Květen 2010

Opět trochu těch Sims 2 :)

31. května 2010 v 23:06 | onni |  Kraviny
Dnes je poslední den Máje, času lásky, který mi tedy nikdy moc lásku nepřípomínal a letos obzvlášt, když celý květen jenom prší. Takže jsem docela ráda. že už končí a že jsem ho, oproti "předpovědím", přežila ve zdraví (dokonce ani nachlazení se nekonalo).
Předemnou je červen, čeká mě pedikůra, masáž, dodělání reportáže na zápočet (který už z hlediska kreditů nepotřebuji, ale jakožto pilný student ho chci), materiály na diplomku jsou již  skoro kompletní, taky jsem si už pořídila čipovku na bazén, no a za 20 dnů konečné odlétám!
Celkově se ale poslední měsíc pořád jenom flákám a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit. A součástí flákání je v mém případě hraní The Sims 2 od rána do večera. Dnes jsem je hrála "jen" pár hodin a že se mi dle mého baráček celkem povedl, dávám sem pár obrázků (opravdu si občas připadám značně infantilní:D)

snapshot_39101b90_5910543d

snapshot_39101b90_f91053bd

snapshot_39101b90_d9104bcf

26

23

29

30

22

21

18

19

16

15

14

13

9

11

7

6

2

3

snapshot_39101b90_391053d7

Další volby za námi...

29. května 2010 v 22:36 | onni
Máme za sebou opět volby do poslanecké sněmovny. Zajisté již všichni ví, jak to dopadlo. ČSSD 22,08%, ODS 20,22%, TOP09 16,70%, KSČM 11,27% a VV 10,88 %.
Před delší dobou jsem si přehodila domovskou stránku ze Seznam.cz na Google News, kde mám nastavenou kombinaci zpráv z Polska, Česka a ze světa, tedy vidím jen nadpisy a dál už většinou neklikám. Vyhnula jsem se tímto věčnému rozčilování nad většinou poněkud imbecilních příspěvků v diskusích Novinek a celkově dá se říct jsem politickou scénu přestala sledovat. Honest, musím říci že nádpisy v Google News bohatě stačí.
Dnešní den jsem ale sledovala vlastně už od dvou hodin CT24 a na notebooku jsem měla otevřenou stránku s grafem, která se každých pár minut aktualizovala. U prvních průzkumu to vypadalo dost nadějně, první výsledky však vypadaly poněkud jinak. A tak jsme s Alkeantres s radostí sledovaly, jak procenta, i když jen po setinách, padají u socialistů a komunistu, a naopak stoupají u stran z opačného pólu. Ačkoli, bylo jasné, že vítězství ČSSD ve většině krajů už se nebude dát zvrátit (stěhuju se do Prahy, fakt).
Když se ale začaly výsledky dvou vedoucích stran přibližovat, nálada se začala měnit. S Alkeou jsme začínaly počítat a najednou to nevypadalo tak hrozně. Když vedle odstupujících předsedů rezignoval nakonec i Jiří Paroubek (což bylo na začátku v podobě fámy jen malé světýlko ve tmě), radost byla ihned na místě.
Možná bych měla napsat něco o tom, jak teď vidím budoucnost tohoto státu. Ale nenapíšu to. Analyzovat situaci jsme přestala už dávno. Mně stačí, že mám radost z toho, že ČSSD sice vyhráli, ale je to vítězství, které se moc slavit nedá. De facto nemají s kym vytvořit koalici. Na druhé straně pak Petr Nečas velice pozitivně zapůsobil tím, že přiznal chyby ODS a uznal také to, jak na občanské demokraty udělali voliči "tytyty". Karel Schwarzenberg jako "absolutní vítěz" také vyvolal hezký úsměv na tváři a vůbec úspěch TOP09 je sympatický. Věci Veřejné se svými 24 mandáty budou zajisté zajímavým zpestřením sněmovny. Celková potencionální koalice bude ve směru pravicovém a to už něco znamená. Je možné, že teď nějakou chvíli budou střádat ti sociálně slabší, ale nelze vyhovět všem a v tomto případě jsou takovéto obětí nutné.
Jistě, bylo by skvělé, kdyby ČSSD nevyhrála, kdyby VV předhonili o to jedno procento KSČM, ale člověk nemůže mít všechno. Já za sebe musím říct, že jsem s výsledky (a také následky) letošních voleb více než spokojená. Uvidíme co bude dál.

Úsměvem ke štěstí

26. května 2010 v 12:32 Zajímavosti
Něco pro úsměv :)




O samotě v noci...

23. května 2010 v 1:36 | onni |  Každodennost
Je půl druhé v noci a já nemůžu spát. A tak si čtu. Na 105. straně Bílého Oleandreru od Janet Fitch se můj zrak na chvíli zastaví u dopisu který Astrid píše její matka. Najednou se tato kniha, ačkoli ještě nedotčená, stává jednou z mých oblíbených...

Drahá Astrid,
nevykládej mi, jak svůj domov nenávidíš. Nabijí tě, takže máš vlastně štěstí. Samota je člověku vlastní. Proto si ji pěstuj. Když tebou proniká, tvá duše roste. Nemysli si, že ji někdy překonáš, nedoufej, že najdeš lidi, kteří ti porozumí, kteří vyplní tvou prázdnotu. To by ses zklamáním zbláznila. Inteligentní citlivý člověk totiž bývá velkou výjimkou. Snaž se raději porozumět sama sobě, uvědom si, po čem toužíš, a nedopusť, aby ti nějaký dobytek stál v cestě.
Bú.

Milá Astrid,
vím, co musíš vytrpět. S tím ale nic nenaděláš. Snaž se, abys nadarmo neplýtvala časem. Piš si poznámky. Všechno si pamatuj, každou ránu, každou slzu. Vrývej si je hluboko do mysli. V životě se ti bude znalost jedů hodit. Umělcem se člověk stává z donucení, pod vlivem nepříznivých okolností.
Matka.


The Sims

22. května 2010 v 17:05 | onni |  Nostalgie
Když pominu animované produkce Walta Disneye a Dona Blutha (a vlastně obecné pohádky), tak jsou pro mne nejvíce nostalgickou věcí práve The Sims. Jistě, jako malá jsem hrávala spoustu her na starých počítačích (Apogee, Commander Keen, Prehistorik atd.) a taky na Nintendu, přesto právě první řada SImů ve mně zanechává dodnes takové pocity, že slyším jemné jednoduché vuky piána a hned si v zpomenu na hudbu, která se rozeznívala, když u datadisku Hot Date simíci nakupovali.

Hra uviděla světlo světa v lednu roku 2000. Tento simulátor života byl navržen Willem Wrightem a vydám firmou Maxis. Jedná se o nejprodávanější hru na PC všech dob.

Datadisky:

Livin' Large
House Party
Hot Date
Vacation
Unleashed
Superstar
Makin' Magic


Samozřejmě pro ty, kteří si už zvykli na Sims 2 (případně trojku, kterou já osobně nemusím vůbec), nebo jedničku nikdy nehráli, se můžou The Sims zdát poněkut krkolomní. Grafika je samozřejmě chatrná, na výběr má člověk jen pár postaviček, rozložení částí domů jsou poněkud nepřesná, pohyby i interacke a hlavně absence většiny z reálného života, můžou v dnešní době nudit. Ve své době ale, konkrétně mě, tato hra dokázala přikovat k počítači na dlouhé hodiny. Ale já mám dodnes občas takvé tendence si tu hru sehnat a zahrát, hlavně proto, že jsem kdysi měla asi jen dva datadisky, a tak spoustu věcí nemám ani prozkoumanou.

Zatím si ale pouštím na Youtube "soundtrack" z The Sims, která nevím proč na mě působí jako nějaká relaxační hudba...:)





Zabíjení Simíků... samozřejmě jedna z největších zábav :D


Rodina Gothových (zde by mohly být nějaké narážky o tom, že kdo hrát jako malý nejvíc s touhle rodinou, ten se již gothem narodil :D)


Stavění domů



Samozřejmě podobných videí je na YT mraky... a když si je tak prohlížím... chmm... zkusím najít staré instalační CD :D


30 let od smrti Iana Curtise

18. května 2010 v 14:15 | onni |  Zajímavosti
Před třiceti lety, 18.5.1980, spáchal ve svém domě zpěvák a textař Joy Division Ian Curtus sebevraždu.
(Více na příklad zde.)

http://farm3.static.flickr.com/2324/1856444017_e27f171579.jpg

Narodila jsem se o 6 let později, v té době už byl nějaký ten čas po drnem. Bylo mi 17 když jsem poprvé slyšela píseň Disorder a můj svět se úplně převrátil. V podstatě už v té době neexistoval. A trvalo několik dalších let, než se opět vrátil "ve vší síle" do podvědomí české gotické subkultury a vlastně hudební kultury obecně (viz. natočení filmu Control)-

A dnes je tomu již 30 let, co odešel. Co všechno stvořil a co všechno se změnilo dokážeme posoudit sami... Mi osobně jeho hudba změnila život. A ne jednou...


Můj článek o kapele Joy Division zde.

Můj článek o filmu Control zde.

http://z.about.com/d/drawsketch/1/0/U/K/candle.jpg


Joy Division

18. května 2010 v 14:09 | onni |  Hudba
U příležitosti 30. výročí smrti Iana Curtise sem dávám můj článek (nebo spíše poněkud krkolomný překlad) o Joy Division...

V 1977 roce, v době největší síly punkové scény, dva kamarádi ze školy - Bernard Albrecht (Později změnil jméno na Bernard Summer) a Peter Hook se šli podívat na koncert Sex Pistols, který se konal v jejich rodném městě - Manchesteru. Jak se později ukázalo - tento koncert změnil tvář hudby 80. let, jelikož Summer a Hook potkali na tom koncertě úředníka a začínajicího básnika - Iana Curtise.
Rozhodli se, že založí vlastní kapelu, ve které by mohli vytvářet hudbu v punkové stylistice. I když ani jeden z nich neuměl hrát na žádný nástroj, a svůj volný čas trávili ve fabrikách, měli dost abmicí, aby tento plán uskutečnili.


Nově vzniklá kapela dostala název Warsaw - od skladby Davida Bowieho, Warszawa. Na prvních zkouškách a koncertech kapela vystupovala v této sestavě: Ian Curtis (zpěv), Bernard Albrecht (kytara), Peter Hook (basa) a Steve Brotherdale (bicí). Brzy se ale rozhodli, že Brotherdale odejde, a na jeho místo přišel Stephen Morris a zkoušky běžely dál. V jednu chvíli bylo jasné, že Warsaw nebude obyčejnou punkovou kapelou - rozhodly o tom neobyčejné zvuky basové kytary a sterilní bicí. Kapela se stala brzy slavná v okolí diky divnému chování hudebníku na koncertech. Ian Curtis měl epilepsii a občas se mu stalo, že měl záchvat během vystoupení, podobně nedůsledně se choval impulsivní Peter Hook. V té době kapela musela změnit název, jelikož se ukázalo, že v Londýně existuje kapela s názvem Warsaw Pakt. Zpěvák, který se zajímal o historii vybral nový název - Joy Division. Název navazoval na motiv, který se se objevuje v knize Yehiel De-Nur - Dům Panen - o ženách v koncentračním táboře, které byly vybrány pro sexuální služby.
V roce 1978 vyšlo pvní EP - An Ideal For Living, které ukazuje prvotní styl Joy Division. Brzy poté došlo k důležitým změnám - Curtis chtěl něco víc než jen primitivní a agresivní punk, odtud prvoplánové ukázání se basovky a bicích a uložení do rukou Albrechta nového úkolu - klávesy. Jak se později ukázalo, klávesy začaly hrát velice důležitou roli v tvorbě Joy Division. I když nahrávací společnosti igronovaly kapelu, Joy Division naštěstí potkali Martina Hanneta, který coby producent dal Joy Division temný a depresivní styl, který současně zvýraznil neobyčejné vokály a proníkavé texty zpěváka. Prví singl - Transmission, se zalíbil kritikům z New Musical Express, kteří v celoročním shrnutí postavili tento singl mezi nejlepší v roce 1979. Byla to úplná novinka v rockovém světě, což mimo jiné zaujalo slavného DJe BBc, Johna Peela. To kapele umožnilo podepsání smlouvy s firmou factory a červnu roku 1979 se ukázalo debitové album Unknow Pleasures. Na tomto LP byly sebrány skladby z doby, kdy Joy Divison přestala byt kapela čistě punková. Díky tomuto labelu kapela mohla jet na turné po Evropě. Bohužel se ale zdravotní stav Curtise dost zhoršil - epileptické záchvaty začaly kazit koncertní činnost. Ale kapela se přesto také vydala na turné po Americe a začala pracovat na novém albu. V té době taky vyšel jeden z nejslavnějších singlů Joy Division - Love Will Tear Us Apart.


Léta koncetování a nahravání a léky na epilepsii dost zničliy psychické i fyzické zdraví zpěváka. I když kritici velice chválili jeho umělěckou činnost, jeho rodinný život a psychický stav se pořád zhoršoval. Tato situace se zrcadlila na posledním albu kapely - Closer. Dnes je považována za nejlepší dílo Joy Division. Charakteristický pro toto album byl studený zvuk a depresivní klima. Po nahráni totho alba se kapela začala chystat na turné v USA. 2. května 1980 kapela vystoupila na Univerzitě v Birmingham. Brzy se ukázalo, že to byl poslední koncert Joy Division. V noci 18. května 1980 spáchal Ian Curtis sebevraždu. Kontinuace kapely byla nemožná. Joy Division se rozpadli v červnu 1980 po oficiálním vydání alba Closer.
Hook, Morris a Summer založili novou kapelu - New Order. Ale to je zas už úplně jiná historie.



Ariel už to hodilo až k nám do zapadákova!:D

17. května 2010 v 20:03 | onni |  Kraviny
Několikadenní silný déšť si už vyžádal svoje a bude ještě vyžadovat. V Českém Těšíně mají 3. stupeň povodňové aktivity, Karviná je odříznuta od světa, u nás na vesnici je zalitá celá hlavní cesta a mamka dneska šla pojistit barák... Celý den koukám na fotky, jež dokonale vystihují dramatickou situaci, když pak ještě bratránek na FB hodí fotky okoli našeho sousedství, mám dost...
K tomu všemu se přidal dnešní uběhaný den, kdy jsem byla nakupovat potřebné (i nepotřebné) věci, domlouvat se kvůli diplomce a také psát zápočtový test. K tomu se odpoledně přidal i déšť v Brně a člověk by měl normálně chuť zalézt do postele a zapomenout na svět.
To já ale nemohu, jelikož zítra vyklizuju věci z kolejí (vždycky mně přepadně taková dívná nálada u toho stěhování) a musím se balit, takže chvíli "odpočívám u netu" a najednou se ke mně dostane toto:

ariel
Je to hned vedle hlavní zástavky naší vesnice... A já z toho dostala naprostý, totální, obrovský záchvat smíchu.. už mi jebe :D:D

Song for Today: Dredg - Sang Real

15. května 2010 v 18:49 | onni |  Hudba
Vrátila jsem se z třídenního "školního výletu" v polském Zakopanem. Tři dny nevyspaná, trochu znechucená z neustávajícího deště, unavená z cesty a celkově poněkud zklamaná, jsem zalehla do postele a čekám, jestli budu dneska schopna si uklidit v pokoji. Možná je to tou momentální náladou, ale zítra jedu zase do Brna a nějak mi to neustávající cestování už leze na nervy...
Ale ne, jen jsem prostě ospalá a v dumacím rozpoložení a k tomu si pouštím Dredg...


Více od Dredg na Last.fm

Cesta ke štěstí?

15. května 2010 v 18:15 | onni
Jedna z letošních zápočotvých esejí k předmětu Narcis, Goldmund a skleněné perly. Může se na začátku znát, že se týka Hessovy knihy, ale soustřeďuje se vlastně na něco více obsáhlejšího a obecnějšího, proto ji sem dávám. Vyjadřuje totiž jeden z momentálních bodu mého dumání a hledání odpovědi na to, kam vlastně vede současný postmodernismus...

Kniha Hermanna Hesse Narcis a Goldmund je, dá se říct, jedním z mnoha děl, které se snaží
prezentovat odvěký konflikt mezi světem duševním a světem materiálním. Na základně příběhu dvou protichůdných postav, mnicha a umělce, autor ukazuje oba póly ve svém nejlepším i nejhorším.
Podíváme-li se na celý náš svět, daleko do začátků kultury, umění a vědy, vidíme, že po celou dobu tito "odpůrci" stáli vedle sebe a podle doby měnili svou vládu. Sinusoida, kde na jedné straně linie stojí rozum a na druhé pak cit, fungovala od dávnověků. Pokud ale začneme u antiky, období vědy, rozumu a i samotného umění tvořeného vždy ve spojení s takovými pojmy jako symmetria, analogiá a filozofie čísla, tu pak vystřídal středověk se svými archetypy v podobě hrdinského rytíře a asketického mnicha. Když se pak Florenťanům zachtělo zpět "užitého umění" a dávné světlé doby slavného Říma, rozum opět vyšel napovrch. V době barokní, kdy svět zužovaný válkami, hladem a nemocemi potřeboval oporu ve víře a citech, přirozeně došlo opět k jejich návratu. Osvícenství spolu s vývojem všelijakých věd, rozením ústavů osvěty a vzdělávání, a také sepisováním prvních konstitucí, přivolalo nadcházející dobu revoluce, emoce, hrdinství, patriotismu a cítění ve všech možných směrech. Následný realismus, který šel ruku v ruce s budováním a stavěním vynálezů, jež měly ulehčovat lidstvu život, byl opět důležitým rozumovým mezníkem, po němž už nastoupila moderna, se svou avantgardou a svět nakonec zakotvil u postmodernismu.
A jak je to tedy vlastně dnes? Když se umělci na přelomu minulého století snažili a zbourání všelijakých forem, což se jim ve výsledku podařilo, nemělo by lidstvo konečně dosáhnout toho nejdůležitějšího, na což upozorňuje v knize i Hesse - spojení duchovního a materiálního, které by mělo nakonec pomoct ve věčnému hledání štěstí? Pravděpodobně ano.
Realita je ale přeci jen jiná. Zdá se, jakoby v dnešní době zacházelo vše jen do větších a větších extrémů. Na jedné straně věda, pokusy, laboratoře. Zkoumání genů. Zkoumání podstaty lidského organismu. Člověk léta do vesmírů. V roce 2020 se plánuje další přistání na Měsíci. Do padesáti let se očekává přistání na Marsu, ba dokonce jeho osídlení. Díky nejmodernějším prostředkům se dozvídáme tolik věci o světě, který nám byl ještě nedávno odepřen.
Na straně druhé pak vznikají nová duchovní seskupení, sekty, meditace, "zaručený" duchovní růst. Vycházejí knihy o andělích, vílách, elfech, skřítcích, upírech, vlkodlacích. A to nejen v populární literatuře, ale hlavně v odvětví literatury faktu (pokud taková literatura s fakty má vůbec něco společného).
Zdá se, že zkoumání neznámého je nám pořád bližší. Logicky vzato by tedy spojení citu a rozumu mělo být víc přirozené a očekávatelné, než kdykoli předtím. Ale není tomu tak. Zastánci vědy a zastánci víry se od sebe oddělují. Jeden druhého v lepším případě ignorují, v horším zesměšňují, občas i nenávidí. Nakonec je pak věda a duchovno od sebe ještě dál, než tomu bylo v dobách klasického propletení sinusoidy.
Je jen pár takových, kteří dokáži jedno s druhým spojit. Objeví se i takoví, kteří o tom dokáží napsat, ovšem otázkou je, kolik lidí je bere vážně (přikladem může byt Dan Brown a především jeho poslední kniha Lost Symbol). Jen pár takových, kteří se dokáži dívat na noční nebe jak z pohledu fyzika, matematika a chemika, tak i z pohledu duchovního, umělce či věštce.
Ale proč se unáhlovat. Proč hned házet všechno za hlavu a předem to vzdát. Lidstvo de facto existuje více než milión let. Za tu dobu urazilo neuvěřitelně dlouhou cestu a nic nebylo hned. Vše muselo projít složitým vývojem, ke všemu se musel člověk těžce dopracovat. I u vědění tento princip funguje. To, že v posledních desítkách let byl vývoj opravdu rychlý, neznamená, že i konečný cíl přijde stejně rychle. Pravděpodobně budeme čekat ještě dlouho na spojení protichůdných pólů, citu a rozumu, umění a vědy, etiky a estetiky. Ale pravděpodobně to jednou přijde. Kdo ví, třeba jednou lidstvo najde cestu ke štěstí.

Ach τὰ βιβλíα...

11. května 2010 v 14:20 | onni
Dnes jsem narazila na jeden celkem zajímavý článek. Pojednává o polské zpěvačce s pseudonymem Doda. Pro neobeznámené, jedná se o popovou senzací poslední doby, která vypadá spíše jako pornoherečka a je trnem v oku mnohým alespoň průměrným znalcům hudby. A to i popmusic. Pro mě osobně se dokonce po tom, co jsem slyšela, že je na 4. místě co se celosvětové výše IQ týče, zařadila tato star mezi stejné pochybné osobnosti jako je Paris Hilton (zřejmě jste už také slyšeli, že Paris je ve skutečnosti šíílenééé inteligentní). Ale ve výsledku je mi vlastně stejně ukradená jako Paris.

O co ale konkrétně šlo? V Polsku jsou hodně hákliví na téma křesťanství, to zajisté všichni ví. Méně lidí ale asi ví, jak moc vážně v Polskou berou rouhání. Tedy, Doda si dovolila v jednom rozhovoru poznamenat, že je pro ni lehčí věřit na dinosaury než na věci zmíněné Bibli, a také že Bibli napsali v podstatě lidi, co byli pod vlivem nějakých omamných látek. Za to Dodě hrozí pokuta, nebo až dvouleté vězení. Článek se také zmiňuje o tom, že snoubenec Dody, frontman kapely Behemoth (zde si už můžete domyslet, co o sobě vlastně tento svazek vypovídá, pro mě je minimálně komický), kritizuje křesťanství (jakožto správný zlometalák) a pokud vím, kapela Behemoth má zákaz vystupování v Polsku.

Celý článek ZDE

Nezdá se vám celá tato informace poněkud absurdní? Mně ano.

Pokud začnu od začátku. Postih za rouhání v dnešní době je opravdu směšný. A to i na Polsko. Jenomže, dobře víme, jak média umí nějakou situaci rozpitvat, takže se vsadím, že v podstatě šlo o tzv. veřejné kritizování a neuznávání cizí víry. Což je postihnutelné všude, ovšem asi ne to takové míry a ve výsledku se to lidem pojí hlavně s islámem. Je jasné, že média všechno přehánějí a Doda by musela fakt dělat pořádný bordel, aby ty dva roky dostala.
Další věcí je, že nevidím absolutně jediný důvod, proč by někdo, kdo věří v Bibli nemohl věřit v dinosaury.

U čeho jsem se ale pozastavila nejvíc, je vlastně samotné téma Bible. Je to největší bestseller všech dob a také nejspíše nejvíce probíraná věc všech dob. Není se čemu divit, na základě Bible se prováděly a provádějí opravdu velké ohavnosti. Bible tvoří jedno ze základních měřítek pro vývoj lidstva. Ovlivňovala dění, život, historii a děje se tak nadále.
Možná by si někdo řekl, že v dnešním moderním světě už Bibli nikdo neřeší. Ale je tomu právě naopak. Člověk by si řekl, že v dnešní době jsou lidé už schopní přemýšlení a vlastního úsudku, nemusí se bát veřejně říct svůj názor na tuto problematiku, dokáží si najít všelijaké potřebné informace. Ve výsledku se tedy zdá, že v dnešní době by už alespoň průměrně uvažující člověk měl být schopný Bibli objektivně posoudit. Jenomže na tom není ani zbla pravdy.

http://4.bp.blogspot.com/_ZtwlJou4KeQ/ShvsL6YXJeI/AAAAAAAABLY/-eBom09B83A/s400/biblia.jpg


Skladby - soul (+ hip hop soul)

10. května 2010 v 0:01 | onni |  Top 5
Když přede mnou někdo řekne slovo "soul", vybaví se mi hrozná spousta věcí. Na jedné straně vidím Sama Cooka, jak se snaží udělat díru do světa tím, že změní v gospelových skladbách slovo God na girl, na druhé Jamese Browna, jeho spocenou tmavou tvář, vlasy á la black-mother-in-low a jeho dnes již tak typické funky hrátky s vlastním tělem, na další straně stojí Aretha Franklin se svou skladbou Respect, o které se říká, že je jedna z těch, jež nejvíce změnily hudební scénu. Všude mezi tím se mi pak mísí jeden talent za druhým, který vyrůstá v prostředí ghetta či gangu. Vidím obrovské srdce v hudbě, která dala počátek znění a ovlivnila i ovlivňuje v podstatě celou dnešní pop i UG hudbu. A nejen to. Možná by se celá tahle představa, kterou před sebou mám, dala shrnout jedním pojmem - American dream. Když si totiž člověk vzpomene třeba na to, že takoví Jackson 5 se stali slavní díky tomu, že se jim pokazila TV a neměli na novou, a tak si celá rodinka zpívala, musí se člověk sám sebe ptát, proč dál pochybuje o tom, že zázraky se dějí.
Jistě, všichni také víme, jak někteří z nich skončili a že není těmto lidem co závidět... I mně občas tato hudba naplňuje smíšenými pocity. Doporučuji shlédnou dokument Soul Deep, kde mně asi nejvíce dostal příběh Mary J. Blige. Ale je to jeden příběh z mnoha. A o tom to je. V black music, a snad nejvíc s soulu, jde cítit krásu i hořkost života snad nejvíc ze všech hudbeních stylů, jaké jsem kdy poznala (a ano, mám tím namysli i metal, gotiku a emo;). Proto tuto hudbu miluji, i když znám zatím ještě minimum jejího obsahu.
Občas dumám nad tím, jak jsem se k tomuto žánru vůbec dostala... Netuším. Kdo ví, třeba díky reklamě na Granko, kde byla použitá skladba My Girl od Temptation. Tato skladba mi totiž zněla na pozadí v uších celé dlouhé roky, než jsem se naučila stahovat hudbu z internetu. Od My Girl byl už jen kousek k Motownu, Jackson 5 a zpět k M. Jacksonovi. Nebo za to může skladba We Are the World, která v sobě spojila přední osobnosti soulu a r'n'b. Protože co jak co, ale ani v době gotiky, punku a metalu mě podobné skladby nepustily.

Seznam je sice řazen podle míst, ale moje oblíbené písně tohoto žánru se každý týden mění. Jindy by vypsaná jména vystřídali třeba Marvin Gaye, Isaac Hayes, Temptations nebo A. Franklin. Tato hudba má tu výhodu, že je ta protkána různými inspiracemi, že člověk objevuje pořád něco nového.

Přidávám navíc ještě seznam skladeb z tzv. hip hop soulu, tedy moderní verze černošské hudby, kterou zatím moc prozkoumanou nemám, ale už teď v ni najdu hodně písní, které mně chytají za srdce.

cg
(one of my treasure :)

something old...

5. místo

Stevie Wonder - As


4. místo

Smokey Robinson - Quiet Storm


3. místo

Al Green - Put It On Paper



New HIM

9. května 2010 v 23:06 | onni |  Hudba
Ne, nehodlám psát recenzi... u téhle kapely toho totiž nejsem schopná... tady jsem schopná jen na několik možná trochu nesouvislých vět...

Kapela HIM patří k těm, které ve vysoké míře ovlivnily můj život. Občas mám i pocit, že ho ovlivnila nejvíc, ať už po té hudební stránce (kde se pere s MJ, Perfect, 69 Eyes nebo Junius), tak i po stránce osobní (díky nim jsem poznala svou zatím největší lásku). Faktem ale zůstává, že období, kdy jsem HIM poslouchala opravdu paralérně s tím, jak se mi líbily jejich vycházející desky, netrvalo moc dlouho. Mám-li být upřímná, tak první moment, kdy mně začali HIM štvát, byl první poslech alba Deep Shadows & Brilliant Highlights. Zvyklá na Greatest Lovesongs a Razorblade Romance, jsem tyhlety "slaďárny" nějak nebyla schopná překousnout. A když už, tak mně braly spíše jiné verze skladeb, které se objevily na The Single Collection.
Pak přišlo album Love Metal a moje láska byla opět obnovená. Následovalo ale jejich vystoupení na prvním MOR... které ani nehodlám komentovat... a to byl, dá se říct, začátek konce. Smysl vydání And Love Said No jsem nikdy nepochopila, stejně tak hodně špatný cover Solitary Man (když jsem byla zvyklá na jejich skvělé covery Wicked Game, Don't Fear the Reaper nebo Rendezvous with Anus). A pak už to šlo jen z kopce... výlet do ÚSÁ, spolupráce s Bamem (tato spolupráce sice začala už na Love Metalu, ale dalo se to ještě zkousnout, jakmile se ale začal Bam "cpát" i do 69 Eyes, měla jsem dost), stylizování Vala do Johnnyho Deppa, z alba Dark Light se mi ještě nějaké věci příjemné k poslechu vybaví, z Venus Doom ani omylem... nakonec jsem se dostala do fáze, která v sobě pojila naštvání a zklamání z toho, co ze sebe Valo vyplivl, a neschopnost poslouchat ani stará alba kvůli citovému pokřivení...
Asi před dvěma týdny jsem se ale snad po dvou letech podívala na www.heartagram.com a co nevidím - nové album! Chmm, říkám si, co to asi bude... klikám a klikám a dostávám další šok - Valo stylizovaný do Kloboučníka z nejnovějšího Burtona! Tak to už je moc, vydechnu a web opouštím...
Ale nedalo mi to... našla jsem si skladbu Heartkiller... Moje pocity jsou opravdu smíšené... nakonec tahám celé album... zatím nic, co by mně dokázalo chytnou za srdce jako je třeba Beyond Redemption nebo Circle of Fear, tedy ne zrovna hitovky z posledního alba, ze kterého ještě mívám husí kůži... možná snad In the Arms of Rain... a co dál? Jaké jsou pocity? Netuším... Vážně nevím, co si o tom mám myslet... 
Posuďte sami...

Album Screamwork: Love in Theory and Practice ke stažení ZDE

File:Screamworks.jpg
8.2.2010

1. "In Venere Veritas"  
2. "Scared to Death"  
3. "Heartkiller"  
4. "Dying Song"  
5. "Disarm Me (With Your Loneliness)"  
6. "Love, the Hardest Way"  
7. "Katherine Wheel"  
8. "In the Arms of Rain"  
9. "Ode to Solitude"  
10. "Shatter Me With Hope"  
11. "Acoustic Funeral (For Love in Limbo)"  
12. "Like St. Valentine"  
13. "The Foreboding Sense of Impending Happiness"  

píseň Heartkiller


Snad jistý náznak Beyond Redemption?

(Btw., na panu Valovi jde už docela poznat jeho věk... a na jeho věku nejlépe poznám to, jak stárnu i já...) 

Divoký anděl

7. května 2010 v 16:04 | onni |  Nostalgie
Lucinka má opět období nepsaní. Ale jsem za to ráda, protože ten důvod je v podstatě skvělý - nemám čas! Pořád něco dělám, pořád někam jezdím, sice mi už skončila škola, ale zase se musím pustit do psaní esejů atd, z nichž sem i jednu zase dám, až budu mít zápočet. Co se ale momentálně ještě honí mojí hlavou? Jak jinak, moje stará dobrá kámoška nostalgie, která od nedávného sledování Beverly Hills 90210 přesídlila do ještě větších šíleností, a to je - Divoký anděl.

No ano, i já jsem byla tou jednou z davu, která sledovala telenovely. Začínala jsem na Esmeraldě, s tím, že jsem sledovala seriály spíš telenovely, které dávali na polských programech. Nevím jestli to bylo otřesným českým dabingem, nebo prostě tím, že ty telenovely na poslkých TV měly nějak sympatičtější herce...

Každopádně, všemu vévodil právě Muňeca Brava. Čím to? Snad tim, že hlavní aktérka Natalia Oreiro byla/je opravdu krásná a dobře se na ní díva, archetypy postav jsou taky představené v provedení skvělých herců (slavná Luisa a to její gesto ruky se spojenými prsty, wow :D). No ale samozřejmě nejvíc se moje oči upíraly na Facunda Aranu, tedy krásného, macherského, frajerského, ale i něžného, hodného a romantického Iva.
Samozřejmě, když se na to dívám dneska, automaticky přesouvám scény, které souvisí s děním v okolí služebnictva, protože tohle mi jako katastrofální stupidita připadala už tehdy, co teprve dnes. A nesmím opomenout slavné scény z diskoték, tedy obraz plný přihřátých zpěváků a hlavně ony křečovité pohyby, které mi latinským Američanům prostě nesedí.

V neposlední řadě musím také zmínit hudbu - písně nazpívané Natali Oreiro provázejí celý příběh a tyto písně jsou prostě jedny z těch, které mi hrozně silně připomínají dětství.

Takže, seriál je ke shlédnutí zde - http://serialy.sleduj.org/viewforum.php?f=288

... a jako ochutnávku přidávám video...