Výplody pracující osoby

9. března 2011 v 16:15 | onni |  Každodennost
Co si budem povídat, čekala jsem to. Čekala jsem, že se můj svět změní, že budu muset být najednou dospělá (podotýkám DO), každý den vstávat ve stejnou hodinu, každý den být ve stejnou hodinu doma, ve stejný čas snídat i obědvat. Doteď jediná věc, kterou jsem dělala opravdu pravidělně, bylo braní antikoncepce. Jistě, už v době kdy jsem psala diplomku jsem měla nějaký denní plán, třeba 5 tisíc znaků za den a začít je psát nepozději v pět opoledne, protože v noci mi už to nemyslelo. Tohle mělo být najednou pryč a já jsem to věděla už dávno předtím, jen před státnicema jsem prostě neměla sílu na to myslet. Nemohla jsem, jinak by mi hráblo.
Ale teď je po všem. Prakticky ze dne na den jsem se ze studenta stala pracující osobou, která si už vlastně nikdy v životě nebude moci udělat jen tak den volna. Čekala jsem to. Ale výsledek je mnohem horší. Jakmile totiž člověk začne chytat depky z toho, kolik je letos státních svátku o víkendu, něco je vážně špatně.
Ale stěžovat si nemůžu. V dnešní době najít prácí ihned po ukončení školy, navíc relativně ve svém oboru (nebo alespoň využít nějaké dosavadní zkušenosti) a taky za obstojný nástupní plat, je v podstatě zázrak. Jedna moje kamarádka hledá v této oblasti prácí už rok. A to má malé dítě a někde v prčicích bývalého chlapa co neplatí alimenty. Já oproti tomu dělám celkem nenáročnou prácí (i když já jsem takový nervák, že pro mě to náročné je, apsoň na začátku), ne moc daleko od domova a vše potřebné mám - mám svůj pokoj a relativní klid, peníze v podstatě jen pro sebe (nebo resp. budou, protože první výplata bude až v dubnu) a jediné, co teď dělám, když příjdu z práce, je hraní her nebo čtení. Źádné urputné vymýšlení analýz básničkých sbírek, žádné patlání se ve složité historii, žádné šprtání věcí, které mě nebaví nebo mi za žádnou cenu nelezou do hlavy. Nemám žádné nervy kvůli tomu, že je student na škole občas spíš jen takový červík, co má raději držet pusu zavřenou. Ale faktem je, že celý týden přežívám s tím, že počítám dny do pátku. A to dost na nic. Takhle mi totiž život uteče před očima.
Jistě, je toho všeho na mě prostě moc. Stresy ze státnic rázem vystřídaly stresy z práce. Biorytmus nastavený tak, že jsem se v noci učila a přes den spala (pač v noci je doma klid), dostal najednou šok z toho, že vstávám každý den v 6 ráno. Do života relativně bez režimu se dostal tak šílený schématismus, že mě to až děsí.
Otázka je, co s tím dělat. Jistě, hledat v tom něco pozitivního. Třeba skoro každý den chodím z práce domů pěšky. Na začátku jsem vždycky utíkala, abych byla co nejdřív doma a mohla se někam zavřít. Když je ale posledních pár dnů tak hezky, chodím už pomaleji, prohlížím si okolí a všímám si, co všechno se na té cestě změnilo od doby, kdy jsem tudy chodívala každý den ze školy. Faktem je, že jsem se už šíleně dlouhou dobu jen tak nezastavila, neopřela se o zábradlí mostu a nekoukala na řeku Olzu. Teď, když je v noci taková kosa a přes den už teplo, se na vodě tvoří nádherné ledové tvary. Chodím taky občas přímo kolem řeky (ale to musí být sucho, jinak sebou vezmu velké kusy bláta). Občas se tak rozhlížím a vzpomínám, hlavně na dětsví, kdy jsem si tam hrávala se sestřenicí a tetou. Když si pak uvědomím, že by mě v té době nikdy nenapadlo, že se tahleta krásná a veselá osoba stane mladou vdovou s dvěma malými dětmi, je to divný pocit. Ale když čověk vidí, jak moc se to prostředí změnilo, nějak si uvědomí, že ze světa časem mizí vlastně všechno. A musí si prostě nechávat v hlavě to, co je teď. Jinak to prostě nejde.
A když už nic, tak věc, která mě utěšuje je, že už mi snad nikdy náš skvělý a úžasný Informační Systém Masarykovy Univerzity nebude trhat nervy. Ačkoli, mám před sebou ještě promoce a jak to tak vypadá, tak se v tomto případě chce IS ještě naposledy pořádně vyřádit.
A víte co? Opět mám trochu času na hvězdy. Sice se produlužuje den a tím pádem už budu za nějaký čas nucena chodit spát v době, kdy toho na obloze moc neuvidím, ale stěny v mém pokoji už zdobí plakáty se Sluneční soustavou, souhvězdími a mapou Měsíce. A v brzké době, nejspíš kolem mých narozenin, si plánuju už opravdu konečně pořídit teleskop. Taky, pokud se mi podaří vyhrát aukce na Aukru, budu mít doma dva nové vinyly a snad bude klid a já si budu moci zase po šíleně dlouhé době jen tak sedět na posteli a poslouchat hudbu z gramofónu.
Největší sranda ale je, že jsem si teď asi dřív než kdy jidny uvědomila, jak moc mi jsou ukradené prachy. Jistě, musím jíst, musím za něco žít, musím mít prachy na léky nebo na mhd. Ale když občas přemýšlím nad tím, že by mi nějaké tři dny neplacené nemocenské vlastně vůbec nevadily a MNOHEM důležitější by bylo pro mě se vyspat, příjde mi to vážně dost směšné. Nevím, možná je to čistě tím, že prostě nejsem ten typ člověka, co by měl sklony k workoholismu. Občas mě dokonce až štvou některe budovatelsko-workoholické kecy mého otce, který, mám pocit, občas tu práci bere až moc vážně. Ale zas, je to ředitel a má nějakou zodpovědnost. Já nemám zodpovědnost. Vůbec žádnou. To, co by mě nejvíc štvalo, kdybych neměla práci, by byly otravné a rýpající kecy rodičů, které člověku berou poslední zbytky energie (asi jako když se člověk musí učit, už si vážně říká že se jde učit, chystá se jít pro knížky/sešity, najendou přijde mamka se svým - kdy se už konečně začneš učit - a člověk raději rezignovaně sedá zpátky k TV). V tomhle jsem měla vážně štěstí, pač tohle bych nevydržela moc dlouho, vím to.
A vůbec. Celkově. Mám štěstí. Magisterské státnice jsem zvládla na jedničku (s mínusem). Mám prácí, kde se nenudím ale ani se nenadřu. Bydlím doma, takže co se placení účtů týce, mám zatím klid (akorát jen přispěju). Nemluvě o tom, že skoro za rohem mám svého Toma. Jistě, to, že bych někdy v klidu žila normální život - tak naivní nejsem už nějakej ten pátek. Ale abych se mu třeba částečně přiblížila, tak mě to bude něco stát. Současně si ale budu moci ponechat i to "nenormální". A hlavně - pokud se mi to podaří, budu si moci šetřit a připravovat se na to, že budu mít za pár let rodinu. A to už se nejspíš nevyspím vůbec :)
Říká se, že člověk si zvykne v podstatě na cokoli. Jistě, nechci svůj život strávit tím, že si budu pořád na něco zvykat. Ale součásti do(vy)spělosti je i to, že člověk opravdu příjme fakt, že život prostě není pohádka a že si musí co nejvíc uživát toho krásného, co ho potká.
Teď už jen počkat, až mi bude zase fungovat notebook (protože ono jako nikdy nemůže nic fungovat tak jak má, že) a já si budu moci pouštět všechny možné seriály, aniž bych si musela nadávat, že zas dělam kraviny místo učení :)
 


Komentáře

1 veruce veruce | Web | 14. března 2011 v 20:59 | Reagovat

Zaujal mě nadpis, takže mi to nedalo a přečetla jsem si to celé. Popravdě teď řeším nějakou dobu stejný problém... V mém případě se to ještě o něco zhorší, dostanu-li se dálkově na VŠ. Co se týče nového režimu, zvykám si pomalu a až teď - po 4 měsících mi dochází, že takové to bude po celý zbytek života. Zvyknout se dá, chybí mi vlastně jen ty 3 hodiny každé odpoledne a ranní rozhodnutí, že dneska do školy prostě nepůjdu. Zároveň už jsem zjistila, že neumím pracovat víc jak 3 měsíce v kuse, po takové době nutně potřebuju dovolenou :)

Takže abych nekrafala o sobě... přeju, aby přechod do pracovního probíhal co nejsnadněji, zvyknout se na to dá, jen si to člověk musí připustit.

2 onni onni | Web | 15. března 2011 v 11:26 | Reagovat

No prave, clovek si uvedomi, ze uz se nikdy rano neprobudi a nerekne si - ale, dneska se mi nikam nechce, a do te skoly proste nepujde a klidek. Kdyz jsem si tohle uvedomila, tak me zachvatila docela hruzna panika.
Ale jo, zvykam si. Pomalu. Co mi taky zbyva. Stejne to ale nemeni nic na faktu ze se tesim, az bude vikend/volno/dovolena a diky tomu nejak prezivam no.
Holt, zivot studenta je proste o dost jednodussi.

3 Elysia Elysia | Web | 16. března 2011 v 13:50 | Reagovat

taky sem si este pred par lety rikala: blba skola, clovek se furt musi ucit, radsi bych sla pracovat aspon bych za namahu byla ohodnocena...ale v porsledni dobe z toho mam porad vetsi hruzu. kdyz vidim treba jak pritel brzo vstava, pozde se vraci a pak i kdyz nejakej ten cas ma stejne nic poradne neni uz schopnej udelat protoze je tak unavenej, mi z toho beha mraz po zadech. tohle ze by mel byt zbytek myho zivota? jen par mizernych hodin spanku a pak uz jen prace? zadny volno, kdyz ho chci ja a kdyz ho potrebuju? zadna svoboda volby, ze dnes se mi proste nikam nechce tak zustanu v posteli?a to, ze si planuju tolik veci a pak na ne nebudu mit cas a nebo ani energii? proste hruza!a co me desi este vic, je ze to snad ani nedokazu. pripadam si jako totalni blb a to bych pomalu za rok mela byt schopna fungovat jako doktor. uplne samostatne. mam z toho proste strach, ale snad se to nakonec nejak vyresi, vyplyne, zkratka ted to stejne neovlivnim tak bych se tim asi stresovat nemela:D

4 onni onni | Web | 16. března 2011 v 16:28 | Reagovat

[3]: presne tohle me trapilo posledni rok pred koncem skoly a kor posledniho pulroku. Tim, ze jsem musela skolu protahovat jsem si prodlouzila mladi aspon o pul roku, ale stejne to muselo jednou prijit. Pamatuju si, ze o Vanocich a pred koncem roku jsem mela takovy pocit, jakoby v sobe mela magnet a konec rok byl druhy magnet a ja a ten konec roku se stejnymi poly od sebe odtlacovali.
Ale ted uz je to lepsi. Problem je spis v tom, ze posledni dobou co mam chvili dobrou naladu a rikam si jak to vsechno zvladnu se stane neco, co me totalne nastve/vytoci/zdepta, takze me pak stve zase neco jineho :D to je zivot no.
Ale zas - budes doktor. Jo, sice to s tema platama neni nijak super, ale to neni jen u doktoru. To je proste vsude. Kazdopadne si myslim, ze muzes mit docela zajimavou praci, tak to ber aspon tak, kdyz uz nic :)

5 Elysia Elysia | Web | 17. března 2011 v 7:08 | Reagovat

[4]: tak ja se nebojim o penize nebo o to ze by me to nebavilo, spis se bojim sama sebe, jestli to zvladnu, abych neco nepokazila a nekomu naopak este nepritizila. je jasne ze kazdej dela chyby a budu je delat i ja jen se modlim aby to nebylo neco zasadniho a neomluvitelnyho

6 onni onni | Web | 19. března 2011 v 10:39 | Reagovat

[5]: tak to je jasny. Ja nemam ani z poloviny tak zodpovednou praci jak budes mit ty a stejne mam porad nervy ze neco poseru :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama