Srpen 2010

Pár letních hitů na konec prázdnin

30. srpna 2010 v 17:00 | onni |  Hudba
Ačkoli mám teď tendence se vracet k mým starým dobrým klasikám, ať už od Nightiwsh, Century, To/Die/For přes Type 0 Negative až po In Flames a Before the Dawn, celé léto mě provázi popová scéna.
Je to dáno tím, že v TV nic pořádného nehraje, a tak pořád přepínám z jednoho hudebního kanálu na druhý. To víte, mít doma takove stálice jako VH1 či Mtv, to se občas hodí. Tak mi celé léto v rádiu, v mobilu, v hi-fi  a vůbec v hlavě a všude hraje těchto pár skladeb, které jsem si zamilovala. A jelikož mám dnes možnost sedět opravdu celý den na internetu a poslouchat u toho hudbu všeho druhu, naházím sem pár opravdu povedených kousků. A ještě si k tomu trochu na ty prázdniny zavzpomínám :)

Ben Cristovao - Give me some more


Rozhodně největší překvapení tohoto léta. Nevidět klip, tak mě ani nenapadne, že je táto píseň z českých rukou. No, českých... asi je jasné, že Ben rozhodně není prototyp českého zpěváka. A i když během Superstar rozhodně mým favoritem nebyl, tak teď mu fandím, a jeho r'n'b/urban album mě opravu zaujalo.

Tom Boxer ft. Antonia - Morena


Tahle píseň by mě pravděpodobně za normálních okolností buďto vůbec nezaujala a nebo by mi lezla příšerně na nervy. Ale to by ji nesměli pořád dokola hrát v baru Elvis na bulharské pláži. Za ten mesíc strávený v Sozpopolu jsem si ji tak nějak zamilovala a když ji slyším, vybaví se mi písek, moře, slunce, koktejly, Alkeantres a hlavně ta neskutečně sexy čišníčka z baru! (yummier) :D

Ellie Goulding - Starryeyed


Tato píseň se mi nejspíš ještě hodně dlouhou dobu bude pojit s letním obdobím. Prostě a jednoduše, je takova "pozitvní". Nemluvě o tom, že celé léto jede v prazdninovém spotu Disney Channelu. Těhle asociací se už prostě nezbavím :)

Katty Perry - California Gurls


Chcete mít pořádný letní hit? Udělejte k tomu pořádny letní videoklip. I když bude nejspíš dost ujetý a možná stupidní. Ale povedený. A hlavně, pokaždé co na něj koukám, mam hlad :D

B.o.B. feat. Haley Williams - Airplanes


V jednoduchosti je síla - co víc říct :)

Eminem ft. Rihanna - Love The Way You Lie


Nakonec ještě píseň, která se tedy letním hitem moc nazvat nedá. Není to zrovna prorotyp hitovky, při které budete dejme tomu pařit na pláži s drinkem v ruce.
Ale o tom to není... tahle píseň mi zní v usích posledni dva týdny a nějak mě dostala. Možná, že její krása tkví hlavně v jejim pravdivém textu. Prostě nádhera.


Everything Happens for a Reason

30. srpna 2010 v 16:54 | onni |  Každodennost
Prázdninový režím tohoto blogu by měl pomalu končit. Cítím to v kostech, cítím to ve vzduchu... vlastně všude - začíná se mi vracet chuť psát. O čemkoli. I o blbinách, hlavně se vypsat. Ale o čem mám vlastně psát? A bude to vůbec ještě někdo číst? Ono je to ve výsledku stejně jedno, kdybych se nevypsala, akorát bych měla pocit, že mi v hlavě něco přebývá.
Když jsem byla mladší, jednou za čas jsem si vedla deník. Dnes mám schované tři. Možná jich bylo víc a možná taky byly v elektronické podobě, na starém počítači. Ty jsou pryč. A nejspíš je to dobře.
Ty tři, v tzv. tištěné podobě, jsem nedávno "objevila", když jsem jsem trochu uklízela. V podstatě mapují ty části života, na které bych chtěla nejspíše zapomenout nejvíce. Občas, když to čtu, mám buďto chuť si nafackovat, nebo se rozbrečet, třeba z toho důvodu, že mě už tehdy vůbec nikdo nechtěl zachránit.
Ještě poslední dva dny a začíná září. Když člověk stojí venku a během poledne mu je zima, nebo když kouká na zapadající slunce, jehož paprsky protínají již mírně seschlé listy stromů, musí mu být jasné, že léto je fuč a začíná se ozývat podzim.

http://personalrandd.com/wp-content/uploads/2009/05/sun_in_tree.png

Podzim nebývá zrovna nejštastnější období mého života. Hlavně kvůli listopadu, na který se letos budu muset opět pořádně připravit i vzhledem k tomu, že letošní listopad bude ve znamení stresu spojeného s diplomkou. Pak už budu s netrpělivostí čekat na prosinec...
Jak je to ale teď, v období, kdy se podzim začíná teprve probouzet a svět začíná usínat? Spolu s čtením deníků, starých dopisů a mailu od bývalých a pocitu přítomosti toho současného, jsem se snad víc než kdy předtím dostala do stavu, kdy ve své minulosti hledám nějaký smysl. Jakýkoli důvod.
Když jsem kdysi dávno sestavovala v Top 5 podle Onni mých pět lásek, dělala jsem to s vědomím, že už je to všechno pryč. Ale nebylo to ještě vyřešené.
Ten první se teď žení. Společně se svou přítelkyni, se kterou je nějakých 8 let, odletěli na Bali, kde budou sami dva oddání knězem, jenž je jejich dlouholetým přítelem. Pak se vráti a budou oddání ještě v ČR, aby to bylo všechno zapečetěno i po formální stránce. Ti dva pro mě vždycky představovali jakýsi symbol. Příklad toho, že vztah může fungovat, i když se s**e neskutečně moc věcí. Že láska dokáže překonat kdeco.
Ja to neuměla. Mi nikdy samotná láska nestačila. Vždycky jsem byla toho názoru, že i když se dva milují, je občas lepší když se rozejdou, méně si tak potom ubližují. Sama jsem to zažila na vlastní kůži a to hned několikrát. Ať už to způsobilo naprostý opak způsobu myšlení nás dvou, nebo předhánění eg, whatever. Možná, kdybych tehdy věřila v to, že v mém případě opravdu láska vyřeší všechno, byloby vše jinak.
Jenomže, já nechci aby bylo vše jinak.
Když se dívám na svůj současný život, vidím, že vše je tak, jak má být.
Poslední dva měsíce pořád jen ústavičně přemýšlím nad otázkou - PROČ. Proč se staly všechny věci co se staly, proč jsem poznala všechyn ty chlapy, se kterými jsem více či méně chodila, nebo alespoň spala a tím jen přibližovala svou sebedestrukci? Odpovědět si na všechny ty otázky ještě neumím, ale už si umím odpovědět na otázky spojené se svými bývalymi. Všichni, a to do jednoho, mě nějakým způsobem přivědli do tohoto místa. Byl to snad osud? A existuje vůbec něco jako osůd? Nebo se prostě spokojíme s tím, že každý má nějakou svou cestu a je na každém, jakým způsbem po ní bude kráčet? A má všechno svůj důvod? Já, teď z tohoto místa, ve kterém jsem, v tom rozpoložení, způsobu myšlení i čístém pocitu, můžu říct, že má.
Nebudu tady samozřejmě všechny svoje bývalé rozebírat dopodrobna. Ani nechci. Mám to v hlavě.
Jen vím, že od mých 19 let se mi pravidelně zdává o jednom člověku. Vždycky na něj zapomenu, ani si na něj nevzpoměnu a on mi vleze do snu. Po probuzení se mi pak vždycky svírá hrdlo a v hlavě se mi točí miliony otázek, co sme udělali špatně, proč ho mám pořád v hlavě, proč, když jsem si už tak dávno sama sobě řekla, že je pro mě mrtvý, se mi pořád vrací a pořád ho nemůžu dostat z hlavy. Ani ze srdce. A tak pak několik dnů vkuse přemýšlim o tom, zda bychom mohli být znovu spolu, i když je to vlastně nemožné a navíc i naprosto nesmyslné. Každý máme už svůj život, do kterého ten druhý nepatří. Přesto se tím trápím, i když sama dobře vím, jak velký nesmysl to je. A i když sama dobře vím, že bych už s ním ani být nechtěla, za ta léta mi už to způsobilo opravu hodně problémů.
Předevčírem se si o něm zdálo zase. Asi po půl roce. Po probuzení se opět dostavil stav svírání hrudi... ale touha být s ním už nikoli.
Trvalo několik let, něž jsem si ho přestala idealizovat, ale také našla ve všech hnusných vzpomínkách na něj co mám, ten důvod.
Bývalých lásek se člověk nezbaví nikdy. Jsou součástí nás, protože nás utvářely do takové podoby, v jaké momentálně jsme. V jistém smyslu jsem za to ráda. Některé faktory, která mě dostaly do dnešního rozpoložení, vidím pozitivně, i když samozřejmě až s odstupem času. Jiné faktory mi napomáhaly v sebedestrukci. Prostě mě zničily. Dostaly mě na dno. V jisté chvíli ze mně udělaly člověka, na kterého pyšná nejsem. Byla jsem mrcha a dávala to všem hezky najevo. Nejspíš jsem i hodně lidem dost ublížila. Ale musela jsem taková být, alespoň tehdy, jinak bych v tomhle světě nepřežila ani den. Musela jsem mít ten štít, který byl ale po celá tá léta taky hodvě velkým problémém.
Ten štít začal ale mizet. Úplně pryč není, ale začal mizet a to už asi před půl rokem. A pocítila jsem to ve chvíli, kdy se mi začaly vracet vtěřinové pocity absolutního štestí, jež jsem pocíťovala naposledy v nějakých 16 letech.

Samozřejmě, pořád jsem ještě ve stavu, kdybych některé věci z mého života vymazala. Nebo alespoň vzpomínky na ně. Jenomže všichni dobře víme, že čas vrátit nejde.
Mohla bych tady hlásat pravdy o tom, jak je třeba vidět do předu a neohlížet se za sebou. Brát si ze svých chyb ponaučení a využít to ve svém budoucím životě. Ale, faktem je, že tohle umí málokdo. Lidé maji tendence se ve své minulosti patlat, čímž se ubíjí ještě více.
Ale nic není jen stav. Život, nebo láska. Všechno se vyvíjí a vše chce svůj čas. Člověk není odsouzen ke neustálému štěstí, ale ani k neustálému smutku. Protipóly se mění a vždycky nakonec zasáhne nějaka předem promyšlená harmonie. A vše je předem nějak promyšlené, jen nám občas trvá opravu dost dlouho, než budeme znát odpověď na otázku PROČ.
Nemůžu se spolehnout na to, že už bude všechno ok a že se na to dno už nikdy nedostanu. Ale můžu v to doufat.

Zhane - Everything Happens for a Reason


Song for Today: Nightwish - Ghosts Love Score

30. srpna 2010 v 16:52 | onni |  Hudba
Odstraňování pomyslného ochranného štítu sebou nese i moje pomalé návrahy k hudbě, kterou jsem nějakou chvíli, ale taky i celá léta, vůbec nedokázala poslouchat. Důvodu bylo hodně, většinou šlo o citová zklamání a konkrétní hudba se mi pojila s konkrétním člověkem nebo zážitkem. Příkladem může být takovy HIM. Faktem také je, že od mého zklamání, se kterým později souviselo i zastavení DE, jsem ani moc nedokázala poslouchat post-punk a jemu příbuzné žádny. Ale tohle nejspíš ještě potrvá, i když mě začali opět brát Specimen.
Nedávno jsem ale viděla na DVD koncet Nightwish a tedy slyšela skladbu Ghosts Love Score. Je to píseň, ke kterému by sedělo označeni "my funeral song". Prostě když ji člověk slyší, dokáže si dost dobře představit, že by mu ji zahráli na pohřbu. Jak dlouho jsem ji neslyšela? Nejspíš nějaké 4 roky, jestli to není víc. Teď ji poslouchám pořád dokola a vzpomínám. Ale nyní s jemným náznakem úsměvu.

My fall will be for you
My love will be in you
You were the one to cut me
So I`ll bleed forever



Clann Zú

30. srpna 2010 v 16:43 | onni |  Hudba
Již dlouho jsem nepřipada žadný krátky informativní článek o kapele. Takže sem s ním.

Tato kapela australsko-irského původu byla v roce 1999 založena Benjaminem Andrewsem, Russelem Fawcusem, Declanem De Barrem a Liamem Andrewsem.

http://www.butterfly-zine.com/Images/Photos/Clann_Zu.jpg

Styl kapely se dá zařadit někde mezi post-rock a experimental, ale v podstatě spojuje prvky rocku, jazzu, folku, nějaké ty elementy ethna i elektroniky.

V roce 2000 vydala kapely svůj první singl s názvem Clann Zú, o tři roky později se ukázalo album Rua a v roce 2004 Black Coats & Bandages.

V roce 2005 se formace rozpadla, bratří Adrewsové založili vlastní project My Disco a Declan se dal na sólovou dráhu.

Clann Zú na Last.fm







Krátké prázdninové zamyšlení o štěstí and just walk away...

2. srpna 2010 v 21:15 | onni
Lidi zlatí, co je dneska za den?!

Tak na tohle se ptám skoro každý den už víc jak měsíc.

Aha, pondělí... 2. srpna... on už je vážně srpen??

Když se dívám na plochu svého notebooku a vidím svůj Rainlendar, opravdu už mi víc jak polovina číselek nesvítí žlutě a nezdobí je přízračná značka palmy. Je to tak, červenec je pryč. Místo toho mi svítí jeden den modrou barvou a zdobí ho hvězdička.

Co se dá napsat o 4 týdnech strávených na pláži? Dá se toho napsat mnoho a vlastně nic. Hluboký podmořský svět se pro vás stane novým domovem a vy si začnete uvědomovat, že se svého strachu postupně zbavujete. Majestátní vlny vás již přestávají děsít ve snech a stávají se pro vás nástojem síly. Takto se musí bojovat se strachem - být s ním pořád a být mu co nejvíce nablízku.
Pak se vrátíte domů a uvědomíte si, že to, čeho jste se kdysi báli, vám najednou chybí...

Ani přesně nevím jak je to vlastně dlouho co jsem doma. Poslední dva týdny mi nějak splývají. Pohybuju se z místa na místo, na jednu stranu se úplně ztrácím v myšlenkách a ve světě jako takovým. Ztrácím se v jeho objetí...
Na druhou stranu mi začíná dávát víc a víc věcí smysl. Otázky, které snad něměly být ani vyslyšeny, najednou získávají odpovědi. Všechno se změnilo, mění se dál a přitom mám pocit, jakoby to takhle bylo odjakživa. Co se to děje, co se to děje se mnou? Objevují se přede mnou věci, které jsem už zapomněla. Nebo jsem se jich snad sama dobrovolně vzdala, abych netrpěla zbytečnou nadějí? Jen proto, že je to tak prostě jednodušší? Dokáže tohle s člověkem udělat ten jeden člověk? Nebo je to celý systém, celé schéma, které mě nutí přemýšlet o tom, zda vůbec existuje štěstí, zda to není jen iluze, jež se za pár dnů či týdnů rozpadne. Jen chilička, jen zdánlivé světýlko, jen jediná malá pomocná ruka, které ihned polámu všechny prsty?

Pár měsícu tomu jsem na blog dávala jednu mou esej, kde dumám nad štěstím. Šlo mi tehdy o štěsti absolutní, které se vymyká lidským definicím. Konec a přitom začátek všeho. Dospění k vědění, poznání, celková volnost mysli. To, co si průměrný lidský mozek přes svou vrozenou (a tedy vlastně i odůvodněnou) idiocii nedokáže vlastně vůbec uvědomit.
Hledala jsem štěstí tam, kde se ho většina lidi ani nepokoušela najít. Důvod byl jasný. Obyčejné lidské štěstí se zdálo být pro mě nedosažitelným. Obyčejné lidské štěstí totiž není absolutní. Vždycky je tady ten fakt, že člověk je bytost, která nikdy nebude spokojena s tím, co má. Ať už je to dáno sobeckostí a omezeností, nebo hledáním dalších cílů, které mouhou naplnit chybející místo v duši.
Toto stěstí ale není o nic horší nebo lepší. Je pouze jiné. A oba tyto druhy štěstí jsou určeny pouze někomu. Faktem ale je, že dosáhnout lze obojího, jen ne ve stený čas, ne na stejné úrovní a ne ve stejné míře. Člověk prostě nemůže mít všechno.
To, o čem jsem si myslela, že mi není souzeno, nebo jsem to už za svůj život vyčerpala, se objevilo znovu. Najednou, ve cele té směti mých myšlenek, které se mi hromadí v hlavě a už vytlačují pomyslné víko, pak nacházím myšlenku jen jedinou - že teď, zrovna v tuto chvíli, netoužím být někde jinde, vrátit se tam, odkud jsem přišla, znát všechno, co jsem kdysi dávno zapomněla a konečně dosáhnout cíle.
Ne, nedělám si iluze o věčné nehynoucí lásce, která má moc nad vším a pomůže vše vyřešit. Již dávno nejsem ta, jež v srdci nosila onu památnou větu "Buildings burn, people die, but real love is forever". Všichni nejspíše víme, že Crow je vlastně pohádka pro dospelě, protože i dospělí potřebují na pohádky věřit. V dnešní době si nejsem ani moc jistá tím, zda něco jako true real love existuje. But, I don't care.
Teď je to jiné. Já jsem jiná. Počítá se pouze tato vteřina, minuta, hodina, den. To co bude zítra, bude další chvilka, další "teď".
Teď, zrovna v tuto chvíli, mi dáva pocit stěstí i obyčejné dlouhé společné sledování všech šesti dílů Star Wars.

Přeji Vám, alespoň teď, pro tuto chvíli, tohleto štěstí prožít.

Jako kulisu přidávám skladbu kapely s jakže prázdninovým názvem. A text je už jen pro něj...

Snow Partol - In My Arms


I just wanna watch you sleep
As you lie here beside me
So close your eyes I'll guard the door
And when you wake you'll wake with me...