Prosinec 2010

Song for Today: Blue Effect - Sluneční hrob & vše nej do nového roku

31. prosince 2010 v 13:32 | onni |  Hudba
Nejsem fanouškem silvestrovkých oslav. Naposledy jsem se na Silvestra zryla s partou asi v 16. Když mě pár let tomu sestřenice vytáhla na silvestrovskou pařbu do Polska, skončilo to tak, že jsem přechod do nového roku strávila sama v pokoji a koukala na film. Dlouhá léta jsem tedy trávila Silvestry sama doma. Nemužu tvrdit, že by mi to nevyhovovalo, ba naopak, akorát mě vždycky přepadl smutek způsobeny absencí nějaké té osoby vedle mě. Letos to ale bude jinak. Jak? To se uvidí...
Na konci roku mě ale přepadají tendence vzpomínat spíše na to špatné, co mi rok dal, a ne na to dobré. Ani nevím proč, třeba to vychází z mých sebedestrukčních sklonů a tím pádem bývá veškerá moje snaha o dobré vzpomínky zadupávána do země. Ale proč vlastně? Vždyť i když už první den roku 2010 začal špatnou zprávou, zažila jsem letos neskutečné množství skvělých okamžiků. Ať už je to sjíždění zasněženého Pětřínu po zadku s člověkem, který je už další rok mým nejbližsím přítelem, nebo vznik citu, který mi byl po dlouhou dobu cizí (částečně i z vlastní vůle) a s tím svázané krásné chvíle.
Jak už jsem psala před Vánocema, letošní rok byl pro mě dost průlomový. Vlastně jsem se vůbec nenudila, protože se pořád něco dělo. A měnilo. Když jsem si na začátku roku vykládala tarot, zapsala jsem si hesla, která měla symbolizovat celý rok a podle kterých jsem se měla řídit:
Všechno má nějaký důvod.
Vše je uspořádání podle nějakého vyššího principu.
Vše má nějaká pravidla a harmonii.
Pochopit vyšší zákony a dodržovat je.
Vidět detaily, vidět i to nepatrné, abychom pochopili to velké.
Tohle se mi, dá se říct, povedlo. A nyní, ke konci roku, kdy mě ze všeho nejvíc přepadá nostalgie, si k dumání pouštím píseń od Blue Effectu, což je dle mého nejnostalgičtější skladba, jakou jsem kdy slyšela.
Jsem zvědavá, co mi další rok přinese a zda budu opět schopná si uvědomovat, že vše má nějaký důvod.
Přeji každému, kdo občas navštíví můj, aby nebyli zklamání tím, že jim rok 2010 nepřinesl to co chtěli a že jim to dost možná nepřinese ani rok 2011. Protože jim pravděpodobně přinese něco jiného, co se nakonec ukáže tím správným ;)



Kuky přeje všem Krásné Vánoce

23. prosince 2010 v 12:50 Každodennost
.. a já samozřejmě taky ;)

kuky

All I want for Christmas are... bits & pieces

18. prosince 2010 v 0:32 | onni
Občas jsem ráda, že mám blog proto, že si můžu prohlížet myšlenky, které jsem měla long time ago, in a galaxy far, far away. Třeba kdy loni napadl první sníh, jak jsem stresovala ze zkoušek, nebo kdy jsem si vlastně nechala udělat své první tetování.
Když jsem si jen tak projížděla témata příspěvku za poslední rok, vzpomínala jsem na všechno co se událo. Hned 1.1.2010 jsem se dozvěděla, že zemřel můj vedoucí diplomové práce. Měla jsem před sebou několik hodně těžkých zkoušek, jeho pohřeb a fakt, že vlastně vůbec netuším, co se mnou a s mým studiem bude dál, byl teda pěkne na houby. A tak jak tenhle rok začal, tak se vlastně vinul i dál. Stalo se šíleně moc důležitých věcí, které v obrovské míře ovlinily můj život a já stála najednou před několika křižovatkama.
V první řadě to byla škola - musela jsem se uklidnit, soustředit se jenom na zkoušky a teprve pak začít řešit co bude dál. Tohle mi vzhledem k tomu, jakej jsem nervák, moc nešlo. Musela jsem brát v potaz i možnost změny tématu diplomové práce (což jsem ostatně zvažovala ještě několik měsíců potom a hlavně po tom, co jsem ji začala psát, vůbec jsem si s tím nevěděla rady, a také jsem si kolikrát nadávala, že jsem se k tomu vůbec nechala překecat), a také možnost protahování doby studia. Nakonec mi téma zůstalo a jeden semestr přibyl. Předtím jsem měla před sebou zhruba tuto perspektivu - státnice v létě či září a po státnicích stěhování se a hledání práce v Praze, kde je nejspíše nejpravděpodobnější možnost, že v mém oboru tu práci seženu. Tato perspektiva nebyla zas tolik pozměněná, jen jsem se musela nějak smířit s tím, že dost možná mě čeká půlroku stráveného doma, kde si budu muset dávat sakra bacha na možné ponorky. Poslední semestr, který jsem strávila ve školě už byl docela klidný, žádné velké zkoušky, v podstatě jen sbírání kreditů. Dále naplánovaná další měsíční dovolena u moře v Bulharsku. K tomu jsem si ještě přibrala kurz angličtiny, který měl začít od září. Říkala jsem si, že moje plány týkající se Prahy se prostě jen o půl roku posunou.
Jenomže, jak mě tento rok, snad ještě jako žádný jiný nikdy předtím, naučil, osud si s vámi bude stejně dělat co chce a plány, které máte, se prostě nakonec nějak zašmodrchají. Poznala jsem totiž osobu, jějiž role v mých plánech vůbec fugurovat neměla. A já poprvé po snad šesti letech, kdy jsem z úlevou odcházela pomalu do Brna a těšila se, že se konečně zbavím většiny lidí, kteří tady v okolí žijí a konečně se dostanu do trochu víc civilizovaného prostředí, začala zvažovat, že bych zůstala doma. Několik měsíců jsem si ústavičně stavěla vedle sebe pro a proti, co mě tady vlastně čeká? Většinu přátel bych nechala v Brně a Praze, práce v podstatě žádná, k tomu mentalita lidí, kteří svůj život tráví tím, že vstávají ve 4 ráno na šichtu (vlastně je to různé, protože ty směny jsou tři, že), po cestě vlakem stihnou vypít pár lahváčů a zahrát si karty, domů dojdou kolem třetí nebo půl čtvrté, a jsou rádi, že jsou rádi, no a hlavně mentalita lidí, kteří by nejraději všechny jiné, nějak výjimečné a možná až moc chytré lidi pozavírali na psychinu (a hlavně ty lidi, co vůbec odvažují svou chytrost dávat najevo). A to už vůbec nepočitám fakt, že jakákoli pořádná kultura je nejblíž hodinu cesty autem, a že normálni sushi bar - no o tom si tady mužu nechat zdát. Někdo si řekne - vždyť to jsou v podstatě materiální věci. Jenomže jsou to věci, které do velké míry ovlivňují něčí život a pro mě osobně jsou důležité. Do kolonky proti se bohužel začaly přidávat postupně i další faktory, které tak úplně nesouvisely se mnou, jako spíš s mým přítelem a které jsem ovlivnit nemohla.
Lhala bych ale, kdybych tvrdila, že v kolonce "pro" nic moc nebylo. Nepočitajíc nějakou tu možnou velkou lásku - mám tady hlavně celou rodinu. A moje rodina, to nejsou jen rodiče a sourozenci, jsou to i babičky, sestřenice a bratranci, tety i strýcové z kdovíjakých kolen. Posledních pár let se v naší rodně děje to, co vlastně v každé jiné, jen teprve teď to začínám pociťovat i já. Každý rok je nás na Štedrý den méně a méně. Lidé se stěhují. Ale lidé hlavně umírají. Jak jsem již psala v nějakém mém článku, člověk pozná že stárne, když začne častěji chodit na pohřby. Letos zemřel i manžel mé sestřenice, ve věku 37 let a zanechal po sobě dvě malé děti. Myslím, že hodně lidem v mém okolí to tak nějak ještě pořád nedošlo. Mě asi taky ne, možná proto, že nechodím na místní hřbitov, kde leží už i můj děda nebo strýc, o kterém píšu svou magisterskou práci. Ale na Štědrý den tam půjdu a nejspíš mi to v tu chvíli dojde. Že je nás letos o Vánocích opět o jednoho méně.
Když píšu tyto řádky, vlastně mi ani není smutno. Možná jen trošičku. Ale pár hodin tomu se mé sestřenici narodilo první dítě - kluk. A to je další součást naší rodiny a vlastně života obecně. Na druhé straně nás totiž pořád přibývá. Když se tak dívám kolem sebe, vidím plno malých dětí. Celkem bych napočítala asi 10 dětí v mé nejbližsí rodině do věku 10 let, a jedenácté je na cestě.
Ten malý klučina je vlastně takový vánoční dárek. Protože jak jinak by se dalo nazvat dítě, které se narodí týden před Vánocema? A jaká větší rádost by vlastně pod stromečkem mohla být?
I mě letos o Vánocích někdo přibyl. Dítě to není, na to je ještě času dost, navíc bych je ani neměla z čeho život.
Jedná se ale o to hlavní, co se v kolonce "pro" ukázalo. Jeho smích, jeho roztomilé pokusy o zpěv, jeho šaškoidní sklony, některé jeho dětské reakce, jeho občasné obrovské nadšení z čehokoli, co by jinému přišlo naprosto obyčejné. Jeho oči, jeho úsměv, jeho ruce. I když pořád pochybuju, protože vlastně pořád ještě dost dobře nevím, co v životě chci dělat, tohle všechno a vlastně ještě mnohem víc, mi za to "proti" stojí. Tehle rok mě naučil, že v mém životě prostě nemůže být nic jednoduché. Ale také mi ukázal, že vše má nějaký důvod. Možná není vše předem naplánované, ale to, co se děje a jak se to děje, se děje v souladu s jakousi harmonii a každý máme předem daný nějaký cíl, je jen na nás kterou cestou k němu dojdeme.
Večer před Štedrým dnem, kdy se vrátím z lyžování v Alpách, už budu pomalu cítit, jak babička o patro níž připravuje hrachovou polévku nebo tvaroh. To sice bude nejspíš připravovat až další den, ale já to stejně budu cítit. Pak už budu čekat jen na to, až se ráno probudím a v tom nejdůležitějším dni v roce uvidím všechny, které miluji. Jistě, budu se jako malé dítě taky těšít na dárky, protože jsem prostě zvědavá a asi jsem pořád občas jako malé děcko (v dobrém i špatném slova smyslu). Ale po tomhle hodně náročném roce, plném změn a důležitých rozhodnutí, bych si pod stromeček přála už jen klid a pocit štěstí, který mi vytváří přítomost některých lidí, které kolem sebe mám. A hlavně toho jednoho.
Stromeček, mámin salát, překvapení zabalená do barevných papírů, pohádky v TV a těšení se na opětovná setkání. K tomu všemu ještě stále se opakující věta, že "všechno je jak má být a všechno se nějak vyřeší". V podstatě malinké věcičky, ale tak obrovské. Tohle si přeji k Vánocům a přeji to také všem ostatním.


Jiná, než tato skladba, tady prostě být nemůže :)

(téma týdne)

Song for Today: Stevie Wonder - Someday at Christmas

15. prosince 2010 v 21:21 | onni |  Hudba
Řekla bych, že do Vánoc tady nic jiného než "christmas songs fot today" přibývat nebude :D



Song for Today: Josh Groban - Belive

12. prosince 2010 v 22:41 | onni |  Hudba
Sedím sama v obyváku, světla zhasnutá, jen stromeček (dnes čerstvě ozdobený) rozsvícený, předemnou zapálené tři svíčky z adventního věnce, v TV běži Polární expres. Okna skoro celá od návalu sněhu. Rozhlížím se kolem sebe a pohled se mi zastaví na vánočním stromku. Najednou mi z očí ukápne několik slz. Kolik je na světě krásnějších věcí, než Vánoce, když je má člověk s kým trávit? Momentálně mě nic nenapadá...



Love before Christmas

8. prosince 2010 v 17:59 | onni |  Každodennost
17 (nebo 16?) dnů do Vánoc. Po mrznoucích procházkách po Praze, kdy se mi občas svítily oči jako malému díteti, a to především díky krásným vánočním stromkům na každém rohu a vánoční (naštěstí zahraniční a ne české) hudbě, kterou bylo prozvučeno centrum hlavního města, ke mě přišlo pár dnů tání, ale prý má zima přijít zase zpátky (jak jinak). Zasněžená zmrzlá předvánoční Praha mi na chvíli pomohla zapomenout na to, že musím už konečně dodělat tu diplomku (napsaná už je přes týden, ještě potřebuje korekce a schválení) a dokonale mě naladila. Kdo říká, že sníh do města nepatří, je idiot.

jvk

Co by se tak dalo ještě psát? V podstatě pohoda a klid a v podstatě jediné co mě dnes trápi je to, že nějak nejsem schopná rozdělat oheň v krbu. No a samozřejmě otravujou blbci na Facebooku, ale to koukám už nějak k životu patří, asi jako vyprazňování :D

V pokoji mi svítí malý stromeček. Dárky mám už zabalené. Vlastně skoro. Možná zas někdo řekne, že je to brzo, ale co se mě a Vánoc týče, tak nikdy není brzo. A navíc, nemám to kde schovávat, takže to raději zabalím :)

K snídani jsem měla tři úly a "zapila" jsem to zbylým salkem. Chutnalo to báječně, ale nápad to moc dobrý teda nebyl.

Nejdůležitější ale je, že stačí když si pustím Somewhere in my memory a všechny starosti najednou zmizí. Neřeším diplomku, neřeším to, že se musím po Vánocích začít učit na asi zatím nejsložitější zkoušku v mém životě (asi bych ji postavila i nad maturitu, i když, o tom by se dalo debatovat), ani to, že nevím kde seženu práci. Neřeším ani to, že nás je letos na Vánoce opět o jednoho méně a že část rodinky letos na Štědrý den ani neuvidím. Jasně, ne se všema máme dobré vztahy, ale tak nějak to k těm naším rušným rodinným svátkům patřilo. Letos to nebude.
Ale to nevadí, protože letos je u mně o jednu osobu víc. Osobu, která přišla v nejméně očekávanou chvíli a z nejméně očekávaného místa, a tak nějak můj život převrátila. A já ji za to děkuji.

hvcjk


Protože faktem je, že i když jsem si tenhle víkdend v Praze, plný vánoční nálady, civilizace, kultury a památek a také zábavy parádně užila, beztak jsem pořád myslela na něj.

A co víc vlastně člověk potřebuje? Prinejmenším před Vánocema :)