Březen 2011

By My Side

27. března 2011 v 22:39 | onni |  Každodennost
Nemám ráda změny času. Jistě, je to jenom hodina, ale můj spánek to totálně rozhodí. A Bůh ví, že to se mi teď opravdu, ale opravdu nehodí. Takže teď nespím, i když jsem měla spát už dávno, a píšu...
Jsem nervózní z toho, že nebudu vyspaná do práce. A jsem smutná z toho, když jsem celé tři dny vkuse s ním, je mi tak skvěle, tak nádherně a to i když děláme naprosto obyčejné věci, jakože si zajdem na pivko nebo spolu hrajem WoW či koukáme na film o Vesmíru (což děláme pravidelně) a pak to skončí. Pak člověk přijde domů a najednou mu osoba, která je od něj vzdálená asi 15 minut jízdy autem, připadá, jakoby byla na opačném konci světa. Je to zvláštní, kdysi jsem měla vztah na dálku a toho kluka jsem viděla jednou za dva týdny. Občas to bylo těžké, ale nějak mám pocit, že jsem to zvládala líp. Žeby už z principu? A najednou začínám nesnášet pondělky nejen proto, že jsou to pondělky, ale hlavně proto, že je mi na nic z toho, že zase usínám a budím se sama. Milovala jsem už předtím a tohle jsem nějak nikdy necítila. Možná je to tím, že jsem prostě jiná než jsem byla kdysi. Ale o tolik? A nebo mám prostě poslat svůj mozek na špacír a vyloženě si přiznat, že tohle je to co chci a už nikdy v životě nechci nic jiného? Už jen proto, že i když mě ta osoba občas vážně naštve, nepamatuju se, žebychom se někdy pohádali tak, žebych k němu cítila jistý druh záště a nenávisti. Pocit, který člověk má, když si říká, že občas, i když se dva milují, je lepší když nejsou spolu, míň si tak ubližují. Tohle teď necítím. Nebo je to tím, že spolu nejsme ještě tak dlouho, abychom tohle mohli zažít? Ale myslím, že jsme toho stihli už dost... Možná je to taky tím, že člověk vidí u sebe i kolem sebe vztahy, u kterých prostě platí, že ty problémy jsou normální. Protože jsou. Ale zase zálěží na tom, jak které.
Možná je to i tím, že podle zkušeností z předešlých vztahu tak nějak očekávám, že tohle dopadne stejně. Že se na mě vykašle v době, kdy ho budu nejvíc potřebovat. A přitom je klidně možné, že to neudělá. Nemluvě o tom, že cítím, jakoby se trošku naše osobnosti od června, kdy jsme se dali dohromady, vyvinuly a přizpůsobovaly se jeden druhému. On přestal být tak vztahovačný a já se stala víc chápavá. Dnes mi některé věci, které mi ještě před novým rokem vadili, příjdou jako naprosté nesmysly. Jistě, některé věci asi nepochopí nikdy. Ale chlapi tady nejsou od toho, aby chápali ženské. I když se třeba snaží. Naše způsoby přemýšlení jsou prostě jiné. Nemluvě o tom, že ženské dělají jednu dost zásadní chybu a to takovou, že od chlapů očekávají něco, co jím dát nemůžou. Je to třeba ta slavná odpověď "nic" na otázku, jestli se něco děje, když se děje všechno. Prostě třeba když mi normálně nevadí, že se mému chlapovi líbí nějaká ženská v televizi a normálně se spolu o tom bavíme, tak třeba když mě dopadne PMS, je to úplně jinak a já mu musím každý den připomínat, že to v tomto období prostě cítím úplně jinak, aniž bych třeba chtěla. Prostě mi hrabe, to je normální, v ty dny mám chuť se zamknout v pokoji a už nikdy nevylézt. Jistě, chlapi si občas myslí, že to oni jsou ti s dokonalým mozkem a ženské jsou prostě mimo. Ale tohle jim prostě musíme odpouštěť (pokud to samozřejmě nepřehánějí).
Žebych měla dokonalého chlapa? Takového, který mi osobně odpovídá po stránce fyzické i psychické? A žeby vztah bez hrozných hádek (ale jo, možná jedna dvě byly, ale když nad tím tak přemýšlím, mám dojem že jsme byli vždycky opilí) mohl existovat? A že když jeden druhému říkámě, že nás štvě a že ho nesnášíme, vždycky to myslíme z prdele a jenom se škádlíme (a pak třeba i "pereme") a já nakonec dycky akorát skončím se záchvatem smíchu (mimo jiné proto, že používá zákeřnou zbraň - lechtání)? Co já vím, třeba je to úplně jinak, třeba je to jenom nějaká iluze.
Nevím co bude zítra, takže těžko můžu říkát něco o tom, jak bude tenhle vztah vypadat za měsíc nebo za rok. Jedno ale vím jistě. Dneska jdu spát v pyžamu, které jsem měla u něj, protože ho z něj tak nějak cítím. Už nedokážu normálně fungovat, když nenosím na ruce jeho prsten. A když ho nevidím dýl jak tři dny, nedokážu fungovat vlastně vůbec.


Vegetariánská strava nebo "filozofie"?

13. března 2011 v 16:41 | onni |  Každodennost
Úsměvné téma, opravdu. Komunita blog.cz se rozdělila na ty, kteří bez štavnatého masíčka nejsou schopní vydržet a na ty, kteří budou tvrdit, že maso je vražda a pojďme hurá běhat po lese a žít v souladu s přírodou. Jistě, tohle je extrém. Nebo možná divně použitá hyperbola, ale docela to sedí. Neche se mi na to téma rozepisovat nějak dopodrobna, jelikož by to mělo několik kapitol. Napadlo mě ale několik věcí.
Nejvíc úsměvné mi přijdou články těch, kteří si jakýmsi opravdu prapodivným způsobem přijdou osvícení tím, když píšou o tom, že ono to vegetariánský jídlo vlastně vůbec není špatný.
V prváku na výšce jsem s vegetariánkou bydlela. Často si vařila sama, občas jsem to snědla i já. Jak vlastně její jídla vypadala? Třeba si udělala segedinský guláš, ale použila k tomu sojové maso. Několik let jsem na té výšce den co den chodila na obědy do vegetariánské jídelny. Bylo to blízko, chutnalo mi to a bylo to levné. Ideální pro studenta. Když se občas objevím v Praze, často chodíme na jídlo do různých vegetariánských (ba dokonce vaganských) restaurací. Je sice fakt, že tam jsou ty ceny už trochu jiné, ale zase se platí podle váhy, takže je na každém kolik chce utratit. Jsou to často restaurace třeba indické, takže je to pro nás takové spestření programu (hlavně to kari). Normálka. Nic zvláštního.
Já osobně třeba nějkým obrovským milovníkem masa nejsem. Mám ráda kuřecí na různé způsoby, ale každý den ho jíst nemusím. Mám ráda třeba šunku nebo párky, ale stejně tak miluju třeba obyčejné špagety s balkánským sýrem. Proto nevidím na vegetariánské stravě naprosto nic speciálního, ale stejně nevidím nic lepšího na stravě masové. Jistě, když člověk toho masa jí příliš, zadělává si na infarkt. Ale to už záleží čistě na jeho celkové životosprávě.
Nebudu taky hlásat pravdy či nepravdy o tom, jak má vypadat vyvážená strava a že nejsme žádní byložrvací, ale také ne masožravci. Nebudu poučovat o tom, že špatně ošetřena a připravena zelenina může napáchat víc škody, než správně ošetřené a připravené libové maso. Možná bych jen podotkla, že mě fascinují lidé, kteří mají problém přibrat, aniž by tušili proč, a stejně budou do sebe cpát bůček nebo čipsy a pak se strašlivě divit, proč nepřibirají na váze, když žerou jako prasata (a nebo to všechno najednou naberou po čtyřicítce). Pokud lidé neumí přemýšlet, neumí přemýšlet ani při jídle, to bohužel. Co chci říct je, že pokud se někdo rozhodně nejíst maso, ať ho nejí. Jeho věc. Problém je totiž v něčem úplně jiném.
Zrovna nedávno jsem si vzpomněla na jednu scénku z mého života, která se odehrála na nějaké akci pár let tomu. Seděli jsme s pár lidma a kamarád jedl párky s hořčicí a chlebem. Prostě klasické fesťákové jídlo. Jiný známy nad tím stál a najednou z něj vypadlo něco ve smyslu, že jak může jíst něco, co předtím žilo. Kamarád mu na to pohotově odpověděl, že v těch párcích beztak ani žádné maso není. Ovšem pricip spočívá v tom, jak celý tento vegetariánský názor byl podán.
Viděli jste někdy někoho, kdo je zastáncem různorodé stravy, aby chodil po ulici a rozdával letáky nabádájící lidi k tomu, aby jedli maso? Viděli jste někdy před Vánocema na autobusových zastávkách plakáty nabádající lidi k tomu, aby si užívali štědrovečerního kapra? Já tedy ne. A stejně tak, pokaždé co jsem se nějak ocitla v prostředí, kde byly osoby promíchané a ten salát se skládal z vegetariánu, veganů a "normálních", nikdy jsem nepotkala osobu, která by se vegetariánovi snažila vymluvit to, že je vegetarián. Jediné, k čemu se lidé vyjadřují je samotný jídelníček, tady jsou spíše zvědaví, co vlastně vegetariáni/veganí jí. A nakonec akorát řeknou, že oni by bez masa být nemohli, protože jim prostě chutná. A jak to vypadá na opačném konci ostrova? Myslím, že to zažil už každý.
Nevidím nic špatného na vegtariánství. Já třeba taky nejím hrozně moc věcí, které jedí všichni (čti: davová populace). Vadí mi samotná podstata dnešního vegetariánství, která souvisí spíše s nějakou filozofií. A hlavně pokrytectvím. Ono totiž vyvěšování předvánočních plakátů o zabíjení chudáčků kaprů je úplně stejné jako vyvěsování sloganů, ve kterých někdo veřejně nesouhlasí na příklad s nějakou vírou.
Nemluvě o tom, že mi občas celé to dnešní vegetariánství docela dost smrdí konspiračními teoriemi.

(téma týdne)

Výplody pracující osoby

9. března 2011 v 16:15 | onni |  Každodennost
Co si budem povídat, čekala jsem to. Čekala jsem, že se můj svět změní, že budu muset být najednou dospělá (podotýkám DO), každý den vstávat ve stejnou hodinu, každý den být ve stejnou hodinu doma, ve stejný čas snídat i obědvat. Doteď jediná věc, kterou jsem dělala opravdu pravidělně, bylo braní antikoncepce. Jistě, už v době kdy jsem psala diplomku jsem měla nějaký denní plán, třeba 5 tisíc znaků za den a začít je psát nepozději v pět opoledne, protože v noci mi už to nemyslelo. Tohle mělo být najednou pryč a já jsem to věděla už dávno předtím, jen před státnicema jsem prostě neměla sílu na to myslet. Nemohla jsem, jinak by mi hráblo.
Ale teď je po všem. Prakticky ze dne na den jsem se ze studenta stala pracující osobou, která si už vlastně nikdy v životě nebude moci udělat jen tak den volna. Čekala jsem to. Ale výsledek je mnohem horší. Jakmile totiž člověk začne chytat depky z toho, kolik je letos státních svátku o víkendu, něco je vážně špatně.
Ale stěžovat si nemůžu. V dnešní době najít prácí ihned po ukončení školy, navíc relativně ve svém oboru (nebo alespoň využít nějaké dosavadní zkušenosti) a taky za obstojný nástupní plat, je v podstatě zázrak. Jedna moje kamarádka hledá v této oblasti prácí už rok. A to má malé dítě a někde v prčicích bývalého chlapa co neplatí alimenty. Já oproti tomu dělám celkem nenáročnou prácí (i když já jsem takový nervák, že pro mě to náročné je, apsoň na začátku), ne moc daleko od domova a vše potřebné mám - mám svůj pokoj a relativní klid, peníze v podstatě jen pro sebe (nebo resp. budou, protože první výplata bude až v dubnu) a jediné, co teď dělám, když příjdu z práce, je hraní her nebo čtení. Źádné urputné vymýšlení analýz básničkých sbírek, žádné patlání se ve složité historii, žádné šprtání věcí, které mě nebaví nebo mi za žádnou cenu nelezou do hlavy. Nemám žádné nervy kvůli tomu, že je student na škole občas spíš jen takový červík, co má raději držet pusu zavřenou. Ale faktem je, že celý týden přežívám s tím, že počítám dny do pátku. A to dost na nic. Takhle mi totiž život uteče před očima.
Jistě, je toho všeho na mě prostě moc. Stresy ze státnic rázem vystřídaly stresy z práce. Biorytmus nastavený tak, že jsem se v noci učila a přes den spala (pač v noci je doma klid), dostal najednou šok z toho, že vstávám každý den v 6 ráno. Do života relativně bez režimu se dostal tak šílený schématismus, že mě to až děsí.
Otázka je, co s tím dělat. Jistě, hledat v tom něco pozitivního. Třeba skoro každý den chodím z práce domů pěšky. Na začátku jsem vždycky utíkala, abych byla co nejdřív doma a mohla se někam zavřít. Když je ale posledních pár dnů tak hezky, chodím už pomaleji, prohlížím si okolí a všímám si, co všechno se na té cestě změnilo od doby, kdy jsem tudy chodívala každý den ze školy. Faktem je, že jsem se už šíleně dlouhou dobu jen tak nezastavila, neopřela se o zábradlí mostu a nekoukala na řeku Olzu. Teď, když je v noci taková kosa a přes den už teplo, se na vodě tvoří nádherné ledové tvary. Chodím taky občas přímo kolem řeky (ale to musí být sucho, jinak sebou vezmu velké kusy bláta). Občas se tak rozhlížím a vzpomínám, hlavně na dětsví, kdy jsem si tam hrávala se sestřenicí a tetou. Když si pak uvědomím, že by mě v té době nikdy nenapadlo, že se tahleta krásná a veselá osoba stane mladou vdovou s dvěma malými dětmi, je to divný pocit. Ale když čověk vidí, jak moc se to prostředí změnilo, nějak si uvědomí, že ze světa časem mizí vlastně všechno. A musí si prostě nechávat v hlavě to, co je teď. Jinak to prostě nejde.
A když už nic, tak věc, která mě utěšuje je, že už mi snad nikdy náš skvělý a úžasný Informační Systém Masarykovy Univerzity nebude trhat nervy. Ačkoli, mám před sebou ještě promoce a jak to tak vypadá, tak se v tomto případě chce IS ještě naposledy pořádně vyřádit.
A víte co? Opět mám trochu času na hvězdy. Sice se produlužuje den a tím pádem už budu za nějaký čas nucena chodit spát v době, kdy toho na obloze moc neuvidím, ale stěny v mém pokoji už zdobí plakáty se Sluneční soustavou, souhvězdími a mapou Měsíce. A v brzké době, nejspíš kolem mých narozenin, si plánuju už opravdu konečně pořídit teleskop. Taky, pokud se mi podaří vyhrát aukce na Aukru, budu mít doma dva nové vinyly a snad bude klid a já si budu moci zase po šíleně dlouhé době jen tak sedět na posteli a poslouchat hudbu z gramofónu.
Největší sranda ale je, že jsem si teď asi dřív než kdy jidny uvědomila, jak moc mi jsou ukradené prachy. Jistě, musím jíst, musím za něco žít, musím mít prachy na léky nebo na mhd. Ale když občas přemýšlím nad tím, že by mi nějaké tři dny neplacené nemocenské vlastně vůbec nevadily a MNOHEM důležitější by bylo pro mě se vyspat, příjde mi to vážně dost směšné. Nevím, možná je to čistě tím, že prostě nejsem ten typ člověka, co by měl sklony k workoholismu. Občas mě dokonce až štvou některe budovatelsko-workoholické kecy mého otce, který, mám pocit, občas tu práci bere až moc vážně. Ale zas, je to ředitel a má nějakou zodpovědnost. Já nemám zodpovědnost. Vůbec žádnou. To, co by mě nejvíc štvalo, kdybych neměla práci, by byly otravné a rýpající kecy rodičů, které člověku berou poslední zbytky energie (asi jako když se člověk musí učit, už si vážně říká že se jde učit, chystá se jít pro knížky/sešity, najendou přijde mamka se svým - kdy se už konečně začneš učit - a člověk raději rezignovaně sedá zpátky k TV). V tomhle jsem měla vážně štěstí, pač tohle bych nevydržela moc dlouho, vím to.
A vůbec. Celkově. Mám štěstí. Magisterské státnice jsem zvládla na jedničku (s mínusem). Mám prácí, kde se nenudím ale ani se nenadřu. Bydlím doma, takže co se placení účtů týce, mám zatím klid (akorát jen přispěju). Nemluvě o tom, že skoro za rohem mám svého Toma. Jistě, to, že bych někdy v klidu žila normální život - tak naivní nejsem už nějakej ten pátek. Ale abych se mu třeba částečně přiblížila, tak mě to bude něco stát. Současně si ale budu moci ponechat i to "nenormální". A hlavně - pokud se mi to podaří, budu si moci šetřit a připravovat se na to, že budu mít za pár let rodinu. A to už se nejspíš nevyspím vůbec :)
Říká se, že člověk si zvykne v podstatě na cokoli. Jistě, nechci svůj život strávit tím, že si budu pořád na něco zvykat. Ale součásti do(vy)spělosti je i to, že člověk opravdu příjme fakt, že život prostě není pohádka a že si musí co nejvíc uživát toho krásného, co ho potká.
Teď už jen počkat, až mi bude zase fungovat notebook (protože ono jako nikdy nemůže nic fungovat tak jak má, že) a já si budu moci pouštět všechny možné seriály, aniž bych si musela nadávat, že zas dělam kraviny místo učení :)