Everything Happens for a Reason

30. srpna 2010 v 16:54 | onni |  Každodennost
Prázdninový režím tohoto blogu by měl pomalu končit. Cítím to v kostech, cítím to ve vzduchu... vlastně všude - začíná se mi vracet chuť psát. O čemkoli. I o blbinách, hlavně se vypsat. Ale o čem mám vlastně psát? A bude to vůbec ještě někdo číst? Ono je to ve výsledku stejně jedno, kdybych se nevypsala, akorát bych měla pocit, že mi v hlavě něco přebývá.
Když jsem byla mladší, jednou za čas jsem si vedla deník. Dnes mám schované tři. Možná jich bylo víc a možná taky byly v elektronické podobě, na starém počítači. Ty jsou pryč. A nejspíš je to dobře.
Ty tři, v tzv. tištěné podobě, jsem nedávno "objevila", když jsem jsem trochu uklízela. V podstatě mapují ty části života, na které bych chtěla nejspíše zapomenout nejvíce. Občas, když to čtu, mám buďto chuť si nafackovat, nebo se rozbrečet, třeba z toho důvodu, že mě už tehdy vůbec nikdo nechtěl zachránit.
Ještě poslední dva dny a začíná září. Když člověk stojí venku a během poledne mu je zima, nebo když kouká na zapadající slunce, jehož paprsky protínají již mírně seschlé listy stromů, musí mu být jasné, že léto je fuč a začíná se ozývat podzim.

http://personalrandd.com/wp-content/uploads/2009/05/sun_in_tree.png

Podzim nebývá zrovna nejštastnější období mého života. Hlavně kvůli listopadu, na který se letos budu muset opět pořádně připravit i vzhledem k tomu, že letošní listopad bude ve znamení stresu spojeného s diplomkou. Pak už budu s netrpělivostí čekat na prosinec...
Jak je to ale teď, v období, kdy se podzim začíná teprve probouzet a svět začíná usínat? Spolu s čtením deníků, starých dopisů a mailu od bývalých a pocitu přítomosti toho současného, jsem se snad víc než kdy předtím dostala do stavu, kdy ve své minulosti hledám nějaký smysl. Jakýkoli důvod.
Když jsem kdysi dávno sestavovala v Top 5 podle Onni mých pět lásek, dělala jsem to s vědomím, že už je to všechno pryč. Ale nebylo to ještě vyřešené.
Ten první se teď žení. Společně se svou přítelkyni, se kterou je nějakých 8 let, odletěli na Bali, kde budou sami dva oddání knězem, jenž je jejich dlouholetým přítelem. Pak se vráti a budou oddání ještě v ČR, aby to bylo všechno zapečetěno i po formální stránce. Ti dva pro mě vždycky představovali jakýsi symbol. Příklad toho, že vztah může fungovat, i když se s**e neskutečně moc věcí. Že láska dokáže překonat kdeco.
Ja to neuměla. Mi nikdy samotná láska nestačila. Vždycky jsem byla toho názoru, že i když se dva milují, je občas lepší když se rozejdou, méně si tak potom ubližují. Sama jsem to zažila na vlastní kůži a to hned několikrát. Ať už to způsobilo naprostý opak způsobu myšlení nás dvou, nebo předhánění eg, whatever. Možná, kdybych tehdy věřila v to, že v mém případě opravdu láska vyřeší všechno, byloby vše jinak.
Jenomže, já nechci aby bylo vše jinak.
Když se dívám na svůj současný život, vidím, že vše je tak, jak má být.
Poslední dva měsíce pořád jen ústavičně přemýšlím nad otázkou - PROČ. Proč se staly všechny věci co se staly, proč jsem poznala všechyn ty chlapy, se kterými jsem více či méně chodila, nebo alespoň spala a tím jen přibližovala svou sebedestrukci? Odpovědět si na všechny ty otázky ještě neumím, ale už si umím odpovědět na otázky spojené se svými bývalymi. Všichni, a to do jednoho, mě nějakým způsobem přivědli do tohoto místa. Byl to snad osud? A existuje vůbec něco jako osůd? Nebo se prostě spokojíme s tím, že každý má nějakou svou cestu a je na každém, jakým způsbem po ní bude kráčet? A má všechno svůj důvod? Já, teď z tohoto místa, ve kterém jsem, v tom rozpoložení, způsobu myšlení i čístém pocitu, můžu říct, že má.
Nebudu tady samozřejmě všechny svoje bývalé rozebírat dopodrobna. Ani nechci. Mám to v hlavě.
Jen vím, že od mých 19 let se mi pravidelně zdává o jednom člověku. Vždycky na něj zapomenu, ani si na něj nevzpoměnu a on mi vleze do snu. Po probuzení se mi pak vždycky svírá hrdlo a v hlavě se mi točí miliony otázek, co sme udělali špatně, proč ho mám pořád v hlavě, proč, když jsem si už tak dávno sama sobě řekla, že je pro mě mrtvý, se mi pořád vrací a pořád ho nemůžu dostat z hlavy. Ani ze srdce. A tak pak několik dnů vkuse přemýšlim o tom, zda bychom mohli být znovu spolu, i když je to vlastně nemožné a navíc i naprosto nesmyslné. Každý máme už svůj život, do kterého ten druhý nepatří. Přesto se tím trápím, i když sama dobře vím, jak velký nesmysl to je. A i když sama dobře vím, že bych už s ním ani být nechtěla, za ta léta mi už to způsobilo opravu hodně problémů.
Předevčírem se si o něm zdálo zase. Asi po půl roce. Po probuzení se opět dostavil stav svírání hrudi... ale touha být s ním už nikoli.
Trvalo několik let, něž jsem si ho přestala idealizovat, ale také našla ve všech hnusných vzpomínkách na něj co mám, ten důvod.
Bývalých lásek se člověk nezbaví nikdy. Jsou součástí nás, protože nás utvářely do takové podoby, v jaké momentálně jsme. V jistém smyslu jsem za to ráda. Některé faktory, která mě dostaly do dnešního rozpoložení, vidím pozitivně, i když samozřejmě až s odstupem času. Jiné faktory mi napomáhaly v sebedestrukci. Prostě mě zničily. Dostaly mě na dno. V jisté chvíli ze mně udělaly člověka, na kterého pyšná nejsem. Byla jsem mrcha a dávala to všem hezky najevo. Nejspíš jsem i hodně lidem dost ublížila. Ale musela jsem taková být, alespoň tehdy, jinak bych v tomhle světě nepřežila ani den. Musela jsem mít ten štít, který byl ale po celá tá léta taky hodvě velkým problémém.
Ten štít začal ale mizet. Úplně pryč není, ale začal mizet a to už asi před půl rokem. A pocítila jsem to ve chvíli, kdy se mi začaly vracet vtěřinové pocity absolutního štestí, jež jsem pocíťovala naposledy v nějakých 16 letech.

Samozřejmě, pořád jsem ještě ve stavu, kdybych některé věci z mého života vymazala. Nebo alespoň vzpomínky na ně. Jenomže všichni dobře víme, že čas vrátit nejde.
Mohla bych tady hlásat pravdy o tom, jak je třeba vidět do předu a neohlížet se za sebou. Brát si ze svých chyb ponaučení a využít to ve svém budoucím životě. Ale, faktem je, že tohle umí málokdo. Lidé maji tendence se ve své minulosti patlat, čímž se ubíjí ještě více.
Ale nic není jen stav. Život, nebo láska. Všechno se vyvíjí a vše chce svůj čas. Člověk není odsouzen ke neustálému štěstí, ale ani k neustálému smutku. Protipóly se mění a vždycky nakonec zasáhne nějaka předem promyšlená harmonie. A vše je předem nějak promyšlené, jen nám občas trvá opravu dost dlouho, než budeme znát odpověď na otázku PROČ.
Nemůžu se spolehnout na to, že už bude všechno ok a že se na to dno už nikdy nedostanu. Ale můžu v to doufat.

Zhane - Everything Happens for a Reason

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama