Říjen 2010

Cimrman v Národním Muzeu

31. října 2010 v 17:45 Zajímavosti
Informativní článek celý prevzat z iDnes.cz

Milovníci a obdivovatelé slavného českého myslitele, spisovatele a vynálezce Járy Cimrmana mají další důvod k radosti. Národní muzeum vystavuje sbírku jeho vynálezů. Skutečně podivuhodné předměty jsou pohromadě k vidění v nové budově muzea na Vinohradské třídě.
Sbírku odkazů Járy Cimrmana uspořádali na internetu organizátoři Oslav Prahy. Jejich hlavním cílem bylo vzdát originální hold zneuznanému českému velikánovi a jeho hlavním tvůrcům, Ladislavu Smoljakovi a Zdeňku Svěrákovi.
Lidé mohli do sbírky posílat fotografie, případně i videa zajímavých exponátů, samozřejmě spolu s návodem, jak se ten který vynález používá. A nemuselo jít nutně jen o vynález. Důležité bylo, aby to byl předmět alespoň trochu v duchu velkého Járy.

V pátek odpoledne byly sebrané exponáty v nové budově Národního muzea slavnostně odhaleny. Vernisáže se zúčastnil i Cimrmanův duchovní otec Zdeněk Svěrák.
A jaké věci se podle něj ve sbírce právem sešly? "Spojují dvě věci: upřímnou, naivní snahu prospět člověku a humor. Ten humor vzniká většinou z toho, jak je to nápadité a potřebné a zároveň klopotné a nepraktické," vysvětlil Svěrák.

Cimrman konečně v Národním muzeu!

A tak se nakonec stalo nemožné. Ač sám veliký Jára Cimrman za svého života nedosáhl uznání stěžejních národních, ba ani bezvýznamných lokálních institucí, jeho následovníkům se podařilo probojovat se až do reprezentativních prostor Národního muzea.
Na výstavě je tak možné obdivovat například důmyslný smeták na vymetání rohů, který ušetří mnoho zbytečných pohybů či inovativní "koštěp" umožňující trefovat se do dřevěných terčů a zároveň průběžně uklízet vzniklé piliny.

Příznivce moderních myšlenek pak jistě zaujme futuristický nočník, přímo přecpaný špičkovou technologií. A znalci elegance ocení distinguovanou kombinaci konve a stylové aktovky.
Také iDNES.cz se zapojil do hodnocení neobvyklých cimrmanovských vynálezů. Začátkem října vyzval na svých stránkách čtenáře, aby v anketě sami vybrali nejzajímavější exponát. Naprosto bezkonkurenčně zvítězil zmíněný smeták na vymetání rohů. (Jak se umístily další předměty ze sbírky, čtěte zde)


Z internetových stránek Sbírky odkazů Járy Cimrmana - talíř se zátkou


Z internetových stránek Sbírky odkazů Járy Cimrmana - Smeták k vymetání rohů

Stubaier Gletscher

27. října 2010 v 14:23 | onni |  Zajímavosti
Můj otec a bratr využili podzimních prázdnin a jako každý rok jeli na lyžařský trénink do Rakouska. Konrétně na ledovec Stubaier Gletscher. A ačkoli tam maji na vrcholku dnes mínus 14°C, sluníčko tak praží, že se na něm prý nedá vydržet.
Co se na to dá říct, snad jen že závist největší a že se už nemůžu dočkat na náš předvanocní výlet do italských Dolomit :)

Fotky z webcamery


schaufelschuss2

schaufelschuss1

jochdohle4

jochdohle2

jochdohle1

Song for Today: John Williams - Somewhere in my Memory

24. října 2010 v 21:45 | onni |  Hudba
Loni touhle dobou mi doma nehrálo už skoro nic jiného než OST Home Alone nebo vánoční písně Franka Sinatry. Letos jsem na to nějak ještě ani neměla pomyšlení. Ačkoli jsem už minulý týden začala vymýšlet a shánět dárky, v podstatě se teď většina mé mysli soustřeďuje na diplomku (a samozřejmě i jiné věci, které mě rozptylují, ale to je příjemné rozptylování:)
Přesně za dva měsíce ode dneška jsou Vánoce. A dnes jsem si také konečně udělala večer, kdy nic nedělám a na nic nemyslím. A tak mi tady hraje pořád dokola nezapomenutelný John Williams. A já se opět těším na Vánoce jako malé dítě :)



První sníh, nová čepice, hromady knih, hnědé oči...

21. října 2010 v 20:39 | onni |  Každodennost
... aneb aktuální říjnový stav.

Ráno kolem sedmé jsem vyběhla z hlavních dvěří našeho domu a cupitala rychle v lodičkach s ještě nezapnutýma páskama, kabátem a šálou v jedné ruce, taškou v druhé. Kabátek a šálu jsem hodila na zadní sedadlo auta, rychle sedla dopředu a zatímco můj otec hezky šikovně manévroval naší krásnou modře třpytící se lagunou (jinak řečno, modrý Renault Laguna), snažila jsem se zapnout si výše zmíněné pásky. A jelo se. Někde mezitím se mi ztratila houska ke svačině, kterou jsem pak našla a vlastně ihned posnídala ještě v aute a říkala si, proč mi tam mamka dala tolik toho sýra.
Ano, dnešní ráno bylo poněkud hektické. Ranní vstávání mě jednou dočista zabije, já to vím. Ale o to nejde. Když jsem seděla v tom autě, zapínala si botky a pak koukla před sebe, uviděla jsem to - vrcholky okolních hor byly bílé!
A byly bílé ještě dlouhou cestu a byly bíle ještě večer, když jsem se vracela domů stejnou cestou.
Jistě, letos to není tak šílene jako loni, kdy v půlce října začalo sněžit a tomu sněhu se tady tak líbilo, že s náma zůstal po celý týden. A já v Brně, s jarně-podzimni bundičkou, vylezla ven a hned ucítila chlad na prsou. Po prodělanem zápalu plic jsem se poněkud polekala, ale lapacho, budíž pochválen tento zázrak přírody, mě zachránil. Letos pořád čekám, kdy to na mě zase příjde, ale doufám, že očkování proti chřipce a samozřejmě zásoby medu a lapacha mě letos opět zachrání (ale zaklepat). A nebyla bych to já, kdybych už v říjnu nevymýšlela dárky k Vánocům! Zima se blíží a prý má být letos hodně tuhá. Ale dnes sem si koupila čepici, šálu a rukavice - zima může klidně přijít a být tady jak dlouho chce!:)
A co dál? No co, je podzim, což se v mém případě jako vždy pojí s začínající nespavostí, která přetrvá nejspíše až do léta. Samozřejmě, pořád se čímdál tím víc blíži konečný termín odevzdání mé diplomky. A samozřejmě, jak to tak bývá, dělám opět všechno na poslední chvílí. Taková už jsem, jiná nejspíš nebudu a jiná bych asi ani neuměla fungovat. Můj mozek prostě potřebuje k aktivaci stres. Na druhou stranu zas mohu říci, že se teď snažím a jde mi to, zrovna dnes jsem byla v Brně za svou vedoucí a dopadlo to líp než jsem čekala (ale opět zaklepat).
Ale podzim si stejně vybírá svou daň. Ani ne tak na mě, kromě toho, že mi pořád víc a víc mrznou v noci nohy pod peřinou, se mám vlastně fajn. Ale tak nějak kolem mě cítím víc smutku než bych chtěla. Už jen když mi mamka vykláda o tom, jak moje sestřenka ty dva měsíce po nehodě jejího manžela a víc jak měsíc po pohřbu stále ani neuklidila jeho věci co doma jen tak hodil přes židli. K tomu není ani co říct, snad jen doufat, že ji brzy bude líp... A že vůbec všechny probémy, nebo aspoň část problému, lidí, které mám ráda nebo je miluju, se vyřeší.
Protože o to jde. Člověk se může kolikrát snaži něco ovlivnit, pořád přemítá nad tím co by šlo někde nějak udělat jinak. Ale ono se to stejně všechno nakonec vyřeší samo.
Štěstí je v maličkostech, ve vlastních myšlenkách, v nevyřčených slovech. Nemusím psát sáhodlouhé poémy o tom, co všechno mi podzim bere a co všechno dáva. Protože to dělá každé roční období. Dělá to každý rok.
Jistě, problémy jsou. A všude. U všech. Ať už větší nebo menší, u každého je to nakonec jiné a zároveň stejné. Ale já si stejně pořád v poslední době říkám, že prostě nemůžu mít všechno. A neříkám to nějak apatický, zoufale nebo že bych něco vzdala. Říkám to tak jak to je. Protože se snažím to brát tak, jak to je. A protože teď momentálně mám před sebou Jeho hnědé oči a to mi vlastně stačí.

K tomu něco s mírně nostalgickým nádechem...


Song for Today: Michael Nyman - The Promise

15. října 2010 v 2:56 | onni |  Hudba
Ze soundtracku k filmu "The Piano". Dle mého jedna z nejpovedenějších klavírních skladeb jaké jsem kdy slyšela...



Vrchol totální imbecility... aneb volební spot ČSSD

14. října 2010 v 10:55 | onni |  Kraviny
"Zlo ovládlo náš svět. Existuje úzká skupina bohatých a mocných, kteří si o sobě myslí, že jsou vyvolení. A že si mohou dovolit naprosto všechno... Zoufalství a beznaděj se pro většinu lidí staly denní realitou. Pak se však objevili oni. Dvanáct hrdinů, kteří se postavili proti zlu. Přicházejí, aby ho zastavili."

Kdybych mohla, tak tady použiju tolik sprostých slov, že by se asi někdo divil... Každopadně, včera jsem si zase na jistém blogu připomněla, kolik idiotů běhá po světě. Ne, žebych na to úplně zapomněla, on každodenní život toto dokáže připomenout taky. Ale znáte to, blogy jsou blogy a většinou se na nich schází výkvět.
Ale dnešek tomu nasadil korunu! Oč se jedná? O předvolební spot ČSSD, na který jsem narazila v tomto článku.

Ale vážně, teď opravdu nevím, jestli se tomu smát, nebo nadávat. Tak šílenou pi**vinu jsem už neviděla opravdu dlouho. Nevím, jestli to opravdu myslí vážně, nebo to má být prostě nadsázka, ba dokonce recese. I když podle slov volebního manažera Hamáčka je to nadsázka a parodie... chacha, to jsme se zasmáli.
Každopádně se ptám, jak moc velké idioty vůbec vytvoření něčeho takového napadlo... A jak moc velcí idioti tohle vůbec budou žrát??


Konec starého, začátek nového... (aneb lepší titul mě nenapadl)

13. října 2010 v 13:02 | onni
Hřbitov? Panebože! To je snad ještě pitomější než ten Podzim… řekla jsem si, když jsem zjistila další "téma týdne". To zas bude plno "originálních" článku o tom, jak všichni rádi chodí na hřbitovy se uklidňovat, dumat nad kdečím, procházet se uličkami, obdivovat náhrobky a kdovíco. Pak také vznikne horda článku více či méně kritizující z jedné strany důchodce (kteří jsou přece v důchodu, tak proč by na tom hřbitově nemohly sedět kdy se jim zachce?), na straně druhé pak gothy, pseudogotyky, metly a podobné skupiny, které mají tendence si říkat, jak jsou strašně jiní a šílení, a běhání po hřbitovech jim v tom prospěšně napomáhá. K tomuhle se snad ani nemá cenu vyjadřovat a psát dlouhosálý článek na toto téma mi přijde prostě směšné.

Image00255

Jak člověk nejlíp pozná, že stárne? Když se kolem něj všichni vdávají, žení a rodí děti? Ne. Když kolem něj začíná umírat čím dál tím víc lidí. Za poslední rok odešel Michael Jackson či Ladislav Smoljak. Za poslední rok jsem byla na čtyřech pohřbech (byla bych na pěti, kdybych neměla zkoušky). Když zemřel před měsícem celé mé rodině blízky člověk ve svých teprve 37 letech, najednou jsem si uvědomila, že tohle může jednou klidně potkat i mě. I každého z nás. Najednou budete svému malému dítěti muset říct, že svého tatínka už neuvidí. Letošní dušičky se bude zapalovat o několik svíček víc než loni. Upřímně řečeno, v této situaci se hřbitovům raději vyhýbám.
Jistě, hřbitov může na lidi působit jakkoli. Může bez problému člověka uklidňovat, navozovat atmosféru k nejrůznějším věcem a člověk nemusí být zrovna typ osobnosti, co rád hledá krásu temnoty tam, kde ji jiní nevidí. Takové hřbitovy už prostě jsou, kór ty starší.
Jistě, smrt je součástí života a častěji představuje spíše nový začátek, než konec. Ale jakmile si uvědomíte, že se na hřbitovech nachází pořád čím dál tím víc lidí, které jste milovali, ten hřbitov vás už uklidňovat nebude…
Image00274

Ale jistě, i já jsem několikrát na nějakém tom hřbitově byla jen tak. Dokonce bych někde v kompu našla pár fotek sebe samé u nějaké té hrobky v neogotickém stylu, které ale mají být spíše parodické. Ale co si budeme něco nalhávat, ten kdo byl alespoň jednou například na Olšanských hřbitovech v Praze musí říct, že je to naprosto neskutečně kouzelné místo. A co třeba Vyšehrad? A kdo byl například na Pere Lachaise? Kdo zná film Doors, jistě si vzpomene na závěrečnou scénu, kdy kamery projíždí náhrobky a zastaví se u hrobu Jima Morrisona. Když jsem ten film viděla poprvé já, moje touha navštívit Pere Lachaise byla neukojitelná. Bohužel, z dávné honosné mohyly už tam toho dnes moc nezůstalo…

Image00267

Před letošníma prázdninami jsem se byla podívat na jeden hřbitov, kde jsem chodívala s jistou osobou nějakých 6 let tomu. Byla tam část za plotem, kde byly staré židovské náhrobky v opravdu dezolátním stavu. Byl tam také strom. Starý, černý, seschlý, možná i lehce vyhořelý. Když jsem tam v tom červnu byla - ten strom byl plný krásně čerstvě zelených listí. A staré náhrobky upravené a obrostlé břečťanem. Ani nevím proč, ale nějak mě to v tu chvíli učinilo šťastnou. Ten strom i ta část hřbitova byla jakýmsi symbolem mého starého života. Života seschlého a poničeného. A ten život už je (snad) naštěstí pryč.

A přesně tohle hřbitov představuje. Konec něčeho starého a začátek něčeho nového.

(U hrobu Fryderyka Chopina bylo snad nejvíc květin. A často v bílo-červené kombinaci.)
Image00299

Image00287

Více mých fotek z Pere Lachaise ZDE.

A skladba musí být také, samozřejmě. A nic se k tomuto tématu nehodí asi víc než toto (No, možná tak ještě hit Hrobař:D):


(téma týdne)

Kuky modelkou

6. října 2010 v 21:30 | onni |  Kraviny
Film "Kuky se vrací" je dle mého jednou z nejkrásnějších pohádek a celkově perfektní a kouzelné dílo, o kterém se chystám taky možná něco napsat.
A taky když jsem od Alkey dostala svého vlastního Kukyho, byl jsem šťastná jak malé děcko (ano, já vím, občas jsem krapet infantilní).
A jelikož byl dnes opravdu náročný den a já měla prostě chuť udělat nějakou blbinu - vznikla tato Kukyho session.

Image00002
Kuky DJem
Image00003
Kuky hudebním nadšencem
Image00005
Kuky znalcem umění
Image00007
Kuky paří Sims 2
Image00009
Kuky jede na Blízký východ
Image00006
Kuky mi píše diplomku (takže následná obhajoba bude taky na něm)
Image00008
Kuky sebevrahem
Image00004
Kuky geishou
Image00011
Kuky potápěčem
Image00012
Kuky rastafariánem
Image00014
Kuky frajerem
Image00013
Kuky ještě větším frajerem
Image00010
Kuky vánočním stromkem
Image00018
Kuky gothem
Image00019
Kuky metlou
P061010_21.05
Kuky dementem

Autumn Forever? Never!

6. října 2010 v 17:41 | onni
"Here comes the dawn of a new day
Comes without a light, it's grey
Grey as yesterday
The frozen ground keeps sleeping
Under my feet
Everything feels cold
It's my inner fear

Could you save me"

(To/Die/For - Autumn Forever)

Když jsem si nedávno říkala, že bych třeba taky mohla napsat jednou nějaký ten článek na téma týdne, zrovna dnes sem si to připomněla a zrovna dneska je to téma "Podzim". Prvně mě napadlo, že někomu prostě došly nápady, nebo se chtěl vyhnout podobným reakcím, jaké byly na téma minulé. Ale tak co, řekla jsem si, sem s tím pseudopoetickým článkem!
No jasně, mohla bych tady zmiňovat milióny protipólu týkajících se právě krás a nesnází období podzimu, ale proč vlastně? To je jako psát o tom, že na jaře začíná všechno kvést, ale všude je bláto z mizejícího sněhu, v létě se dá opalovat a jezdit k moři, ale člověk stejně pořád nadává jak je mu vedro, v zimě je krásný sníh a Vánoce a lyžování, ale člověk stejně zase pro změnu celou dobu nadává na to, jak je mu kosa. Tak proč opakovat pořád to samé?

Moje sestřenice psychiatrička vždycky říká, že podzim je doba, kdy se výrazně zvětšuje počet pacientů na jejím oddělení v nemocnici.
Když jsem za ní nedávno v té nemocnici byla a viděla, jak se nějaká malá holka loučí se svou mamkou, která ani nechtěla vylézt z pokoje na chodbu, nějak jsem se sama sebe zeptala - kdo tohleto ksakru vymyslel?
Pokud se zrovna nezadaří jako dneska, kdy je opravdu hezky, slunečno a k večeru již taková příjemná zima, kdy by člověk nejraději špacíroval po lese a držel za ruku nějakou jemu blízkou osobu, je fakt, že podzim je hlavně ve znamení uvolnění, únavy a v podstatě nezájmu o cokoli. Jistě, jsou lidé, co podzim vyloženě milují. Moje teta na příklad nebývá šťastnější než v době, kdy si jen tak sedí doma, venku je zamračeno, tmavo a prší. No jo, ale to jen v případě, že vážně sedí doma.

Nejvtipnější na tom všem je ale to, že je to vlastně normální. Stejně tak jako se celá příroda řídí čtyřma ročníma dobama, i my to musíme dělat. Jinak už to nejde. A když se člověk tak zamyslí, náš rok končí přibližně v době, kdy končí i podzim samotný. Pak se tedy není čemu divit, že právě na podzim tak nějak všechno umírá, někdy bohužel i doslova.

Ano, podzim je doba sebevrahů. Takhle nějak si to ta naše příroda na nás vymyslela. Nejspíš k tomu měla důvod. A já ho raději ani nechci znát.

Ale tak dobře. Nejsem žádný negativista. Jen jsem dnes prostě naštvaná (což také souvisí s podzimem, jelikož kolem nás pořád jezdí traktory, co svážejí úrodu z polí a náš blbý pes je z toho na větvi, takže nám pořád utíká a my ho pak po celém okolí chytáme a zrovna dnes jsem to dělala dokonce v botách na podpatcích).

Takže, co mám na podzimu ráda? Mám ráda "vůni" vlhké půdy a shnilého listí. Mám ráda to, když sedím sama doma, oblečená v teplácích a svetru, ležím na gauči pod dekou a k tomu všemu mě lehce hřejí plameny z krbu (který na podzim opravdu zatím hřeje jen lehce, než začne pořádná kosa, můj otec se mírně zblázní a celou zimu máme v obýváku 35°C). Mám ráda, když si na sebe můžu konečně vzít oblečení, které zakrývá nedostatky mého těla a přitom na sobě nemusím mít čtyři kabáty a patery rukavice (teď kecám, protože mi v zimě bývá zima opravdu málokdy). Mám ráda druh světla, které vytváří Slunce právě jen v tom konkrétním úhlu, který mívá na podzim. Mám ráda pití horkého ovocného nebo bylinkového čaje s medem, na který mívám na podzim tak často chuť. Mám ráda podzimní studený vzduch který "smrdí sněhem". Ano, to je ten důvod proč mám podzim ráda. Protože mi připomíná, že už konečně přijde zima.

To/Die/For - Autumn Forever


(PS: Původně tady mělo být Autumn Aurora od Drudkh, ale nebudeme to to s tím podzimním depkařením přehánět, ne?:))

Song for Today: Dope Stars Inc. - Can You Imagine

3. října 2010 v 23:31 | onni |  Hudba


Thousands of stars surround this world and
I always wonder where the border
Gets to the end.
Thousands of questions in my head.
How many times you have been standing
In front of millions lights still flashing
Light years away?
Down to hole of time and space.

Can you imagine worlds

So many miles away from here?
How many different words
And how many ways to feel the same.
Can you imagine worlds
So many miles away from here?
But i would bet for sure
The meaning of love is still, is still the same.

How can you tell where all this world end

Matter and form or just disorder
Filling this space.
Multi dimensional arrays
Just take a trip and try to imagine
How many stars that now keep flashing
Vanished away.
Down to the universe embrace.