Tomasz Beksiński

23. ledna 2010 v 3:46 | onni |  Zajímavosti
Ihned po dream popu přidávám menší sbírku článků týkajících se Tomasze Beksińského. Původně jsme pro DE plánovali velkou rubirku věnovanou této osobnosti, která byla úzce spjata s rozvojem gotické subkultury (nejen) v Polsku. Samozřejmě k tomu nedošlo. Na DE lze najít kromě toho i první část přeloženého článku o new romantics, ale vzhledem k tomu, že tento článek jsem překládala zcela za účelem informativním, k mému osobnímu blogu mi jaksi nesedí (jinak řečeno, tuhle hudbu prostě neposlouchám a nikdy jsem neposlouchala).
Tři fejetóny Beksińského jsou jakousi krátkou zpáteční cestou do doby, kterou už nová generace gothů v ČR nemohla zažít. Holt, s tím už nic nenaděláme a já už se taky dávno vzdala naděje na jakoukoli možnost alespoň malé obnovy.
Na začátek ale něco málo o Beksińském samotném.

http://www.sttb.pl/jezozwierz/tomasz_beksinski.opowiesci_z_krypty/tb.jpg

Narodil se v Sanoku, byl synem známého polského umělce Zdzisława Beksińského. O hudbu se zajímal již od svých dvanácti let, hlavně tedy o rockovou hudbu a její ambiciózní a temné žánry (progressive rock, gothic rock), a horory. Ve svých fejetonech napsal, že poprvé a naposled se bál u filmu The Reptile, který shlédl v roce 1970. Studoval anglistiku v Katovicích, ale školu nedokončil.
Ke konci sedmdesátých let začal pracovat jako hudební novinář a rychle se stal jednou z nejvíc charismatických osobností polských rádií. Výběr životní dráhy byl dílem náhody - známý byl mezi melomany jako osoba, která vlastnila bohatou sbírku desek, v době PRL (Polska Republika Ludowa) byly některé z nich, hlavně ty pocházející z jiných států, doslova raritou, proto se taky hodně rádiových moderátorů snažilo s ním spřátelit.
V rádiu debutoval v roce 1982 ve vysílání Marka Niedźwieckého. Na začátku spolupracoval s programem II Polského Rádia , kde vedl program ´Romantici rockové hudby´, a dále ´Večer alb´ (Romantycy muzyki rockowej a Wieczór płytowy). V devadesátých letech moderoval program ´Trójka pod księżycem´ na ´Trójce´ (Program III. Toto rádio je i dnes jedním z neznámějších v Polsku, má na příklad nejdéle existující rádiovou hitparádu v Polsku - pozn. překl.). Jeho noční vysílání si našlo brzy velký dav posluchačů a stalo se kultovním.
Psal fejetóny a recenze do časopisu Tylko Rock (Pouze Rock) a Magazyn Muzyczny (Hudební Magazín). Od roku 1998 měl v Tylko Rocku svoji stálou rubriku Opowieści z Krypty (Příběhy z Krypty), kde vycházely jeho fejetóny. Celkově jich napsal 18. Psal také fejetóny a filmové reportáže pro časopis Machina.
Tomasz Beksiński byl překladatelem z anglického jazyka. Přeložil mimo jiné všechny filmy o Jamesu Bondovi, Harrym Callahanovi a celou tvorbu Monthy Pythona, které horoucně miloval. Kromě toho přeložil také několik desítek dalších filmů (Dracula, Frankenstein, Birdy, atd.). Překládal také texty písní, na příklad: Iron Maiden, King Crimson, Pink Floyd, The Doors a The Sisters of Mercy.
Bohužel, tento skvělý fejetonista, překladatel a znalec hudby spáchal 24. prosince 1999 sebevraždu. Předpověděl to přímo v pesimistickém shrnutí dnešní kultury v časopisu Tylko Rock. Sklony k sebevraždě se u něho objevily už v útlém mládí, přesto byla jeho smrt nečekaným zásahem do srdci polských rockerů.

~~~~

Tomasz Beksiński - Bela Lugosi is dead

V době sedmdesátých a osmdesátých let jsem měl předplatné časopisu "Melody Maker", který - překvapivě - přišel vždy regulérně asi s týdenním spožděním. Regulérnost a frekvence podlehly drastickému narušení po 13. prosinci 1981, ale o tom se psát nechystám.
Z tohoto "Melody Makeru" jsem čerpal 90 procent své veškeré známosti o nových albem a interpretech, zbylých 10 procent jsem nacházel na burze desek nebo v Polském Rádiu. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes - velká reklama na singl kapely Bauhaus, která debutovala v roce 1979 - usmívající se, bledý pán s kulatou tvářičkou držel v náručí nějakou zvadlou divu s účesem a la Pola Negri. Tehdy jsem toho moc o filmových osudech Draculy nevěděl - tuto postavu jsem si spojoval s Christopherem Lee (o rok později, díky Národní Filmotéce, jsem ho mohl obdivovat ve skvělém Hammeru Scars Of Dracula), a jméno Bela Lugosi mi nic neříkalo. Takže mě reklamní singl s kompozicí Bela Lugosi´s Dead firmy Bauhaus ničím nezaujal. Soustředil jsem se na recenze alb takových symbolů jako Genesis a Yes.

Později, když se v osmdesátých alba Bauhaus začaly objevovat na burze a v kruhu sympatiků nové vlny se o této kapele mluvilo s uznáním - rozhodl jsem se, že tomu budu věnovat pozornost. Ale ještě než k tomu došlo, jsem byl v kině na filmu Zagadka Nieśmiertelności. Prvních pět minut projekce na mě působilo jako šoková terapie. Oči mi vyskočily z důlku jako v kresleném seriálu o Tomovi a Jerrym, a můj organismus začal produkovat obrovské množství adrenalinu. Na plátně se vlnil hubený, bledý chlapík a mumlal do mikrofóru něco o netopýrech ve zvonici a obětech zbavených krve, něco o rakvi položené na katafalku ovinutým černou látkou... Bela Lugosi is dead... Undead! Undead! Ve stejné době stejně vampýrský David Bowie a - jako vždy aristokraticky povýšená - Catherine Deneuve procházeli diskotékou a hledali vhodně prokrvenou společnost. Dále velké auto jede po mostě. Střih: na plátně Peter Murphy. Vnitřek vozu. Krátký, rychlý montážní střih. A také střihy zvuku - Undead! Undead! Auto zastavuje před zamlženým domkem...
Na tomto filmu (notabene, originální název - The Hunger - Hlad) jsem byl asi šestkrát, a pak jsem si pujčil všechna alba Bauhaus. No a trochu jsem byl zklamán. Ačkoli jsem pořád klečíc poslouchal (a poslouchám) příběh o nešťastném herci původem z Maďarska, kterému přeskočilo po tom, co se ztotožnil s postavou nejslavnějšího upíra všech dob... ale pokud jde o další repertoár, jsou mi sympatická pouze alba The Sky´s Gone Out a Burning From The Inside. B-side prvního alba je opravdu mistrovským dílem. Na druhém je pár velkých kompozici: She´s In Parties, King Volcano, Who Killed Mr. Moonlight... Alba In The Flat Field a Mask se mi už v osmdesátých letech zdály přílíš jízlivé a hlasité, a dnes se k nim už vlastně ani nevracím. Rozhodně mě ale víc mate sólová tvorba Petera Murphyho: hlavně dvě první alba (opravdovým mistrovským dílem je pro mě skladba All Nigth Long). A když už mát brát Bauhaus do ruky, dívám se na začátek filmu The Hunger nebo na jednu z dvou jejich VHS: Shadow Of Lights nebo Archives. Ta první je zajímavější: obsahuje klipy a koncertní skladby (mimo jiné Belu Lugosi): je možné vidět vampýrsko-mrtvolného Murphyho, který sebou po scéně háže a mlátí jako v tanci svatého Víta. Koncertní Bauhaus měli bezpochyby svoje neopakovatelné charisma. Studijní práce se příliš nebrání.

Ale The Hunger... Ten film je klasikou v historii hororu. Byla by ostuda ho neznát. Byla by ostuda ho nemít! Na programu TNT Classic Movies je možné ho občas shlédnout (a nahrát) ve verzi widescreen. Doporučuji!

TOMASZ BEKSIŃSKI
´Tylko Rock´ nr 8 (72) sierpień 1997
~~~~

Tomasz Beksiński - Bela Lugosi is undead

Když parafrázuju pořekadýlko "láska prochází žaludkem", musím přiznat, že pár skladeb rockové a klasické hudby prošlo k mé lásce skrz obrazovku. Koncert b-moll Čajkovského jsem slyšel v italském béčku Nieuchwytny morderca (orig. Una Farfalla con le ali insanguinate - pozn. překl.). Z The Sound Of Silence Simona i Garfunkela jsem brečel u filmu Absolvent (The Graduate), a Fool On The Hill jsem poznal díky televizní adaptaci nějaké kriminálky Francise Durbidge v Divadle Kobra. Když jsem v 1985 roce šel do kina Skarpa na The Hunger - polsky Zagadka nieśmiertelności - poznal jsem Bauhaus. Dva roky po jeho rozpadu! Ale lepší pozdě, než vůbec. Navíc, skladba Bela Lugosi Is Dead, ktera byla ve filmu použitá, přece vypráví o herci, který hrál Dráculu - upíra. A upíři jsou undead - i když jsou mrtví, pořád žijí. Nějak podobně žil Bauhaus. Dalších 15 let. Undead.
O reaktivaci téhle kapely, tak nějak zodpovědné za vznik gothic rocku, jsem se dozvěděl v létě v Londýně, když Jacek "Mega Disc" Leśniewski koupil nejnovější číslo "Record Collector". Od té doby jsem čekal. Byl jsem si totiž jistý, že charismaticky neskutečný Peter Murphy se svými kamarády někde v okolí vystoupí. A nemýlil jsem se - když jsem se dozvěděl o koncertě v Praze, rozhodl jsem se odpanit jižní hranici Polska a poprvé navštívit Českou Republiku, stát XIII. století, Limonádového Joe a Morgiany.
Praha je městem neobyčejným a fascinujícím, bohužel, nemohl jsem ocenit její kvality úplně, když jsem se vyplazil utahaný a nevyspalý z vlaku. Byl jsem sice na mostě, ze kterého padal Jon Voight ve filmu Mission Impossible, viděl jsem dům, ve kterém Ďábel unesl Fausta... ale pálily mě oči a tak jsem se musel poddat obětí Morfeuse díky laskavosti přátel mých přátel. Proto jsem se po setmění cítil v Lucerně jako ryba ve vodě - tfu! - jako upír v rakvi. Se stoickým klidem a gotickým odstupem se odevšad scházely děti noci. Převládal polský jazyk. Zajímalo by mě, proč naše organizátory rockových akcí nenapadlo využít šanci návratu Bauhausu a nepozvali tuto opět živou legendu do našeho státu?
S tradičním povinným půlhodinovým zpožděním přišlo zhasnutí světla, a dunící sípaní basy vyplnilo naše uši. Potom se rozevřela černá opona. Na stojící na podstavci obrazovce se objevila známá, posedlá tvář. Rozezněla se hudba. Double dare. Na scéně Daniel Ash, David Ash a Kevin Haskins. Černo-bílý Peter Muprhy přítomen pořád jen obrazem a hlasem. Hudba duní, pulzuje, stoupá. Mráz běhá po zádech jako mravenci po rozkopaném mraveništi. Je dobře! Je hodně dobře!
Mistr se zmaterializoval na estrádě při druhé skladbě: In The Flat Field. Připomněly se videokazety Archive a Shadow Of Light. Murphy neztratil nic ze své energie a vinul se na scéně jako Svatý Vit v epileptickém záchvatu. Stroboskopová světla dělala ten tanec ještě víc upírským a surrealistickým. Tohle nebyl jenom koncert, tohle bylo divadlo. Tragedie nebo komedie, zdroj je stejný - samota a úzkost nás rodí pro divadlo - napsal kdysi Jean Louis Barrault. Je to hra odsouzených na smrt. Lidé v divadle přehrávají smrt, nebezpečí, zločin, nemoci, strach, samotu, hrůzu - ale odbarvené. Píchají si očkovací injekci smrti. Na scénu se vnáší mor a protíná vřed všech černých sil, které námi vládnou. Zažíváme očistu.
Divné věci se děly s mojí duší, když Bauhaus hrál další skladby: Hollow Hills (žárovky, které visely na stropě, se zapínaly a vypínaly když kolem nich prošel Peter Murphy), Boys (umělec si koketně omotal kolem krku šálu typu boa), Dark Entries, She's In Parties, Passion Of Lovers, Kick In The Eye... Překvapením byla úplně posedlá, GENIÁLNÍ verze kompozice Brendana Perryho Severance. Pokud tedy Brendan mumlal hlasem kněze, který zve k modlitbě. Murphy udělal z téhle skladby Dead Can Dance opravdově gotické mistrovské dílo a narůstající kytarové finále připomínalo orgasmus (a pro některé možná byl). Hlavní set trval hodinu. Umělci obdarováváni velkým potleskem přidávali ještě třikrát. Nejdřív hráli jenom covery: Telegram Sam, Ziggy Stardust a The Passenger (ten poslední vmetl život dokonce i do těch nejvíc mumifikovaných Gothů v hledišti) a potom... na speciálnim katafalku stál svícen a charakteristický rytmus bicí předpovídat začal, že se k něčemu Lugosí. Cítil jsem se jako David Bowie: hledal jsem kolem sebe chutnou šíji, když netopýrsko mávající pláštěm Murphy vytvářel na scéně The Hunger. Bela Lugosi Is Dead. Stál jsem jako v hypnóze a přišel jsem na jednu věc: Peter Muprhy by měl hrát Dráculu. Byl by stejně dobrý jako Christopher Lee.
Tohle mohlo být jedině finále. Kevin Haskins hodil do davu paličky. Rozsvítila se světla. Sen? Naštěstí ne. Opravdu jsem byl v Praze. Čekal na mě 14hodinovy návrat do Varšavy. Horror! Ale po schůzce s Bauhaus i ten největší horror mohl být jedině komedii. Nejen já jsem odcházel z Lucerny jako v transu. Moje blízká přítelkyně Paní Doktorka z Jagiellonské Univerzity se cítila jako Catherine Deneuve. Byla úplně pod scénou a vykládala s červenými tvářemi, že viděla kapku potu, která splývala z nosu Petera Murphyho a že to bylo to nejlepší, co v životě zažila. Vůči magii Bauhasu jsme bezradní. Jako vůči hypnotizujícímu pohledu prokrvených oči Knížete Temnot. Listen to them; children of the night - naváděl kdysi dobrotivě, s maďarským přízvukem, Bela Lugosi - what sweet music they make! Měl pravdu.

Bauhaus Lucerna, Praha, 23.10.1998

~~~~

Tomasz Beksiński - Fields Of The Nephilim - Ztracené Elysium?


Nephilim jsem já! - oznámil britských novinám zpěvák Fields Of The Nephilim, Carl McCoy.

S nezájmem vyhodil všechny čtyři kamarády a ohlásil utvoření nové kapely se starým názvem. Něco podobného se stalo již v roce 1985, kdy se jistý Eldritch zbavil kamarádů a začal s nimi bojovat o zachování názvu. Jak jste si jistě všimli, není tak těžké stát se Eldritchem... Ale ne jenom Eldritchem. Pozorný čtenář, který se zajímal o historii Pink Floyd vydanou v tomto čísle, si jistě všiml jisté analogie ke tvrzení Rogera Watersa: Pink Floyd jsem já. Nehodlám to komentovat.
Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o rozpadu jedné z mých nejoblíbenějších kapel, jsem padl k zemi, kde jsem zůstal nemohoucně ležet po dalších pár minut. Pak, opírajíce se o stěnu, jsem nabral rovnováhu a když jsem se vrátil k vertikálnímu postoji, začal jsem myslet. Uvažoval jsem o všech kladech a záporech, vzpomínal jsem na koleje osudu Milosrdných Sester, Pink Floyd nebo... Marillion, a pomáhajíc si výrazem tváře, řekl jsem si:
No nic, budeme mít dvě kapely,
a když vokál v Nephilim bude stejný... není se čeho bát. Ale přiznám se bez mučení: trochu se bojím.
Možností je víc. Nejlepší: McCoy opravdu porušil první právo Milosrdenství, které říká: Neměj žádné Eldritche kromě mne a udělal to stejné jako Jeho Kočičí Výsost. Uvěřil si natolik, že se rozhodl vzít na sebe celou odpovědnost za další osudy kapely. Jestli je to tak, Fields Of The Nephilim II nám budou servírovat stejně nezemskou hudbu jako Fields Of The Nephilim I. Možnost nejhorší: syndrom Marillion - a to pak je lepší na to ani nemyslet. A to i v případě, že HLAS bude stejný.
Mezitím kytarista Pete Yates, kytarista Paul Wright, basák Tony Pettitt a bubeník Nod Wright zaangažovali zpěváka Alana Delaneye a s jeho pomocí kompletují materiál na vlastní desku. Zatím ještě nevymysleli název, jaký bude deska nést. Yates:
Z pohledu hudebního deska nebude nic jiného - pořád to samé silné znění, pořád to samé ponuré klima...
Carl sebou vzal nejvýš tak všechny ty gotické prvky. McCoye už dva roky neuspokojovala spolupráce s kapelou. Spory se objevily během nahrávání singlu Psychonaut, a k otevřenému konfliktu došlo během realizace skvělé desky Elizium. Zpěvák oficiálně odešel z kapely už v létě 1991, i když tento fakt byl relativně utajován, jelikož si nikdo nikdy nechtěl připustit to, jak se budou dál události vyvíjet. Pokud jde o mě, já jsem vším, co v sobě název Fields of The Nephilim skrývá a mám právo ji používat, i když se to jiným nelíbí - řekl McCoy reportérovi časopisu "Melody Maker".
Momentálně chystá nový materiál a hledá hudebníky. A my nervózně posloucháme Dawnrazor, The Nephilim a Elizium, jako moučník si aplikujeme koncertní album Earth Interno, utíráme si slzy a radujeme oči videokazetou Morphic Fields s nejlepšími klipy všech dob a cítíme vzrušení při prohlížení koncertních videokazet Fever Romain a Visionary Hrade. Chce se nám říct: sakra, nemohli s tím počkat ještě pár měsíců, přijet do Polska a zahrát pro nás aspoň jednou? Možná ještě přijedou - i když už ne v původním složení. Jenom ať nikdy neopustí Elysium!

Tomasz Beksiński
"Tylko Rock" nr 5 styczeń 1992

(Pozn. - Tomasz Beksiński se už opětovného shledání této kapely nedožil)



 


Komentáře

1 Anča Anča | Web | 28. ledna 2010 v 21:51 | Reagovat

Móda se varcí, to je fakt :D Jinak.... já také moc nemusím oblečení po někom cizím. Vadí mi ta představa, že nevím, kdo to nosil.... Samozřejmě něco jiného je to u věcí od známých/příbuzných atd. :D  Navíc u nás ani žádné "pořádné" sekáče nejsou. Lépe řečeno v našem městě nemáme sekáč sni jeden. A v Praze bohužel o žádném nevím. Jo a co se ještě týče těch předražených "alternativních" shopů. Já tam odtud pár věcí mám. Jenže.... nikde jinde jsem to prostě nesehnala.  Mám takovou zvláštní postavu a úzké kalhoty na mě sehnat... horor... tím spíš s leopardím vzorem. Porčla jsem všechny levné obchody a nic. Holt chtěla jsem mít leopardí kalhoty, musela jsem si zaplatit. Ale výjmka potvrzuje pravidlo, že zkrátka na věci z těchto obchodů nemám qni pomyšlení :D Myslím, že si sama zvládnu vyrobit daleko lepší :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama