film: Wuthering Heights - Bouřlivé Výšiny

16. května 2009 v 1:36 | onni |  Creativity
http://www.topnews.in/files/Wuthering-Heights.jpg

Drama / Romantický
Velká Británie / USA, 1992
Režie: Peter Kosminsky
Hrají: Juliette Binoche, Ralph Fiennes, Janet McTeer, Sophie Ward, Jeremy Northam


Jedné noci přichází nový majitel zámku na Větrnou hůrku. Je zima, děštivo a tma. Nemůže se vrátit domů a tak přespává na sílde zahořklého a zlého pána. Ale neni mu dáno se spokojně vypsat.
Dostává se tak ke konci příběhu, který začal před léty, když starý majitel Větrné hůrky přivedl domů malého cikána Heathcliffa. Ten se přátelí s malou Cathy a přátelství pozdějí přerůstá v velkou lásku.
Na první pohled klasický příběh. Dva se milují, ona bohatá slečna, on sluha. Je předem jasné, že pokud se nejedná o americkou romantickou komedii, nedopadne to dobře.
Ale toto není úplně klasický příběh. Autorka předlohy nám totiž dopřává i různá pozadí, do kterých na první pohled nejde vidět. Jak moc může být silná nenávist a touha po pomstě? A jakou moc má láska? I když si myslíme, že láska vše odvrátí, v totmo případě tomu tak není. A tak lze jen doufat, že se ti dva, kterým nebylo dáno být spolu za života, setkají se po smrti.
Naprosto povedená adaptace knihy Emily Brontë s výborným obsazením, doplněná geniální hudbou Ryuichiho Sakamota. Ano, vím, trochu bych měla brzdit s těmi superlativy, ale v tomto případě to prostě nejde.

moje AMV k filmu...



Film: Edward Scissorhands - Střihoruký Edward

16. května 2009 v 1:22 | onni |  Creativity



Režie: Tim Burton
Hudba: Danny Elfman
Hrají: Johnny Depp, Winona Ryder, Dianne Wiest, Anthony Michael Hall, Kathy Baker, Conchata Ferrell, Caroline Aaron, Vincent Price, Alan Arkin, Bryan Larkin, Steven Brill, Brett Rice
USA, 1990

Co vznikne, když spojíte dohromady Tima Burtona, Dannyho Eflmana a Johnnyho Deppa? Dokonalý film.
Avonlady Peg Boggs vede rádoby spokojený život, každý den se snaží vytvořit úsměv pro své zákazníky, ale prodej se ji moc nedaří. Napadne ji zkusit něco nového a tak se vydá do ponurého zámku na kraji městečka. Tam potká Edwarda. Edward je největším dílem nedoceněného vynálezce, který kdysi na hradě bydlel - uměle vytvořeným člověkem. Náhlá smrt vynálezce však znemožnila Edwarda dokončit a tak má místo rukou nůžky. Peg vezme Edwarda k sobě domů, kde se ho snaží naučit normálnímu životu. Bohužel nic není jednoduché. Edward se zamiluje do dcery Peg - Kimberly, která ho na začátku nemůže snést. Lide se začínají Edwarda bát, myslí si o něm že je nebezpečný. Edwardovi nezbývá nic jiného než zmizet.
Použiti ve filmu tragikomických prvků je bezesporu jedním z nejdůležitějších záležitosti tohoto díla. Lehce groteskní masky a kulisy dodávají filmu pohádkovou atmosféru. Film však pohádkou vůbec není. V příběhu se objevuje nenávist, strach před neznámým, netolerance, vražda, ale především vědomí že vás někdo miluje, ale vy s ním nemůžete být.
Jeden z mých neoblíbenějších filmů vůbec.


Film: Hunger

16. května 2009 v 1:19 | onni |  Creativity
aneb znovu něco z DE


Dlouho jsem čekala, než jsem se k tomuto filmu konečné dostala. Dalo by se o něm napsat opravdu mnoho. Já napíšu ale jenom pár věci.

Film vznikl v roce 1983 pod vedením režiséra Tonyho Scotta. Hlavní role ztvárnili Catherine Deneuve, David Bowie a Susan Sarandon.
Dvě hlavní postavy, upírka Miriam a její upíří milenec John loví na různých místech své oběti, žijí si poklidným upírským "životem". Když najednou John začne hrozně rychle stárnout a dostane se do kontaktu s lékařkou zkoumající předčasné stárnutí - Sárou. Ta se pak dostane k Miriam...
Zvuky, syntetické, roztrhané, vibrující. Film má atmosféru strachu ukrytého hluboko pod kůži a zvláště vykreované napětí. Celá fabule je vlastně nedořečena, jakoby s otevřeným koncem. To vše by mohlo tento film charakterizovat. Kromě toho obsahuje hodně slavných scén, úplně první, když Miriam a John hledají své oběti a k tomu je doprovází Bauhaus, či jedna z nejznámějších filmových erotických lesbických scén.
I když, najde se i pár kýčovitých scén... Ale to už člověk musí posoudit sám.

moje AMV k tomuto filmu...


Gothic Metal vol. 2

15. května 2009 v 14:19 | onni |  Hudba
O gothic metalu jsem už tady jednou psala. Psala jsem kdysi i článek na DarkEntries. Ale když jsem si přečetla něco málo na toto téma na blogu Lúmenn, trochu jsem o tom ještě přemýšlela. Takže, za prvé sem hodím můj článek z DE a ještě k tomu něco připíšu.

"Počáteční fáze gothic metalu se dá definovat jako gothic rock s metalovými texty." - čtu na wikipedii v článku s názvem gothic metal. Nic mě nepřekvapuje, nepřekvapuje mě ani seznam skupin uvedený pod článkem, tedy kapely jako Cradle of Filth nebo Nightwish, tohle je stará známá chyba, se kterou nejspíš nikdo nehodná nic dělat. Co mě ale překvapuje víc je, že při tomto článku je přímý odkaz na článek v angličtině, ve kterém se přímo píše, že spojení gothic metalu s gothic rockem je prostě mylné. Toho si asi autor české verze nevšiml. Koukám na další překlad a to polský. Tam toho moc není, ale píše se tam, že gothic metal má vlastně na svědomí rozdělení gotické subkultury a že lidé, kteří ho poslouchají se považují za goths.
No ano, jak tedy vysvětlit dnešní mládeži (a nejen jí), že gothic metal a gothic rock je něco úplně jiného a společný mají pouze první název ve škatulce? Zkusím to tedy s pomocí již zmiňovaného článku.
Tedy, gothic metal má již v názvu slovo metal, a každému, kdo si uvědomuje rozdíl mezi metalem a rockem musí být jasné, kde je základní kámen. Gothic metal je tedy podžánrem patřícím do sekce heavy metalu. Vznikl na začátku devadesátých let v Evropě jako jistý výsledek doom-death hudby, tedy spojení doom metalu a death metalu.
Pro tento styl je charakteristické na příklad dvojitý vokál, tedy growling a k tomu vysoký ženský hlas, nebo naopak nízký hlas jednoho zpěváka. Používá se také moderní klávesy či zkreslené kytary s proměnlivým tempem. Na gothic metal měl velký vliv právě doom metal, black metal a death metal. Silně syntetizované melodie a rytmy často skláněly k agresivitě jako v death metalu, a občas je zvuk pomalý, klidný a silný jako v doom metalu.
V textech se soustřeďuje na příklad na romantické a fantaskní pohádky s tragických koncem. Jsou často tajemné, melancholické, používají se nadpřirozené prvky, jako by se v textech vytvářely báje. Kapely hrající gothic metal se často inspirují ve svých textech, ale i ve své image, religionistikou, gotickou módou, legendami, vampyrismem a satanismem.
Pokud jde o kapely hrající tento styl, dalo by se jich najít opravdu hodně. Jsou to na příklad Asrai, Penumbra, Novembre, Sirenia, starší Tristania, Poisonblack, To/Die/for, Aesma Daeva, Flowing Tears, Lacuna Coil atd. Tyto kapely svým zněním nejen, že batcave a deathrock vůbec nepřipomínají, ale dokonce na tyto styly ani neodkazují.
Hodně lidí si myslí, že gothic metal, jak hudebně tak žánrově, má spojitost s gothic rockem, ale je založený na metalové kompozici, a špatně interpretuje široký okruh kapel, které hrají gothic metal. Tento špatný názor vznikl nejspíše díky používanému zkrácenému termínu "goth metal", který jakoby naznačoval, že ta hudba má něco společného s "goths". Ale tento žánr dostal svůj název díky atmosférickým tématům textů, které jsou ale docela jiné než u gothic rocku. Zatímco oba termíny "gothic" odkazují ke znamením zkázy, populárním v gotickém románu, gothic rock se vyvinul z punku a nemá spojení s heavy metalem, či metalem obecně.
Tímto článkem nechci v žádném případě říct, že gothic metal je špatná hudba. A už vůbec nechci žádným gothům diktovat, co mají poslouchat. Jen by si pár (nebo raději i víc) lidí mělo uvědomit, že nálepka "gothic" neznamená vždy to samé. Do gotické hudby každopádně gothic metal nepatří.

Tedy, ještě jednou. Není pravda, že gothic metal je v podstatě tvrdší verze gothic rocku. NE. S gothic rockem nemá nic společného, občas maximálně to, že členové kapely gothic rock poslouchají.
Psala jsem už tady o tom hlavním problému gothic metalu, tedy že je brán buď jako absurd, tedy styl, který prakticky neexistuje, jelikož se rádoby gothic metalové kapely dají lehce zařadit do jiných metalových odnoží. Ale stejně tak jsem psala i o tom, že tohle je naprosto normální věc ve světě škatulek, a opět zde uvádím příklady jako alternative rock, indie či post-rock.
Další problém, a těžko říct který z těchto dvou je větší, je zkomercializování tohoto žánru.
Gothic metal tedy ve značné míře vychází z doom metalu. Jenomže, je skoro pravidlem, že se setkáte s doomerem, který, jakmile nazvete nějakou gothic metalovou kapelu doomem, vás okamžitě s tímhle pošlě někam. Má to hned několik důvodů. Gothic metal totiž vznikl tím, že se od doomu odloučil jakýmsi specifickým rysem. Mohlo to být něco, co tuto hudbu povýšilo k industrialu či experimentálu, ale většinou se jedná o přidání melodičnosti a libivosti. Pro doomera je posléze taková hudba už příliš nasládlá pro zařazení do doomu. Dále se přídá již výše zmíněná komerce. Nemusí to být ani tak kapely jako Nightwish, Within Temptation či Evanescence. Můžou to být klidně věci jako Paradise Lost, Tiamat či Type O Negative. Je jasné, že komerční nerovná se špatné, doom metal je ale přeci jen trošku někde jinde.
Kvůli těmto třem základním problémům vznikají spory. Jenomže, tady není důležité se ptát na to, co gothic metal je, ale co gothic metal není.
Tak rozhodně to není nic, co se dá zařadit k power/speed metalu. Škatulka symphonic je už trochu složitejší, protože použivání orchestrálních prvků je v dnešní době neuvěřitelné částá, stává se prakticky samozřejmostí. Operní hlasy vs. hluboké vokály jsou taky dost profláklé.
Takže, jak to jde poznat? Na to existuje jen jediná odpověď - poslouchat.
Stejně jako člověk nepozná, zda se jedná o death rock, gothic rock či post-punk, pokud nebude mít naposloucháno dostačující množství kapel, nepozná ani rozdil mezi gothic metalem a "negothic" metalem. Však si sami zkuste poslechnout věci jako Before the Dawn, Godgory, Slumber, Atrox, či známé věci jako Sirenii a Tristanii a Moonspell, a srovnat to buď s Specimen nebo Nightwish, aby jste měli porovnání na obě strany. Bude vám to hned jasné.

A největší chybu, jakou v tomto směru může člověk udělat, je číst podobné články :D

Mine: Nové portréty

10. května 2009 v 22:53 | onni |  Creativity
Jelikož jsem z jistého důvodu svou tvorbu dost dlouho omezovala, soustředila jsem se alespoň na tvorbu designu pro DarkEntries. Když jsme ale s DE skončili, můj "kreativní duch" nějak skončit nedokázal. Ale trvalo mi dlouho, než jsem se dokázala k malování vrátit a vlastně ani teď to pořád ještě není ono.
Ale když jsem byla ve Florencii a koukala po různých suvenírech, uviděla jsem jednu věc, kterou jsem si zamilovala...


Vitruviova figura od Da Vinciho mě v jistém smyslu fascinuje a přitahuje (a koho ne?), takže jsem si koupila blok a řekla si, že to bude jakýsi symbolický nový začátek. A tady je to málo, co se mi zatím podařilo vytvořit.
(Scany jsou dost nevýrazné, z toho bloku se kopíruje dost špatně, takže se omlouvám.)

Mine: Profily

10. května 2009 v 22:42 | onni |  Creativity
Koukám, že stínování mi fakticky nikdy moc nešlo :D



Mine: Věci

10. května 2009 v 22:25 | onni |  Creativity
Zase nějaké skicy.. nějakých věcí...


Mine: Busta

10. května 2009 v 21:53 | onni |  Creativity
V "lidovce" jsem měli ve třídě jednu sádrovou bustu. Všichni jsme ji nesnášeli, protože vždycky, když už nebylo co kreslit, tak jsme museli kreslit ji. A nikomu to v podstatě nešlo, protože jsme ji prostě nesnášeli :D
Zato mi ale po ní zůstalo hrozně moc nedokončených skiců, se kterýma se dalo něco dělat. Dneska mám jen dva z nich...


Plná velikost ZDE

Mine: Staré malby...

10. května 2009 v 21:18 | onni |  Creativity
V pokoji za skříni je jedna veliká modrá věc. Je to složka. Je na ní napsáno moje jméno a adresa, taky FaVU a obor grafika. Je tam už 4 roky...
Někdy změní místo svého pobytu, málokdy se do ní podívám, stejně jsem většinu těch prací rozdala nebo zničila. Pár jich ale zůstalo. Pár jich dokonce zůstalo vyfocených. Některé se ještě dají naskenovat. A byla by asi škoda nechat je pořád tam ležet. Takže, něco sem hodím.

Toto je várka maleb, které ale mají velký formát, takže je nešlo scanovat. Takže jen fotky v ne příliš dobré kvalitě. Ale co už...


Tělocvik na školách - ano nebo ne?

10. května 2009 v 19:13 | onni
Článků o obezitě je všude plno, každý ví, že je to problém, ačkoli málokdo ho umí řešit. Většina lidí chce zhubnout hned, což vede ke špatným dietám, které buď fungují na rychlém úbytku aktivní hmoty a vody v těle a tím pádem také rychlém úbytku váhy, ale vzápětí stačí jeden prohřešek a kila jdou zpátky, nebo vedou až k poruchám příjmu stravy.
S obezitou také souvisí téma školního tělocviku. Zrovna dnes jsem opět viděla program o tom, že v USA není ve zhruba 75 procentech škol tělocvik vůbec povinný. Učitelé tělocviku u nás zase bědují, že je těch hodin málo. Faktem ale zůstává, že většina studentů, hlavně holek, by tělocvik z rozvrhů nejraději vymazalo úplně.

http://www.sme.sk/vydania/20070907/photo/hlavnaTelocvik16.jpg

bez titulu.. jak jinak

10. května 2009 v 15:16 | onni |  Každodennost
Nikdy jsem nebyla typ člověka, co by měl nějaké výrazné tendence psát ve statusech či na blozích své momentální krize, takže vlastně ani nevím, co to momentálně dělám. Ale jsem mimo, to je nepopíratelný fakt.
Když si tak poslední dobou promítám svůj život, který je dle některých ještě příliš krátký na to, abych nad ním mohla tímto způsobem dumat, všímám si v něm jisté schématičnosti. Ano, ta schématičnost je u každého. Ale každý má tu schématičnost jinou.
Těžko říct, kolik lidí vůbec o mně ví nějaké větší detaily. Spíš mě znají jako někoho, kdo "bojuje" proti tahání deprese a sebepožkozování do gotiky. Na první pohled je asi jasné proč, ale ty pravé důvody nejsou tak zřejmé. I když, možná jak pro koho.
Jistě, občas je lépe, občas hůř. Ale já mám tendence se obávat toho, že když je moc dlouho dobře, určitě se něco zvrtne. Možná pro některé nevyléčitelná pesimistka, já jsem se ale naučila dívat na svět realisticky, občas až cynicky. Ale nebyla jsem vždycky taková, ba naopak, byla jsem typ veselého hipíka, který měl radost ze života. Nikdy jsem v životě nezažila nic hrozného, netýrali mě, měla jsem velkou rodinu, měla jsem to co jsem potřebovala. A stejně jsem byla tam kde jsem byla, a jsem teď tam, kde jsem.
Oproti tomu znám hodně lidí, ke kterým život nebyl milostivý. Jedné mé kamarádce, které se rozvedli rodiče a otec o ní nijak zvlášť nejevil zájem, se v pubertě začaly dít nemilé věci, někdo ji znásilnil, začala pít, hulit, posléze si tipat cigarety o ruce a její cesta už byla předem naplánovaná. Skončila na psychiatrii. A ne jednou. Dnes je už v pohodě, a podle jejich slov zdravá.
Nebo jistý můj bývalý. Matka na antidepresivech, otec se k němu choval jako ke špíně, nějaké ty snahy o sebevraždu, nedodělaná střední. Dnes už studuje a vede se mu víc než dobře.
Podobných příkladů bych našlo spoustu, ani člověk nemusí chodit daleko, stačí si zaskočit na blog k Lumenn.
Závidím těm lidem jejich sílu. Ne snad proto, že bych ji já sama neměla. Ba naopak. Mojí sílu jsem nabývala dlouhé roky, vždycky jsem se dokázala vyhrabat z toho největšího bordelu a pokaždé s ještě větší silou. Pamatuji, že jsem tu sílu měla, zvládala jsem všechno, myslela jsem si, stejně jako oni, že žádné psychology a psychiatry nepotřebuji a už nikdy potřebovat nebudu.
Proto píšu o té schématičnosti. Problém, který přišel zcásti očekáván a z části ne, byl vždycky nějakým způsobem vyřešen a já si z toho období mého života vždycky odnesla něco dobrého a něco zlého. Učila jsem se, díky sobě, díky ostatním.
Poslední dobou jsem si ale začala všímat, že čím větší sílu mám, tím je lehčí mě o ní připravit. A nejspíš byla jen otázka času, kdy se vrátím na úplný začátek. Prostě staré známé schéma.
Nezávidím jiným jejich sílu proto, že já ji nemám. Závidím jim proto, že jí mají zrovna teď. A přeju jim, aby jejich život nebyl schématický.

zase zpátky...


Song fort Today: Bethany Joy Lenz feat Tyler Hilton - When the stars go Blue

7. května 2009 v 2:52 | onni |  Hudba
Tuto věc použivám jako statusy na Facebooku, když nevím co tam napsat. Ale je fakt, že to měním tak často, a že ty songy jsou často náhodně nalezené, že na ně pak i zapomínám. Proto je budu házet i sem, třeba tak najde i někdo jiný v některých zalíbení ;)

Bethany Joy Lenz feat. Tyler Hilton - When the stars go Blue

(verze ze seriálu One Tree Hill)




The Sims 2 - Hřbitov

6. května 2009 v 19:12 | onni |  Kraviny
Onnea vyvraždila půlku svých simích rodin. Proč? Tak především zjistila, že duch sima může mít ruznou barvu podle toho jak umře, takže jsem to samozřejmě musela hned vyzkoušet. A hlavně jsem si chtěla udělat simí hřibotov, tak tady je.



The Sims 2 - Vily

6. května 2009 v 19:04 | onni |  Kraviny
Po hudbě a Cimrmanovi je hra The Sims 2 moje největší závislost. Někteří vědí, že si tím kompenzuju mé dávné sny o studiu architektury, takže to podle toho taky pak vypadá :D
Vytvořila jsem si tedy novou rubriku, kde občas hodím nějaké moje výtvory. Takže na začátek pár vil.
Nemám úplně nejlepší grafiku, také kvalita těch obrázku není zrovna skvělá.