Leden 2011

Barbínky vs. pseudointelektuálové (aneb ano, i já už o tom píšu:D)

30. ledna 2011 v 16:20 | onni |  Každodennost
Každý, kdo se chtě či nechtě v posledních pár letech či dnech zapojit do komunity blog.cz si jistě musel všimnout, kolik povyku nadělal vznik nového webu pro tzv. "růžovky". Snad každý bloger má na svých stránkách článek na toto téma, snad každý bloger komentoval články týkající se tohoto tématu na Srdci blogu. Mě osobně rozčílil asi jen fakt, že mě to po odhlášení přesměrována na nechvalně proslulý web a i když se toto nastavení dá odkliknout, mě osobně to nefunguje (a stejně se většinou neodhlašuji, tak co). Co mě ale vážně pobavilo, byl poslední článek a následné komentáře. Za prvé proto, že v tom článku bylo dost pravdy. Ano, v ČR je nesmírné množství tvz. pseudointelektuálů a ti se ve velké koncentraci ukazují na blogu.cz. Jakoby se až cíleně stavěli proti dnešním puberťačkám, které sice ano, jsou v dnešní době přijde mi až extrémně tupé, ale mají zase tu výhodu, že je převelice pravděpodobné, že z toho vyrostou. Z pseudointelektuality se oproti tomu vyrůst nedá.
Fascinují mě komentáře převážné mladých slečen ve věkové skupině, pro kterou má být web Krásná.cz stvořen. Neodpustí si někdy až směšně opakovanou obhajobu, jak to ony pořád jen čtou a čtou a čtou a zajímají se o všechno jiné, jen ne o módu, šminky a kluky. No, holky, upřímně vám takovou pubertu vůbec nezávidím. A už vůbec nechápu, proč máte takovou šílenou tendenci se v tomto směru obhajovat (a to se týká i těch starších).
Jaká jsem byla v pubertě já? No, zhruba mezi 11 a 14 rokem jsem občas četla Bravo i Dívku, měla doma kazety Spice Girls nebo Britney Spears (vlastně jsem dost žrala Moffats a Gila). Pubertu v pravém slova smyslu, kdy jsme chodily s kámoškou každý víkend chlastat, balily kluky, byly naprosto nadšené z maturantů a chechtaly jsme se jako totální krávy pokaždé, co nějaký kolem nás prošel, jsem měla asi půl roku, maximálně rok. Každý týden jsme byly "zamilované" do někoho jiného, jednou jsme dokonce celou hodinu dějepisu řešily to, jak roztomilý byl jistý kluk, když šel po chodbě a spadly mu všechny papíry, které v ruce držel. Této kluk se mimochodem později stal jedním z mých nelepších přátel. I takový je život. Dneska se tomu smějeme.
Zhruba v mých 16 letech se ve mně začaly lomit některé věci a moje puberta prostě vypadala jinak. Ano, už v těch nějakých 13 letech jsem kromě popové hudby žrala rockovou, už v 16 jsem poslouchala hudbu, kterou skoro nikdo neznal (a taky bylo sakra umění ji sehnat), nosila jsem obyčejné rifle do zvonu, ve kterých jsem měla všité klíny, ty jsem pak vyměnila za černá trička a glády. Ano, byla jsem jediná ve třídě kdo byl schopný číst W. S. Borroughse, Bukowského nebo Marquéze, a ano, byla jsem intelektuálně rozhodně někde úplně jinde než většina lidí v mém věku. Ale moc nadšená z toho tedy nejsem. Málokdo si totiž uvědomuje, jakým darem může být normální dětství a normální puberta.
Stejné je to dnes. Mám kolem sebe dospělé lidi, někteří jsou spíš už staří a většina z nich se občas diví, že mám ve svých skoro 25 letech názory jaké mám. Jedná má teta na příklad, která je normálně tichá myška, která se s jinými tetičkami setkává na dopoledním kafi proto, že prostě je vdova a nechce se ji sedět doma samotné, a myslí si o nich svoje, se v mé společnosti mění na ukecanou starší paní a pokaždé když k ní jdu třeba jen něco zanést, vím, že u ní strávím alespoň hodinu a půl u částečně intelektuální a částečně obyčejné debaty. Moje IQ je nadprůměrné, můj hudební sluch vysoce rozvinutý a neomezený, napsala jsem stopadesátistránkovou diplomku o regionalisticko-lingvistické poezii a mou osobní knihovničku tvoří knihy od G.G. Marqéze, Ch. Bukowského, E. Brontë nebo J. Fitch, spoustu knih o umění, vesmíru a samozřejmě literární slovníky. Na druhou stranu tam mám také D. Browna nebo J. Austenovou a Pottery. Vedle vinylů s klasickou hudbou mám LP s Bee Gees nebo Beach Boys. Vedle originálu The 69 Eyes nebo Godgory mám Michaela Jacksona a Marvina Gaye. V mém počítači najdete filmy jako Desert Flower nebo Courageous Heart of Irena Sandler, ale také Shreka, Toy Story, Futuramu (s českým dabingem, to podotýkám) nebo americký seriál One Tree Hill.
A hlavně, na stejně poličce, na které mám časopisy o vesmíru, mám kosmetiku. Spoustu kosmetiky. A kdybych na to měla prachy, tak ji mám ještě víc. Stejně tak mi ve skříni visí vedle starých jeansů sukně a hezké svetříky. Vedle obyčejných tenisek a kecek mám lodičky a kozačky. Mezi mé oblíbené stránky patří Modnipeklo.cz. A ano, občas mě baví pohlížet tvz. fashion blogy (ale ty, na to upozorňuji, s dívčími blogy nemají vůbec nic společného). A ano, to jak se kdo oblíká, jak vypadá, mě zajímá. Stejně tak, jak mě zajímá život celebrit. Ne všech a ne často, ale zajímá. Čtu si rozhovory s Natalii Portman stejně tak, jak jsem si kdysi četla rozhovory s Ladislavem Smoljakem, když ještě žil.
To, že web Krásná.cz je nekvalitní je jasné. Podobných stánek je hrozně moc a jsou tam stejně voloviny, na Krásné.cz bohužel víc volovinovatější. Protože nejen že je nesmysl, že jsou stránky cílené na věkovou kategorii 14-17 (v takových 17 už většina holek ví, jak na kluky a jak se malovat) a faktem je, že tam chodí spíše děti (a bohužel, hranice věku se posouvá, a stačí mít doma mladší sourozence abyste věděli, že se s tím moc nedá dělat), ale ani ta móda, kterou tam prezentují, vlastně není módní. Spiš jsou to je sesmolené fotky lesklých, barevných, nevkusných a hlavně nekvalitních hadříku z New Yorkeru nebo Ann Christine (ale proti těmto řetězcům nic nemám, jen takovou módu prodávají). Ale o to vlastně ani nejde. Jde o to, že je toho všude plno a že se to cpe všem podnos. A to lidi nemají rádi. A ať si bude kdo chce jak chce hrát na intelektuála, dnešnímu trendu "je IN být OUT" propadají úplně všichni mladí lidé (a staří vlastně taky), a tak se lidé automatický děli na ty, co jdou s proudem a ty, co jsou proti němu. Opravdu mě vždycky rozesmějí komentáře lidí, kteří kritizují "růžové barbíny" a nikdy nezapomenou dodat, jak to oni jsou intelektuálně výš. A nevtipnější na tom je, jak moc výjimečnými "protiproudovci" díky tomu sami sebe vidí.
Jistě, kamenem úrazu byl slogan "čtěte nejlepší blogerky". Nemyslím si, že by ti, kterým to vadí, cokoli mladým slečnám záviděli nebo měli snad nějaké nevyřešené komplexy. Ba dokonce, že by byli oškliví. Ale fakt, že si to tolik berou rozhodně o něčem vypovídá. Že znají na blog.cz mnohem lepší blogy? No bodejď! A je jich VĚTŠINA. A nemusí to být zrovna blogeři, kteří rozebírají na svých blozích jen smrtelně vážná témata ba dokonce přečtou pět knih denně. V dnešní době je lepší i ten, kdo ovládá mateřský jazyk a je schopný sesmolit alespoň tři odstavce, které dávají smysl. No a co?
Tohle v podstatě není žádný problém. Puberťačky tu byly, byly hloupé, puberťačky tu budou a budou opět hloupé. Je už na každém z nás, kteří budou mít jednou své vlastní děti, mít na starost jejich východu. Hledat zlatou střední cestu mezi tím, aby mohlo to dítě přemýšlet vlastním ale i naším rozumem. Aby z něj nevyrostl idiot. Problém je právě v tom, že většina rádoby chytrých lidí jsou opravdu vlastně jen omezení pseudointelektuálové. Takže, i kdyby měli doma materiál, se kterým se dá pracovat (tedy dítě, které se dá vychovat), bude to úplně k ničemu.

Mezi tímhle



a tímhle

http://cdn3.lookbook.nu/files/looks/medium/1057351_Bez_tytu_u.jpg?1296334265

je opravdu velký rozdíl

(obrázky z haus-of-stella.blog.cz a lookbook.nu)

Ještě jednou o ženské obřízce

28. ledna 2011 v 15:47 | onni
Když jsem se vrátila z předvánočního lyžování, podívala jsem se na můj blog. Návštěvnost byla rapidně zvýšená díky jistému článku. Od té doby, pořád díky tomuto článku, se ta návštěvnost udržuje. Docela by mě zajímalo proč, vzhledem k tomu, že informací na toto téma je na internetu hodně a vlastně pořád přibývá. Navíc, když se tak na ten článek dívám, vskutku dospívám k názoru, že je až příliš subjektivně zabarvený. Ne, že bych od té doby na povahu tohoto problému změnila názoru, spíše naopak. Spíš mi pár názorů přibylo. A ty bych chtěla doplnit.

Od doby, co jsem četla knihu Waris Dirie, byl i natočený film, o kterém jsem na blogu psala také. Také jsem psala poněkud objektivnější (pokud se o tomto tématu vůbec dá objektivně psát) článek do školy. A právě díky tomu, že jsem kvůli tomu článku sháněla různé informace, dostala jsem se i k dalším pohledům na věc.
Waris Dirie samotnou uvidíte všude jako obrovskou odpůrkyni toho, co se malým dětem dělá. Není se co divit, když si to sama zažila. Většina lidí ji také vidí jako první ženu, která o tom začala veřejně mluvit a proti tomu bojovat ve světovém měřítku. Tak to ale není, bylo totiž několik žen, které se objevili před ní. V knize Mříže v ráji, která popisuje život muslimek v Evropě, se mluví o dvou ženách Fran Hosken a paní Hadis, bývalé etiopské diplomatce. V knize je zmíněno období, kdy se paní Hadis dostala do Evropy s tím, že byla přesvědčená o tom, že to co se stalo jí se děje každé ženě na světě. Jakmile se dozvěděla o opaku, začala s tím něco dělat.
Přečetla jsem si také několik názoru Leily Abbasové, kterou sice většina lidí zná jako moderátorku nechvalně proslulého pořadu Big Brother nebo jako tiskovou mluvčí Ligy etnických menšin v České republice. Faktem ale je, že tato žena je s problémem ženské ořízky v Africe velice spjata, mimo jiné díky své charitativní organizaci, ale také proto, že má mezi Afričany přátelé. A jak sama řekla, jistý její kamarád Masaj často říká, že na jednu stranu to jako problém vidí, ale na druhou stranu by si neobřezanou ženu nemohl vzít, jelikož by měl pocit, že souloží s dítětem.
Během práce nad článkem jsem dělala menší průzkum mezi lidmi, které mám kolem sebe. Bylo opravdu smutné, kolik lidí o těchto praktikách v životě neslyšelo. Ještě smutnější asi byl počet lidí, kteří o tom sice slyšeli, ale měli mylné informace. Všem jsem poslala několik odkazů a všichni měli jednoduše řečeno dost.
Smutné také je, jak už to tak bývá, medializování tohoto tématu. Sami jisté víte, že média dokážou často nadělat více škody než užitku, a tak se ženskou obřízku ukazuje na příklad jako další barbarské činy, jež jsou připisovány muslimské kultuře. Jak ale mnozí zdůrazňují, FGM nemá s vírou či náboženstvím nic společného, provádí se také u Židů i Křesťanů, a samozřejmě nejrůznějších afrických kultů.
Mnozí se takto pozastavují nad tím, jak je možné, že vzniká tolik videí, která provádění rituálu zachycují a přitom nikdo z těch, kteří natáčeli, nijak nezasáhli.
Díky práci na článku jsem si uvědomila jedno - ať už Waris Dirie bojuje v větrnými mlýny nebo ne, dokázala něco, co se předchozím nepovedlo - lidé začali o ženské obřízce mluvit a to hodně. Nově poznané názory mi ale mimo jiné pomohly uvědomit si fakt, že problém obřízky je v podstatě neřešitelný. Dokud se nezmění mentalita lidí, nezmění se nic. Jediné, co se dá změnit (alespoň v této chvíli), je přímo způsob provádění rituálu - a tedy šíření osvěty týkající se hygieny a lékařské péče. V některých místech se totiž začala obřízka provádět ve sterilním prostředí a s anestézií. Další možnosti by bylo přeměnit rituál pouze na rituál symbolický. Ovšem to je také ještě běh na dlouhou trať.

O filmu Květ pouště více ZDE.

Přikládám také scany z knihy Mříže v ráji, krátce popisující působení paní Hadis.

1
2
3

Nothern Kings

27. ledna 2011 v 12:41 | onni |  Hudba
Onni objevila Ameriku. Ale omlouvá ji fakt, že finský metal se pro ni od doby vydání jistého alba od Nightwish (však víte, to které vyšlo po Once, bez Tarji, která mi sice nikdy moc sympatická nebyla, ale to co přišlo po ní... no myslím, že má neznalost nových alb NW je naprosto pochopitelná) stal španělskou vesnicí. Moje poličky plní CD a vinyly s oldschool r'n'b. No což, prostě stárnu. Taky mi bude za chvíli 25. Moje stárnutí potvrzuje i fakt, že jsem původně chtěla udělat "článek" s výběrem sklabem od skupiny Charon a docela jsem přemýšelela, jestli to raději nehodit do rubriky Nostalgie.
Skupinu Charon jsem totiž slyšela prvně v 17 letech. Byla to skladba Desire You a nebudu přehánět když řeknu, že nějakým způsobem mi během vteřiny naprosto změnila náladu a myšlenkové rozpoložení. Tyto skupiny, ke kterým patří třeba i Entwine, Poisonblack nebo For My Pain, mě provázely douhá léta a dnes nemám ponětí, zda vůbec ještě něco vydávají. Občas si řeknu, že bych se po tom mohla podívat. Ale většinou to neudělám nebo mě jejich nové věci vůbec nezaujmou (pokud daná kapela vůbec ještě existuje).
Kapel, hrajících tzv. finnish rock nebo finnish metal, což je styl, který je velice typický a lehce rozpoznatelný, ovšem dá se říct že pouze pro lidi, kteří prodadli finofilii, je hrozně moc a pořád jich přibývá. Neposlouchám je, ale přehled trochu mám a občas se divím, že se ty kapely vůbec dokážou uživit, vzhledem k tomu, že se v dnešní době hudba hlavně stahuje, a že mám navíc  pocit, že tato hudba je u nás v originálech spíše nesehnatelná (stejně tak jako se u nás třeba před filmem Control prakticky nedala sehnat alba Joy Division). I když, tohle by se dalo říct o dnešním hudebním prmyslu celkově, že.
Mě finofilie chytla nějak ve 14 spolu s objevením alba Razorblade Romance. No vidíte to, 10 let a ta finofilie pořád existuje. Ba dokonce se rozmohla natolik, že občas, kdyz narazím na nějaký blog finofila (nebo spíš finofilky), nevidím moc velký rozdíl mezi tím, co jsem třeba dělala já, když jsem v 11 letech slintala nad Bravičkem a fotkama Backstreet Boys.

A jak je to vlastně s těma Nothern Kings? Sešli se pánove z kapel Nightwish (Marco Hietala), Charon (Juha-Pekka Leppäluoto), Sonata Arctica (Tony Kakko) a Teräsbetoni (Jarkko Ahola) a v roce 2007 založili kapelu s docela vtipným, leč v jistém smyslu výstižným názvem a začali hrát hitovky z 80s jako covery hezky ve stylu finnish metalu. Jak se jim to povedlo, to už může každý posoudit sám, házím sem odkazy na jejich dvě alba.
Pány Hietalu, Leppäulota a Kakka jsem viděla živě. Samozřejmě každého se svou skupinou. Vidět je dohromady by bylo docela zajímavé. Ale vzhledem k tomu, že co se hudebně-kulturních zážítků týče, tak v nejbližší době se chystám na dva balety a tento program mi naprosto vyhovuje, jakékoli metalové live vystoupení si nejspíš nechám ujít. Prostě stárnu. Ale zrovna v tomto případě mi to nijak zvlášť nevadí.

http://hallofmetal.com/fotos/526574__northern%20kings.jpg





btw. taky bych chtěla umět hrát na cello s gelovkama




Songs for Today: P.I.Tchajkovskij - Nutcracker (neznámější party)

15. ledna 2011 v 20:18 | onni |  Hudba
Poslední dobou jsem na tomto blogu nepřidala nic více smysluplného. Ne žebych na to neměla čas, právě naopak, když vím, že se musím učít, zásadně najdu aspoň 10 věcí, které budu dělat místo toho. A žeby bylo o čem psát, na zpravodajských serverech se začíná rozebírat téma pro-ana blogů, kdy začínám vážně přemýšlet nad tím, zda se anorexie v této podobě vůbec ještě může požadovat za nemoc a nebo je to prostě jen další výkvět dnešní puberťácké idiocie.
A co třeba slavný nový portál Krasna.cz, kde jsem, ačkoli nějakou velkou žášť vůči "barbínkám" nechovám, měla dost už při přečtení prvního článku o tom, co maji kluci na holkách rádi a věty "O mužích se říká, že jsou buď horňáci nebo dolňáci, tedy že koukají buď na prsa, nebo na tvůj zadeček. Žádný jiný druh muže není, na tyhle křivky prostě kouká každý!". Jistě, naše milé opačné pohlaví je možná v ženských očích občas jednodušší, ale žeby se dělili pouze na prsatce a zadečkaře... Jistě, z jakéhosi evolučního hlediska chlap prostě hledá buď ženu, které se bude dobře rodit dítě, nebo která to dítě bude dobře kojit, ale myslím si, že holka má taky ještě obličej a nohy třeba. O te intelektuální úrovni a její přitažlivosti raději jindy.

No ale prostě a jednoduše - psát se mi nechce. Prostě nechce. Dělám teď jiné věci, jako třeba že jsem začala hrát World of Warcraft (už jsem vážně potřebovala něco jiného než Sims 2 a Sims 3 přeci jen nejsou to pravé ořechové) a nejspíš mi z toho brzy hrábne.
Občas také předstírám, že se učím a přemýšlím nad tim, kde dám svázat mou diplomku. 18.2. pak státnice. Nejspíš budu jediná, kdo tam bude dělat magisterské závěrečné zkoušky. Sranda musí být.
Také sem si na konto přidala již třetí shlédnutý balet. Tentokrát šlo o Louskáčka. Na jaře mě čeká Spící krasavice. Hudbu z toho druhého zná zrejmě každý, jelikož její hlavní motiv (tedy waltz) byl použit jako hudební stopa v Disneyovské Šipkové růžence. A co si budeme povídat, nemůžu se už dočkat, Čajkovskij byl prostě mistem baletu. A tady přikládám pár ochutnávek z Nutcrackera. Enjoy ;)








4 akordy stačí, drahoušku... aneb co zvládne C, G, Ami a F

12. ledna 2011 v 19:20 | onni |  Hudba
Říká se, že popová hudba je jednoduchá. Říká se taky, že v jednoduchosti je síla. A ano, popová hudba je toho dobrým příkladem. Ale, když se podíváte na toto video, zjistíte, že tato síla v jednoduchosti se týka i rocku nebo synthpopu. A vlastně, tuto jednoduchost bychom našli asi všude. Dost možná proto, že zmíňované 4 akordy jsou nejčastějí také ty první, které se lide naučí hrát na kytaru. Do jaké míry jsou hity vlastně propracované písně? No, to už posuďte sami :)



I <3 Sheldon

5. ledna 2011 v 22:43 Kraviny
Takže... svátky jsou pryč, silvestr je pryč a bohužel mě teď čekaji už jen nervy a nervy, jelikož už i znám termín mých státnic. Po dnešním dni, kdy mám mozek naprosto zaplněný polskou technickou terminologii (kvůli překladu) a jebe mi z Wordu (kvůli opravám diplomky) potřebuju výplach mozku. A vzhledem k dnešnímu smutnému dílu How I Met Your Mother a tomu, že na další díly One Tree Hill a Desperate Houseviwes si musím ještě nějaký čas počkat, zvylo mi Big Bang Theory, což jsem začala sjíždět teprv pár dnů tomu.
No a abychom si ještě naposledy připomněli to, jak můžou být Vánoce krásne, a abych si zvedla náladu pozorováním nejspíše toho největšího magora, jaký se zatim v amerických seriálech ukázal, házím sem tu nejlepší scénu ze seriálu BBT, jakou jsem zatím viděla...
(PS: miluju arogantní génie)

Sheldon gets a napkin signed by Spock

vkládání nebylo povoleno, takže odkaz ZDE


http://d.yimg.com/gg/u/749689c76a2c3c225c0ada94edebe22700cf9d28.gifa