Cesta ke štěstí?

15. května 2010 v 18:15 | onni
Jedna z letošních zápočotvých esejí k předmětu Narcis, Goldmund a skleněné perly. Může se na začátku znát, že se týka Hessovy knihy, ale soustřeďuje se vlastně na něco více obsáhlejšího a obecnějšího, proto ji sem dávám. Vyjadřuje totiž jeden z momentálních bodu mého dumání a hledání odpovědi na to, kam vlastně vede současný postmodernismus...

Kniha Hermanna Hesse Narcis a Goldmund je, dá se říct, jedním z mnoha děl, které se snaží
prezentovat odvěký konflikt mezi světem duševním a světem materiálním. Na základně příběhu dvou protichůdných postav, mnicha a umělce, autor ukazuje oba póly ve svém nejlepším i nejhorším.
Podíváme-li se na celý náš svět, daleko do začátků kultury, umění a vědy, vidíme, že po celou dobu tito "odpůrci" stáli vedle sebe a podle doby měnili svou vládu. Sinusoida, kde na jedné straně linie stojí rozum a na druhé pak cit, fungovala od dávnověků. Pokud ale začneme u antiky, období vědy, rozumu a i samotného umění tvořeného vždy ve spojení s takovými pojmy jako symmetria, analogiá a filozofie čísla, tu pak vystřídal středověk se svými archetypy v podobě hrdinského rytíře a asketického mnicha. Když se pak Florenťanům zachtělo zpět "užitého umění" a dávné světlé doby slavného Říma, rozum opět vyšel napovrch. V době barokní, kdy svět zužovaný válkami, hladem a nemocemi potřeboval oporu ve víře a citech, přirozeně došlo opět k jejich návratu. Osvícenství spolu s vývojem všelijakých věd, rozením ústavů osvěty a vzdělávání, a také sepisováním prvních konstitucí, přivolalo nadcházející dobu revoluce, emoce, hrdinství, patriotismu a cítění ve všech možných směrech. Následný realismus, který šel ruku v ruce s budováním a stavěním vynálezů, jež měly ulehčovat lidstvu život, byl opět důležitým rozumovým mezníkem, po němž už nastoupila moderna, se svou avantgardou a svět nakonec zakotvil u postmodernismu.
A jak je to tedy vlastně dnes? Když se umělci na přelomu minulého století snažili a zbourání všelijakých forem, což se jim ve výsledku podařilo, nemělo by lidstvo konečně dosáhnout toho nejdůležitějšího, na což upozorňuje v knize i Hesse - spojení duchovního a materiálního, které by mělo nakonec pomoct ve věčnému hledání štěstí? Pravděpodobně ano.
Realita je ale přeci jen jiná. Zdá se, jakoby v dnešní době zacházelo vše jen do větších a větších extrémů. Na jedné straně věda, pokusy, laboratoře. Zkoumání genů. Zkoumání podstaty lidského organismu. Člověk léta do vesmírů. V roce 2020 se plánuje další přistání na Měsíci. Do padesáti let se očekává přistání na Marsu, ba dokonce jeho osídlení. Díky nejmodernějším prostředkům se dozvídáme tolik věci o světě, který nám byl ještě nedávno odepřen.
Na straně druhé pak vznikají nová duchovní seskupení, sekty, meditace, "zaručený" duchovní růst. Vycházejí knihy o andělích, vílách, elfech, skřítcích, upírech, vlkodlacích. A to nejen v populární literatuře, ale hlavně v odvětví literatury faktu (pokud taková literatura s fakty má vůbec něco společného).
Zdá se, že zkoumání neznámého je nám pořád bližší. Logicky vzato by tedy spojení citu a rozumu mělo být víc přirozené a očekávatelné, než kdykoli předtím. Ale není tomu tak. Zastánci vědy a zastánci víry se od sebe oddělují. Jeden druhého v lepším případě ignorují, v horším zesměšňují, občas i nenávidí. Nakonec je pak věda a duchovno od sebe ještě dál, než tomu bylo v dobách klasického propletení sinusoidy.
Je jen pár takových, kteří dokáži jedno s druhým spojit. Objeví se i takoví, kteří o tom dokáží napsat, ovšem otázkou je, kolik lidí je bere vážně (přikladem může byt Dan Brown a především jeho poslední kniha Lost Symbol). Jen pár takových, kteří se dokáži dívat na noční nebe jak z pohledu fyzika, matematika a chemika, tak i z pohledu duchovního, umělce či věštce.
Ale proč se unáhlovat. Proč hned házet všechno za hlavu a předem to vzdát. Lidstvo de facto existuje více než milión let. Za tu dobu urazilo neuvěřitelně dlouhou cestu a nic nebylo hned. Vše muselo projít složitým vývojem, ke všemu se musel člověk těžce dopracovat. I u vědění tento princip funguje. To, že v posledních desítkách let byl vývoj opravdu rychlý, neznamená, že i konečný cíl přijde stejně rychle. Pravděpodobně budeme čekat ještě dlouho na spojení protichůdných pólů, citu a rozumu, umění a vědy, etiky a estetiky. Ale pravděpodobně to jednou přijde. Kdo ví, třeba jednou lidstvo najde cestu ke štěstí.
 


Komentáře

1 Moric Geldštajn Moric Geldštajn | 15. května 2010 v 18:37 | Reagovat

Člověk nebude mít nikdy dost, ani když toho bude mít hodně. Až dosáhne lidstvo toho tolik vytouženého cíle, tak se stejně najde něco nového, co bude lidstvo trápit. Proto najdeš tolik lidí, co touží mít různé zvláštní schopnosti na druhou stranu jsou natolik skeptičtí, že nejsou schopni ani uvěřit globálnímu oteplování nebo existenci subatomárních částic.

2 onni onni | Web | 15. května 2010 v 18:43 | Reagovat

[1]: To bezesporu. Ale ja mam na mysli jine stesti. Takove stesti, ktere bude uz konecne. Stesti, ktere se da nazvat ruzne a pritom znamena to same. Ale treba neprijde nikdy, kdo vi.. ja si nad tim jen tak dumam a obcas to vyuziju k ziskani zapoctu :D

3 Moric Geldštajn Moric Geldštajn | 15. května 2010 v 18:48 | Reagovat

Tak hlavně používej svou vlastní logiku a rozum. U studentů humanitních věd jsem si povětšinou všimnul, že to většina z nich dělá jen, aby měla papír a vysoký peněžní příjem, hlavně u psychologů, což ale doufám u filosofů nehrozí.
Víš jaký je rozdíl mezi filosofem a psychologem? Filosof filosofii vytváří, psycholog ji akorát kopíruje a snaží se druhé přesvědčit, že jen ta "jeho" je nejlepší.

4 onni onni | Web | 15. května 2010 v 18:51 | Reagovat

[3]: tak ja nejsem filozof ale jazykovedec (coz je zase jiny druh postizeni :D), ale logiku a rozum pouzivam celkem casto.
A ten rozdil mezi psychologem a filozofem.. mylsim, ze psycholog ma hlavne ponekud jinou napln prace ;)

5 Moric Geldštajn Moric Geldštajn | 15. května 2010 v 18:51 | Reagovat

Kdysi jsem o tom napsal pokud dobře tuším článek "Psycholog a psychiatr jako novodobá inkvizice". Příznám se také, že jsem to psal v psychiatrické léčebně a když se to doneslo k ošetřovatelům, tak mi ten článek roztrhali a nechali mě za to v léčebně o týden déle a musel jsem se podrobit jakési procedůře (rozuměj snaha o vymytí mozku). Holt Židé byli vždycky v nemilosti obyvatelstvu. Ještěže existuje Israel.

6 Moric Geldštajn Moric Geldštajn | 15. května 2010 v 18:53 | Reagovat

[4]: Psycholog je hlavně jakýmsi novodobým převorem, co se snaží obrátit lidi na víru v absolutní skepticismus.

7 Moric Geldštajn Moric Geldštajn | 15. května 2010 v 18:56 | Reagovat

Jinak do léčebny jsem se dostal ne proto, že bych byl duševně nemocný, ale proto, že jsem na předchozí škole vyjádřil svůj názor na tuto pokryteckou společnost a oni se pak na mě snažili hodit každou špínu, tak si vymysleli, že jsem brutálně podrápal a napadl jednoho slabozrákého studenta a to ze mě okamžitě udělalo společenského asociála a rozneslo se to všude po městě kde bydlím a v Olomouci.

8 Moric Geldštajn Moric Geldštajn | 15. května 2010 v 18:58 | Reagovat

Není to příjemné, když si na Tebe denně ukazují stovky lidí. A přitom se třeba vůbec neoblékám dark a evil. Prostě jak vidí mou tvář, tak... však víš.

9 Moric Geldštajn Moric Geldštajn | 15. května 2010 v 18:59 | Reagovat

Naštěstí jsem se je naučil ignorovat.

10 Moric Geldštajn Moric Geldštajn | 15. května 2010 v 19:08 | Reagovat

Jinak mě napadlo, že cesta ke štěstí je vlastně jako neustále jak blbeček kroužit po kruhovém objezdu.

11 onni onni | Web | 15. května 2010 v 19:29 | Reagovat

Chm, premyslela jsem co ti na tohle vsechno napsat.. ale ve vysledku se da napsat asi jenom jedno - neznam te, ale podle toho co pises je dost dobre videt, ze si vsechno delas sam. Vidis problem vsude ve vsech kolem sebe, jak vsichni kolem tebe te nici, ba dokonce ze jsi v nemilosti proto, ze jsi Zid (copak se dneska Zidy jen tak zavira do lecebny?)
Taky jsem mela kdysi velke problemy, spatne zkusenosti s psychology, psychiatry, lecebnou, zpusobene mnoha vecmi, mimo jine hodne spatnym vztahem s rodicema (ktery nebyl jen na bazi nerozumeni si jine generace s rebelizujicim pubertakem) a tahlo se to se mnou jeste na vysce. Jenomze jsem se jednou sebrala (a pomohl mi k tomu prave psychiatr), rodicum sem odpustila a zacala na nasem vztahu pracovat. A hlavne, diky tomu v jakem prostredi jsem se na vysce ocitla, jsme is uvedomila jak velke stesti mam, kdyz mam sourozence, se ktermyi si rozumim, rodice, kteri jsou po 25 letech porad spolu, mam milujici rodinu a pohodovy domov, kam se vzdycky muzu vratit a pracuju na tom kazdy den, aby to tak bylo dal. Jiste, ty problemy se vratily, zrovna loni v tehle dobe, ale zase mi pomohla rodina, hlavne moje sestrenice, ktera je psychiatricka a u ktere jsem vedela, ze pro ni nejsem jenom dalsi pacient. Ja mam v posledni dobe takove vterinove pocity absolutniho stesti, ktere jsem mela naposledy snad v 16ti letech.. Nic neni pres noc, nic neni zadarmo, clovek se setsakramensky nadre nez se z takovym sracek dostane, ale musi hlavne chtit a ne se v tom dal utapet.. ale treba k tomu taky dojdes, az budes tarsi ;)
Jiste, cesta ke stesti muze byt jako krouzeni blbecka po kruhaku, ale jenom blbecek na tom kruhaku zustava a nevyjde z nej..

12 Moric Geldštajn Moric Geldštajn | 15. května 2010 v 19:36 | Reagovat

[11]: Kde jsem říkal, že se v tom utápím? Říkal jsem, že je mi to jedno.

13 Moric Geldštajn Moric Geldštajn | 15. května 2010 v 19:37 | Reagovat

Lidé jsou mi ukradení. Mou priroritou je vědecký výzkum, takže važ slova než si budeš příště hrát na jasnovidce.

14 Moric Geldštajn Moric Geldštajn | 15. května 2010 v 19:38 | Reagovat

Za týden budu maturovat, pak už mě nikdo nezastaví. Hehehe.

15 onni onni | Web | 15. května 2010 v 19:39 | Reagovat

[13]: kdyby ti to bylo jedno a bylo by ti to ukradene, tak jen tak nepises jeden komentar za durhym o svych osobnich vecech na v podstate cizim blogu uplne cizimu cloveku, ktereho to treba vubec ani nemusi zajimat ;) nemusim byt jasnovidec na to, abych pochopila ze je to druh sebeobrany ;)

16 Huntmaster Huntmaster | 16. května 2010 v 9:45 | Reagovat

Pěkně napsáno, také jsem zvědav, jestli dojde k nějákému takovému spojení, alspoň k náznaku. Na druhou stranu si neumím představit spouštěč, který to odstartuje. Může to být přirozený vývoj, ale podle mne by to rychleji způsobila nějáká katastrofa, která by snížila počet obyvatel na zlomek. Potom by si možná přestali být navzájem tak cizí a nepřístupní. Nevím, proč katastrofy, nebo obecně nátlak z okolí, nutí lidi jednat citlivěji. Doklad tohoto je i stav dnešní mládeže, kdy rozhodně nejde říci, že by jednala     citlivěji než třeba za komunistů.

17 onni onni | Web | 16. května 2010 v 10:59 | Reagovat

[16]: Treba je to tim, ze lide si uvedomuji co maji a jak jsou stastni teprve, az se neco fakt posere.. takze katastrofy svou silou uvedomuji o to silneji lidem dulezite veci.. ale proc to tak je? Ja ti nevim, v posledni dobe mam takove sklony o vsem premyslet ve smyslu "vsechno ma svuj duvod", takze i o tomto premyslim takhle..

18 Elysia Elysia | Web | 18. května 2010 v 12:08 | Reagovat

krasnej clanek, nevim, co k tomu dodat...snad to stesti jednou naleznem:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama