Listopadová nostalgie

5. listopadu 2010 v 10:40 | onni |  Každodennost
Máme pátý listopad. Ano, už pět dní se opět potýkám s pro mě nejméně oblíbeným měsícem listopadem. V podstatě vždycky celý rok čekám jaké nástrahy mi přinese. Letos? Letos ne...
Když se mi na začátku tohoto roku tak nějak všechno sypalo na hlavu, měla jsem před sebou dvě asi nejtěžší zkoušky za celé mé studium, zemřel můj vedoucí diplomky a já vůbec nevěděla co bude dál a prostě ve škole se mi nedařilo, už jsem byla trochu zoufalá a sáhla po něčem, po čem jsem pořádně nesáhla několik dlouhých let - po tarotu. Vyložila jsem si karty na celý rok, udělala rozbor toho, co mi vyšlo a vše zapsala. Nikdy jsem tarot nebrala nijak moc osudově, navíc, celkově beru tarotové karty spíše jako nástroj pro radu než pro věštění budoucnosti. A stejně je to i celý tento rok.
Mohla bych to teď tady dopodrobna rozebírat a psát o tom, jak se ve mně hádá skeptik se snílkem, ale k čemu, takhle to má asi každý člověk. Ať už to, že se mi zatím všechno plní, souvisí s tím, že mám nějaké záhadné věštecké schopnosti, nebo si všechny věci jen podvědomě namlouvám a přizpůsobuju, jedno je jasné - když se dívám na výklad karet zpětně, na to co mě všechno potkalo, opět nacházím to nejdůležitější - odpovědi na otázku proč a důvod všeho co se dělo a děje. Nejvíc se to týká mého přítele a taky právě mé diplomky.
Mého profesora jsem měla hodně ráda, i když to byl ten typ pedagoga-umělce, který je pro hodně lidí spíše osinou v zadku. Když jsem minulý rok před prázdninami vymýšlela téma pro svou magisterskou prácí, rozhodla jsem se pro sepsání života a díla básníka, který byl bratrem mého dědy a znala jsem ho celý život. Svého času, kdy se i ve mě projevovalo básnické střevo, mi pomáhal naučit se pracovat se slovy a také prorazit. Tyto chvíle jsou už pryč, stejně jako on. Zemřel totiž před dvěma lety, o měsíc později než můj děda. Říkávalo se o nich, že byli vždycky spíše jako dvojčata.
stnsrt
(děda a strýc)

Můj profesor toho básníka znal a tak se zdálo, že mi bude dobrým vedoucím. Nakonec ale onemocněl, moje sesbírané materiály se zastavily u výstřižků z novin a jedné knihy o polské literatuře na těšínské Slezsku. A nehnulo se to dalších pár měsíců. Nějakou dobu se také nevědělo, co vlastně bude dál s brněnskou polonistikou na FF. Nakonec se vše vyřešilo - ale to už byl březen a šance, že bych vše stihla v normálním termínu byla prostě pryč.
Přesto, opět vše bylo tak jak má. Místo profesora se přede mnou objevila jistá básnířka, kterou jsem znala nejdříve z jejich prací, později od vidění, také jsem ji jednou potkala na posezeni v těšínské čajovně s Jarkem Nohavicou. Nakonec začala dělat na FF doktorát a později se stala i externí pracovnicí. A začaly jsme si tykat. Ona, jakožto člen polské menšinové kultury, stejně jako můj strýc, mi pomohla posbírat tolik materiálů, že se moje psaní začalo konečně rýsovat. Jistě, nebyla bych to já, kdybych nedělala všechno na poslední chvíli. Také jsem si kolikrát nadávala, proč sem si takové těžké téma, kde musím hledat recenze po časopisech a není v podstatě žádná pořádná monografie, vůbec brala. Ale nyní, když už mám napsanou půlku plus nějakých 25 stran obrazové přílohy s jeho rukopisy, scany básnických sbírek, fotografii z dětství i dospělosti či také obrazem jeho rodinného domu (a tedy i domu mého dědy), přepadá mě kolikrát neskutečná nostalgie.
Když jsem psala o historii Zaolzí, o tom jak se v meziválečném období Češi a Poláci krvelačně prali o tento kouzelný kousek země, místo toho, aby se radovali, že po několika desítkách let mají konečně svobodné státy, občas mi až vřela krev v žilách. Když jsem pak začala psát krátký životopis a rozebírat tvorbu strýce a nacházela v jeho básních všechny ty chvilky a obrazy, které vidím i já když vykouknu z okna, když jsem četla nekrology, které vyšly z per jeho přátel-básníků, měla jsem slzy na krajíčku.
Uvědomila jsem si, že s každým dnem tohle vše už mizí. Básnící, kteří opěvovali tento kraj, jeden po druhém odcházejí. Pro moderní poezii již není místo pro zdravý patriotismus a lásku k mateřskému jazyku. Jednoho dne zmizí z této oblasti i poslední polská škola. Já už do té doby nejspíše na světě nebudu, ale jednou to stejně přijde. A třeba jednou moje diplomka pomůže, aby si tu dobu vůbec ještě někdo dokázal připomenout.

Teď píšu skoro každý den. S tímhle tempem bych měla mít prácí do konce listopadu hotovou. Pokud se mi to podaří, budu mít i klidnější Vánoce.
Každý si musí občas sednou a popřemýšlet nad sebou, nad věcmi co dělá, nad tím co chce dělat dál. A hlavně nad tím, zda to co dělá je dobré nejen pro něj ale třeba i pro lidi v jeho okolí. Na mých rodičích, kteří se nejdříve dost strachovali, když mi vůbec nešlo se do toho spaní pustit, je to teď vidět. Jsou na mě teď hrdí. Ptají se mě pořád jak mi to jde. A jde. A oni to vědí, že mi psaní jde, vždycky mi šlo. Jen je nejhorší začít. Dělám jim radost a jejich radost dělá radost i mě. Opět maličkosti, které jsou v životě nejdůležitější a které dělají člověka šťastným.

V únoru mě pak (snad) čekají státnice. Pak přijde další problém v podobě hledání práce, což, pokud v Moravsko-slezském kraji zůstanu, bude nejspíše dost průser. Ale zatím jsem klidná. Moje na začátku vyložené tarotové karty ukazují už jen poslední dva měsíce v roce. Podle nich mají být povedené. A já se tím budu řídit, už jen proto, že já sama chci, aby povedené byly. A co bude po novém roce, se teprve uvidí.

A samozřejmě, jak už to u mě od října býva, pořád mi zní v uších vánoční melodie...:)

 


Komentáře

1 Mishi Mishi | Web | 7. listopadu 2010 v 10:29 | Reagovat

jé, neřekla si mi, jaké téma vlastně píšeš!:)
Je to strašně hezké, hodně osobní. Držím ti pěsti, aby se ti dařilo tak nejvíc, jak to jenom jde! :)))

PS. Tu písničku jsem si včera v noci tady na blogu pustila- a totálně vytuhla, takže komentuji až teď :D

2 onni onni | Web | 7. listopadu 2010 v 18:56 | Reagovat

[1]: nj, je to takove spesl tema, proto sem uz od zacatku mela trochu strach jak vubec bdue vypadat, vlastne mam strach porad, protoze preci jen do diplomove prace moc osobnich veci dat nemuzes, ale zas u magisterske prace narozdil od bakalarske uz musi byt videt vic samostatne prace.. ale nedavno jsem davala dohromady jednu kapitolu, kde jsem citovala ruzne nekrology jeho pratel a znamych, ktere vysly v ruznych novinach, obcas se mi chtelo vazne az brecet..

no a k te pisnicce.. jakoze hudba z Home Alone, at uz skladby nebo score, mi spoledni dva tydny delaji ukolebavky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama