All I want for Christmas are... bits & pieces

18. prosince 2010 v 0:32 | onni
Občas jsem ráda, že mám blog proto, že si můžu prohlížet myšlenky, které jsem měla long time ago, in a galaxy far, far away. Třeba kdy loni napadl první sníh, jak jsem stresovala ze zkoušek, nebo kdy jsem si vlastně nechala udělat své první tetování.
Když jsem si jen tak projížděla témata příspěvku za poslední rok, vzpomínala jsem na všechno co se událo. Hned 1.1.2010 jsem se dozvěděla, že zemřel můj vedoucí diplomové práce. Měla jsem před sebou několik hodně těžkých zkoušek, jeho pohřeb a fakt, že vlastně vůbec netuším, co se mnou a s mým studiem bude dál, byl teda pěkne na houby. A tak jak tenhle rok začal, tak se vlastně vinul i dál. Stalo se šíleně moc důležitých věcí, které v obrovské míře ovlinily můj život a já stála najednou před několika křižovatkama.
V první řadě to byla škola - musela jsem se uklidnit, soustředit se jenom na zkoušky a teprve pak začít řešit co bude dál. Tohle mi vzhledem k tomu, jakej jsem nervák, moc nešlo. Musela jsem brát v potaz i možnost změny tématu diplomové práce (což jsem ostatně zvažovala ještě několik měsíců potom a hlavně po tom, co jsem ji začala psát, vůbec jsem si s tím nevěděla rady, a také jsem si kolikrát nadávala, že jsem se k tomu vůbec nechala překecat), a také možnost protahování doby studia. Nakonec mi téma zůstalo a jeden semestr přibyl. Předtím jsem měla před sebou zhruba tuto perspektivu - státnice v létě či září a po státnicích stěhování se a hledání práce v Praze, kde je nejspíše nejpravděpodobnější možnost, že v mém oboru tu práci seženu. Tato perspektiva nebyla zas tolik pozměněná, jen jsem se musela nějak smířit s tím, že dost možná mě čeká půlroku stráveného doma, kde si budu muset dávat sakra bacha na možné ponorky. Poslední semestr, který jsem strávila ve školě už byl docela klidný, žádné velké zkoušky, v podstatě jen sbírání kreditů. Dále naplánovaná další měsíční dovolena u moře v Bulharsku. K tomu jsem si ještě přibrala kurz angličtiny, který měl začít od září. Říkala jsem si, že moje plány týkající se Prahy se prostě jen o půl roku posunou.
Jenomže, jak mě tento rok, snad ještě jako žádný jiný nikdy předtím, naučil, osud si s vámi bude stejně dělat co chce a plány, které máte, se prostě nakonec nějak zašmodrchají. Poznala jsem totiž osobu, jějiž role v mých plánech vůbec fugurovat neměla. A já poprvé po snad šesti letech, kdy jsem z úlevou odcházela pomalu do Brna a těšila se, že se konečně zbavím většiny lidí, kteří tady v okolí žijí a konečně se dostanu do trochu víc civilizovaného prostředí, začala zvažovat, že bych zůstala doma. Několik měsíců jsem si ústavičně stavěla vedle sebe pro a proti, co mě tady vlastně čeká? Většinu přátel bych nechala v Brně a Praze, práce v podstatě žádná, k tomu mentalita lidí, kteří svůj život tráví tím, že vstávají ve 4 ráno na šichtu (vlastně je to různé, protože ty směny jsou tři, že), po cestě vlakem stihnou vypít pár lahváčů a zahrát si karty, domů dojdou kolem třetí nebo půl čtvrté, a jsou rádi, že jsou rádi, no a hlavně mentalita lidí, kteří by nejraději všechny jiné, nějak výjimečné a možná až moc chytré lidi pozavírali na psychinu (a hlavně ty lidi, co vůbec odvažují svou chytrost dávat najevo). A to už vůbec nepočitám fakt, že jakákoli pořádná kultura je nejblíž hodinu cesty autem, a že normálni sushi bar - no o tom si tady mužu nechat zdát. Někdo si řekne - vždyť to jsou v podstatě materiální věci. Jenomže jsou to věci, které do velké míry ovlivňují něčí život a pro mě osobně jsou důležité. Do kolonky proti se bohužel začaly přidávat postupně i další faktory, které tak úplně nesouvisely se mnou, jako spíš s mým přítelem a které jsem ovlivnit nemohla.
Lhala bych ale, kdybych tvrdila, že v kolonce "pro" nic moc nebylo. Nepočitajíc nějakou tu možnou velkou lásku - mám tady hlavně celou rodinu. A moje rodina, to nejsou jen rodiče a sourozenci, jsou to i babičky, sestřenice a bratranci, tety i strýcové z kdovíjakých kolen. Posledních pár let se v naší rodně děje to, co vlastně v každé jiné, jen teprve teď to začínám pociťovat i já. Každý rok je nás na Štedrý den méně a méně. Lidé se stěhují. Ale lidé hlavně umírají. Jak jsem již psala v nějakém mém článku, člověk pozná že stárne, když začne častěji chodit na pohřby. Letos zemřel i manžel mé sestřenice, ve věku 37 let a zanechal po sobě dvě malé děti. Myslím, že hodně lidem v mém okolí to tak nějak ještě pořád nedošlo. Mě asi taky ne, možná proto, že nechodím na místní hřbitov, kde leží už i můj děda nebo strýc, o kterém píšu svou magisterskou práci. Ale na Štědrý den tam půjdu a nejspíš mi to v tu chvíli dojde. Že je nás letos o Vánocích opět o jednoho méně.
Když píšu tyto řádky, vlastně mi ani není smutno. Možná jen trošičku. Ale pár hodin tomu se mé sestřenici narodilo první dítě - kluk. A to je další součást naší rodiny a vlastně života obecně. Na druhé straně nás totiž pořád přibývá. Když se tak dívám kolem sebe, vidím plno malých dětí. Celkem bych napočítala asi 10 dětí v mé nejbližsí rodině do věku 10 let, a jedenácté je na cestě.
Ten malý klučina je vlastně takový vánoční dárek. Protože jak jinak by se dalo nazvat dítě, které se narodí týden před Vánocema? A jaká větší rádost by vlastně pod stromečkem mohla být?
I mě letos o Vánocích někdo přibyl. Dítě to není, na to je ještě času dost, navíc bych je ani neměla z čeho život.
Jedná se ale o to hlavní, co se v kolonce "pro" ukázalo. Jeho smích, jeho roztomilé pokusy o zpěv, jeho šaškoidní sklony, některé jeho dětské reakce, jeho občasné obrovské nadšení z čehokoli, co by jinému přišlo naprosto obyčejné. Jeho oči, jeho úsměv, jeho ruce. I když pořád pochybuju, protože vlastně pořád ještě dost dobře nevím, co v životě chci dělat, tohle všechno a vlastně ještě mnohem víc, mi za to "proti" stojí. Tehle rok mě naučil, že v mém životě prostě nemůže být nic jednoduché. Ale také mi ukázal, že vše má nějaký důvod. Možná není vše předem naplánované, ale to, co se děje a jak se to děje, se děje v souladu s jakousi harmonii a každý máme předem daný nějaký cíl, je jen na nás kterou cestou k němu dojdeme.
Večer před Štedrým dnem, kdy se vrátím z lyžování v Alpách, už budu pomalu cítit, jak babička o patro níž připravuje hrachovou polévku nebo tvaroh. To sice bude nejspíš připravovat až další den, ale já to stejně budu cítit. Pak už budu čekat jen na to, až se ráno probudím a v tom nejdůležitějším dni v roce uvidím všechny, které miluji. Jistě, budu se jako malé dítě taky těšít na dárky, protože jsem prostě zvědavá a asi jsem pořád občas jako malé děcko (v dobrém i špatném slova smyslu). Ale po tomhle hodně náročném roce, plném změn a důležitých rozhodnutí, bych si pod stromeček přála už jen klid a pocit štěstí, který mi vytváří přítomost některých lidí, které kolem sebe mám. A hlavně toho jednoho.
Stromeček, mámin salát, překvapení zabalená do barevných papírů, pohádky v TV a těšení se na opětovná setkání. K tomu všemu ještě stále se opakující věta, že "všechno je jak má být a všechno se nějak vyřeší". V podstatě malinké věcičky, ale tak obrovské. Tohle si přeji k Vánocům a přeji to také všem ostatním.


Jiná, než tato skladba, tady prostě být nemůže :)

(téma týdne)
 


Komentáře

1 Elysia Elysia | Web | 18. prosince 2010 v 13:58 | Reagovat

to je fakt, ze naky planovani vetsinou k nicemu neni, me nevychazi ani plany na druhej den natoz abych planovala co budu delat za pul roku, rok...stejne to nakonec proste nejak je a clovek to akorat musi prijmout a mirit se s tim ..kazdopadne ti ale preju aby ti ten osud prinesl co nejvic pozitivnich veci udalosti a radosti a to nejen ted o vanocich:)

2 Anča Anča | Web | 19. prosince 2010 v 19:05 | Reagovat

plány jsou na nic. ačkoliv mně v těch podtstaných bodech plány vycházejíá. většinou. každopádně doufám, že po náročném roce nalezneš nějakou chvilku oddechu, čas na "zrekapitulování"... a ten příští rok bude mnohem klidnější :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama