Listopad 2009

Diskriminace bílé rasy

30. listopadu 2009 v 23:44 | onni
Když se tak dívám na titul článku, připadám si, jako by moje IQ spadlo o aspoň 10 bodů. Bílá rasa - vždycky když slyším tenhle pojem, je mi nějak nepříjemně u žaludku. Nikdy jsem neměla pocit, že by bílá rasa byla v něčem na vyšší úrovni. Ba naopak, třeba já jsem toho názoru, že černoši jsou v mnohých odvětvích lepší než bílí. Také jsem nikdy nebyla člověk, co by nějak nesnášel romské spoluobčany. Proč? Protože jsem toho názoru, že v každém člověku je něco dobré a něco zlé a to, co se ukazuje víc je už výsledkem různých faktorů, třeba sociálního prostředí, za které už ne každý může. Poslední dobou mě ale štve nehorázně moc věcí. Netýká se to jen romské otázky, ale vlastně otázky každého výraznější odlišení od klasických hodnot bílých lidí. Romové mi ale trhají nervy ze všeho nejvíc.
Před nedávnem se totiž stala jedna věc. Mému otci dva cikáni vykradli firmu, vzali kasu s 50 tisíci Kč. Když zavolali policii, ti jim řekli, že nejspíše vědí o koho se jedná, ale že to snad ani nemá smysl ho chytat, teď už nejspíš sedí někde v kasínu, a navíc za takovou částku by dostal akorát nějaké veřejně prospěšné práce, do kterých stejně nenastoupí.
Těžko říct, u čeho se rozčilovat víc. Ale je fakt, že s tím vlastně opravdu nejde nic dělat. Romové se mají totiž jako prasata v žitě. Nemusí nic dělat a mají o život postaráno. Tvoří se speciální úřady pro romské občany, které mají Romům pomáhat hledat práci. Čerstvý absolvent vysoké školy nebo jiný vzdělaný občan tu práci sehnat samozřejmě také nemůže, je krize, i když s jeho schopnostmi by byl třeba hodně užitečný. Ale má smůlu - je bílý.
Romové v hospodě napadnou nějaké lidi. Ti se brání. Co taky mají dělat? Přijede policie, Romové řeknou, že slyšeli rasistické nadávky. Druhá strana je vinna. Mají smůlu - jsou bílí.
Romové mají vši, protože jim neteče voda. Oheň na střeše - to je dyzgrymynace! Ale o to, že jim neteče voda, proto, že ji neplatí a starosta jim tu vodu vypnul, se už nikdo nezajímá. Starosta má smůlu - je bílý.
Romové žijí v polorozpadlém paneláku, protože samozřejmě na nic jiného nemaj a ani omylem by si na nic lepšího nevydělali. Barák může každou chvíli spadnout, ohrožuje každého, kdo se ocitne v jeho blízkosti. Přijde tedy rozhodnutí barák zbourat. Nj, ale co s našima spoluobčanama? Postavíme jim barák novy! S koupelnou, teplou vodou, elektřinou, topením a nejlépe ještě co nejmenším nájmem, jinak by nás mohli žalovat za rasismus. Na obecním úřadě mají smůlu - jsou bílí.
Je muž a žena. Mají dvě děti. Taková standardní česká rodina. Žena je na mateřské, muž pracuje v jisté firmě, daří se mu, práce ho baví a je v ní dobrý. Bohužel ale přijdou problémy ve firmě a musí se propouštět - na řadu tedy přijde i živitel rodiny. Najednou se ocitne s ženou na mateřské a dvěma malými dětmi bez výdělku. Snaží se najít práci. Nic. Přídavky na děti jsou minimální, z důvodu zneužívání nejmenovanými občany. Manželčina mateřská taky. Chce požádat o sociální podporu. Nic. Nevyhovuje. Nakonec se dostane do tak vážné situace, že mu hrozí vyhození z bytu. Postaví mu někdo nový? Ne. Má smůlu. Všichni máme smůlu - jsme bílí.
Takových příkladu jsou mraky a mraky, začínají u vzdělání, práce nebo rodiny, končí až někde u úplných prkotin, které ale jsou až absurdní. Podobně je to i u v Evropě se šířícího Islámu, o čemž dnes psala Lúmenn. Ano, je mi jasné že všichni nejsou stejní, já to moc dobře vím, o tohle tady vůbec nejde. Jde ale o tohle - já se ptám - nehraničí tahle situace náhodou už s absenci svobody slova a názoru? A když se člověk podívá na to co se děje, kdo je tady ksakru vůbec diskriminovaný?

Trochu úsměvu :)

25. listopadu 2009 v 20:30 | onni |  Každodennost
Nevím, zda jsem maniodepresivní člověk (tedy, že mi to jaksi nikdy nikdo nenapsal na papír), ale občas se tak rozhodně chovám. Třeba dnes. Vlastně už od včerejška. Dělala jsem překlad, pár stránek, které jsem si omylem smazala. Samozřejmě jsem měla po náladě a samozřejmě jakékoli další překládání nebylo možné. Nalezla na mně tak obrovská depka, že jsem se skoro rozbrečela nad tím, jak už nemám sílu nic dělat, pořád jen sedím a čumím do zdi a nemůžu se k ničemu dokopat, a na to, že jak na mou línou povahu a líný styl života toho v posledních pár dnech dělám opravdu dost, jsem zapomněla. No ano, listopad sice letos ještě neukázal to nejlepší co v něm je, což ale neznamená, že se dostatečně nečiní. Nejdříve na mně vytasil svojí nejlepší zbraň - to že mě tak dobře zná - a poslal mě diskutovat na Facebook. K tomu mi ani nedovolil moc dlouho se těšit z toho, že mám už aspoň dost materiálu na diplomku - ne že by mě ta radost přešla, já na to úplně normálně zapomínám! A tohle mě dokáže naprosto odradit. Přitom je to jakási nevysvětlitelná síla. Sílá, co mi docela zatemňuje mozek, protože mi to vůbec nemyslí a úplně zapomínám na to dobré, co se mi teď děje. Dělám za poslední dobu věci tak automaticky, jako nikdy. Prostě nepřemýšlím. A to moje nepřemýšlení nad tím co dělám (a naopak se utápění v myšlenkách nad tím, co bych dělat měla a nedělám) vedlo právě k omylu, díky němuž teď dělám technický manuál podruhé (vážně obrovská zábava).
Další věc - vánoční horečka se ve mě rozjela už naplno. Proto už mám taky nakoupenou většinu dárku, nebo se zamilovávám do obrovských plyšových sobů ve Vaňkovce, na které si většina známých stěžuje. A také samozřejmě poslouchám vánoční hudbu. Chvíli jsem sjížděla vánoční album Jackson 5, ale nějak mi to nedělalo dobře. Takže jsem teď u klasiků jako je Bing Crosby, Brenda Lee či Frank Sinatra.
Ale abych se dostala k těm mým skokům nálad. Dnes samozřejmě ještě trvala kompletní rezignace a překlad jsem byla schopná začít dělat na novo asi teprve před hodinou a i tak to dělám jak hlemýžď. K tomu si pouštím právě skladby a tluču nohou do rytmu - džingl bel džingl bel džingl bel rak! Najednou se moje nálada obrátila o 180 stupňů a ve mě začala vzkvétat úsměvná nálada. Tento duševní úsměv mi připomněl něco, co se stalo v pondělí. Na první pohled blbost, ale úplně si vzpomínám, když jsem pondělní noc usínala, vzpomněla si na to a nějak mě to zahřálo u srdce.
Pondělí bylo hrozně hektické. I když neplánovaně. Ráno jsem vstala, sedla ke kompu a pomalu se připravovala na práci. V tom mi napsala Lúmenn, jestli chci večer někam zajít. Fajn, domluvila jsem se na sedmou s tím, že ten překlad ještě stihnu. Do toho mi volá otec, že má pro mě rychlopřeklad - 6 stránek nějakýho technickýho textu na zítřek. Já to samozřejmě vzala. Jenomže já musela ještě do obchodu. Rychle jsem tedy šla nakoupit, pak rychle překládat, pak za Lúmenn a pak dodělávat zbytek ještě v noci, samozřejmě jsem celý den včera nestíhala. No, ale ta zajímavá věc co se mi stala, se odehrála právě v obchodě. Když jsem tak pospíchala a přemýšlela nad tím jak všechno dneska stihnu, čekala jsem u kasy, přede mnou byla stará paní a u kasy taková sympatická mladá holka. Stará paní zaplatila, poděkovala a velice srdečným způsobem nahlas popřála paní na kase hezký a příjemný den a výrazně se na ní usmála. Slečna z toho měla takříkajíc šok. Najednou se ale úplně rozzářila, na paní se usmála a poděkovala a popřála ji to samé. Pak jsem přišla na řadu já, podívaly jsme se na sebe zase s úsměvem, slečna natipovala, já zaplatila a řekla, že jsi taky přeji příjemný den. Bylo to jen pár minut, vlastně jen chvilka času spojení tři úplně cizích osob, které spojí nevídaný úsměv. A mi to všechno udělalo obrovskou radost. Bylo na té slečně totiž vidět, jak ji ta práce nebaví (koho by taky bavila?) a jak by byla nejrači momentálně někde úplně jinde. A pár srdečných slov ji zlepšilo náladu k nepoznání. A mě taky, protože jsem cítila, kolik jeden úsměv a jedna vlídná věta dokáže udělat.
Přemýšleli jste někdy nad tím, když čekáte na kase a nadáváte na neschopné, pomalé, zádumčivé a naštvané paní prodavačky, jak debilní práci vlastně dělají? A často to jsou osoby chytré a vzdělané. Já samozřejmě nejsem výjimka a čekání ve frontách mě opravdu do extáze nepřivádí. Ale snažím se aspoň hezky říct dobrý den a děkuji, i když je to z mé strany občas nucené. A teď se budu snažit tím tuplem, člověku totiž usmívání se a dávání úsměvů jiným, i když cizím, může opravdu hodně přinést a potěšit víc, než by člověk předpokládal.
Takže, toto byl takový můj záchvat dobré nálady a pozitivního myšlení. A proto, že jsem si teď ve statusu na Facebooku u bratra přečetla, že je prý dnes den úsměvu a pus, tak tady jeden ode mně máte.

http://i.ehow.com/images/GlobalPhoto/Articles/4475392/smile1-main_Full.jpg

Alespoň pro tuto chvíli, protože na mně jde už zase zpátky vliv ošklivého Pana Listopada...

A když už mám tu vánoční horečku, zde klavírní verze americké koledy, kterou zajisté všichni znají z filmu Sam Doma ;)


Film - Land Before Time

24. listopadu 2009 v 1:00 | onni |  Nostalgie
O tomto animáku tady už kdysi řeč byla. Píseň z tohoto filmu je v jednom z mých TOP 5. A kdybych někdy dělala nějaký TOP písní, které jsou pro mě nejkrásnější na světě, byla by tam i ona, vedle Have Yoursefl a Merry Little Christmas. Ale zpět k filmu.
Dílo roku 1988 z produkce Dona Blutha, který má na svém kontě třeba můj oblíbený Secret of NIMH a Thumbelinu, vypráví o cestě několika malých dinosaurů, kteří na začátku jakoby neměli nic společného a pak se spojí poutem nejsilnější - přátelstvím. Putování do Velké Doliny přináší mnoho zážitků, dobrodružství, a bohužel i něco smutného. Takový je už život. A stejně jako v životě, pokud budeme vytrvalí a budeme poslouchat své srdce, dojdeme do svého vysněného cíle.

http://boomshakalaka.files.wordpress.com/2008/07/the_land_before_time.jpg

Je to jedna z mých nejoblíbenějších pohádek celkově. Znám ji zpaměti už od útlého dětství a přináší mi mnoho krásného, ale i smutného. Pro všechny, kteří tento film milují jako já, dávám odkazy na stažení. A nemohu jinak, že přidat i odkaz, video a nádherný text úvodní písně.

http://rapidshare.com/files/160856933/01___Jak_to_vsechno_zacalo.part1.rar
http://rapidshare.com/files/160871402/01___Jak_to_vsechno_zacalo.part2.rar
http://rapidshare.com/files/160884629/01___Jak_to_vsechno_zacalo.part3.rar
http://rapidshare.com/files/160899969/01___Jak_to_vsechno_zacalo.part4.rar
http://rapidshare.com/files/160917134/01___Jak_to_vsechno_zacalo.part5.rar
http://rapidshare.com/files/160933647/01___Jak_to_vsechno_zacalo.part6.rar
http://rapidshare.com/files/160844038/01___Jak_to_vsechno_zacalo.part7.rar

Diana Ross - If We Hold On Together


Don't lose your way
With each passing day
You've come so far
Don't throw it away
Live believing
Dreams are for weaving
Wonders are waiting to start
Live your story
Faith, hope & glory
Hold to the truth in your heart

If we hold on together
I know our dreams will never die
Dreams see us through to forever
Where clouds roll by
For you and I

Souls in the wind
Must learn how to bend
Seek out a star
Hold on to the end
Valley, mountain
There is a fountain
Washes our tears all away
Words are swaying
Someone is praying
Please let us come home to stay

If we hold on together
I know our dreams will never die
Dreams see us through to forever
Where clouds roll by
For you and I

When we are out there in the dark
We'll dream about the sun
In the dark we'll feel the light
Warm our hearts, everyone

If we hold on together
I know our dreams will never die
Dreams see us through to forever
As high as souls can fly
The clouds roll by
For you and I

Samotná skladba ke stažení ZDE



(Nějak mě žádný titulek nenapadá:D)

16. listopadu 2009 v 21:27 | onni
U mého blogu je koukám už jakýmsi zvykem, že mívám "návaly" psaní. Najednou se tu nahrnou články, hudba nebo tvorba a prostě se tu něco děje. A pak zas nic. Možná je to normální, nevím. Každopádně, věcí se pořád děje hodně, a možná proto ani nepíšu, že nevím od čeho začít.
Měla jsem minulý týden pár nemilých zkušeností na Facebooku. Jsem na tomto serveru už nějakej ten pátek, ale v podstatě jsem ho vždycky brala tak nějak s nadhledem a zas tolik nechodila. Je to opravdu dobrá věc, když se člověk na netu nudí - je tam plno her a vtipných i blbých testu, které dokážou člověk zaměstnat na hodiny. Dokonce mě i bavilo pozorovat některé statusy známých, komentovat je, přemýšlet o nich. Ano, Facebook není pro člověka jako jsem já nic hrozného, dokud se nepustí do větších diskusí. Ale tentokrát jsem udělala chybu a poprvé jsem se diskuse zúčastnila. Za poslední týden byly t diskuse dokonce dvě a to už bylo i na mě moc. V obou případech jsem použila svůj rázný způsob dávání najevo svých názoru a v obou případech se objevily osoby, které tento "úder" zachytily s naprostou grácií. Bohužel, většina lidí tohle neudělala. Prosím, mohli mě poslat někam s tím, že moje názory jsou špatné, klidně mohli být i vulgární, mě jen tak něco na zadek neposadí. Jenomže to ne. Došlo k rozebírání mé osobnosti, psychologických analýz na dálku ze strany lidí, kteří mě vůbec neznají. A tak jsem byla někdo s psychickým problémem, ubrečená, zahořklá, povýšená, blbá, tupá, ba dokonce v reálu tichá holčička co má odvahu plkat pouze na netu a protože nemám odvahu si dát na FB svou fotku. A nejlepší bylo asi, když jsem byla označena za schizofreničku. O to vtipnější bylo, když to v druhé diskuse dělal i můj bývalý spolužák. Možná by si někdo řekl, že tento člověk mě zná. Ne. Na gymplu jsem se se spolužákama (až na výjimky) moc nebavila, dnes se jim vyhýbám jak můžu a ani na třídním srazu jsem za ty 4 roky nebyla ani jednou. Proč taky? Tyto osoby mi nemají co nabídnout... Tehdy o mně nevěděli nic, dnes neví ani to nic. Víte ale co je na tom nejhorší? Podobné chování je v diskusích na internetu úplně normální. Dojdou argumenty, začne se navážet do konkrétní osoby a diskutující už na původní téma úplně zapomenou. Závidím lidem, co se na tohle umí vykašlat a nemají někde v sobě zakořeněnou potřebu se obhájit a taky naději, že se jim to podaří těm omezencům vysvětlit.
A tak jsem začala Facebook přehodnocovat, už jsem si i trochu promazala známé a budu v tom nejspíše pokračovat. K čemu mít přehled o někom, kdo je pro nás nepodstatný ba dokonce nám leze na nervy? Jak říká jistá skupina na Facebooku - "Přátelé na Fejsbuku nejsou Pokémoni, nemusíš je mít všechny". A je to pravda, možná by to měli přehodnotit hlavně ti, kteří mají na FB těch přátel až moc (porovnání - já mám 80, moje sestřenka tuším 350, jedna moje kamarádka přes 1000). Stejně jako jiná skupina - "Zachraňte Zemi - je to jediná planeta s pivem!":D
To byla tedy krátká ukázka z mého virtuálního fejsbůkového života. Co dělám dál? Mám fofry které se bijí s tím, jak se mi nechce nic dělat. Dnes ráno mi konečně přišlo jedno tričko, co jsem si objednala. Objednala jsem si velikost dámskou L, samozřejmě mi přišla mužská, takže bych z toho mohla mít tak noční košili. Takže samozřejmě, muselo to zpět. Dnes také KONEČNĚ jsem šla za svou tetou, vdovou po básníkovi, o kterém budu psát diplomku a KONEČNĚ si nanesla domů plno materiálů. Už jen dík tomu mám lepší pocit, že už KONEČNĚ něco dělám :D Od tety jsem běžela (vážně běžela, blee) domů, abych zavezla jinou tetu na vlak. Ztama jsem letěla na poštu, abych poslala to blbé tričko na výměnu. Když jsem přijela domů, zjistila jsem, že nemám techničák od auta. Hledala jsem ho všude možně, pak mě napadlo, jestli jsem ho omylem nepřibalila k tomu tričku (obojí bylo v tašce) a přepadla mě hrůzná panika. Začala jsme létat po baráku. A samozřejmě nakonec jsem ho našla v tašce v jedné boční kapse. No nic. Na chvíli jsem si sedla a pak jela pro mamku do práce. S mamkou jsme šly ještě zařizovat něco se satelitem a nakoupit. Když jsem dojela domu, pustila jsem se do provádění dekorace, kterou dělám pro mamku na Zabijačku. Když jsem dodělala papírová roztomilá prasátka, ještě jsem připevnila růžové svíčky k talíři a tím pro dnešek skončila. Zítra ráno jdu dvě hoďky doučovat, pak budu dodělávat ty svícny, také mě čeká překládání a psaní referátu. Ve čtvrtek vyrážím do Brna, kde budu celý víkend protože přijede moje milovaná Alkeantres. Kdy už se konečně pustím do té diplomky to samozřejmě pořád nevím, ale hřeje mě u srdce aspoň ten pohled na velkou igelitku plnou knih a výstřižků z novin:D.
Takže, poněkud příjemně unavená Onni, jde do sprchy, pak koukat na Dr. House a pak spát (pokud se mi vůbec konečně po dlouhé době podaří usnout před jednou ráno). Tak dobrou noc strýčku Fido!

Little Richard - Tutti Frutti


Mine: Výplody

6. listopadu 2009 v 13:52 | onni |  Creativity
Když jsem se dnes ráno (no, ráno, spíš v poledne) probudila, měla jsem dobrou náladu. Venku je hezky, sluníčko mi svítí prímo do tváře a hlavně, nebe má krásnou modrou barvu (nebo tedy aspoň místy). Dokonce i na poli se ještě pasou krávy!
No, ale netrvalo dlouho, možná to bylo nevyspaním, možná hladem, ale uvědomila jsem si, že je listopad a já nemám napsaný ještě ani řádek diplomky a že bych se na to tento víkend měla opravdu vrhnout. A vzhledem k tomu, jak strašlivě liný člověk jsem, v podstatě mi to dobrou náladu na celý víkend už dopředu snížilo. Ach, můj listopade, ty svátku, ty smutku...
Ale to bylo jen pár keců na úvod. Důležité spíš je, že jsem našla zas pár starých skiců, takže je sem dávám, a přídávám ještě jeden relativně nový.

(neptejte se mě co to je, já to netuším...)


This Is NOT It - aneb ještě jednou o Jacksonovi

4. listopadu 2009 v 12:12 | onni
The Industry Wanted MJ Live. We Wanted MJ Alive.

Když jsem před pár dny viděla film This Is It, byla jsem prostě nadšená. To je jasné, není tady o čem diskutovat. Přesto, během i po shlédnutí filmu se prostě do mně vetřela myšlenka, že celá tahle show, a to i přesto, kolik měl energie a chuti dát svým fanouškům co nejvíc, ho vlastně zabila.
Dnes jsem se po dlouhé době také podívala na český web o MJ a narazila na toto:

S uvedením filmu This is it do kin sílí i kampaň namířená proti údajně zkreslené realitě, kterou film nabízí. Zástupci kampaně This is not it (Tohle není ono) it tvrdí: "Přestože jsme stále ohromeni žalem a šokem, myslíme si, že nemůžeme vše nechat projít tak hladce těm, kteří sklízí zisky ze smrti Michaela Jacksona, zatímco skrývají svou vinu. Myslíme si, že máme dostatečný vliv, abychom zkazili "dobrý pocit" AEG / Sony jejich zobrazením a tím, že všem připomeneme, že s Michaelem Jacksonem bylo zacházeno jako se zbožím a ne jako s člověkem. Nevěříme ve výzvu k bojkotu, protože víme, že to nebude fungovat. Existuje příliš mnoho lidí, kteří mají zájem shlédnout tento film a miliony těch, kteří se na něj půjdou podívat ne proto, že jsou fanoušky MJ, ale proto, že se jedná o vývoj popkultury. Někteří fanoušci MJ na druhé straně mohou mít přirozenou touhu vidět ho ještě jednou, naposledy při práci. Vidět tento film nebo ne je i nadále vaší osobní volbou, kterou respektujeme. Nicméně věříme, že můžeme lidi informovat a pomoci jim vidět tento film jinýma očima. Můžeme vám říct, že TOTO nemuselo být a vy jste mohli sledovat Michaela živého na jevišti místo celuloidového obrázku. Jen kdyby ti, kteří dávají tolik energie do podpory a produkce tohoto obrovského příkladu filmové fikce, vložili 10 % stejné energie do pokusu zachránit jeho život."

K tomu je přidáno i video:



A já si vzpomněla na jistý dokument o Jacksonovi, kde se ho ptali, zda má rád turné. On řekl, že né, že ho nesnáší, že ano, rád dává svým fanouškům to nejlepší ze sebe, ale turné jako takové hrozně nemá rád. Na což mu lidi v tom dokumentu řekli, že to přece nemuže říkat, že turné nesnáší, že to nejde. A tak Michael řekl - Miluju turné, miluju turné.
Sice se v téhle části dokumentu smáli a naprvní pohled to tedy vypadalo, že si jen dělají legraci. Ale vlastně to žádná sranda nebyla.

A tady byl výsledek. Jak jsem již psala, Jackson byl perfekcionista, chtěl dát ze sebe vše, vše muselo být dokonalé. Ale jak je vidět, i sám si uvědomoval, že už na to nejspíš nemá. Když se tedy spojil pocit chutě provedení dokonalého vystoupení s pocitem vlastní neschopnosti a strachu z nezvládnutí a možnosti zklamání svých fanoušků, myslím, že už nikdo nemusí přemýšlet o tom, proč vlastně zemřel.

Ale i kdybych toto video viděla před výpravou do kina, stejně na ten film jdu. Protože tak či tak, Jacksona už nic nevrátí a pro mě osobně - jsem ráda, že tento film vznikl. Teď už ano. Protože teď už stejně my fanoušci nic jiného nemáme.

zdroj: www.michaeljacksonweb.cz



500 Greatest Songs of All Time (Rolling Stone Magazine)

3. listopadu 2009 v 23:07 | onni |  Hudba
Co k tomu říct? Snad ani není třeba slov. Stačí se podívat na seznam skladeb a pak se už vyzbrojit trpělivostí a postupně stahovat :)

Click the image to open in full size.


1. Like a Rolling Stone, Bob Dylan
2. Satisfaction, The Rolling Stones
3. Imagine, John Lennon
4. What's Going On, Marvin Gaye
5. Respect, Aretha Franklin
6. Good Vibrations, The Beach Boys
7. Johnny B. Goode, Chuck Berry
8. Hey Jude, The Beatles
9. Smells Like Teen Spirit, Nirvana
10. What'd I Say, Ray Charles
11. My Generation, The Who
12. A Change Is Gonna Come, Sam Cooke
13. Yesterday, The Beatles
14. Blowin' in the Wind, Bob Dylan
15. London Calling, The Clash
16. I Want to Hold Your Hand, The Beatles
17. Purple Haze, Jimi Hendrix
18. Maybellene, Chuck Berry
19. Hound Dog, Elvis Presley
20. Let It Be, The Beatles
21. Born to Run, Bruce Springsteen
22. Be My Baby, The Ronettes
23. In My Life, The Beatles
24. People Get Ready, The Impressions
25. God Only Knows, The Beach Boys
26. A Day in the Life, The Beatles
27. Layla, Derek and the Dominos
28. (Sittin on) the Dock of the Bay, Otis Redding
29. Help!, The Beatles
30. I Walk the Line, Johnny Cash

Další skladby a linky ke stažení pod perexem.


Michael Jackson's THIS IS IT

3. listopadu 2009 v 19:04 | onni |  Creativity
Předem upozorňuji, že tento článek má k tradiční recenzi opravdu daleko a jsou to spíše výplody mě zblázněné a trochu posmutnělé mysli.

http://memories.michaeljackson.com/ex-images/michael-jackson-this-is-it-movie-poster.jpg

2009, režie: Kenny Ortega

Od první chvíle, co jsem viděla upoutávku na tento film na nějakém plakátě ve městě, jsem měla v hlavě obrovské dilema. To dilema narostlo v momentě, kdy jsem byla v kině a dávali na tento snímek ukázky. Pořád jsem si říkala - jít na to či nejít. Uvnitř jsem věděla, že bych neměla. Protože docela dlouho po smrti MJ mi trvalo, než jsem dokázala opět poslouchat jeho písně a dodnes vlastně je ten poslech úplně jiný než když ještě žil. Na film Moonwalker jsem od té doby koukala jednou a brečela jsem u toho, hlavně v momentě, když přišla scéna o "his lucky star". Na druhou stranu mi to ale aspoň částečně mohlo nahradit koncert, který nikdy nezažiju. Možná se mi budou lidi vysmívat, možná o mně budou říkat, že jsem citlivka, bláznivá fanynka, slepá blbka, co miluje někoho, koho v životě ani neviděla. Klidně ať si to myslí, mě je to jedno. Protože nic z toho nejsem. Prostě se jenom cítím, jako bych přišla o kamaráda, který mi dokázal vždycky pomoci - svými písněmi.
Druhým důvodem byl fakt, že jsem čekala, že budou filmy hned vyprodané a že se mi na to nechce koukat v sále plném lidí. Jenomže pak jsem zjistila, že časy brzo odpoledne tak přeplněné nejsou a začala jsem vážně uvažovat o tom, že svoje divné pocity dám stranou a překonám strach z toho, že mě tento snímek porazí na kolena. Šla jsem.
První minuty jsem byla v sále úplně sama. Na pozadí hrála skladba Dante's Prayer od Loreeny McKennit. Seděla jsem v té tmě, poslouchala zasněnou hudbu, dumala nad tím, co mě vlastně do toho sálu dostalo. Najednou jsem si připadala, jako bych byla na Jacksonově pohřbu.
Ale začali se scházet lidé, pustili reklamy a ukázky. Takže jsem místo zasnění a zadržovaní slz začala chytat husí kůží. A pak to začalo.


Loreena McKennitt - The Book Of Secrets (1997)

3. listopadu 2009 v 18:32 | onni |  Hudba
Zpěvačka, často řazená ke stylu New Age, kterou zajisté mnoho lidí zná. Já taky a to už nějakej ten pátek. Ale vzpomněla jsem si na ní opět až včera, kdy jsem byla v kině a než začal film, puštěli album The Book Of Secrets.
Takže jsem se rozhodla po tom albu opět podívat a dávám odkaz ke stažení i zde. Eyjoy ;)

Loreena McKennitt - Dante's Prayer



Seznam skladeb:

1.Prologue
2.Mummers' Dance
3.Skellig
4.Marco Polo
5.Highwayman
6.La Serenissima
7.Night Ride Across the Caucasus
8.Dante's Prayer


Mazat či nemazat - to je to, oč tu běží

1. listopadu 2009 v 14:12 | onni
Včera se mi stala taková věc. Po dlouhé době jsem se podívala na jistý blog, o jehož autorovi si myslím svoje. Nebudu psát jméno, protože je to jedno, jelikož je tento případ dá se říct ukázkový. Podívala jsem se tedy na ten blog a chtěla komentovat článek. A ejhle, zjistila jsem, že mám na tomto blogu zakázáno vkládat komentáře! Upřímně, myslíte si, že mě to překvapilo? Ne. Ale o tom jsem psát nechtěla.
Dnes mi přišla zpráva od autora blogu, že si nepřeje abych tam vkládala komentáře, jelikož z toho nikdy nevzešlo nic dobrého (alespoň pro něj). Trochu jsem nad tím začala přemýšlet a napadlo mě hned několik věcí. První byla o tom, že si pamatuju, že ne všechny naše diskuse byly nesmyslné, ba naopak, dokonce se objevovaly i souhlasné názory (lze je najít dokonce i na tomto blogu). To, že na to dotyčný zapomněl je vlastně ale normální. Spíš mě docela usmál fakt, že vzhledem k tomu, že se na tom blogu od jisté doby skoro ani neobjevím, je tenhle ban na nic. Nejvíce komická ale je ta absurdita banu, protože kdybych vážně mermomocí chtěla na ten blog psát komentáře, můžu to udělat naprosto v pohodě, vzhledem k tomu, že třeba ve škole máme opravdu hodně veřejných počítačů, kde každý má jinou IP adresu. Z toho všeho mi tak nějak vyplývá, že autor je nejspíš nejen zakomplexovaný, ale navíc ještě paranoidní.
Možná by si někdo řekl, že vzhledem k tomu, že mě tak hezky poprosil abych tam nepsala, měla bych mu vyjít vstříc a neřešit to. Jenomže, to bych udělala v případě, kdybych tam nebyla zabanovaná. Jaký smysl má prosba o zanechání diskusí v případě, kdy vedení diskusí ani není možné? Proto je pro mě tato prosba naprosto bezpředmětná, nedůležitá a navíc ještě sama o sobě diskutabilní - protože to vidím pouze jako pózu. A zakazování či mazání komentářu jako nesmysl.