Krátké prázdninové zamyšlení o štěstí and just walk away...

2. srpna 2010 v 21:15 | onni
Lidi zlatí, co je dneska za den?!

Tak na tohle se ptám skoro každý den už víc jak měsíc.

Aha, pondělí... 2. srpna... on už je vážně srpen??

Když se dívám na plochu svého notebooku a vidím svůj Rainlendar, opravdu už mi víc jak polovina číselek nesvítí žlutě a nezdobí je přízračná značka palmy. Je to tak, červenec je pryč. Místo toho mi svítí jeden den modrou barvou a zdobí ho hvězdička.

Co se dá napsat o 4 týdnech strávených na pláži? Dá se toho napsat mnoho a vlastně nic. Hluboký podmořský svět se pro vás stane novým domovem a vy si začnete uvědomovat, že se svého strachu postupně zbavujete. Majestátní vlny vás již přestávají děsít ve snech a stávají se pro vás nástojem síly. Takto se musí bojovat se strachem - být s ním pořád a být mu co nejvíce nablízku.
Pak se vrátíte domů a uvědomíte si, že to, čeho jste se kdysi báli, vám najednou chybí...

Ani přesně nevím jak je to vlastně dlouho co jsem doma. Poslední dva týdny mi nějak splývají. Pohybuju se z místa na místo, na jednu stranu se úplně ztrácím v myšlenkách a ve světě jako takovým. Ztrácím se v jeho objetí...
Na druhou stranu mi začíná dávát víc a víc věcí smysl. Otázky, které snad něměly být ani vyslyšeny, najednou získávají odpovědi. Všechno se změnilo, mění se dál a přitom mám pocit, jakoby to takhle bylo odjakživa. Co se to děje, co se to děje se mnou? Objevují se přede mnou věci, které jsem už zapomněla. Nebo jsem se jich snad sama dobrovolně vzdala, abych netrpěla zbytečnou nadějí? Jen proto, že je to tak prostě jednodušší? Dokáže tohle s člověkem udělat ten jeden člověk? Nebo je to celý systém, celé schéma, které mě nutí přemýšlet o tom, zda vůbec existuje štěstí, zda to není jen iluze, jež se za pár dnů či týdnů rozpadne. Jen chilička, jen zdánlivé světýlko, jen jediná malá pomocná ruka, které ihned polámu všechny prsty?

Pár měsícu tomu jsem na blog dávala jednu mou esej, kde dumám nad štěstím. Šlo mi tehdy o štěsti absolutní, které se vymyká lidským definicím. Konec a přitom začátek všeho. Dospění k vědění, poznání, celková volnost mysli. To, co si průměrný lidský mozek přes svou vrozenou (a tedy vlastně i odůvodněnou) idiocii nedokáže vlastně vůbec uvědomit.
Hledala jsem štěstí tam, kde se ho většina lidi ani nepokoušela najít. Důvod byl jasný. Obyčejné lidské štěstí se zdálo být pro mě nedosažitelným. Obyčejné lidské štěstí totiž není absolutní. Vždycky je tady ten fakt, že člověk je bytost, která nikdy nebude spokojena s tím, co má. Ať už je to dáno sobeckostí a omezeností, nebo hledáním dalších cílů, které mouhou naplnit chybející místo v duši.
Toto stěstí ale není o nic horší nebo lepší. Je pouze jiné. A oba tyto druhy štěstí jsou určeny pouze někomu. Faktem ale je, že dosáhnout lze obojího, jen ne ve stený čas, ne na stejné úrovní a ne ve stejné míře. Člověk prostě nemůže mít všechno.
To, o čem jsem si myslela, že mi není souzeno, nebo jsem to už za svůj život vyčerpala, se objevilo znovu. Najednou, ve cele té směti mých myšlenek, které se mi hromadí v hlavě a už vytlačují pomyslné víko, pak nacházím myšlenku jen jedinou - že teď, zrovna v tuto chvíli, netoužím být někde jinde, vrátit se tam, odkud jsem přišla, znát všechno, co jsem kdysi dávno zapomněla a konečně dosáhnout cíle.
Ne, nedělám si iluze o věčné nehynoucí lásce, která má moc nad vším a pomůže vše vyřešit. Již dávno nejsem ta, jež v srdci nosila onu památnou větu "Buildings burn, people die, but real love is forever". Všichni nejspíše víme, že Crow je vlastně pohádka pro dospelě, protože i dospělí potřebují na pohádky věřit. V dnešní době si nejsem ani moc jistá tím, zda něco jako true real love existuje. But, I don't care.
Teď je to jiné. Já jsem jiná. Počítá se pouze tato vteřina, minuta, hodina, den. To co bude zítra, bude další chvilka, další "teď".
Teď, zrovna v tuto chvíli, mi dáva pocit stěstí i obyčejné dlouhé společné sledování všech šesti dílů Star Wars.

Přeji Vám, alespoň teď, pro tuto chvíli, tohleto štěstí prožít.

Jako kulisu přidávám skladbu kapely s jakže prázdninovým názvem. A text je už jen pro něj...

Snow Partol - In My Arms


I just wanna watch you sleep
As you lie here beside me
So close your eyes I'll guard the door
And when you wake you'll wake with me...


 


Komentáře

1 Elysia Elysia | Web | 3. srpna 2010 v 16:36 | Reagovat

preju ti to stesti, i kdyz neni treba absolutni a doufam, ze vydrzi co nejdyl:) treba i forever:) ja v to ted totiz taky tak trochu slepe doufam:D

2 onni onni | Web | 3. srpna 2010 v 17:02 | Reagovat

[1]: doufej v lepsi, pocitej s horsim - asi tak nejak na tom ted jsem :) tak snad to vyjde nam obema :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama