Únor 2010

Víra v lidstvo vs. "všichni jsou idioti"

27. února 2010 v 16:09 | onni
Často se mě lidi ptají, proč to vlastně dělám. Proč se jiné snažím furt dokola vyvrátit z omylů, proč musím pořád všechno rozebírat, ve výsledku se pořád hádat. Proč i v případě, že vím, že tu pravdu mám prostě neustoupím a neřeknu si, vždyť je to jedno, já vím, že mám pravdu a oni ať si myslí co chtějí. Já se na tohle ptám sama sebe snad ještě častěji. V první chvíli vždycky ze srandy řeknu, že za to může moje cholerická povaha. Ono je to totiž jednodušší. Ale samá podstata toho všeho je jiná. Mnohem složitější.
Když jsem byla jednou u psychotroničky, řekla mi dost zajímavé věci. Samozřejmě je tady nebudu rozebírat, protože ne každý by to měl slyšet a ne každý to taky chce slyšet. A taky, nejsem magor, beru tyhle věci s nadhledem. Přesto, i ten nadhled pomůže leccos vyjasnit. Šlo prostě o to, že každý člověk má svou ustálenou a důležitou roli ve Vesmíru a každá existence má svůj důvod. Proto se nadá říct, že jsou lidé horší a lepší. V podstatě jsme všichni stejní, protože jsme všichni stejně důležití. ALE. Pokud půjdeme dál, a začneme zkoumat úrovně existence, přidá se k tomu jakýsi karmický vývoj, přijdeme na to, že právě v tom tkví celý problém. Lidé (či jednotlivé existence) nejsou všichni stejní. Úrovně jejich bytí se liší. A úrovně bytí lidí na zemi je spíše průměrná.
Faktem je, že jsem chytřejší než většina lidí. Samozřejmě jsou také lidé ještě chytřejší než já, a pak ještě chytřejší než oni. Takových lidí je ale pomálu (kdyby jich bylo hodně, nebyla inteligence tak výjimečná). Kdybych to měla shrnout - lidi jsou prostě idioti. Ale člověk nemusí mít 140 IQ k tomu, aby byl chytrý. Tím chci říct, že pro mě nejsou debilové ti lidi, kteří jsou hloupí. Pro mě jsou debilové ti, kteří jsou omezení. Jakkoli neomezení si připadají. Mé chování, které spoustu lidí štve, vychází pořád z toho samého - z různých úrovní existence lidské rasy. Ne, nemyslím si že jsem nejskvělejší a nejlepší a všichni jiní jsou debilové. Kdybych si to totiž myslela, nikdy bych se nechovala tak jak se chovám.
A tady už se dostávám k tomu, jak moje chytrost úzce souvisí s mým chováním. Je to naděje. Naděje na to, že na světě přeci jen samí idioti a debilové nežijí. Že na světě přeci jen lze najít osoby, se kterými se dá diskutovat. Moje chování souvisí s touhou uvěřit tomu, že na tomto světě dokážu žít po boku osob, které mě svou pitomostí budou od rána do večera rozčilovat. Je to snaha lidi objevit, změnit, ukázat jim cestu, napravit, nebo alespoň uzemnit do té míry, abych je už nemusela poslouchat. Naděje, touha, snaha. Jistě, kdekdo mi řekne, že je to nesmyslné. Nebo že bych toho měla nechat právě proto, že jsem na vyšší úrovni. A občas mě moje vlastní snaha zasype, že se už neovládám. Ale nemůžu toho nechat. Nemůžu se vzdát touhy po nalezení něčeho lepšího na tomto světě. Někdo hledá boha, vyšší princip, smysl života. To v podstatě hledám taky. Ale hledám také něco pro současný život. Důkaz o tom, že moje víra v lidstvo (která je v podstatě hodně silná, až se sama sobě občas divím) mě nezklame. Kdybych se na to vykašlala, té naděje se v podstatě vzdám. A v ten moment bych vážně uvěřila v to, že na Zemi jsou samí idioti. A v tu chvíli bych se mohla rovnou oběsit na prvním lepším stromě.

http://www.cybersalespeople.com/SilhouetteDancingPeople-full.jpg

Jak říkala Ariel v jisté disneyovce - Nevidím to jeho očima, vydím to svýma. Když někdo dokáže stvořit tak krásnou věc, nemůže být špatný... - a právě tato pozitivní víra mě pohání, jakkoli negativně to někteří vídí.

500 Greatest Albums of All Time (Rolling Stone Magazine)

18. února 2010 v 12:46 | onni |  Hudba
Předčasem jsem na blog dávala seznam 500 největších hitů všech dob podle magazínu Rolling Stone. Pokud jsem u toho seznamu byla mírny naprůměr, který se později zlepšil i vzhledem k tomu, že jsem velké množství skladeb znala, ale nevěděla jsem od koho to je, tak v tomto případě je už to horší. Tedy, samozřejmě záleží jak se to veme. Ono je to totiž tady nějak naopak. Většinu z těch alb znám, ale žebych je celé slyšela, to už se říct nedá :D
Jinak řečeno, mě teď čeká další "vzdělávání", a třeba to někoho taky zaujme, případně si v tomto seznamu najde něco pro sebe ;)

http://img251.imageshack.us/img251/4899/rollingstones500greates.jpg



Šimek & Grosmann

17. února 2010 v 12:57 | onni |  Zajímavosti
V poslední době se dostávám do fáze, kdy už Cimrmana začínám znát až moc dobře. Ne žeby mě nudil, ale já používám Cimrmanovy hry v audio vydání jako pomůcku pro uspávání. Jinak řečeno, mluvené slovo mě uspává, ačkoli bych se u toho mohla často potrhat smíchy. Ale přišla jsem na to, že čím víz zpaměti to znám, tím hůř se mi usíná.
A tak jsem začala heldat něco nového. Holzmanna už znám taky zpaměti, takže v podstatě jedinou volbou byl Šimek a Grossmann. Pustila jsem si to včera a usnula jsem skoro hned.
Samozřejmě tohle je jen vedlejší produkt naprosto geniálního humoru, který stojí na liníí první a zde je pár ukázek, a také odkaz ke stažení souborů povídek Miroslava Šimka a Jiřího Grossmanna.





"Nikdo tě nemá rád" aneb "ach, ten internet" zas a znova

17. února 2010 v 12:47 | onni
Když jsem asi před těmi čtyřmi lety začala, jak se to říká, prudit na internetu, pruzení to v podstatě opravdu bylo. První setkání s tím, jaký je názor na gotiku a gothy v dnešní době mělo ale místo dřív. Bylo to na xchatu, kdy ještě existovala místnost EBM, Industrial, Goth a já jsem tam jednou probírala kapelu HIM. Na to mi bylo dosti nemilým způsobem řečeno, že o gotice nic nevím. Když jsem následně začala vypisovat gothické kapely, které poslouchám (samozřejmě v té době to byly ještě ty nejvíc známé), dotyčným padla čelist. Jinak řečeno, už v té době existoval pokřivený názor na gotiku, existovali zloghotycy a plno dalších zhovadilostí. Jen já, která žila "daleko od civilizace", jsem to nevěděla. A tak když později přišly dokonce na mně, pro kterou byla v gotice hudba na prvním místě prostě odjakživa, narážky na to, že jsem pozérka, začalo mi to všechno připadat divné. Vždycky jsem říkala těm lidem, o co vám jde, vždyť gotika je o hudbě, proč do ní cpete věci, které tam nepatří a dokonce je přisuzujete mě? Samozřejmě jsem měla brzy prozřet a jízda začala…
Inu, už tehdy jsem se měla od koho učit. Boj za "trů" gotiku začal uždávno přede mnou, byl dokonce o hodně pokrytečtější a víc stereotypní, a nebyla jsem to já, kdo kvůli tomu prudil všechny kolem. Ale tehdy podobné věci probíhaly jen jaksi v rámci chatů a podobných věcí. Až já jsem tenhle "boj" dostala dál - tedy na blogy a pak na velké weby. A nepopírám, že první blog, kde to začalo, se rozjel zrovna pozitivně. Protože tehdy ještě o nic nešlo. S pár lidma jsme si prostě dělali srandu z jedné přiblblé metalistky, která měla blog a na tom blogu měla pitomosti o gotice. Ale pak přišla Judytha, Issabellkaa, Darwie a podobní, a dál už to každý zná. A právě už v té době byly jedny z typických reakcí formulované stylem "furt musíš prudit a nikdo tě nemá rád". Ano - nikdo mě nemá rád. Vedle klasické "řekni debilovi, že je debil, a on ti řekne, že jsi debil ty", která se samozřejmě bez výchylek dlouho drží na prvním místě, je to opravdu nejčastější reakce lidí na netu (i v reálu). Takové reakce jsem slychávala od puberťáku dost často, párkrát dokonce i od lidí starších, kteří pak sami chodili na blog můj, načež jsem zpravidla zjistila, že to jsou lidé které znám osobně, a kteří jsou vůči mě zaujatí. No, samozřejmě k tomu měli důvod, nikdo nemá rád, když se mu říká pravda do očí. Ale o to nešlo. Šlo o to, že za A mě tito lidé vůbec neznali, a za B to byla typický zoufalá reakce, nad kterou prostě člověk nepřemýšlí. Vlastně, taková reakce se stala skoro pravidlem, ať už se diskuse posunuly z blogů na normální weby, a ať už se jednalo o gotiku, nebo diskuse přešla k jinému tématu. V poslední době se to už tak často nestávalo, což je i proto, že jsem své internetové diskuse opravdu omezila. Přesto, nedávno se to po tom, co jsem jistého člověka poslala někam a sáhla mu na jeho bábovičky, tato reakce objevila znovu. Samozřejmě mě vůbec nepřekvapila, ale začala jsem znovu přemýšlet, proč takové reakce vznikají a proč zpravidla v diskusích na internetu. No. Vysvětlení je naprosto jednoduché.
Všichni víme jak na nás internetový svět působí. Občas si to nechceme přiznat, ale dostáváme se do stavu, kdy už podvědomě nevíme co je realita a co virtuální svět, ačkoli si to samozřejmě ani omylem nepřiznáme. Z toho pak vychází množství profilů a de facto virtuálních verzí nás samých, které na netu máme. Libimse.ti, Lide.cz, blogy, Facebook, i obyčejné ICQ. Vše v podstatě vede k tomu, že náš život se v obrovské míře přesouvá na internet, aniž bychom si to vlastně uvědomovali. Když pak mám na blogu obrovskou návštěvnost a u profilů velké množství virtuálních přátel (ačkoli mnohé z nich známe i osobně), začíná to být nejen měřítkem mě samotné, ale také měřítkem, dle kterých posuzuji ostatní lidi. Jinak řečeno, máš v profilu jen pár přátel? Asi tě nikdo nemá rád. V diskusích často nesouhlasíš s většinou, načež se do tebe jiní pustí - asi tě nikdo nemá rád. Bohužel, občas se stává, že to v realitě takhle vážně je. Spíše ale bývá častější, že lidé populární na internetu, v reálném životě populární nejsou. Jenomže, existuje mnoho výjimek. A troufám si říct, že jsem jednou z nich. Kdysi jsem měla tendence, když mi někdo na netu řekl, že mě nikdo nemá rád, se ze všech sil obhajovat, protože mě takové reakce prostě vytáčely. Dnes už je to samozřejmě úplně jiné. Vždycky, když něco podobného o sobě přečtu, řeknu si s ironii, že pod pojmem "nikdo" dotyčný samozřejmě myslí osoby, co mě opravdu znají a na kterých mi záleží, že? Realita je totiž taková, že většina mých přátel co se internetu týče, používají tak maximálně ICQ, v dnešní době už Facebook. Tudíž můžu být pro většinu uživatelů na internetu prezentována jako osoba, která žádné přátelé nemá.
Další věcí je, že jsem samotářka s vyvinutou sociofobíí a sklony od sebe lidi odhánět tak nějak preventivně, takže si v podstatě ani nová silná přátelství nevytvářím. Ale to už je vyloženě můj problém, který je ve mně hluboko zakotvený, ale který v podstatě člověk, jež se snaží udělat si na mně názor s několik útržků, nemá vůbec šanci poznat. A to je právě podstata toho všeho. Vidět mě - ne číst mě. Netvrdím, že jsem mírumilovná bytost. Hádat se umím a když mě něco štve, dávám to najevo. Možná si pak někdo řekne, že vlastně na netu vystupuju jinak než v reálu a že v reálu nemám odvahu říct, co si myslím. No, to by se divil. Tady je ale další základní rozdíl. Vzhledem k tomu, že v reálu se obklopuji lidma, kteří mají něco v hlavě, v podstatě na hádky dochází málokdy. Teď nechci tvrdit, že bych snad v reálu se všemi a ve všem souhlasila. To ani omylem. Ale mám vedle sebe právě lidi, kteří se reakcím a argumentům typu "jsi namyšlená kráva a nikdo tě nemá rád" vyhýbá, proto se v reálu vedou spíše diskuse, a hádky si nechávám na domácí prostředí s moji mamkou, po které jsem cholerismus zdědila.
Proč to všechno ale píšu? Možná proto, aby tenhle článek byl dalším krokem k tomu, aby si někteří lidé uvědomili, že ačkoli je člověk povahově na internetu a v reálu v podstatě stejný, okolní prostředí je úplně jiné. Znovu lidi - internet není reálný život, kdy vám to konečně dojde? Je třeba umět rozlišovat mezi tím, jak se člověk chová ve virtuálníma reálnem světě, a jak lide v tom virtuálním a reálnem světě reagují na něj. Kdybych to řekla divoce, kde vůbec lidé berou tu drzost říct někomu na netu, že ho nikdo nemá rád, když v podstatě ani žádné jeho kamarády nezná? Naštěstí ve většině případu se takové reakci jen pousměju. Proč taky ne? Mám se snad jak blbec pořád obhajovat a snažit se všem vtlouct do hlavy, že mám kolem sebe milující rodinu a přátelé, na které se můžu spolehnout? Za A by to nemělo smysl, a za B v podstatě to ani není věc toho dotyčného. Nevím kolik lidí si vůbec uvědomuje, že právě díky tomuhle přístupu a takovýmto přátelům, dokážu brát to, co na netu dělám, s takovým nadhledem a tím pádem i nedovolovat, aby internet natolik ovlivňoval moje vztahy v reálnem životě. Lidé kolem mě, tedy ti, co mě mají rádi (ano, opravdu takoví lidé existuji, opravdu!), když jim říkám něco ve smyslu tohoto článku, moje rozčilování se ani nechápou. A nedivím se jim, protože já občas taky ne. Nyní jsem ve stadiu, kdy pravidelně nepřispívám k žádným diskusím. Ale těžko říct na jak dlouho. Jeden můj známý, taky bývalý "bojovník za trů gotiku" mi nedávno říkal, jak je rád, že už toho nechal. Přesto si ale našel jiné diskuse, kde v podstatě prudí dál, jen jinak. Jinak řečeno, když má člověk tuhle povahu, je hrozně těžké toho nechat. Ale pokud jde o můj případ, tak dlouho jsem nad tím vším dumala, že od jisté doby už to chápu dokonale a není to jen cholerická povaha, je to něco hlubšího, na což jsem přišla vlastně teprve nedávno, ale to už je úplně jiné téma.
Ale když to tak vezmu, nedělám si iluze, že se tohle někdy změní. Občas nad tím jenom přemýšlím, stejně jako přemýšlím nad spoustou jiných nesmyslných věcí, a ve výsledku o tom občas napíšu článek. Koneckonců, taky mám blog, že. Ale opravdu dle návštěvnosti mého blogu nevyvozuju to, jak moc a kolik lidé vlastně mě má rádo.

A vzhledem k tomu, že mě poslední dny zase silně chytá soul, jedna z mých oblíbených...


Isaac Hayes - Hot Buttered Soul

15. února 2010 v 13:21 | onni |  Hudba
Včera jsem na jisté stránce narazila na seznam 10 nejlepších soulových alb (odkaz). Samozřejmě jsem si ty, co mi chyběly ihned doplnila. A tak jsem narazila na album Hot Buttered Soul od Isaaca Hayese.

Hayes debutoval v roce 1962, byl to známý hudebník, zpěvák, producent, ale i herec, někteří ho možná znají jako hlas kuchaře v seriálu South Park. Více o zpěvákovi na Last.fm


Album ke stažení zde - www.megaupload.com/?d=1e61njmw

seznam skladeb:

1. "Walk on By" (Burt Bacharach, Hal David)
2. "Hyperbolicsyllabicsesquedalymistic" (Isaac Hayes, Alvertis Isbell)

1. "One Woman" (Charles Chalmers, Sandra Rhodes)
2. "By the Time I Get to Phoenix" (Jimmy Webb)

+ album Black Moses zde - www.megaupload.com/?d=5qxxk60n

Muzeum Járy Cimrmana

14. února 2010 v 15:09 | onni |  Zajímavosti
Tak mám za sebou další výlet v Praze, opět plny jídla (od sushi až po Burger King :D) a taky samozřejmě plný kultury, kde na prvním místě asi stojí opera v Národním divadle. A samozřejmě opět nemohla chybět klasická cesta - lanovkou na Petřín, z Petřína kolem Hradčan až dolu, přičemž jsem opět navštívila Cimrmanovo muezum. Tentokrát jsem měla sebou konečně i foťák, takže přidávám pár obrázků.
Pokud by měl někdo někdy zájem o navštívení této expozice, více informací najde ZDE





Classic Cartoon Themes

6. února 2010 v 23:53 | onni |  Nostalgie
Při opětovném bezmyšlenkovém brouzdání po internetu jsem narazila zase na naprosto skvělou věc! Tedy, skvělou samozřejmě jak pro koho, v jistém smyslu je to omezeno věkem, ale každopadně...

ZDE - http://melaman2.com/cartoons/index2.html lze najít obsáhly seznam klasických cartoons, ale i těch novějších a především, ke každemu je ke stažení theme z tohoto seriálu.

Jinak řečeno, ja už toho mám v mobilu mraky, třeba bude mít ještě někdo takovou radost :)



http://melaman2.com/cartoons/logos/care-bears.jpghttp://melaman2.com/cartoons/logos/casper-newlogo.jpg


http://melaman2.com/cartoons/logos/dm-logo.jpghttp://melaman2.com/cartoons/logos/hey-arnold-logo.jpghttp://melaman2.com/cartoons/logos/huck-logo.jpg

http://melaman2.com/cartoons/logos/donald-duck-logo.jpg




Pohádka o Honzíkovi a Mařence

6. února 2010 v 2:04 | onni |  Nostalgie
Animovaný film z roku 1980, v podstatě klasická pohádka o člověku, kterému radi různé póly a který se zamiluje do dívky, jež patří do jiného světa.
Toto je jedna z nejnostalgičtějších věcí, jaké se s mým životem pojí. Nejen nezapomenutelná pohádka, jakožto krásné dílo Karla Zemana, jaké už dnes nikdo vytvořit asi nedokáže, ale především je to hlavní píseň, jak jinak než z pera Karla Svobody, kterou mi dokonce jako malé zpivávál můj otec.
Na dlouhá léta jsem na to zapomněla. Až před pár lety jsem narazila na mou nejoblíbenější část na VHS. Pak se opět na čas vše ztratilo, aby se znovu objevilo kde jinde než na Youtube. A vzhledem k tomu, že jsem zjistila, že se to v prosinci objevilo na DVD, přepadla mě chuť znovu se na to podívat...

Hlavní píseň



A ZDE (YT link) lze shlédnout celou pohádku.


"Statečný Honzík a spanilá Mařenka se však zapsali do jiných knih. Do těch nejkrásnějších na světě... Do dětských pohádek..."