Lidé přicházejí a odcházejí

14. listopadu 2010 v 12:12 | onni
Když se v myšlenkách vrátím o několik let zpátky, někde až do útlého dětství a při projíždění těch vzpomínek se zastavím tak rok zpátky, musím se trochu pousmát, když si vybavím všechny ty lidi, které jsem kdysi považovala za přátelé, nebo snad blízké kamarády, a dnes už ani nevím kde je jim konec. Není to myšleno nějak špatně. Lidé přicházejí a odcházejí, tohle je takové moje životní motto. Nebo jedno z nich. Je mi skoro 25 let, přeci jen je to už skoro 1/4 století, za tu dobu se hodně stalo. Svět se změnil, my se měníme. Hodně lidí se objevilo, hodně lidí zase odešlo. I já jsem odešla, protože nepopírám, že některých těch "přátel" jsem se vzdala tak nějak dobrovolně a nelituju toho.

Spousta lidí v dnešní době probírá termín "přítel" vzhledem k tomu, jak se rozmohly sociální sítě. Já tohle neřeším. Vůbec. Každý totiž, kdo alespoň trochu zná angličtinu ví, jaké synonymum slovo "friend" v anglickém jazyce představuje a stejně by se to mělo brát v tomto smyslu i po přenesení do češtiny. I když, je možné, že je tato moje domněnka je mylná a ovlivněná mou jistou deformací jazykovědce.

Každopádně ale myslím, že každý člověk, co má něco v hlavě moc dobře ví, co je to vlastně přítel. A když to neví teď, bude to vědět jednou. Nenaučí ho to někdo, kdo se mu bude snažit do hlavy vtlouct fakt, že když má na Facebooku 1234 přátel, tak to neznamená, že těch přátel opravdu tolik má. Naučí ho to život.

Mě život naučil, že přítel přichází hodně nečekaně. Svou první nejlepší kamarádku jsem poznala v první třídě. Tehdy jsme šli jako parta z mateřské školky už rozděleni, kdo s kým bude sedět v lavici. Já zůstala sama, protože nebylo tolik holek. Když jsem ale tehdy seděla v té lavici první školní den, v bílo-růžových puntíkovaných šatech, přišla ke mně jistá paní, jestli si ke mně může její dcera posadit. A tak to začalo. Skončilo to tuším nějak v šesté třídě, kdy jsme změnily školu. Dnes nemám ponětí kde je jí konec a to přesto, že k jejímu baráku bych na kole dojela asi za 15 či 20 minut. Podobné je to s mojí další kamarádkou, se kterou jsem se poznala jedno léto a naše kamarádství později pokračovalo pár let jen dopisovou formou. U té sice tak trochu vím, kde je jí konec, díky Facebooku, ale taky jsem ji už nikdy neviděla. Mohla bych pokračovat dál, o tom, jak některá má přátelství vymizela úplně, některá se změnila jen v občasný pozdrav, či občasnou náhodou společnou kalbu. Tohle všechno způsobil pro změnu konec střední školy a rozprchnutí se mých pár přátel do "světa". Na výšce jsem zase poznala jiné lidi. Nejvíc vzpomínám na Janu, mojí spolubydlící, studentku medicíny, na kterou jsem narazila už na chodbě během čekání a se kterou jsme si prostě padly do oka. Ten rok společného bydlení mi dal hodně. Ovšem pak jsme každá dostala jiné koleje, občas jsme se potkaly někde v centru Brna, ona se později přestěhovala zpátky na Slovensko. A taky jsem ji už neviděla, dobrých pár let.
Mohla bych dál psát o holkách a klucích, kteří jakýmsi způsobem zasáhli moje srdce a dnes už do něj nepatří. Jedna holka má už dítě, jiná byla rok ve Španělsku, teď se pohybuje někde po Kanadě. Samozřejmě mezi mé přátele patřily i některé moje bývalé lásky. O jednom vím, že je v Norsku. A tady to asi končí. Není ale důležité, že už ke mě nepatří. I oni už mají svoje životy, svoje nové přátelé. Tak to má být.
Samozřejmě se najde i pár takových, kteří jsou mými přáteli už dlouhé roky (někteří už nějakých 8 či 9 let, ba dokonce i těch 24, protože k nim počítám i některé moje sestřenice či bratrance, ba dokonce rodiče či sourozence). To jsou lidé, které třeba také nevídám moc často. Každý je buďto ve škole kdovíkde, nebo už pracuje. Přesto, když tyto lidi potkám, a to i když jsem je neviděla několik měsíců, náš vztah je pořád stejný. Pořád si máme co říct, pořád jsem schopní se jeden pro druhého obětovat.

Ono je totiž v podstatě jedno, jak dlouho je daný člověk vaším přítelem. Jde o to, JAKÝM je přítelem, to je snad jasné. Jak jsem psala, život mě naučil, že přátelé přicházejí hodně nečekaně, někdy z míst, která jsou možná až komická. Jako když se vaším nejlepším přítelem stane někdo, kdo chodí se synovcem vašeho bývalého.

Takový přítel je najednou spřízněná duše, jako by jeho myšlenky byly nějak s vašimi propojené, jakoby mezi vámi fungovala nějaká telepatie. Dokončujete jeho větu ještě dřív, než to udělá on sám. Dokáže podle toho co zrovna posloucháte určit, jakou máte náladu, jak jste se vyspali, co se kolem vás dělo. Můžete mít sociofobii a stejně a s tímhle člověkem vydržet měsíc v kuse. Takový člověk vám dokáže ukázat úplně nový svět. Dokáže vás i změnit. K dobrému samozřejmě. Takový člověk, když vám je smutno, vám pošle v krabici malého Kukyho. A nebo vám z ničeho nic začne v noci posílat na mobil hlášky z Futuramy. A tím vaší náladu obrátí o 180 stupňů.

A já takového přítele mám. A když tohleto máte, v podstatě už nic jiného k životu nepotřebujete.


(téma týdne)
 


Komentáře

1 Alkeantres Alkeantres | 15. listopadu 2010 v 16:44 | Reagovat

tě žeru :D

2 Elysia Elysia | Web | 18. listopadu 2010 v 20:26 | Reagovat

nad tim jak pomijiva, prapodivna, nekdy kratka a prece intenzivni pratelstvi dokazou byt se taky obcas zamyslim. nekdy je mi smutno z toho, ze ti, ktere jsem mela rada jsou uz nekde jinde stejne jako ja a jindy mam zase radost z tech novych co se objevi opravdu mnohdy tak necekane a taky sem vdecna za ty, co vydrzeli uz dlouha leta a prezili jsme spolu nejeden konflikt, ale kdo vi, kam nase cesty este povedou...

3 onni onni | Web | 22. listopadu 2010 v 12:02 | Reagovat

[2]: taky mi obcas sevre hrud nostalgie, kor kdyz si vzpomenu na mista, se kteryma ty lidi souvisi. Casto vzpominam na prvak na vysce, tehdy se toho odehralo opravdu hodne, prislo hodne zmen, hodne novych lidi, kteri uz se mnou nejsou, ani jeden. Ale nyni mam kolem sebe zase jine lidi, za ktere jsem vdecna :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama