Srpen 2009

Ladytron

25. srpna 2009 v 23:33 | onni |  Hudba
Taak, i když se tak nějak pořád všude řeší ta autorská práva, zase na ně kašlu a budu dál dávat odkazy na zajímavou hudbu. Tentokrát se zastavím u trochu jiného typu kapely, než jsem posledně přiblížila.

Představuji tedy elektropopovou partičku z Anglie. Kapela vznikla v roce 1998 a v jejím složení se nachází Daniel Hunt, Reuben Wu, Helen Marnie a Mira Aroyo. Asi nejznámější jejich album je Velocifero či moje zatím nejoblíbenější Witching Hour.

http://www.rockjamradio.cz/page/downloads/u47/ladytron.jpg

Zde pro ukázku první skladba z alba Witching Hour a také celé album ke stažení (a ať mě kvůli tomu blog.cz třeba pošle na úplně poslední místo jejich žebříčků:D)





A já odjíždím na týden brigádit, tak přeji příjemný poslech :)

Skladby - High School Musical 1, 2, 3

25. srpna 2009 v 23:29 | onni |  Top 5
Jistý člověk o těchto filmech napsal, že jsou "důvodem epileptických záchvatů u osob nad 14 let". Zda s ním souhlasím? Ačkoli jsem milovník hudby a kvalitních filmů taktéž, rozhodně říkám NE. Možná nejsem takový ignorant nebo pseudouitelektuání milovník art filmů, který tráví svůj veškerý čas na psaní komentářů na CSFD, možná jen prostě nemám problémy s mainstreamem. Popovou hudbu jsem měla ráda odjakživa a mezi filmama pro teenagery si dokážu v pohodě vybrat něco pro sebe. Jsem toho názoru, že mainstream a popkultura nemusí být nuceně nepřítelnem člověka, který je umělecky založeny a dává přednost tvorbě, která není určena pro masovou konzumaci. Ba naopak, pop se může stát užitečným v mnoha směrech. Lze zde pozorovat systém vytváření produktů pro průměrné davy, učit se z toho, poznávat rozdíly mezi kvalitní a špatnou hudbu nejen v rámci průměru, ale také v rámci undergroundu. A o to lépe lze také najít rozdíly právě v popové kultuře, hlavně tedy v hudbě. Ten, kdo tvdí že pop je jednoduchá hudba pro davy, která je dělaná jen pro pobavení nepříliš vzdělaných jedinců, má dost velké mezery. Popová hudba totiž vždycky měla obrovský vliv na hudbu méně známou, ať to někdo chce nebo nechce uznat.
Samozřejmě tady nechci tvrdit, ze HSM je na nějaké vysoké úrovni popového umění, to rozhodně ne. Filmy jako takové jsou dost průměrné a zpaměti je znám jen proto, že jakožto lehce infantilní povaha sleduju docela často Jetix a tam se člověk tomuhle fenoménu nevyhne. V rámci pobavení dávám rozhodně přednost seriálu Hannah Montana, kde mě tedy zaujme víc i samotná hudba. Skladby z HSM mají ale něco, co mě nutí mít občas náladu si je poslechnout a nevidím na tom nic špatného, navíc, občas se nachomjetne i docela zajímavý text ;)
Takže... výběr určitě není nijak překvapivý, preferuju hlavně ty pomalejší kousky. A pro ty, kterým dělá problém koukat na popové filmy s nádhledem - kašlete na to ;)

A jen tak mimochodem.. nesnáším Vanessu Hudgens!:D

5. místo

Something New


Blogy, originalita, autorská práva, pravidla...

24. srpna 2009 v 15:10 | onni
... aneb jak si zamotat hlavinku v dnešním krásném letním dni :)

O prazdninách, jak jsem již psala, se blogu moc nevěnuji. Loni jsme měli stejnou prázdninovou pauzu také na Dark Entries, což mělo za následek mylné představy o krachu tohoto webu a docela to pobavilo.
Dnes už se tímto problémém zabývát nemusím, jelikož mám svůj blog, kam stejně nijak zvlášť moc lidí nechodí, a ti kteří chodí, mají také prázdniny.
No ano, tato myšlenka spojená s tím, co jsem si dnes přečetla u Lúmenn (odkaz) mi ve výsledku vytváří tento dnešní článek.
Těžko ríct, jak dlouho vůbec internetové jednoduché stránky s názvem blog fungují, a jak dlouho je dnešní blogeři znají. V dnešní době je to veliká móda, já si ale ještě pamatuji doby, kdy začinám proslulý server blogspot.com. Tehdy měl ještě doménu blogger.com a bylo tam snad jen pět různých designu a možnost nastavení si formátu datumu, vložit obrázek bez znalosti html kódu bylo nemožné a Youtube ještě neexistoval, že. Nic víc ale tento server vlastně nepotřeboval, jelikož plnil úlohu právě internetového deníčku, tedy možnosti pro lidi, kteří mají potřebu vyjádřit své pocity a události v životě a podělit se s nimi s lidma, které znají z internetu.
Bylo to v době, kdy český internet nic takového jako blogový free server neměl, už si ani nepamatuji, kdo s tím přišel první. Zato si ale pamatuji, že v Polsku tato možnost byla, server měl dokonce více vymoženosti než blogspot, ale roli hrál v podstatě pořád stejnou. Pár mých známých tento web mělo, byl to vážně deníček jak se patří, psalo se tam o všem možném a ve většině případu i o tom, že autor odjíždí někam na víkend, chystá se na koncert, či jaké má problémy s mladším bratrem. Občas se tam objevila i nějaká ta báseň či povídka, ale jelikož jsme byly všechny součástí jednoho většího autorského webu, nebylo to vlastně už ani potřebné.
I já měla kdysi takový blog, stránky, které měly jednoduchý přednastavený design, plné mych myšlenek. Myslím, že existují pořád a co se tam dočtete? Třeba zkrácenou verzi toho, jak jsem si v sedmnácti letech propíchla jehlou obočí a jak na mně byli naši i bývalý přítel naštvaní.
O té doby se toho změnilo opravdu hodně. Ale k dobrému? Ne myslím si. Samozřejmě, na blozích lze v dnešní době (v lepším případě) nalézt postřehy lidí, reakce na aktuální politickou či hospodářkou situaci na světě, vlastní recenze na filmy, seriály, knihy, ukázky hudby, obrázky, fotky, zajímavé odkazy, a tak dále. Ale, kolik takových blogů je? Málo, opravdu málo, a nikoho to vlastně už ani nepřekvapí. A když už narazím na blogový deníček v pravém slova smyslu, bývá to povětšinou slátanina třináctek o tom, jak dneska ve škole zakoply o svého idola (jako bych četla Bravíčko, které taky už dávno není co bývalo), o gramatice už ani nemluvě. Znalosti jazyka se vytrácejí, píše se prohnilým způsobem, děti ve školách tak mají ještě větší problém s vyjmenovanými slovy než kdysi. Kdysi totiž tyto blogy měly vážně jen osoby, které psát uměly nebo se to tímto způsobem postupně víc a víc učily.

Film: Harry Potter and the Half-Blood Prince - Harry Potter a Princ dvojí krve

17. srpna 2009 v 19:29 | onni |  Creativity
http://i215.photobucket.com/albums/cc11/ralfy_tm/harry_potter_and_the_half_blood_pri.jpg?t=1250529903

Hrají: Daniel Radcliff, Rupert Grint, Emma Watson, Maggie Smith, Alan Rickman, Michael Gambon

Režie: David Yates
Scénář: Steve Kloves
2009, VB

Většinou po shlédnuti filmu, na který jsem dlouho čekala, mám v hlavě plno myšlenek a tedy pro mě nebývá moc velkým problémém sepsat nějakou menší recenzi. Tak to bylo na příklad naposledy u Andělů a démonů. A podobně to mělo být i u filmu Harry Potter a Princ dvojí krve. Ale vůbec to tak nebylo. Je to totiž už víc jak týden a já tak nějak pořád nevím, co bych o tom napsala.
Děj je na jednu stranu schématicky, ale to vůbec nevadí, koneckonců, snad všichni už příběh brýlatého kouzelníka známe a tak nějak víme co očekávat. V tomto dílu se pro změnu dozvídáme spíše něco o vedoucím strůjci všeho zla (ne, není to Dobby s jeho prazvláštním vkusem na ponožky), a také poznáváme něco málo o minulosti rodičů Harryho (nebo alespoň podle traileru to tak vypadá, a taky knižní absolventi to očekávají). Přicházejí první lásky, problémy spojené s dospíváním a musí být všem jasné, že být puberťák ve světě, kde se vás polovina známých snaží zabít a druhá polovina vám závidí, dost těžké. A tak vám nezbývá nic jiného, než si s humorem užívat dobrodružství, která vám život přináší. Protože na světě odjakživa bojuje dobro se zlem a člověk se tomu více či méně nevyhne, proto musí hledat to dobré.
Možná kdyby to byl film, který s Harrym Potterem nemá nic společného, zaujalo by mě to. Ale takto mi je už od minulého týdne jasné, proč vlastně nejsem schopná o tom filmu nic moc napsat. Jedním slovem to byla prostě nuda.

Antická souhvězdí. Část 1. - Milenky a hrdinové

15. srpna 2009 v 12:44 | onni |  Zajímavosti
"I když my bohové budeme zapomenuti, hvězdy nikdy nezhasnou..."

Obrovské ohnivé koukle. Nic víc, nic míň. Jedna větší, jedna menší, jedna blíž, jiná dál. Ale v podstatě jedna jako druhá. Dalo by se říct, že na nich v podstatě nic zajimavého není, proště si jen visí ve Vesmíru.
Ale jistě někteří znají myšlenku z filmu Stardust - Jsme lidé, protože pozorujeme hvězdy, nebo je pozorujeme, protože jsme lidé? Co víc, pozorují hvězdy nás?
Pro mě byly hvězdy vždycky něco zvláštního, a nejsem sama. Koneckonců, kolik toho vlastně víme o Vesmíru? Akolik vůbec chceme vědět?
Hvězdy fascinovaly člověka odjakživa. Sloužily pro mnoho věcí, pro orientaci, pro předpovidání, pro signalizaci a pro stváření nejrůznějších příběhů.
A to je právě to, co mě na nich přitahovalo nejvíc - souhvězdí, která jsou tak často spojována s řecko-římskou mytologii. A v posledních pár dnech, sama nevím proč, jsem je opět začala sledovat.
Stáhla jsem si prohram na simulaci hvězdné oblohy a začala hledat. Protože nejspíše všichni známé souhvězdí jako Velký a Malý vůz, Kassiopeu, případně jsme schopní na zimní obloze najit Oriona a Plejády. Proč ale jen tohle? Souhvězdí, která mají svůj příběh již tisíce let je na nebi mnohem víc, a zrovna v tuto chvíli jich lze najit "mraky". Ačkoli zdá se, že v zimě mnohem víc. Každopádně si nejspíš v brzké době pořídím teleskop

Snad nejčastějším motivem řecké mytologie jsou stálé hádky a žárlivé scény mezi Diem a Hérou. Zeus, nejvyšší bůh, měl totiž i největší sklony k podvádění. Milenek měl bezpočet, lze vyjmenovat na příklad Danae, Antiope, Europu, Kallistó. Aby se k nim dostal, měnil svojí podobu, jeho fantazie neznala meze, proměnil se třeba v býka, labuť, zlatý déšť, někdy taky obyčejného smrtelníka. Jeho milenky povětšinou nečekal příliš šťastný osud (stejně jako milenky jiných bohů). Ze svazku většinou vzešel potomek, který jako polobůh v lepším případě dosáhl slávy. Ale Héra odjakživa pronásledovala milenky a potomky Dia a nenechala je v klidu žít. A člověk by se až divil, kolik takových pozůstatků po Diovi skončilo na obloze.

...And You Will Know Us by the Trail of Dead

14. srpna 2009 v 16:10 | onni |  Hudba
Ačkoli v poslední době mám zálusk především na hudbu točící se kolem 70. a 80. let (což nepochybně spustila smrt MJ) a motown se už poněkolikáté stal mou staronovou láskou, nechybí v mém playlistu i něco modernějšího. Ovšem jak už to tak se mnou bývá, čím víc alternativní hudby poslouchám, tím větším problémém je pro mě najít něco zajimavého, co bych už neslyšela tisíkrát. Ale jedna taková kapela se objevila.


http://stereocache.files.wordpress.com/2008/08/tod.jpg


... And You Will Know Us by the Trail Of Dead (nebo častěji zkráceně Trail of Dead) je art či indie rocková formace z Texasu, založená v roce 1994 Jasone Reecem a Conradem Kellym. Název prý pochází od starověkého rituálu, ačkoli se spíše jedná o vtip.
Za období své existence má kapela na svém kontě 6 alb:
- …And You Will Know Us by the Trail of Dead (1998)
- Madonna (1999)
- Source Tags & Codes (2002)
- Worlds Apart (2005)
- So Divided (2006)
- The Century Of Self (2009)


Mistakes & Regrets


Another Morning Stoner


It Was There That I Saw You





Alba ke stažení





Skladby - Disco

5. srpna 2009 v 17:23 | onni |  Top 5
Při pojmu 'disco' si většina alespoň průměrných znalců hudby vybaví dosti jednoduchou, nepříliš kvalitní hudbu, která má za ukol jen rozproudit boky tanečníka již trochu nalitého v nepříjemně osvětlené místnosti. A vě většině případu to tak bohužel i je. Koneckonců, hudba má bavit, ne vždy má sloužit jen ke vyvolání katharsis, tohle platilo i za dob hudebních klasiků, ačkoli to dnes malokoho napadne.
Pokud jde o disco, v dnešní době není příliš jendoduché rozeznat jednu formaci od druhé. V podstatě je to tak ale u všech žánrů v rámci popkultury, ať už je to rock nebo r&b.
Právě r&b ale má v sobě tolik, že to průměrný posluchač dnešní hudby ani neni sto pojmout. Jakési soulové a motownovské základy jsou pro něj španělskou vesnici. Málokdo také ví, kolik má s tímto fenoménem, který dokázal ze sebe vydat nespočet kvalitních umělců, mezi nimiž byly i osobnosti, které měnily tvář hudby na celém světě, společného právě disco hudba. Stačí se totiž podívat na formace jako Boney M, Kool and the Gang či Sister Sledge, vedle nich postavit na příklad The Temptation či The Supremes, a musí být všem jasné, kolik toho mají tyto hudební ikony společného. Tak v prvé řadě jsou všichni (nebo většina) černoši. Ať si říká kdo chce co chce, a já mu to do jisté míry ani nebudu vyvracet, ale černoši prostě vždycky uměli dělat hudbu a právě černošská hudba ovlivnila hudbení průmysl nejvíc.
Možná se někdo nad tímto tvrzením pozastaví, a začne sypat jména jako Elvis Presley, The Who, The Doors, The Beatles... Ovšem, nikdo nepochybuje o tom, co tyto kapely dokázaly a že ani jeden z nich nebyl černochem. No, na tom není nic divného. Stačí říct, že video Billie Jean od Michaela Jacksona bylo prvním černošským klipem na Mtv. Album Thriller, na kterém se tato skladba nachází, bylo nahráno v roce 1982. Už je vše jasné?
Hudební styly jako swing a rythm and blues daly počátek i samotnému rock'n'rollu. Nenadarmo se stylu Rolling Stones říká british white r&b.
Pokud se ale vrátím k samotnému discu, jako hudební styl se samozřejmě od r&b svou kvalitou docela liší. Přesto, samotné formace a interpreti se tak často pohybovaly na hraně r&b, soulu, boogie, hip hopu a právě disca, že je těžko nekteré představitelé konkrétně zařadit. A tak občas lidé kroutí hlavou nad škatulkování na příklad Lionela Richieho do tagu disca, ale tak už to holt v hudbě chodí. Jak je vidno, není to problém jen dnešní doby, kdy se styly výrazně prolínají.
Paradoxní na tom všem je, že se průmernému Evropanovi pod pojmem disca vybaví ABBA, tedy formace čístě bělošská. Nad místem této kapely v světové hudební scéně nesmím polemizovat, ačkoli bych se občas pozastavila nad intenzitou toho místa. A i když na druhém místě tohoto Top 5 je bělošská skupina, černoši jsou pro mě v tomto směru ve všem na prvním místě. Škoda, že se kvality černochů jakožto hudebních umělců tak často podceňují.
Možná v tom někteří vidí jen kýč, ne jednomu člověku se vybaví afra a strakaté oblečky s kalhotama do zvonu. Ale upřímně řečeno, představte si, jak se za nejakých 20 let budou mladí lidé dívat na image dnešních emo, gothic, punkových a metalových kapel. Koneckonců, již dnes mladí ohrnují nos na fenoménem jako Backstreat Boys a Spice Girls. A to se kvalita jejich hudby (a možná i celkové současné hudby?) s hudební scénou druhé poloviny 20. století nedá ani srovnávat.

5. místo

Sister Sledge - We Are Family


Tak a zase doma..

4. srpna 2009 v 20:50 | onni |  Každodennost
Stalo se mi už jakýmsi zvykem, že když mám prázdniny já, má je pro mě i internet. Letos tomu není jinak. Byla jsem měsíc v Bulharsku, nyní sedím už týden doma a stihla jsem udělat až divně moc věcí. Momentálně mám před sebou různé perspektivy, uvidíme, která z nich vyjde. Stejně ale, nejraději bych se vrátila ihned zpět.
Jako by to bylo včera, kdy jsem byla myšlenkami na jednu stranu u balení, na druhou stranu u smrti Jacksona, nemohla jsem se z ničeho vyhrabat a chtěla jsem se zahrabat. Pak jsem absolvovala úmornou třídenní cestu a byla jsem na místě. Měla jsem před sebou skoro 4 týdny užívání si moře. Lidi říkali, a nebude ti smutno, nebudeš se chtít vrátit? Samozřejmě, že ne.
Ptali se mě, co budeš tak dlouho dělat v Bulharsku, když nesnášíš vedro? Inu, budu se chladit ve vodě... a proč jedeš na tak dlouho k moři, když se bojíš vody? Inu, ze stejného důvodu, proč lezu na Eiffelovku či kopuli San Pietra, i když se bojím výšek...
Ale vše jednou končí. Nastaly opět dny, kdy jsem se zase se začala nervovat kvůli balení, kvůli dlouhým dnům v autě a kvůli tomu, jak mi tohle místo bude chybět.
Jsem relativně opálená, sluneční energii nabitá a snad připravená na další zimu. Vrátila jsem se domů s tetováním, novýma krásnýma žabkama a odřeninama od skal. Vrátila jsem se se zážitky z několikadenních bouřek u moře, skákání do vln, pálení písku a poznání části řecko-bulharské kultury v muzeu a architektuře. Vracím se s pocitem nově poznaného místa, takže si mohu odškrtnout další políčko na seznamu věcí, které chci vidět.
Takže, prázdniny plné odpočinku, nicnedělání, koukání na seriály, plavání, pití piva a koktejlů na pláží, vychutnávání si zmrzliny, nenávratně končí. No, co se dá dělat...
A ačkoli jsem vlezla do hluboké vody, seděla na skále uprostřed moře, šla se koupat v noci se šílenou hrůzou z černých vln, tedy snažila jsem se jakkoli ten můj strach překonat, vody se bojím pořad. Přesto, do moře jsem se zamilovala (nebo jsem tu lásku po několika letech obnovila) a bude mi fakticky chybět.
Celou dobu co jsem už doma pořád jen myslím na vodu, kde do ní vlézt, kde si zaplavat. Prohlížím si z okna okolí, které znám už zpaměti a nasávám obraz přírody. První den doma jsem šla do lesa na borůvky, abych trochu zmírnila šok z přechodu do civilizace. A to bydlím v opravdu velké díře…
Ale za další měsíc budou prázdniny fuč už nadobro a já budu opět v Brně. Ve městě, které jsme si zamilovala už jako malá a které jsem měla ráda v podstatě doteď. A letos poprvé po prázdninách se do něj netěším…

http://img5.rajce.idnes.cz/d0502/2/2320/2320211_35b1ab6ced4a3e59dcd6bb5943219f69/images/Bulgaria_2009_00033.jpg

http://img5.rajce.idnes.cz/d0502/2/2320/2320211_35b1ab6ced4a3e59dcd6bb5943219f69/images/Bulgaria_2009_00024.jpg

http://img5.rajce.idnes.cz/d0502/2/2320/2320211_35b1ab6ced4a3e59dcd6bb5943219f69/images/Bulgaria_2009_00003.jpg

Více fotek z mé úžasné dovolené ZDE