Leden 2010

Song for Today: Prokofiev - Dance of the Knights

31. ledna 2010 v 3:59 | onni |  Hudba
Dnes jsem byla opět na baletu, tentokrát na Romeo a Julie od Prokofieva. Představení bylo pojato poněkud modernějším způsobem, jako propojení klasického baletu v rámci některých fugur a kostýmu, s novodobější prezentaci uměleckého tance. A ve výsledku - nádherné, geniální, dokonalé. A tak nějak se pořád nemůžu zbavit hlavní hudební složky tohoto baletu. Takže se ta složka stává mou skladbou pro dnešní den (či noc)...





Tomasz Beksiński

23. ledna 2010 v 3:46 | onni |  Zajímavosti
Ihned po dream popu přidávám menší sbírku článků týkajících se Tomasze Beksińského. Původně jsme pro DE plánovali velkou rubirku věnovanou této osobnosti, která byla úzce spjata s rozvojem gotické subkultury (nejen) v Polsku. Samozřejmě k tomu nedošlo. Na DE lze najít kromě toho i první část přeloženého článku o new romantics, ale vzhledem k tomu, že tento článek jsem překládala zcela za účelem informativním, k mému osobnímu blogu mi jaksi nesedí (jinak řečeno, tuhle hudbu prostě neposlouchám a nikdy jsem neposlouchala).
Tři fejetóny Beksińského jsou jakousi krátkou zpáteční cestou do doby, kterou už nová generace gothů v ČR nemohla zažít. Holt, s tím už nic nenaděláme a já už se taky dávno vzdala naděje na jakoukoli možnost alespoň malé obnovy.
Na začátek ale něco málo o Beksińském samotném.

http://www.sttb.pl/jezozwierz/tomasz_beksinski.opowiesci_z_krypty/tb.jpg

Narodil se v Sanoku, byl synem známého polského umělce Zdzisława Beksińského. O hudbu se zajímal již od svých dvanácti let, hlavně tedy o rockovou hudbu a její ambiciózní a temné žánry (progressive rock, gothic rock), a horory. Ve svých fejetonech napsal, že poprvé a naposled se bál u filmu The Reptile, který shlédl v roce 1970. Studoval anglistiku v Katovicích, ale školu nedokončil.
Ke konci sedmdesátých let začal pracovat jako hudební novinář a rychle se stal jednou z nejvíc charismatických osobností polských rádií. Výběr životní dráhy byl dílem náhody - známý byl mezi melomany jako osoba, která vlastnila bohatou sbírku desek, v době PRL (Polska Republika Ludowa) byly některé z nich, hlavně ty pocházející z jiných států, doslova raritou, proto se taky hodně rádiových moderátorů snažilo s ním spřátelit.
V rádiu debutoval v roce 1982 ve vysílání Marka Niedźwieckého. Na začátku spolupracoval s programem II Polského Rádia , kde vedl program ´Romantici rockové hudby´, a dále ´Večer alb´ (Romantycy muzyki rockowej a Wieczór płytowy). V devadesátých letech moderoval program ´Trójka pod księżycem´ na ´Trójce´ (Program III. Toto rádio je i dnes jedním z neznámějších v Polsku, má na příklad nejdéle existující rádiovou hitparádu v Polsku - pozn. překl.). Jeho noční vysílání si našlo brzy velký dav posluchačů a stalo se kultovním.
Psal fejetóny a recenze do časopisu Tylko Rock (Pouze Rock) a Magazyn Muzyczny (Hudební Magazín). Od roku 1998 měl v Tylko Rocku svoji stálou rubriku Opowieści z Krypty (Příběhy z Krypty), kde vycházely jeho fejetóny. Celkově jich napsal 18. Psal také fejetóny a filmové reportáže pro časopis Machina.
Tomasz Beksiński byl překladatelem z anglického jazyka. Přeložil mimo jiné všechny filmy o Jamesu Bondovi, Harrym Callahanovi a celou tvorbu Monthy Pythona, které horoucně miloval. Kromě toho přeložil také několik desítek dalších filmů (Dracula, Frankenstein, Birdy, atd.). Překládal také texty písní, na příklad: Iron Maiden, King Crimson, Pink Floyd, The Doors a The Sisters of Mercy.
Bohužel, tento skvělý fejetonista, překladatel a znalec hudby spáchal 24. prosince 1999 sebevraždu. Předpověděl to přímo v pesimistickém shrnutí dnešní kultury v časopisu Tylko Rock. Sklony k sebevraždě se u něho objevily už v útlém mládí, přesto byla jeho smrt nečekaným zásahem do srdci polských rockerů.

~~~~

Tomasz Beksiński - Bela Lugosi is dead

V době sedmdesátých a osmdesátých let jsem měl předplatné časopisu "Melody Maker", který - překvapivě - přišel vždy regulérně asi s týdenním spožděním. Regulérnost a frekvence podlehly drastickému narušení po 13. prosinci 1981, ale o tom se psát nechystám.
Z tohoto "Melody Makeru" jsem čerpal 90 procent své veškeré známosti o nových albem a interpretech, zbylých 10 procent jsem nacházel na burze desek nebo v Polském Rádiu. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes - velká reklama na singl kapely Bauhaus, která debutovala v roce 1979 - usmívající se, bledý pán s kulatou tvářičkou držel v náručí nějakou zvadlou divu s účesem a la Pola Negri. Tehdy jsem toho moc o filmových osudech Draculy nevěděl - tuto postavu jsem si spojoval s Christopherem Lee (o rok později, díky Národní Filmotéce, jsem ho mohl obdivovat ve skvělém Hammeru Scars Of Dracula), a jméno Bela Lugosi mi nic neříkalo. Takže mě reklamní singl s kompozicí Bela Lugosi´s Dead firmy Bauhaus ničím nezaujal. Soustředil jsem se na recenze alb takových symbolů jako Genesis a Yes.

Dream Pop & Shoegaze

23. ledna 2010 v 3:29 | onni |  Hudba
Už je to víc než rok, co jsme ukončili aktivitu stránek DarkEntries. Od té doby se mnohé změnilo a já s odstupem času mohu již v tomto dni říct, že to rozhodnutí bylo více než správné. Tento web, ačkoli nebyl úplně zrušen, však už jakoby neexistoval. A tak jsem se rozhodla dát na tento blog moje staré články. Jedná se především o překlady z wikipedie. Musím říct, že občas mi ty překlady přijdou poněkud křečovité, ale opravovat už to nebudu. Možná i kvůli nostalgii.
Třeba si někdo řekne - k čemuto? Chm, co já vím, třeba se to bude někomu hodit, člověk nikdy neví. A já už v dnešní době dokážu na tento web a články vzpomínat jen v dobrém.
Takže, zde první článek o dream popu a shoegaze.

~~~~


Dream pop je styl, který má také hodně dočinění s gotickou subkulturou. Je jasně, že se trochu liší od do jisté míry drsných post-punkových formací, přesto tyto styly vycházely ze stejných kořenů a se stejnou intenzitou dokázaly zaujmout. Má blízko k Ethernal Wave a v dnešní době je také spojován z různými "anti-rockovými" styly jako je trip hop, slowcore nebo post-rock.
Jedná se tedy o typ alternativního rocku, který vznikl ve Velké Británii na začátku 80tých let 20. století. Kapely jako Cocteau Twins, The Chameleons UK, The Passions, Dead Can Dance, Dif Juz, Lowlife a A.R. Kane (kterým byl tento termín připisován), začaly slučovat post-punkové experimenty s hořkosladkými popovými melodiemi do smyslných náročných akustických zvukových palet. Údajně tento termín vytvořili, a také často používali, novináři z Melody Makeru - Simon Reynolds a Chris Roberts. A hvězdný dream popový kolektiv nazván This Mortal Coil byl znám díky ponurým nahrávkám táhnoucím se od 60tých do 80tých let.


Esence hudby je koncentrací, spíše než pulzujících rockovým riffů, éterických struktur a nálad. Lyrické křivky hudby jsou podány neznělým vysoko zasazeným ženským vokálem (a "hermafroditním" mužským vokálem), texty mají introspektivní a existenciální povahu. Pokud jde o umění na obalech, styl vyzařuje tendenci skládat v sobě výrazně pastelové barvy a/nebo strnulý minimalistický design. Nejčastějšími labely vydávajícími tuto škatulku jsou známí 4AD, a také Creation, Projekt, Fontana, Bedazzled atd.

It can't rain all the time...

22. ledna 2010 v 23:30 | onni
Po asi nejrychlejším a nejintenzivnějším zkouškovém, završeným včerejším Béčkem ze staroslověnštiny, což proběhlo formou povídání si s panem docentem o Cyrilovi a Metůdkovi, porovnávání staroslověnských spisů s mentalitou dnešních muslimů, rozebíráním slova hodina a tak dále (z čehož jsem měla dobrý pocit a cítila jsem se hrozně smart:D), a kdybych se dokázala pořádně naučit to zatracené skloňování, které prostě já se naučit asi nedokážu, když daný jazyk nepoužívám (pokud by teda zrovna někdo neměl chuť kecat se mnou asi tisíc let mrtvým jazykem, i když, ono by se možná nějací magoři našli), tak mám Áčko. Výsledný průměr mi kazí D ze slovanských literatur, ale vzhledem k tomu, že se divím, že jsem to vůbec napoprvé dala (jak já se původně těšila, když pan profesor vypsal další termín!), dopadlo to nakonec všechno lépe než jsem očekávala. Teď už mi zbývají jen dvě eseje a mám volno.
Dá se říct, že se už pomalu i řeší moje diplomka, bohužel ale jsem se už smířila s tím, že budu muset školu prodlužovat o půl roku. No co, prodloužím si mládí. Zato ale budu mít za vedoucího práce odborníka na tématiku, se kterým si dokonce i tykám. Tím vedoucím je jistá dáma, známá básnířka, spoluautorka představení Těšinské nebe a autorka překladů textů Nohavicy do polštiny.
Co mám teď ještě před sebou? Tak především návrat k zdravějšímu způsobu stravování a trochu přidání pohybu, protože ty počty čokolád se prostě někde dřív nebo později podepsat musí:D Také dohnání nestihnutých překladů, návrat k doučování a snad konečně rozjetí diplomky. Předtím mě ale čeká balet Romeo a Julie, výlet do Prahy, kde se chystám absolvovat operu Evžen Oněgin v Národním divadle. Taky jsem si řekla, že přečtu všechny ty knihy, které jsem nestihla přečíst na zkoušky a už tady mám otevřenou Pikovou dámu od Puškina. Sečteno, podtrženo - čeká mě plno kultury. Tedy, alespoň co se nejbližší doby týče a taky mého momentálního rozpoložení, protože je úplně jasné, že mě dřív nebo později zasáhne moje nemoc největší - lenost.
Dnes v noci vypadá měsíc jako meloun. Možná, ačkoli jsem unavená a snažím se dohnat spánkový deficit posílený třítydenním stálým stresem, a budu koukat na nové objevující se hvězdy a souhvězdí.
Trochu jsem zase dumala nad tím vším co se kolem mě děje. Okolí Vánoc a Nového roku nebylo zrovna nejveselejší, hned první týden v novém roce jsem šla na pohřeb. K tomu se přidala nemoc mojí sestry, která nejspíš bude muset na nějakou dobu přerušit studium. Rodiče mají také menší problémy s mým adolescentním bráškou, kterému jaksi začíná být všechno jedno a odráží se to na jeho výsledcích ve škole. Takže, je mi vlastně i dost líto mojí mamky, protože ona si všechno hodně bere. Vedle toho všeho se ale mně daří dělat všechny zkoušky napoprvé a ještě s dobrým výsledkem, taky se už vystříbřuje situace kolem mého ukončení výšky. Tak nějak celkově jsem teď hodně v klidu. A tak si říkám (není to sice žádná převratná myšlenka, ale já si takové věci prostě musím opakovat) - člověk by se měl asi dívat na věci, které se mu dějí, s větší dálky. Snažit se vidět to, že ta rovnováha se nemusí týkat pouze nás samotných, ale že zasahuje mnohem dál. Nevím totiž, jak by moje milovaná máti snášela k tomu všemu ještě moje problémy ve škole, které v podstatě ani nemůžu úplně ovlivnit. Jedno, co ve mně tvoří jakési rozpolcení je přání zdraví sestře a vzpamatování se mého bratra, které může souviset s tím, že se opětovně přestane dařit mě. Jinak řečeno, ono když se člověku, který je smolař, nějak záhadně najednou hodně daří, říká si, že kdy zas přijde nějaká katastrofa.
Ale zdá se, že moje smůla poněkud opadá a začíná se blýskat na lepší časy. Jak bylo řečeno v jistém filmu - IT CAN'T RAIN ALL THE TIME. Navíc, nejspíš jako jedna z mála, mám obrovskou radost z momentálního počasí a směju se katastrofickým zprávám v TV o tom, jak ta troška sněhu komplikuje všem lidem život. Ovšem, raději to zaklepu :D





Song fort Today: Joy Division - Disorder

17. ledna 2010 v 13:07 | onni |  Hudba
Občas mi připadá, jakoby to bylo včera. Bývalý byl delší dobu v Německu a vrátil se s albem Wasting The Dawn od The 69 Eyes. Začali jsme pátrat po tom, co je to vlastně ta gotika. První co objevil bylo album Unknown Pleasures - první skladba, kterou jsem slyšela byla právě Disorder. Bylo mi 17 a tahle píseň mi úplně změnila život. Dnes je mi už skoro 24. Občas mi připadá, jakoby to bylo včera. Ale přitom většinu času dobře vím, že to byl úplně jiný svět, snad v úplně jiném časoprostoru, ze kterého zůstalo jen pár skladeb…



I've been waiting for a guide to come and take me by the hand.
Kill these sensations, make me feel the pleasures of a normal man.
New sensations barely end since we've been for another day.
I've got the spirit, lose the feeling, take the shock away.

It's getting faster, moving faster now, it's getting out of hand.
On the tenth floor, down the backstairs into no man's land.
Lights are flashing, cars are crashing, getting frequent now.
I've got the spirit, lose the feeling, let it out somehow.

What means to you, what means to me, and we will meet again.
I'm watching you, I watch it all, I take no pity from your friends.
Who is right and who can tell and who gives a damn right now.

Until the spirit, new sensation takes hold, then you know.

Until the spirit, new sensation takes hold, then you know.

Until the spirit, new sensation takes hold, then you know.

I've got the spirit, but lose the feeling.

I've got the spirit, but lose the feeling.

Feeling...

jajajupijupijeeej zas a znova :D

9. ledna 2010 v 19:34 | onni |  Kraviny
Tak mám zase pořádnou radost, jelikož mám za sebou zkoušku za A a zápočtový test ze staroslovětštiny za 85 procent, juchuuuu! :D:D:D

Film: Avatar

7. ledna 2010 v 22:23 | onni |  Creativity
Režie: James Cameron
Hrají: Sam Worthington, Zoë Saldana, Sigourney Weaver, Stephen Lang
2009, USA/GB

http://www.shockya.com/news/wp-content/uploads/avatar_movie_poster.jpg

Docela jsem přemýšlela, zda tento článek napsat. Zda je Avatar film, o kterém jsem schopná napsat jakouž takouž recenzi. Proč? Z jednoduchého důvodu. Film je totiž pravděpodobně jedním z největších trháku v dějinách filmu. Jenomže, právě za tímto účelem byl film také udělaný. Klišé se tam střetávají, až má člověk občas pocit, že děj byl předvídatelný už u shlédnutí traileru. Máme před sebou typická schémata, zlý americký generál, prťavý, zakomplexovaný ziskuchtivý šašek, vědátorka, naprosto dokonalí domorodci a samozřejmě člověk, který se do děje dostal tak nějak náhodou, ne-li omylem, načež zjistí, že právě toto bylo jeho osudem.
Na začátek tedy nemáme příliš mnoho superlativ. ALE. Pouze do té doby, dokud čekáme, že tento film bude možno jakýmkoli způsobem zařadit mezi jakési art filmy. Protože tento film má být kdečím, jen ne filmem pro tzv. filmové fajnšmekry. Když tedy odebereme všechny tyto očekávatelné nástrahy, najednou nám zůstane jen to jedno - naprosto dokonalý film.
Začátek se sice rozjíždí poněkud pomaleji, teprve se dozvídáme zkrácený příběh hlavní postavy a začíná se před námi otevírat úplně nový svět - Pandora. Pandora není nic víc a nic míň než archetyp země nedotčené moderní technikou, kde původní obyvatelé žijí v souznění s přírodou, ze které čerpají energii a každá smrt, i potravy, je pro ně součástí jakési vyšší harmonie, vycházející od Matky. Na druhé straně je lidská rasa, která zničila svou vlastní planetu a na jiných hledá něco, co my mohla zpeněžit. Ale samozřejmě, ne všichni lidé jsou zlí. Najdou se i takoví, kteří se dokáží mnohému naučit a jsou dost otevření pro stoupání na vyšší úrovně. A tady už začíná vznikat konflikt, jelikož, jak je známo, takoví lidé jsou spíše výjimkou. Také se ukáže, že síly na Pandoře nejsou jen pouhá pohanská božstva. Boj je nevyhnutelný a děj už dosahuje skoro nejvyššího stupně gradace. Ale to největší má teprve přijít…
Opravdu dokonalé efekty a grafika, propracované detaily, spojené s ekologickým moralismem a klasickou lovestory dává ve výsledku nádherný zážitek, který určitě stojí za to vidět v 3D verzi. No, možná i právě proto, že tento film je dělaný hlavně, pokud ne rovnou pouze, pro tu vizuální stránku. Což ale neznamená, že z následek vizuální stránky nepřejde do celého těla a že i u klasického rozlišení si to člověk pořádně neužije. Snad jen ještě doplním, že tato pastva pro oči je krásně propletena s hudbou Jamese Hornera.


Let it Snow, Let It Snow, Let It Snow... a silničáři s**ou

3. ledna 2010 v 13:15 | onni
Včera začalo sněžit a sněžilo celý den. Ale já si říkala, že to už bylo tolikrát a pak to do hodiny zase zmizelo, že ani nemá cenu se radovat. Ale, aby na tomhle blogu bylo zas trochu víc radosti, musím říct, že sněží pořád, dál a dál, já jsem nadšená, na okrajích oken zůstává bílý prách a na polích už vystupijí jen dlouhé uschlé rostliny. Balkón je bílý, ohřivání jede naplno a v krbě hoří oheň. Pejsek venku skáče kolem boudy, protože je to vlastně jeho první pořádná vánice a nějak mu z toho asi hrabe.

http://www.mobileddl.com/files/image/let-it-snow.bmp

A vzhledem k tomu, že začalo sněži v sobotu a sněží i v neděli, silnice jsou v otřesném stavu. Protože nejen to, že silničáře překvapil sníh v zimě, tak on si dovolil dokonce padat o víkendu, kdy mají všichni normální lidé volno! Nj, nevím jak to vypadá ve městě, ale tady v horách je to každý rok docela sranda. Samozřejmě, jak pro koho.
Vždycky kroutím hlavou a pousměju se, když příjdu na internet a vidím třeba na Seznamu či na iDnes zprávy o tom, jak ten ošlivý a zlý sníh komplikuje všem život. Napadne pět centimentů a ve městech (v čele s Matičkou Prahou) hlásí kalamitu. Na jednu stranu chápu to, že člověk co žije celý život ve městě a hory vidí jen občas, tomu ta kapka sněhu bude naobtíž. Také proto, že zima ve městě nebývá vždycky zrovna nejkrásnější. Co ale nechápu a nejspíš nikdy nepochopím je to, že hlásí kalamitu na silnicích. Vždyť právě ve velkých městech mají techniku a lidi na to, aby ten sníh co nejdříve odklidili. To, že u nás na to všichni kašlou je dáno tím, že naše obecní zastupitelstvo akorát sedí na zadku a spí. Ale ve městě?
Když jsem byla před Vánocemi v Itálií, začalo tam opravdu hustě sněžit a sněžilo ještě když jsme odjížděli. Byli jsme v horách, kde je to vlastně jedna malá vesnice a jedno malé městěčko vedle druhého. A s cestami tam problém prostě nebyl. Už před sedmou ráno mě budily pluhy a člověk je měl před očima vlastně celý den. Když jsme jeli domů, po cestě jsme pořád potkával frézy.
Není se ale čemu divit, protože v téhle oblastí, kdyby to zanedbali, tak se už po zbytek zimy z toho sněhu nevyhrabou. Ale nebudu netvrdit, že to je i tím, že tam ten sníh prostě neodklízejí Češi...
Co s tím? Netuším. Já můžu jen tiše doufat, že kolem nás brzo projede traktór s pluhem a měšťákům, co nadávají na sníh v zimě, se můžu jen smát. Nebo jim říct, ať dělají vše proto, aby se globální oteplování ještě posílilo.

A já mám samozřejmě převelikou radost z toho sněhu, která je sice bohužel trochu mírněná tím, jak mě mrzí, že takhle nesněžilo na Vánoce a pravděpodobně to i dopadne tak, že teď bude sníh až někam do května. Ale sněží a sněží a venku je krásné bílo a pořádná zima, konečně si budu moci vzít nové barevné rukavičky, které jsem dostala pod pařez. Doufám jen, že to tentokrát už nějakou dobu vydrží.
A samozřejmě, v mém pokoji, který je předělaný z verandy, je hrozná zima. Ale nevadí, však ja si lehnu do postele, na pozadí si pustím Cimrmana nebo Futuramu a vrhnu se na staroslověnská slovíčka. Aspoň do doby, než mi do pokoje vletí otec a začne opravovat skříň, která se včera rozpadla :D

Tentokrát už ale úplně a tak nějak apaticky na dně...

1. ledna 2010 v 23:14 | onni
Když jsem dneska těsně po půlnoci stála na balkóně a koukala na všechny strany na ohňostroje, zapalíla jsem si cigaretu a přemítala nad vším, co se minulý rok událo. Chtěla jsem, opravdu jsem chtěla myslet jen na to, co mi přinášelo radost, jako třeba prázdniny v Bulharsku, návštěva Divadla Járy Cimrmana, shlédnutí památek ve Florencii, včetně všech těch záchvatů smíchu, které zažívám opravdu často. Ale nešlo to.
Když jsem viděla všechny ty barvy a světla a slyšela všechen ten jasot, ukápla mi slza. Myslela jsem na to, co všechno mi tento rok vzal. Kolik nervů a pláče mě stál. Po několika měsících velkého boje s rodiči, s lidmi kolem, s celým světěm a hlavě se sebou samotnou, jsem prohrála. Jinak řečeno, skončila jsem zase na psychiatrii. Konec roku byl také ve znamení otřesného bordelu na škole, kdy jsem propadala jedné panice za druhou, jež vlastně ještě pořád trvá, jen se proměnila v jakousi apatii (Jinak řečeno, mám před sebou poslední půlrok školy a kdo ví, jestli mě z té školy nevyhodí - protože si tam každý dělá co chce a student je pouze malý červík). Odešel umělec, kterého jsem jakýmsi podivným způsobem milovala, zemřely další dvě osoby z mé rodiny a já si začala opravdu uvědomovat, jak moc stárnu a jak mi všechno proklouzá mezi prsty a nenávratně se ztrácí v mlze mých promrhaných šancí.
A když jsem dokouřila cigaretu, řekla jsem si - letos to musí být jiné! Vždyť jsem se už s tolika věcma smířila, začala jsem opět další nový život, ve kterém se věci, které předtím nebyly, staly skutečností. Vždyť jsem dokázala být šťástná i přes to všechno!
Když jsem pak dnes byla v kostele a zpívala si koledy a dumala a modlila se, myslela jsem na to, jak moc prosím Boha, nebo kohokoli, kdo tenhleten svět řídí, aby mi pomohl, protože já už to sama prostě nezvládám. Na chvíli mi bylo lépe...
Ale vylezla jsem z kostela a uviděla kamarádku. Šla jsem ji popřát vše nejlepší do nového roku a vzápěti jsem dostala otázku, zda už to vím... No, nevěděla jsem, ale hned jsem se dozvěděla...
V útery zemřel můj profesor literatury. Nebyl to jen tak nějaký profesor, svým vzhledem mi připominal kombinaci Švěráka a mého dědy. A uvnitř to byl skvělý člověk, ten typ člověka, kterého mnozí nemají rádi, ale vy ho i tak (nebo možná právě proto) rádi máte. Něříkám, že neměl své mouchy, měl své nálady a prostě to byl pan profesor, který si svou chytrost a vědomosti dobře uvědomoval a někdy se i na první pohled povyšoval. Ale nedělal (jako jeden z mála profesorů v ústavu) naschály, člověk, když s ním uměl jednat, s ním dokázal být za dobře a v podstatě mohl být jeho přítelem. Byl mi v jistém smyslu také vzorem, jakousi autoritou, která je nedoceněná ne z důvodu absence nějakých znalostí, ale z důvodu uvědomování se vlastní hodnoty. Což většina lidí bere jako namyšlenost...
Teď je pryč. Nejen jako člověk, kterého jsem si vážila, ale také jako vedoucí katedry a hlavně můj vedoucí magisterské práce. Jinak řečeno, netuším, u koho teď tu práci budu psát (polonistika je opravu malý obor...)
Přesně proto, si nikdy nedávám předsevzetí. Protože je tak nějak pravidlem, že moje smůla mi zničí jakékoli předsevzetí, ještě než ho stihnu začít vymýšlet.
Jen doufám, že u mě heslo "Jak na Nový rok, tak po celý rok" nebude platit...