Dřevěná krabička

23. dubna 2011 v 22:57 | onni |  Nostalgie
Byla jednou jedna malá dřevěná krabička s vyřezávaným víkem. Tato krabička patřila mojí matce a její místo bylo v šuplíku skříňky, která stála v předsíní. Nepamatuju si přesně její první osudy, tuším ale že v ní maminka uchovávala šperky a bižuterii. Vzhledem k tomu, že moje matka měla dvě dcery, které se občas rády parádily, často ji ty šperky braly a hrály si s nima na princezny. A tak se stalo, že obsah krabičky se postupně vytrácel, a mamka raději nové věci dávala jinam. Takhle nějak se tato krabička, už prázdná dostala ke mně.
Když jsem byla dítě, fascinovala mě, nevím proč, byla to obyčejná krabička. Ale už od dětství jsem si do ni schovávala různé poklady. Třeba kousek barevného skla, který jsem našla během procházky, různé kuličky nebo křížek od růžence. Bylo toho hodně a většina už zmizela.
Postupně jsem totiž začala krabičku plnit něčím jiným. Vzpomínkami.
Těch vzpomínek bylo mnoho. Občas jsem krabičku vytáhla a několik vzpomínek vyhodila. Nevím proč, nejspíš pro mě nebyly tak důležité. A ty staré prostě nahradily nové.
Občas, jako třeba dnes, tu krabičku vytáhnu. Jsou v ní to vlastně takové blbůstky. Mezi ty, které mi připomínají dětství patří kousek Lega nebo maličký zelený plastový medvídek, který byl na propisce. Je tam ale i ozdobné červené sklo, které kdysi bylo součásti nádherného lustru. Tento lustr kdysi visel v našem pokoji, ale původně patřil jednomu starému velkému domu, jehož majitelé ho de facto propili. Dlouhé roky jsem se kolem toho domu bála chodit a bojím se vlastně pořád, i když už má nové nájemníky a je skoro předělaný.
Několik dalších věcí mi připomíná střední školu. Třeba malé modely atomů, staré trsátko, které jsem našla v pražském metru. A jeden malý spínací špendlík. K tomu špendlíku kdysi patřila i maturitní stužka. Ne moje. Patřila někomu jinému. Tu stužku jsem ale nakonec vyhodila a nechala si jenom špendlík, který mi teď spíše připomíná začátky mého koketování s gotikou. Je tam taky prstýnek. Ten prstýnek jsem dostala od jedné kamarádky, punkerky. Jedna z mála osob v okolí, kde bydlím, které tehdy gotika a post-punk vůbec něco říkaly. Ten prstýnek je prasklý. Dala mi ho kdysi, chvíli po tom co se ji narodila dcera a chvíli předtím, než se měla vdávat. Říkala mi tehdy, že ho dostala od bývalého, jež tento prstýnek vždycky dával svým holkám a ty holky ho po něm vždycky během rozchodu hodily. Jen ona si ho nechala. Neodkázala ho vyhodit, ale přesto věděla, že si ho už nechat nemůže. Tak ho darovala mě, kamarádce. Jedna z mnoha osob, o kterých už dlouhé roky nic nevím.
Tohle je ale jenom malá část. Mnohem víc věcí jsem posbírala v době, kdy jsem dělala vysokou školu. Fotka mé první spolubydlící a zároveň první holka, do které jsem se zamilovala. Náušnice, jejíž sestru jsem ztratila ten večer, co jsem poznala jistého ajťáka. Malý dřevěný pejsek, ke kterému patřila ještě tuším dřevěná kočka, které jsme spolu s jistým správcem místnosti na xchatu dostali od jisté mi kdysi blízké slečny. Přívěsek s malým skřetem, který jsem dostala od sestry na narozeniny. Medailon s těšínskou madonou, který jsem dostala od otce. Křišťálová kulička od psychotroničky. Malá soška anděla a náramek ze Španělska od mamky. Tohle všechno se mi pojí s konkrétními událostmi, lidmi, pocity. Jen to vidím, jako bych byla na chvíli zpátky v té době. Jako bych dokázala díky těmto věcem vlézt přímo do té vzpomínky.
Samozřejmě jsou tady i dvě věci, které mi připomínají Dark Entries - placka a propagační nálepka s punk-krtečkem. Bylo to asi jedno z nejdůležitějších období v mém životě. I když to byla vlastně jenom webové stránky, hodně mě to naučilo. O sobě. A hlavně o lidech. Nejen v rámci české gotické subkultury, ale vlastně obecně.
Když se tak na obsah krabičky dívám, zbývá ještě pár posledních věcí. Vzpomínky na ní. Lístek do Divadla Járy Cimrmana - jeden z nejlepších večerů mého života, kdy jsem si kromě skvělého zážitku odnesla i autogramy mimo jiné od pana Svěráka či Čepelky. Martenička - bílo-červená šňůrka s dřevěnou kuličkou, kterou má člověk vždycky na jaře uvázat na první rozkvetlou větev, kterou uvidí a přinese mu to štěstí. Tuhle jsem nikdy nikam neuvázala, nosila jsem ji pořád na ruce, až jsem pro ni našla místo mezi vzpomínkami. Přívěšek ve tvaru hvězdy od Swarovského. Stříbrný křížek, který jsem si přivezla z Bulharska. A taky kus ustřihnutého papíru s vytisknutým nápisem WATER a slovo napsané bulharskou azbukou. Však ty víš…
Zbývají poslední tři věci. Ty věci leží v krabičce jen krátce. Jedna z nich - kus barevného alobalu od zbylých velikonočních vajíček je tam už skoro rok. Tehdy to začalo. Malá stříbrná stužka - taková, která se dává na vánoční stromeček a já ji měla na dárku - mi připomíná první Vánoce kdy jsem byla s ním. Nakonec chytám do ruky čtyři lístky na šalinu. Tyto lístky jsem kupovala, když jsem byla naposledy v Brně a běhala jsem s ním po obchodech. Ten den jsem také měla mé promoce a můj příběh s vysokou školou skončil.
Občas nad tím vším přemýšlím. Jakoby to bylo všechno milion let tomu. Jakoby se to snad ani nestalo mě, jako bych se jenom koukala na film. Jindy zase cítím, že všechno je ve mě vryté, hluboko. Cítím pořád některé doteky, pamatuju si některé hlasy lidí, které jsem dlouhé roky neviděla a vybavuju si všechny hádky i všechny nekonečné záchvaty smíchu. "Tamhleto je žídle!" slyším výrazně. Víš, kolik je to let? 4 roky…
Přemýšlím nad tím, co jsem všechno už stihla zažít. Kolik koncertů - HIM, The 69 Eyes, Rolling Stones, The Cure. A mnoho dalších. Kolikrát matně vzpomínám na to, jak jsem se z nějaké akce doplazila domů. Kolikrát jsem si chtěla ráno nafackovat, když jsem se probudila vedle někoho, koho jsem ani neznala. Kolik lidí jsem potkala a kolik z nich za to setkání vůbec nestáli. Ale měli tam být. Každý z nich měl své místo a každý z nich mě posunul dál.
Postupně se bude krabička dál plnit. A něco z ní zmizí. Jaká to metafora života.
Občas přemýšlím, jestli jsem vlastně nějakým divným způsobem ze dne na den nedospěla. Když přemýšlím nad tím, jak mě už vůbec nebaví kocoviny a tak už dost dlouhou dobu vlastně skoro nepiju. Když vidím moje nové balerínky a nemám ponětí, kde skončily moje glády. Když si pouštím na gramofónu ELO a nechodí mi každou chvíli mamka do pokoje s tím jejím "dej tu uřvanou věc tišeji, my tady taky bydlíme!". Když si tak sedím v naprostém klidu v mém pokoji a zalévám moje kytky. Už nejsem ta holka, která svou minulost nenáviděla. Jsem ráda za všechno co se stalo, ačkoli nejednou přemýšlím, že kdybych udělala tehdy jednu jedinou věc jinak, možná by to nakonec bylo jednodušší. Nyní, když vzpomínám, v duchu se lehce s poklidem usmívám. A jsem ráda za to co mám teď.

 


Komentáře

1 Elysia Elysia | Web | 27. dubna 2011 v 13:51 | Reagovat

to je tak peknej clanek:) taky mam takovou krabicku na vzpominky..teda spis krabici, zrovna je to asi mesic, co jsem ji otevrela a po par letech zjistila, ze ty veci, co v ni byly uz "nepotrebuju" a tak jsem se nad nima naposledy usmala, rozloucila se a hodila je do kose..ani jsem to nakonec nestihla roztridit vsechno, bylo tam toho dost, ale prevazne papiry s psanickama, pohledy, tajny vzkazy, zkratka hlavne "dokumenty":)
a taky jsem rada, ze se staly veci, ktery se staly protoze to bych jinak byla treba uplne jinde. jo neco mohlo byt lepsi ale to co je dobry ted by zase treba nebylo. asi se veci proste dejou tak jak maji...co my o tom muzem vedet?:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama