By My Side

27. března 2011 v 22:39 | onni |  Každodennost
Nemám ráda změny času. Jistě, je to jenom hodina, ale můj spánek to totálně rozhodí. A Bůh ví, že to se mi teď opravdu, ale opravdu nehodí. Takže teď nespím, i když jsem měla spát už dávno, a píšu...
Jsem nervózní z toho, že nebudu vyspaná do práce. A jsem smutná z toho, když jsem celé tři dny vkuse s ním, je mi tak skvěle, tak nádherně a to i když děláme naprosto obyčejné věci, jakože si zajdem na pivko nebo spolu hrajem WoW či koukáme na film o Vesmíru (což děláme pravidelně) a pak to skončí. Pak člověk přijde domů a najednou mu osoba, která je od něj vzdálená asi 15 minut jízdy autem, připadá, jakoby byla na opačném konci světa. Je to zvláštní, kdysi jsem měla vztah na dálku a toho kluka jsem viděla jednou za dva týdny. Občas to bylo těžké, ale nějak mám pocit, že jsem to zvládala líp. Žeby už z principu? A najednou začínám nesnášet pondělky nejen proto, že jsou to pondělky, ale hlavně proto, že je mi na nic z toho, že zase usínám a budím se sama. Milovala jsem už předtím a tohle jsem nějak nikdy necítila. Možná je to tím, že jsem prostě jiná než jsem byla kdysi. Ale o tolik? A nebo mám prostě poslat svůj mozek na špacír a vyloženě si přiznat, že tohle je to co chci a už nikdy v životě nechci nic jiného? Už jen proto, že i když mě ta osoba občas vážně naštve, nepamatuju se, žebychom se někdy pohádali tak, žebych k němu cítila jistý druh záště a nenávisti. Pocit, který člověk má, když si říká, že občas, i když se dva milují, je lepší když nejsou spolu, míň si tak ubližují. Tohle teď necítím. Nebo je to tím, že spolu nejsme ještě tak dlouho, abychom tohle mohli zažít? Ale myslím, že jsme toho stihli už dost... Možná je to taky tím, že člověk vidí u sebe i kolem sebe vztahy, u kterých prostě platí, že ty problémy jsou normální. Protože jsou. Ale zase zálěží na tom, jak které.
Možná je to i tím, že podle zkušeností z předešlých vztahu tak nějak očekávám, že tohle dopadne stejně. Že se na mě vykašle v době, kdy ho budu nejvíc potřebovat. A přitom je klidně možné, že to neudělá. Nemluvě o tom, že cítím, jakoby se trošku naše osobnosti od června, kdy jsme se dali dohromady, vyvinuly a přizpůsobovaly se jeden druhému. On přestal být tak vztahovačný a já se stala víc chápavá. Dnes mi některé věci, které mi ještě před novým rokem vadili, příjdou jako naprosté nesmysly. Jistě, některé věci asi nepochopí nikdy. Ale chlapi tady nejsou od toho, aby chápali ženské. I když se třeba snaží. Naše způsoby přemýšlení jsou prostě jiné. Nemluvě o tom, že ženské dělají jednu dost zásadní chybu a to takovou, že od chlapů očekávají něco, co jím dát nemůžou. Je to třeba ta slavná odpověď "nic" na otázku, jestli se něco děje, když se děje všechno. Prostě třeba když mi normálně nevadí, že se mému chlapovi líbí nějaká ženská v televizi a normálně se spolu o tom bavíme, tak třeba když mě dopadne PMS, je to úplně jinak a já mu musím každý den připomínat, že to v tomto období prostě cítím úplně jinak, aniž bych třeba chtěla. Prostě mi hrabe, to je normální, v ty dny mám chuť se zamknout v pokoji a už nikdy nevylézt. Jistě, chlapi si občas myslí, že to oni jsou ti s dokonalým mozkem a ženské jsou prostě mimo. Ale tohle jim prostě musíme odpouštěť (pokud to samozřejmě nepřehánějí).
Žebych měla dokonalého chlapa? Takového, který mi osobně odpovídá po stránce fyzické i psychické? A žeby vztah bez hrozných hádek (ale jo, možná jedna dvě byly, ale když nad tím tak přemýšlím, mám dojem že jsme byli vždycky opilí) mohl existovat? A že když jeden druhému říkámě, že nás štvě a že ho nesnášíme, vždycky to myslíme z prdele a jenom se škádlíme (a pak třeba i "pereme") a já nakonec dycky akorát skončím se záchvatem smíchu (mimo jiné proto, že používá zákeřnou zbraň - lechtání)? Co já vím, třeba je to úplně jinak, třeba je to jenom nějaká iluze.
Nevím co bude zítra, takže těžko můžu říkát něco o tom, jak bude tenhle vztah vypadat za měsíc nebo za rok. Jedno ale vím jistě. Dneska jdu spát v pyžamu, které jsem měla u něj, protože ho z něj tak nějak cítím. Už nedokážu normálně fungovat, když nenosím na ruce jeho prsten. A když ho nevidím dýl jak tři dny, nedokážu fungovat vlastně vůbec.

 


Komentáře

1 Elysia Elysia | Web | 29. března 2011 v 22:03 | Reagovat

tak v tomhle jsem se uplne videla. mam radost, ze takove stesti nazazivam jen ja. taky jsem si vzdycky myslela, ze naky ty hadky a problemy proste do vztahu patri, ale ja je ted nemam. jsme spolu skoro rok a ne ze by me ani jednou nenastval, ale ani jednou jsme se nepohadali a i to nastvani nebylo az tak vazneho charakteru jako jsem to zazivala s jinyma. a taky si obcsa rikam, ze v necem ten hacek byt musi a cekam kdy prijde ta rana, ale ono nic. nerikam ze verim, ze to takhle idylicky bude uz naporad, urcite ty problemy prijdou. ale ted momentalne mam pocit temer dokonaleho souzneni a hrozne bych to prala vsem ostatnim. ale u vsech to asi takhle fungovat nemuze, protoze jsem si vedoma toho, ze by to tak vubec byt nemuselo nebyt kombinace nasich povah a hlavne te jeho vysoce flegmaticke:D

2 onni onni | Web | 30. března 2011 v 10:53 | Reagovat

[1]: No vidis to, a to my dva jsme oba cholerici a poradni :D
Ono totiz ta podstata bude v necem jinem. V tom byt tolerantni a umet hledat kompromisy, ale zas na druhou stranu to neprehanet, aby ta tolerance byla vyrovnana a opravu neprekracovala hranici nezajmu, nebo aby ta tolerance nevychazela z jakesi nutnosti a toho, ze si clovek rika, ze toho chlapa stejne nezmeni a ze to raci "prezije" jen aby nebyl sam. A zase, nechtit zmenit chlapa za kazdou cenu, jen treba neco poupravit. Sice se rika, ze ma clovek milovat jineho takoveho jaky je, ale nikdo neni dokonaly a spousta nedokonalosti vychazi treba z vychovy, zvyku v rodine nebo prostredi v jakem se clovek pohybuje. Dulezite je i sebevedomi a s tim pak souvisejici zarleni. Ja to sebevedomi ziskala vlastne az ted, s nim, ackoli jsem nikdy nebyla zarlivy typ. A vidim to sama na sobe, kdyz treba premyslim nad nejakyma vztahama z minulosti, obcas bych si nafackovala jak pubertalne jsem se chovala. A nebo naopak, kdyz jsem tomu chlapovi odpoustela uplne vsechno co mi delal jenom proto, ze jsem ho za zadnou cenu nechtela ztratit. Pritom za to nestal a ja se akorat trapila. A pak zase, vykaslat se na vztah proto, ze mi neco strasne vadi, je zas dalsi extrem, protoze si myslim, ze nejdriv je treba zkusit ten problem vyresit. I kdyby to treba clovek rozberal nejdriv ne primo s tim clovekem, ale s nekym, kdo ma treba zas nejake zkusenosti s delsim vztahem (coz ja moc nemam). A pak se treba stane, ze o nekolik mesicu pozdeji cloveku ten problem prijde uplne banalni. A nebo taky ne. Pak je treba to zase zkusit jinak a ujasnit si, jestli to zkouseni za to stoji. Proste a jednoduse, je treba najit zlatou stredni cestu mezi tim, co je clovek schopen tolerovat a co ne. A nebo co se da tolerovat, a co uz ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama