Michael Jackson's THIS IS IT

3. listopadu 2009 v 19:04 | onni |  Creativity
Předem upozorňuji, že tento článek má k tradiční recenzi opravdu daleko a jsou to spíše výplody mě zblázněné a trochu posmutnělé mysli.

http://memories.michaeljackson.com/ex-images/michael-jackson-this-is-it-movie-poster.jpg

2009, režie: Kenny Ortega

Od první chvíle, co jsem viděla upoutávku na tento film na nějakém plakátě ve městě, jsem měla v hlavě obrovské dilema. To dilema narostlo v momentě, kdy jsem byla v kině a dávali na tento snímek ukázky. Pořád jsem si říkala - jít na to či nejít. Uvnitř jsem věděla, že bych neměla. Protože docela dlouho po smrti MJ mi trvalo, než jsem dokázala opět poslouchat jeho písně a dodnes vlastně je ten poslech úplně jiný než když ještě žil. Na film Moonwalker jsem od té doby koukala jednou a brečela jsem u toho, hlavně v momentě, když přišla scéna o "his lucky star". Na druhou stranu mi to ale aspoň částečně mohlo nahradit koncert, který nikdy nezažiju. Možná se mi budou lidi vysmívat, možná o mně budou říkat, že jsem citlivka, bláznivá fanynka, slepá blbka, co miluje někoho, koho v životě ani neviděla. Klidně ať si to myslí, mě je to jedno. Protože nic z toho nejsem. Prostě se jenom cítím, jako bych přišla o kamaráda, který mi dokázal vždycky pomoci - svými písněmi.
Druhým důvodem byl fakt, že jsem čekala, že budou filmy hned vyprodané a že se mi na to nechce koukat v sále plném lidí. Jenomže pak jsem zjistila, že časy brzo odpoledne tak přeplněné nejsou a začala jsem vážně uvažovat o tom, že svoje divné pocity dám stranou a překonám strach z toho, že mě tento snímek porazí na kolena. Šla jsem.
První minuty jsem byla v sále úplně sama. Na pozadí hrála skladba Dante's Prayer od Loreeny McKennit. Seděla jsem v té tmě, poslouchala zasněnou hudbu, dumala nad tím, co mě vlastně do toho sálu dostalo. Najednou jsem si připadala, jako bych byla na Jacksonově pohřbu.
Ale začali se scházet lidé, pustili reklamy a ukázky. Takže jsem místo zasnění a zadržovaní slz začala chytat husí kůží. A pak to začalo.


Na začátku byli hlavně mladí lidé, ti, kteří měli to štěstí a byli u Jacksona poslední dny jeho překypující lásky, kterou chtěl světu dát. A pak se ukázal on a vše začalo. Ve filmu jsou ukázky ze zkoušek největších hitů, které měly zaznít v obrovské aréně, jako Beat It, Smooth Criminal, Thriller, I Just Can't Stop Loving You, You Don't Care About Us, také písně z dob Jackson 5 a mnoho mnoho dalších. Všechny provázely alegorické videoklipy, vytvořené speciálně pro 50 londýnských koncertu, světelné a ohňové efekty, kulisy a samozřejmě doprovodní tanečníci - ti nejlepší z nejlepších, pro něž to byl životní zážitek. V jedné chvíli už byla husí kůže a mráz na zádech tak silný, že jsem nevydržela a moje oči se začaly plnit slzami. Ale ne smutkem, nýbrž nadšením a pocitem zažití něčeho nádherného. Přesto, i smutek se dostavil, i když nevím přesně kdy. Vybavuji si ale scénu s Earth Song. Nový videoklip, záběry nejkrásnějších míst na Zemi a do toho malá holčička s dlouhými hnědými vlasy, která se prochází deštným pralesem. Lehké a nádherné intro Earth Songu doprovázela slova Jacksona o tom, jak miluje tuto planetu a jak je třeba ji zachránit. Pak se skladba rozjela naplno a od té chvíle jsem se už skoro ani nepohnula ze židle. Viděla jsem člověka, kterému byste v tom filmu 50 let ani netipli, náznaky špatně provedených operací, které člověk zná z bulváru, byly prakticky neviditelné. A naprosto zřetelně v něm bylo cítit toho malého klučinu, který si chce hrát, chce vylézt na strom, sednou si tam a být sám ve svém světě (a ty jeho tepláky s buldokem!). Byl plný energie, plný svého talentu, předváděl nevídaný perfekcionismus, který obdivovali lidé, co s nim pracovali. Další scény ze zkoušek, rozhovory z režisérem a hudebníky mi začaly splývat v jedno, oči jsem měla vlepené v plátno, lehce jsem se chvěla, občas měla zamrzlou tvář, občas šťastný úsměv, slyšela jsem jen hudbu doprovázenou tím nejlepším, co ze sebe MJ uměl dát. A on chtěl dát ještě víc. Chtěl aby bylo vše perfektní, nechtěl své fanoušky zklamat. Najednou mi bylo úplně jasné, proč umřel. I když si to náležitě užíval, chtěl ze sebe dát všechno, nejspíš víc, než vůbec dokázal. A nezvládl to.
Najednou hrála píseň Man In The Mirror. Poslední zvuk Jacksonova upřímného dětského smíchu, poslední pohyby, poslední tóny, poslední zpěv. Kamera se zastavila na Jacksonově tradičním postoji, který k této písni patří. Ukázal se nápis - Michael Jackon. King Of Pop. A jeho poslání - Heal The World. I Love You. Michael Jackson.


Film skončil a nikdo se ani nehnul. Všichni čekali, až dojedou titulky. Pak už byl jenom konec. Vše to, celý jeho život, smysl jeho života, je obsažené v dvouhodinovém filmu. Není to málo? Vždyť to, co uměl a co chtěl světu dát by se nevlezlo na žádnou pásku. Přesto je to jedna z mnoha poct, jakou mohli lidé tomu člověku dát. Jemu, a hlavně jeho dětem, kterým je tento film věnován.
V jistém momentě mě trochu zarazila slova, která řekl. Mluvil o tom, že naše planeta má horečku a je třeba ji vyléčit. Pak dodal, že máme už jenom čtyři roky, pak už bude pozdě. A mně napadlo, i přesto že, jak jsem psala, je to jako bych ztratila přítele, jak je dobře, že se toho nedožije.
Jsem hrozně ráda, že jsem na tne film šla. Bylo to prostě úžasné a rozhodně doporučuji shlédnout tento film v kině s co největším plátnem. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že to částečně nedopadlo tak, jak jsem čekala a čeho jsem se bála. Celou dobu jsem totiž pořád nějak nebyla schopná si uvědomit, že umřel. Pro mě tu vlastně pořád byl, ale zároveň už nebyl. Nedokážu to vysvětlit. Tak je to u mě vždycky, když umře někdo kdo byl pro mě důležitý. Nedochází mi to. A po filmu This Is It mi už to došlo. Už se nevrátí, už to vím. A možná je to dobře. Protože stejně moc dobře vím, že na tenhle svět nepařil.

ukázka písně Earth Song z filmu (špatná kvalita):

 


Komentáře

1 Huntmaster Huntmaster | 5. listopadu 2009 v 14:30 | Reagovat

Moc pěkně napsané. Jacksonovy písně jsem moc nemusel (jasně, že si něco poslechnu třeba z Thrileru), ale mě na něm zaujalo něco jiného. Jeho plány, Neverland. Četl jsem, jak to tam chodilo a musel to být ráj pro děti a myslím si, že tak by to tu mělo vypadat. A za to má i můj obdiv a respekt.

2 onni onni | Web | 5. listopadu 2009 v 22:23 | Reagovat

To mas pravdu, on udelal hodne i v ramci charitativnich akci, i kdyz clovek nema rad jeho hudbu, je dobre uvedomit si vahu te casti jeho zivota, ktera se snazila zmenit svet. Nebo mu alespon pomoct, coz se mu taky podarilo prave i diky hudbe, treba pisni We Are The World, o ktere tu mam taky clanek..
Nj, takovych lidi moc neni.. ale stejne, je zivot v podstate asi za moc nestal, kdyz tak clovek cte jeho zivotopis.. resp., nebylo mu co zavidet..

3 ada ada | Web | 22. listopadu 2009 v 17:11 | Reagovat

moc hezky napsané mluví mi to ze srdce

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama