Listopad 2010

Holidays are commin'...

28. listopadu 2010 v 23:36 | onni |  Každodennost
Letošní první adventní neděle přišla spolu se sněhem a mrazem. Počátek adventu dle mého gusta.
A co se teď děje kolem mě? Šílená spousta věcí.
Včera jsem byla s přítelem v kině na Harry Potter a Relikvie smrti I. Nadšená a mile překvapená.
Zbývá mi dopsat poslední kapitolu diplomové práce. Pak už jen na korekce a ke schválení, dopsat všechny možné úvody a resumé. A po novém roce hurá na šprtání na státnice.
Ve čtvrtek konečně po dlouhatánské době do Prahy, na vánoční trhy, sushi, do Burger Kingu a pokud sníh vydří čeká mě případné opětovné sjíždění Petřínu po zadku jako bonus.
Dovymýšlím a dokupuju poslední vánoční dárky. A říkám si, že chci být zase dítě a dostat pod stromeček LEGO.
Necelé 4 týdny do Vánoc.
Doma mi pořád dokola hrají vánoční písně všeho druhu plus samozřejmě soundtrack z Home Alone.
Týden před Vánocema opět do Itálie lyžovat.
A pak přijde ten vysněný den (nebo tři dny). A potom se zas budu mít na co celý rok těšít :)

Můj blog má zimní dessign, v zapatí se opět objevuje adventní věnec (a o "patro" níž už ční "článek" o jedné z nejkrásnějších vánočních písní). Mě osobně toto období dostáva do úplně jiného myšlenkového rozpoložení. A uklidňuje mě třeba už jen to, že si vzpoměnu, že je venku bílo.

Tak hezky užívejte adventu.


kb k

Have Yourself a Merry Little Christmas

28. listopadu 2010 v 19:00 | onni |  Hudba
Kdyby se mě někdo zeptal, jaká je moje vůbec nejoblíbenější píseň, byla by to rozhodně tato.
Stačí slyšet první slova, nejlépe v podání Franka Sinatry, a jakoby v mém těle proběhla nějaká zvláštní chemická reakce. Hrudník se mi svírá a slzy se mi hrnou do očí. Vše ale pouze v tom radostném slova smyslu. Možná je to tím, že je to vánoční píseň. Ale vánočních písní, které se mnou dělají divy, je spousta.
Tato píseň je jiná. Možná je to textem, který existuje v mnoha verzích, nebo čistě hudbou (která má verzi snad tisíc). Spíš je to obojím, protože když člověk slyší slova "Through the years we all will be together" zazpívaná v tak nádherné tónině, prostě najednou, přes všechno co ho momentálně trápí, začne věřit tomu, že OPRAVDU bude všechno zase ok.

A kde se tato nádherná píseň vůbec vzala? Napsal ji Hugh Martin pro muzikál Meet Me in St. Louis v roce 1944.
Kdo trochu zná muzikály, zajisté musí vědět, že tento film vyloženě překypuje nostalgii s láskou k domovu, a samozřejmě nesmí chybět silný vztah k Vánocům. Celkově to může působit trochu kýčovitě, ovšem to už je úděl některých klasických amerických muzikálu. V podstatě je v tom jejich kouzlo.
Faktem je, že Judy Garland v tom filmu píseň zazpívala prostě bravurně. Ačkoli od roku 1944 vzniklo tolik verzí, že bych se nebála říct, že ji už kdekdo překonal.
Původní text písně zní takto:

Have yourself a merry little Christmas, it may be your last,
Next year we may all be living in the past
Have yourself a merry little Christmas, pop that champagne cork,
Next year we will all be living in New York.
No good times like the olden days, happy golden days of yore,
Faithful friends who were dear to us, will be near to us no more.
But at least we all will be together, if the Fates allow,
From now on we'll have to muddle through somehow.
So have yourself a merry little Christmas now

Časem se ale text písně pozměnil a tak se není co divit, že člověk ji dnes slyši nejčastěji v této verzi:

Have yourself a merry little christmas, Let your heart be light
From now on, our troubles will be out of sight
Have yourself a merry little christmas, Make the yule-tide gay,
From now on, our troubles will be miles away
Here were are as in olden days, Happy golden days of yore.
Faithful friends who are dear to us Gather near to us once more.
Through the years we all will be together If the fates allow
Hang a shining star upon the highest bough.
And have yourself a merry little christmas now

Pro mě je to píseň, které mě uklidňuje i nabíjí novou energii. Je to taková moje osobní "lullaby". Jedna z mála věcí, které ještě dokážu zahrát na klavír. Jsem schopná ji poslouchat každý den několik hodin vkuse, pořád dokola, nebo v různých verzích a nikdy mě neomrzí. Často se mi lidi kolem smějí (nebo na mě koukají jako na magora), když si ji třeba uprostřed července začnu broukat. "Co blbneš, vždyť nejsou Vánoce!" - no právě, díky této písní mohu mít vánoce kterýkoli den v roce.

Scéna z filmu a píseň v podání Judy Garland


Verze Franka Sinatry, nejspíše moje nejoblíbenější


Verze od Jackson 5, trochu rychlejší s přídavkem r'n'b


Verze Mela Tormeho, známá především z filmu Home Alone, taky nádherná


Hodně moderní verze v podání Christiny Aquillery


Další z těch nejpovedenějších verzi od Coldplay


Ella Fitzgerald a její rychlejší, klasická, swingová verze


Kytarová verze od Katie Meluy


Kvartetová verze Celtic Woman


Tahle verze se mi teda moc nezamlouvá, ale musím ji sem dát :D (Twisted Sisters)


A nakonec nesmí chybět ani klasik amerických vánočních písní Bing Crosby



Už? Už to bude? Už?? UŽ?!

21. listopadu 2010 v 22:58 | onni
Každý člověk preferuje jisté roční období. Někdo má raději teplo, někdo zase když je zima. Nebo když se začínají zelenat stromy, a nebo padá listí. Fajn.
Nechápu ale lidi, co na roční období, ať už jakákoli, pořád vkuse nadávají. Na jaře nadávají na tající sníh, v létě na neúnosné vedro, na podzim na déšť a mraky, v zimu pro změnu na sníh. Jakoby tyto z jistého subjektivního pohledu negativní faktory k tomu období nepatřily a jakoby se dalo počasí ovlivnit. Ale je fakt, že lidi si prostě musí pořád na něco stěžovat.
A když si tak občas čtu diskuze na iDnes nebo Novinkách, tak se v poslední době opět nestačím divit. Jakoby se lidé, co bydlí v ČR, sem přestěhovali najednou odněkud ze Sicílie. Jakoby celé své dětství nezažívali bílé Vánoce (protože ony bývají, opravdu, často). Pořád vkuse nadávají na zimu, mráz, sníh, a nejlepší by bylo, kdyby bylo 20 stupňů až do Vánoc, po Novém roce sníh zmizel a začalo hned jaro.
Pomíjím fakt, že je to naprostý nesmysl a nevím kolik lidí si vůbec všimlo že v letošním teplém listopadu začaly vyrážet pupeny a že to očividně není normální, ale že jednou už přece žijeme pod takovým podnebím, kde prostě VŽDYCKY v zimě ten sníh přijde, vždycky to tak bylo a nejspíš se to v nejbližších několika letech nezmění. A díky bohu za to.
Protože já, ačkoli mám teplo a hezké počasí taky ráda, mam ho rada kdy být má, tedy v létě. V zime prostě má být zima.
Jakmile se začíná blížit Advent, přemýšlím už v jakém stylu letos provedu adventní věnec. Na ICQ mi chodí hlášky typu "Dobrou noc Kevine!". Sedím si sama v pokoji po tmě, pouštím si hudbu, jako třeba soundtrack z Home Alone a koukám přes okno na hory. Vidím malá světýlka ve tmě, některá se objeví a zase zmizí, některá se pohybují. Koukám na tuhle scenérii a vyhlížím už jen to jediné - první sníh. Představuji si, jak celou tuto scenérii vidím v bílém. Těším se, až zase pojedu do Alp, kde si užiju speciálně krásně modré oblohy, jaká nebývá nikde a nikdy jindy, než právě v zimě na horách. Myslím si, že na světě není mnoho krásnějších věcí, než když sněží.
Někde na nějaké blbé diskuzi, kde se bil jeden chytrolín s druhým, jsem si přečetla, že bílé Vánoce jsou holywoodský přelud. Rozhodně autorovi této hlášky nezávidím, nejspíše má totiž nějaký vážný vnitřní problém, způsobený dost možná traumatem z dětství.
Jistě, loni na Štědrý den pršelo. Ale o několik dnů později už bylo bílo. Dva roky tomu si dokonce pamatuju, že začalo sněžit přímo ráno 24.12. Když jsem se to ráno probudila, otevřela oči, podívala se do okna a uviděla tu nádheru - připadala jsem si jako ve filmu Sám doma. Do odpoledne jsme měli na zahradě sněhu skoro po kolena. Cítila jsem se zase jako malé dítě.
Mohla bych tady psát snad milion důvodů, proč mám zimu ráda. Sníh, lyžování, Vánoce, nebo třeba i jen to, když člověk jen tak sedí doma u krbu, nebo leží s jistou osobou v posteli pod peřinou. Ale k čemu vlastně. Myslím, že ty důvody všichni znají.
Zato bych ale ráda vzkázala něco všem, kteří nadávají pořád na to, jak je tma, jak je kosa, jak je ve městě ze sněhu hned břečka, jak jsou pořád nemocní a nemůžou jít ven - pokud si vážně nedokážete tohle kouzelné roční období užívat, DOBŘE VÁM TAK A JDĚTE SE BODNOUT!

http://www.iitalie.info/wp-content/uploads/dolomiti-lyzovani-italie.jpg

Italské Dolomiti

(téma týdne)

Song for Today: Joy Disaster - Yesss Yess Yes

18. listopadu 2010 v 18:12 | onni |  Hudba
Jj, na tohle se pařilo parádně :)



Lidé přicházejí a odcházejí

14. listopadu 2010 v 12:12 | onni
Když se v myšlenkách vrátím o několik let zpátky, někde až do útlého dětství a při projíždění těch vzpomínek se zastavím tak rok zpátky, musím se trochu pousmát, když si vybavím všechny ty lidi, které jsem kdysi považovala za přátelé, nebo snad blízké kamarády, a dnes už ani nevím kde je jim konec. Není to myšleno nějak špatně. Lidé přicházejí a odcházejí, tohle je takové moje životní motto. Nebo jedno z nich. Je mi skoro 25 let, přeci jen je to už skoro 1/4 století, za tu dobu se hodně stalo. Svět se změnil, my se měníme. Hodně lidí se objevilo, hodně lidí zase odešlo. I já jsem odešla, protože nepopírám, že některých těch "přátel" jsem se vzdala tak nějak dobrovolně a nelituju toho.

Spousta lidí v dnešní době probírá termín "přítel" vzhledem k tomu, jak se rozmohly sociální sítě. Já tohle neřeším. Vůbec. Každý totiž, kdo alespoň trochu zná angličtinu ví, jaké synonymum slovo "friend" v anglickém jazyce představuje a stejně by se to mělo brát v tomto smyslu i po přenesení do češtiny. I když, je možné, že je tato moje domněnka je mylná a ovlivněná mou jistou deformací jazykovědce.

Každopádně ale myslím, že každý člověk, co má něco v hlavě moc dobře ví, co je to vlastně přítel. A když to neví teď, bude to vědět jednou. Nenaučí ho to někdo, kdo se mu bude snažit do hlavy vtlouct fakt, že když má na Facebooku 1234 přátel, tak to neznamená, že těch přátel opravdu tolik má. Naučí ho to život.

Mě život naučil, že přítel přichází hodně nečekaně. Svou první nejlepší kamarádku jsem poznala v první třídě. Tehdy jsme šli jako parta z mateřské školky už rozděleni, kdo s kým bude sedět v lavici. Já zůstala sama, protože nebylo tolik holek. Když jsem ale tehdy seděla v té lavici první školní den, v bílo-růžových puntíkovaných šatech, přišla ke mně jistá paní, jestli si ke mně může její dcera posadit. A tak to začalo. Skončilo to tuším nějak v šesté třídě, kdy jsme změnily školu. Dnes nemám ponětí kde je jí konec a to přesto, že k jejímu baráku bych na kole dojela asi za 15 či 20 minut. Podobné je to s mojí další kamarádkou, se kterou jsem se poznala jedno léto a naše kamarádství později pokračovalo pár let jen dopisovou formou. U té sice tak trochu vím, kde je jí konec, díky Facebooku, ale taky jsem ji už nikdy neviděla. Mohla bych pokračovat dál, o tom, jak některá má přátelství vymizela úplně, některá se změnila jen v občasný pozdrav, či občasnou náhodou společnou kalbu. Tohle všechno způsobil pro změnu konec střední školy a rozprchnutí se mých pár přátel do "světa". Na výšce jsem zase poznala jiné lidi. Nejvíc vzpomínám na Janu, mojí spolubydlící, studentku medicíny, na kterou jsem narazila už na chodbě během čekání a se kterou jsme si prostě padly do oka. Ten rok společného bydlení mi dal hodně. Ovšem pak jsme každá dostala jiné koleje, občas jsme se potkaly někde v centru Brna, ona se později přestěhovala zpátky na Slovensko. A taky jsem ji už neviděla, dobrých pár let.
Mohla bych dál psát o holkách a klucích, kteří jakýmsi způsobem zasáhli moje srdce a dnes už do něj nepatří. Jedna holka má už dítě, jiná byla rok ve Španělsku, teď se pohybuje někde po Kanadě. Samozřejmě mezi mé přátele patřily i některé moje bývalé lásky. O jednom vím, že je v Norsku. A tady to asi končí. Není ale důležité, že už ke mě nepatří. I oni už mají svoje životy, svoje nové přátelé. Tak to má být.
Samozřejmě se najde i pár takových, kteří jsou mými přáteli už dlouhé roky (někteří už nějakých 8 či 9 let, ba dokonce i těch 24, protože k nim počítám i některé moje sestřenice či bratrance, ba dokonce rodiče či sourozence). To jsou lidé, které třeba také nevídám moc často. Každý je buďto ve škole kdovíkde, nebo už pracuje. Přesto, když tyto lidi potkám, a to i když jsem je neviděla několik měsíců, náš vztah je pořád stejný. Pořád si máme co říct, pořád jsem schopní se jeden pro druhého obětovat.

Ono je totiž v podstatě jedno, jak dlouho je daný člověk vaším přítelem. Jde o to, JAKÝM je přítelem, to je snad jasné. Jak jsem psala, život mě naučil, že přátelé přicházejí hodně nečekaně, někdy z míst, která jsou možná až komická. Jako když se vaším nejlepším přítelem stane někdo, kdo chodí se synovcem vašeho bývalého.

Takový přítel je najednou spřízněná duše, jako by jeho myšlenky byly nějak s vašimi propojené, jakoby mezi vámi fungovala nějaká telepatie. Dokončujete jeho větu ještě dřív, než to udělá on sám. Dokáže podle toho co zrovna posloucháte určit, jakou máte náladu, jak jste se vyspali, co se kolem vás dělo. Můžete mít sociofobii a stejně a s tímhle člověkem vydržet měsíc v kuse. Takový člověk vám dokáže ukázat úplně nový svět. Dokáže vás i změnit. K dobrému samozřejmě. Takový člověk, když vám je smutno, vám pošle v krabici malého Kukyho. A nebo vám z ničeho nic začne v noci posílat na mobil hlášky z Futuramy. A tím vaší náladu obrátí o 180 stupňů.

A já takového přítele mám. A když tohleto máte, v podstatě už nic jiného k životu nepotřebujete.


(téma týdne)

Film: Desert Flower - Květ pouště (2009)

12. listopadu 2010 v 21:51 | onni |  Creativity
Ačkoli měl tento film premiéru už nějaký ten pátek tomu, dostávám se k tomu teprve teď, protože prostě teď jsem si na to vzpomněla.

http://www.fondationppr.org/media/en/home/en_8682e12a55cca06b053fcaece4379f1c.jpg

Režie: Sherry Horman
2009
Velká Británie/Německo/Rakousko

Dnes již docela známý příběh Waris Dirie, dívky, která měla bohužel tu smůlu, že se narodila jako žena, a že se narodila v Somalsku, kde byla jako dítě obřezána a měla být v útlem věku provdána za muže několikrát staršího než je ona. Měla ale také to štěstí, že dostala do vínku velkou krásku a ještě větší odvahu. Jedné noci se totiž rozhodla uprchnout a svůj osud hezky zamíchat. Nakonec se dostala až do Londýna, kde nejdříve pracovala kde se dalo, až si ji v McDonaldu všiml jeden fotograf. A tak se z vyhublé, chudé dívenky, která nevěděla nic o vymoženostech dnešního moderního světa, stala světoznámá modelka. A její boj proti praktikování ženské obřízky na celém světě mohl začít...

Film je natočen podle autobiografické knihy Waris Dirie (jejiž jméno v překladu znamená práve Květ pouště) a líčí nesnáze života domorodců v Africe. Na první pohled idylické pustiny Afriky v sobě totiž skrývají mnoho zlého, s čímž se, vzhledem k mentalitě místních lidí, bojuje opravdu velice těžce. Přesto se občas najdou hrdinové, jako je právě Waris Dirie, díky niž byla obřízka na příklad v několik státek Afriky a Asie zákonem zakázána.

Celou scenérii doplňuje geniální hudba Martina Todsharowa, a také nádherná představitelka hlavní role - Lyia Kebede. Film rozhodně doporučuju všemi deseti.

Trailer


Ukázka se soundtracku


O filmu na fdb.

Můj starší článek o ženské obřízce zde.

Songs for Today: Dark Tranquillity - The Poison Well & Static

11. listopadu 2010 v 10:35 | onni |  Hudba
Zákon schválnosti vždycky přinese něco v době, kdy se to nejméně hodí. Tak jako tenhle týden, kdy mě nějak kopla můza a od pondělí jsem měla opravdu náladu na psaní diplomky. Jenomže mi najednou dvě agentury začaly posílat překlady, které odmítat samozřejmě nebudu, protože pěníze potřebuju. A tak už od pondělí pokaždé co vstavu intensivně využívám svůj mozek, což jsem si už docela odvykla :D
Takže se za chvíli musí do toho pustit zase... a na probuzení se mi dnes zrovna docela hodí tato kapela, kterou mi dneska připomněla sestra, když hodila jednu skladbu na FB. A už docela dlouho tu nebyl žádný dobrý melodicko-drsný metal :)




Dospělost vs. Výjimečnost. Plus něco málo o fríkůlsockách...

7. listopadu 2010 v 21:52 | onni
Mám před sebou hned několik motivů - výjimečnost, rebelie, protest proti systemu... a dospělost. Střetává se dospělost s výjimečností?
Nevím jestli to ještě někdy někoho napadlo, nebo o takovým věcech přemýšlím jenom já. A možná že napadlo, nebo spíše určitě, ale s moc velkým počtem lidí jsem to zatím neřešila.
V dnešní době, stejně jako v jakékoli jiné době, se lidé dají v podstatě rozdělit do dvou skupin. Na ty co jdou s davem a na ty co jdou proti davu. No ano, na první pohled hrozně jednoduché. Jenomže, ono to jednoduché vůbec není. A nedá se to zjednodušit ani tím, když si člověk uvědomí, že ti "protidavoví" jsou vlastně pořád stejný dav. Jenomže to si málokterý "protidavový" člověk přizná.
Nejspíše jdou takové věci poznat už v dětství, nejvíc se to pak rozjede v pubertě. Prostě klasická rebelie, která některým zůstane, v některých jenom na chvíli usne, aby se probudila dejme tomu za 20 let (což má občas dost zajímavé následky), u některých vymizí úplně a u některých zůstane, ale změní svojí podobu, občas i na takovou, kterou nejde úplně vidět a která je nenásilná a neškodná.
Mě osobně nejvíce fascinuje ta skupina lidí, u kterých zůstává podoba rebelie v podstatě od puberty nezměněná. Glady akorát vystřídaly conversky, černé vlasy vystřídaly červené, nemotorně namalované černé linky se zase změnily na více důkladnější oční stínování. Skoro každý člověk se v průběhu let mění. Nebo spíš někam vyvíjí. Dle mého je to období hlavně nějak od konce puberty do začátku dospělosti. Většina lidí totiž jednou dospěje. A není na tom nic špatného.

Ovšem, najdou se i takoví, co si i ve svém docela pokročilém věku budou nadále myslet, že stát se klasicky dospělým je degraduje na jistou úroveň konzumně smýšlejícího jedince, jenž tráví volné večery koukáním na zprávy na Tv Nova. Jistě, ono život plný účtu a složenek, neumyté hordy nádobí, bolavých nohou od běhání po nákupech kdy v jedné ruce člověk drží tři nákupní tašky a v druhé tři potomky, není zrovna idylický. Jenomže, nikdy nikdo netvrdil, že život je pohádka. Alespoň ne pro všechny a ne vždycky.

Pro jistou skupinu lidí, kteří jsou jen jiným druhem davu, je ale představa takového života natolik děsivá, že se ji budou bránit zuby nehty a za každou cenu ze sebe dělat totální opak. Jinak řečeno, bude ze sebe dělat socku. Tady se už dostávám k jádru tématu, o kterém v poslední době dost přemýšlím. Není to nějaká móda poslední doby, ono chuť nabrat ve večerce tunu levného chlastu a jít se zrýt někam na lavičku - tohle udělal alespoň jednou asi každý. Ovšem dělat to pravidelně a ještě se díky tomu cítit frí a kůl, a hlavně co nejméně dospěle - to už je dle mého věc jiná.

Simply Elegant - Meredith Haley Sonson

Simply Special

Osobně v podstatě nic proti takovým skupinám nemám. Ať už jsou to novodobí hipící, punkeři, pseudoumělci a kdovíjaké osoby hrající si na intelektuály, je to v podstatě jejich věc. Jenomže, chodit si po ulici, v hadrech zásadně nakoupených v sekáčích, svým vzhledem křičet na všechny strany jak strašlivě jsem výjimečný a nejlíp od rána do večera strašlivě nadávat na politiku a systém, když vás pak doma čeká teplá večeře, ba dokonce ještě udělana rodičem - to umí každý. Většina těch lidí, co si sedne někde na zem na náměstí a snaží se všemi možnými způsoby, ať už jen nevinným popíjením Kofoly s rumem namíchané v dvoulitrové petflašce, nebo i nějakými transparenty, mermomocí dát všem kolem najevo, jak strašlivě s něčím nesouhlasí, má doma úplně normální postel a taky pravidelné kapesné od rodičů.

Mám dvě kamarádky. Jsou v podstatě takový opak. Jedna má to štěstí, že je odmalička zvyklá na luxus a zvyklá na to, že má co chce. Nejspíše nikdy nezažila, že by si nemohla dovolit úplně obyčejné věci. Může si dovolit nosit drahé a značkové oblečení, protože prostě může. Přesto všechno nemám pocit, že by se tím, jak si žije, nějak stavěla nad ostatní. Užívá si života, užívá si těch materiálních věcí, které jí í jejím blízkým dokážou udělat radost, a jen idiot by ji zkoušel narvat do hlavy to, že prostě tolik utrácet nesmí, protože… třeba v Africe umírají děti hladem.
Na druhé straně je pak kámoška, která má bohužel tu smůlu, že má dítě s totálním kreténem, který ji na něj skoro nic nepřispívá, navíc nemá práci, bydlí u matky a nějak se z toho nedokáže vyhrabat. Ona nakupuje oblečení v sekáčí, protože prostě nemá moc na výběr. Takový člověk by měl vylézt na náměstí s transparentem a řvát "fuck the system". Ale nedělá to. Protože i taková věc je pro ní v podstatě luxus.
I tohle je dospělost.

Obě tyhle holky jsou úžasné osobnosti, v lecčems výjimečné a zajímavé. S oběma je často obrovská sranda. A kdybyste je někdy postavili vedle sebe a koukali na ně z dálky, tak nejspíš ani nepoznáte, která z nich je ta co má štěstí a která ta, co má smůlu.
Jenomže žijeme v ČR. Ve státě, kde si každý všechno závidí, ale ani za nic na světě si to nepřizná. Ten méně materiálně obdařený bude prostě vždycky tomu více obdařenému jeho štěstí vyčítat a snažit se mu vštěpit do hlavy, že takhle proste ne, ne, ne a ty, ty, ty. A že za tu šíleně drahou kabelku by se dalo pořídit kdovíco. Díky cílené hře na socku si daný člověk bude připadat, že dělá něco pro méně šťastné, a přitom pravda je někde jinde. Lidstvo odjakživa bylo vytvořeno tak, že jeden měl méně a druhý víc. Nikdy to jinak nebude. Občas se najde člověk, který se to snaží změnit a občas se mu něco málo povede. To ho šlechtí. Ale ty pseudosocky na náměstí, co nadávají na systém, ty jsou tak maximálně k smíchu. Ti neví o reálném životě vůbec nic. A takoví lidé nejspíš nedospějí. Ale také se nevyvíjejí.

Protože o tom to je. Opravdu výjimečný člověk se nebojí toho, co od života dostal. Nebojí se využít materiálních východ, když je má před sebou. Nebude si pořád jenom stěžovat na to, jak je všechno kolem něj hrozné a trávit život tím, že se každý víkend někde s partou dalších rádoby frí kůl socek ožere na ulici. Výjimečný člověk není ten, co musí svou výjimečnost pořád všem všude kolem sebe všem cpát a mermomocí jí nejrůznějšími způsoby dávat všem na obdiv.
Každý jednou dospěje. Někdo má to štěstí, že v srdci zůstane věčným dítětem, někdo ale zase zůstane věčným puberťákem.
Opravdu výjimečný člověk se dospět nebojí. A také že jednoho dne dospěje. Protože ví, že může mít v sobě duši dítěte a přesto se oblékat a chovat jako dáma/gentleman. Protože ví, že svou výjimečnost má v sobě samotném a nemusí ji v davu nijak dávat najevo. Z rebelie jednoho dne vyroste a přesto ji bude mít dál v sobě.

(téma týdne)


Listopadová nostalgie

5. listopadu 2010 v 10:40 | onni |  Každodennost
Máme pátý listopad. Ano, už pět dní se opět potýkám s pro mě nejméně oblíbeným měsícem listopadem. V podstatě vždycky celý rok čekám jaké nástrahy mi přinese. Letos? Letos ne...
Když se mi na začátku tohoto roku tak nějak všechno sypalo na hlavu, měla jsem před sebou dvě asi nejtěžší zkoušky za celé mé studium, zemřel můj vedoucí diplomky a já vůbec nevěděla co bude dál a prostě ve škole se mi nedařilo, už jsem byla trochu zoufalá a sáhla po něčem, po čem jsem pořádně nesáhla několik dlouhých let - po tarotu. Vyložila jsem si karty na celý rok, udělala rozbor toho, co mi vyšlo a vše zapsala. Nikdy jsem tarot nebrala nijak moc osudově, navíc, celkově beru tarotové karty spíše jako nástroj pro radu než pro věštění budoucnosti. A stejně je to i celý tento rok.
Mohla bych to teď tady dopodrobna rozebírat a psát o tom, jak se ve mně hádá skeptik se snílkem, ale k čemu, takhle to má asi každý člověk. Ať už to, že se mi zatím všechno plní, souvisí s tím, že mám nějaké záhadné věštecké schopnosti, nebo si všechny věci jen podvědomě namlouvám a přizpůsobuju, jedno je jasné - když se dívám na výklad karet zpětně, na to co mě všechno potkalo, opět nacházím to nejdůležitější - odpovědi na otázku proč a důvod všeho co se dělo a děje. Nejvíc se to týká mého přítele a taky právě mé diplomky.
Mého profesora jsem měla hodně ráda, i když to byl ten typ pedagoga-umělce, který je pro hodně lidí spíše osinou v zadku. Když jsem minulý rok před prázdninami vymýšlela téma pro svou magisterskou prácí, rozhodla jsem se pro sepsání života a díla básníka, který byl bratrem mého dědy a znala jsem ho celý život. Svého času, kdy se i ve mě projevovalo básnické střevo, mi pomáhal naučit se pracovat se slovy a také prorazit. Tyto chvíle jsou už pryč, stejně jako on. Zemřel totiž před dvěma lety, o měsíc později než můj děda. Říkávalo se o nich, že byli vždycky spíše jako dvojčata.
stnsrt
(děda a strýc)

Můj profesor toho básníka znal a tak se zdálo, že mi bude dobrým vedoucím. Nakonec ale onemocněl, moje sesbírané materiály se zastavily u výstřižků z novin a jedné knihy o polské literatuře na těšínské Slezsku. A nehnulo se to dalších pár měsíců. Nějakou dobu se také nevědělo, co vlastně bude dál s brněnskou polonistikou na FF. Nakonec se vše vyřešilo - ale to už byl březen a šance, že bych vše stihla v normálním termínu byla prostě pryč.
Přesto, opět vše bylo tak jak má. Místo profesora se přede mnou objevila jistá básnířka, kterou jsem znala nejdříve z jejich prací, později od vidění, také jsem ji jednou potkala na posezeni v těšínské čajovně s Jarkem Nohavicou. Nakonec začala dělat na FF doktorát a později se stala i externí pracovnicí. A začaly jsme si tykat. Ona, jakožto člen polské menšinové kultury, stejně jako můj strýc, mi pomohla posbírat tolik materiálů, že se moje psaní začalo konečně rýsovat. Jistě, nebyla bych to já, kdybych nedělala všechno na poslední chvíli. Také jsem si kolikrát nadávala, proč sem si takové těžké téma, kde musím hledat recenze po časopisech a není v podstatě žádná pořádná monografie, vůbec brala. Ale nyní, když už mám napsanou půlku plus nějakých 25 stran obrazové přílohy s jeho rukopisy, scany básnických sbírek, fotografii z dětství i dospělosti či také obrazem jeho rodinného domu (a tedy i domu mého dědy), přepadá mě kolikrát neskutečná nostalgie.
Když jsem psala o historii Zaolzí, o tom jak se v meziválečném období Češi a Poláci krvelačně prali o tento kouzelný kousek země, místo toho, aby se radovali, že po několika desítkách let mají konečně svobodné státy, občas mi až vřela krev v žilách. Když jsem pak začala psát krátký životopis a rozebírat tvorbu strýce a nacházela v jeho básních všechny ty chvilky a obrazy, které vidím i já když vykouknu z okna, když jsem četla nekrology, které vyšly z per jeho přátel-básníků, měla jsem slzy na krajíčku.
Uvědomila jsem si, že s každým dnem tohle vše už mizí. Básnící, kteří opěvovali tento kraj, jeden po druhém odcházejí. Pro moderní poezii již není místo pro zdravý patriotismus a lásku k mateřskému jazyku. Jednoho dne zmizí z této oblasti i poslední polská škola. Já už do té doby nejspíše na světě nebudu, ale jednou to stejně přijde. A třeba jednou moje diplomka pomůže, aby si tu dobu vůbec ještě někdo dokázal připomenout.

Teď píšu skoro každý den. S tímhle tempem bych měla mít prácí do konce listopadu hotovou. Pokud se mi to podaří, budu mít i klidnější Vánoce.
Každý si musí občas sednou a popřemýšlet nad sebou, nad věcmi co dělá, nad tím co chce dělat dál. A hlavně nad tím, zda to co dělá je dobré nejen pro něj ale třeba i pro lidi v jeho okolí. Na mých rodičích, kteří se nejdříve dost strachovali, když mi vůbec nešlo se do toho spaní pustit, je to teď vidět. Jsou na mě teď hrdí. Ptají se mě pořád jak mi to jde. A jde. A oni to vědí, že mi psaní jde, vždycky mi šlo. Jen je nejhorší začít. Dělám jim radost a jejich radost dělá radost i mě. Opět maličkosti, které jsou v životě nejdůležitější a které dělají člověka šťastným.

V únoru mě pak (snad) čekají státnice. Pak přijde další problém v podobě hledání práce, což, pokud v Moravsko-slezském kraji zůstanu, bude nejspíše dost průser. Ale zatím jsem klidná. Moje na začátku vyložené tarotové karty ukazují už jen poslední dva měsíce v roce. Podle nich mají být povedené. A já se tím budu řídit, už jen proto, že já sama chci, aby povedené byly. A co bude po novém roce, se teprve uvidí.

A samozřejmě, jak už to u mě od října býva, pořád mi zní v uších vánoční melodie...:)