První sníh, nová čepice, hromady knih, hnědé oči...

21. října 2010 v 20:39 | onni |  Každodennost
... aneb aktuální říjnový stav.

Ráno kolem sedmé jsem vyběhla z hlavních dvěří našeho domu a cupitala rychle v lodičkach s ještě nezapnutýma páskama, kabátem a šálou v jedné ruce, taškou v druhé. Kabátek a šálu jsem hodila na zadní sedadlo auta, rychle sedla dopředu a zatímco můj otec hezky šikovně manévroval naší krásnou modře třpytící se lagunou (jinak řečno, modrý Renault Laguna), snažila jsem se zapnout si výše zmíněné pásky. A jelo se. Někde mezitím se mi ztratila houska ke svačině, kterou jsem pak našla a vlastně ihned posnídala ještě v aute a říkala si, proč mi tam mamka dala tolik toho sýra.
Ano, dnešní ráno bylo poněkud hektické. Ranní vstávání mě jednou dočista zabije, já to vím. Ale o to nejde. Když jsem seděla v tom autě, zapínala si botky a pak koukla před sebe, uviděla jsem to - vrcholky okolních hor byly bílé!
A byly bílé ještě dlouhou cestu a byly bíle ještě večer, když jsem se vracela domů stejnou cestou.
Jistě, letos to není tak šílene jako loni, kdy v půlce října začalo sněžit a tomu sněhu se tady tak líbilo, že s náma zůstal po celý týden. A já v Brně, s jarně-podzimni bundičkou, vylezla ven a hned ucítila chlad na prsou. Po prodělanem zápalu plic jsem se poněkud polekala, ale lapacho, budíž pochválen tento zázrak přírody, mě zachránil. Letos pořád čekám, kdy to na mě zase příjde, ale doufám, že očkování proti chřipce a samozřejmě zásoby medu a lapacha mě letos opět zachrání (ale zaklepat). A nebyla bych to já, kdybych už v říjnu nevymýšlela dárky k Vánocům! Zima se blíží a prý má být letos hodně tuhá. Ale dnes sem si koupila čepici, šálu a rukavice - zima může klidně přijít a být tady jak dlouho chce!:)
A co dál? No co, je podzim, což se v mém případě jako vždy pojí s začínající nespavostí, která přetrvá nejspíše až do léta. Samozřejmě, pořád se čímdál tím víc blíži konečný termín odevzdání mé diplomky. A samozřejmě, jak to tak bývá, dělám opět všechno na poslední chvílí. Taková už jsem, jiná nejspíš nebudu a jiná bych asi ani neuměla fungovat. Můj mozek prostě potřebuje k aktivaci stres. Na druhou stranu zas mohu říci, že se teď snažím a jde mi to, zrovna dnes jsem byla v Brně za svou vedoucí a dopadlo to líp než jsem čekala (ale opět zaklepat).
Ale podzim si stejně vybírá svou daň. Ani ne tak na mě, kromě toho, že mi pořád víc a víc mrznou v noci nohy pod peřinou, se mám vlastně fajn. Ale tak nějak kolem mě cítím víc smutku než bych chtěla. Už jen když mi mamka vykláda o tom, jak moje sestřenka ty dva měsíce po nehodě jejího manžela a víc jak měsíc po pohřbu stále ani neuklidila jeho věci co doma jen tak hodil přes židli. K tomu není ani co říct, snad jen doufat, že ji brzy bude líp... A že vůbec všechny probémy, nebo aspoň část problému, lidí, které mám ráda nebo je miluju, se vyřeší.
Protože o to jde. Člověk se může kolikrát snaži něco ovlivnit, pořád přemítá nad tím co by šlo někde nějak udělat jinak. Ale ono se to stejně všechno nakonec vyřeší samo.
Štěstí je v maličkostech, ve vlastních myšlenkách, v nevyřčených slovech. Nemusím psát sáhodlouhé poémy o tom, co všechno mi podzim bere a co všechno dáva. Protože to dělá každé roční období. Dělá to každý rok.
Jistě, problémy jsou. A všude. U všech. Ať už větší nebo menší, u každého je to nakonec jiné a zároveň stejné. Ale já si stejně pořád v poslední době říkám, že prostě nemůžu mít všechno. A neříkám to nějak apatický, zoufale nebo že bych něco vzdala. Říkám to tak jak to je. Protože se snažím to brát tak, jak to je. A protože teď momentálně mám před sebou Jeho hnědé oči a to mi vlastně stačí.

K tomu něco s mírně nostalgickým nádechem...

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama