Květen 2011

Song for Today: Bauhaus - Hollow Hills

28. května 2011 v 11:52 | onni |  Hudba
Od včerejška opět trošku dumám nad starými časy. Třeba za to může počasí. Ta šílená bouřka v noci, děšt... Dostávám chuť vyhrabat někde na půdě glády, jít ven, dát si do mptojky Bauhaus a po dlouhé době si zapálit cigaretu.
Jak moc se dokáže člověk během pár let změnit? K nepoznání...

Video je můj vlastní výtvor z roku 2007


Jak jsem to s tou gothikou vzdala...

27. května 2011 v 16:34 | onni |  Každodennost
Dnes jsem narazila na několik vět: "Autor sice už bojovat nadále nejspíš přestal. Ano, má pravdu - pozeři byli a budou, ať už jim budeme pořád nadávat slušně i neslušně. Ale pořád lepší se angažovat, než jen nečinně přihlížet."
Nečinně přihlížet... Chm.
Ale hezky od začátku.

Na blogu Monnicy Otmili, jejíž článek o gothice se nedávno objevil na webu Krasna.cz, jsem narazila na toto http://me-for-all.blog.cz/1104/krvave-blogisky. Nevím, kde autorka vyhrabala blog http://ihateyouallwoe.blog.cz, ale samozřejmě vím, že ten blog pořád existuje, protože máme s Alkeantres občas nostalgické sklony. Ostatně, minulý rok jsem tady o tom psala (http://nicewalk.blog.cz/1003/i-hate-you-all-woe-aneb-gotyc-je-upa-zupa).
Přijde mi, jako by to bylo snad milion let tomu. Ten pocit mám ostatně vždycky, když si vzpomenu na moje roky s gothikou. Pamatuju si, jak jsme s pár lidma chodili na diskuzi na stránkách issabelkaa.blog.cz (nebo tak nějak). Figurovala jsem tam já, Alkeantres, Dryu a Shadow. S Dryu jsem se poprvé potkala na MORu roku 2006, s Alkeantres to stejné léto. Už ani nevím, kdy přesně se objevil Shadow. Setkávali jsme se na chatu na lide.cz s dalšími lidmi, někteří z nich se pohybovali na hranici metalu a pózy a tíhli k tomu, aby měli v gothice jasno, jiní byli již předem ztracený případ. Když se člověk dlouhé měsíce pohyboval na internetu mezi dost velkýma idiotama, občas z toho začal asi sám blbnout. A nebo z toho byl unavený, to by odpovídalo více. A aby svému mozku alespoň trochu ulehčil, začal ze sebe sám dělat debila. Začaly vznikat diskuze, které už samotným způsobem vyjadřování pro nezasvěceného tvořily obraz skupiny naprostých kreténů, nemluvě o tom, jaká témata jsme rozebíraly. Jedna taková diskuze je dokonce stále zaznamenána a najdete ji na stránkách DE v sekci Humor (http://darkentries.wz.cz/historie.html).
Idocie tehdejších zloblogů neměla hranic. Vážně. Možná si to málokdo už pamatuje, ale mohli jste tam opravdu najít lidi, co věřili tomu, že jsou upíři. Jeden vedle druhého kopírovali články, často i články, které v podstatě dávaly smysl, takže je jasné, že to blogeři ani nečetli. Byla to pohroma, to co se objevuje dnes, je slabý odvar. Dnes se lidé hádají v podstatě kvůli gothic metalu a dark artu, tehdy ti puberťáci věřili, ž true gotycy jsou ti, kteří byli alespoň jednou zavření na psychině. Veřejně hlásili, že gothická hudba je jen a pouze Cradle of Filth, psali jeden vedle druhého stejné básničky i povídky o tom, jak se s někým milovali na hřbitově. Byli přesvědčení o tom, že endogenní deprese je stav naprosto neřešitelný a naprosto spjatý s gothickou subkulturou. Samozřejmě nechyběl satanismus, ke kterému ta děcka přišla bůhví odkud. A na žádném blogu nechyběla rubrika "vampirismus". Ano, napsaný s měkkým. Nejen, že měli na blozích plno článků o sebepoškozování, kde prohlašovali, že žiletka je jejich nejlepší kamarádka. Oni úplně normálně psali o tom, že se navzájem řežou, pijou si krev a že to je ta správná gotika. Stav mysli, woe. A pak se divili, že je někdo chce zavřít do cvokárny. No a když už je tam někdo zavřel a oni se vrátili, hrozně s tím machrovali.
Naproti tomu ale nebylo nic. Nevím kolik lidí si to pamatuje, ale původní verze stránek Sanctuary CZ obsahovala sekci Satanismus. A ještě v tom roce 2007, ba dokonce 2008, jste si na stránkách mohli přečíst o kapelách Nightwish či Within Temptation, ba dokonce se tam objevovaly zlobásníčky. V tomhle jsme žili. V prostředí, kde se nedalo najít žádný web, kde by se nenacházela alespoň jedná mylná informace.
Možná to bude znít pro někoho namyšleně, ale nebýt nás, nejspíš by se to samo jen tak nezměnilo. Víte na příklad, že podoba CZS (ne dnešní, ale ta asi dva roky stará) je z jisté části má zásluha? V roce 2007 jsem se seznámila s Ezechielem a začala s ním rozebírat právě to, jaký vliv jejich stránky mají a oni to začali postupně měnit.
Se samotnými Dark Entries bylo hodně práce. Už na začátku jsme čelili kritice, že se snažíme dělat konkurenci. Samgarr dokonce poukázal na to, že důkazem je stejné seřazení fóra na DE, jako je na CZS. Nejen, že se to dálo očekávat, vzhledem k tomu, že se jednalo stejnou tématiku, ale toto fórum, známe jako Batcave Forum vzniklo dávno předtím, než vznikl samotný nápad DE. A Samgarr byl samozřejmě členem.
Ale to už je dávno. Beztak si to většina ani nepamatuje, to jen já mám, občas až otravnou, příliš dobrou dlouhodobou paměť.
Když jsme občas byli z toho všeho unavení, dělali jsme si ze všeho srandu. Byli jsme parta kámošů, kteří měli společného "nepřítele" a způsobů, jakým proti němu bojovat, bylo hodně.
Tak vznikl blog I hate you all woe. Většina článků vznikla náhodně ve chvíli, kdy se právě vedly recesní diskuze. A nebo jinak. Když Alkeantes překládala nějaký článek pro DE a hodila to do PC Translatoru, vznikl pojem pošta punk (post-punk). Kdysi dávno, už nemám tušení jak, vznikla hláška "Čím víc židlí, tím víc gotyk". A podobných nesmyslů vznikala hromada. A tak vznikaly články na blogu. My jsme se tomu smáli jako magoři, byl to pro nás odpočinek.
A i když je jasné, že se jednalo o recesi, bylo nám stejně jasné, že to hodně lidí vezme vážně. Vlastně, možná to byl i účel. Chtěli jsme co nejvíc poukázat na všechny ty hovadiny, které se v české gotice ukazovaly. Třeba jsem vzala jednu úplně normální fotku jedné katedrály, kterou jsem udělala během výletu v Polsku. Upravila jsem ji tak, aby vypadala co nejvíc bububu, čímž jsem ukázala, že dělat dark art je v podstatě naprosto jednoduchá věc a nic uměleckého na tom není.
Historie samotného DE byla už probírána tolikrát, že je to už nuda. Každopádně jednoho dne už tohle všechno bylo tatam. Každý už máme svoje životy, práci a nové kámoše. V dnešní době se objevili další, kteří tak nějak převzali naší prácí. Nevím jak to bylo u jiných, ale u mě osobně to zapříčinila hlavně jedna věc - měla jsem mezi českýma gothama přátelé a nějak jsem se v nich zklamala. Neřeknu, že ze dne na den, ale byla to vlastně otázka několika měsíců. Uvědomila jsem si, že kvůli tomu, jak je česká gotická scéna málo početná, tak se chová jako společenství maloměštáků. Všichni se znají, jeden nadává na druhého, jeden pomlouvá druhého a přitom když se sejdou, jsou najednou super kámoši. Nemluvě už o sexuálních vztazích. Když jsem tohle začala vidět, uvědomila jsem si, že k tomu nechci patřit. Na nějakou dobu jsem dokonce gothickou hudbu ani neposlouchala, nějak to nešlo. Ukončili jsme dění kolem DE. Trápilo mě to, v podstatě jsem se dne na den opustila komunitu, ve které jsem žila, ze dne na den jsem se vzdala mého smyslu života. Ale věděla jsem, že jsem udělala dobře a pak jednoho krásného dne jsem pocítila zvláštní klid.
Trvalo ještě hodně dlouho, než jsem to, jak někteří říkají, vzdala, ale nakonec to přišlo. Nevím ale, jeslti "vzdala" je to pravé slovo. Protože já nic nevzdala. I nadále, jakmile narazím na nějakou špatnou informaci, snažím se ji napravit. Rozdíl je v tom, že ty desinformace už cíleně nevyhledávám. Nedošla jsem k tomu, že předělávání pozérů nemá smysl, ačkoli je idiocie často vrozená. Došla jsem k tomu, že JÁ je už předělávat nechci. Bylo to čistě subjektivní a soukromé rozhodnutí. Rozhodla jsem se, že si nechci kazit zdraví stresem a nedostatkem spánku (asi každý zná vysedávání u netu po nocích). A hlavně - v mém životě se událo tehdy tolik mnohem důležitějších věcí, že mi věci kolem gothiky začaly připadat naprosto banální.
I stále teď se takové věcí dějí. Za posledních pár měsíců (až rok) došlo k několik změnám, udělala jsem několik rozhodnutí, u kterých jsem se bála, že budu litovat, ale vybrala jsem si správně. Začala jsem prostě a jednoduše řešit mnohem důležitější věci než blbé zlopuberťáky.
Jak jsem psala již několikrát. Každý máme svoje malé bitvy. Tohle byla moje bitva, kterou jsem začala sama a postupně mi v tom začínali pomáhat jiní. A myslíte si, že jsem tu bitvu vzdala a odešla poražená z bitevního pole? Ani náhodou. Důkazem mého vítězství budiž třeba i výše zmiňovaný článek na Krasna.cz.
Jen mě docela dostala ta věta "Ale pořád lepší se angažovat, než jen nečinně přihlížet." Stálo mě to hodně práce, abych dokázala to, co jsem dokázala. A to jsem na to pak ani nebyla sama. Zabralo mi to hodně času a nervů, ale přivodilo o několik zklamání. Myslím, že jsem se angažovala až až. Teď ať si ty bitvy bojují zase jiní.


Song for Today: Queen - Bohemian Rhapsody

23. května 2011 v 19:46 Hudba
Když si tak sleduju Superstar a říkám si, že jsou tady lidi už vážně hluší a všem bych naordinovala takové ty speciální svíčky na čištění uší (ano, jedná se o trapné přednesy Michala Šepse, který i samotnému reggae dělá ostudu - a to tento styl zrovna mezi mé oblíbené nepatří), tak shlédnu díl, kde finalisté zpívají skladby ABBY a Queen. Mohu s klidem říct, že to znělo mnohem lépe než když se minule snažili zpívat Michaela Jacksona (a jediný, kdo to nějak zvládl, byl Chodúr, a v podstatě jen díky tomu, že tomu dal svůj styl), ačkoli nějaké zádrhely tam byly, ale přeci víme, že se nejedná o profesionály a že tyto písně jsou těžké. Každopádně jsem si pustila na YT skladbu Somebody to love, protože je to jedna z mých oblíbených skladeb od kapely Queen a pak jsem na témže serveru překlikla na Bohemian Rhapsody.
Úplně jsem si vybavila typický puch starých škodovek, dlouhé únavné cesty těmito auty, kdy jsem jako malá s rodinou cestovala pořád někam po České republice. A vybaví se mi starý kazeťák v tátově autě a ta stará tátova kazeta. A najednou jsem zase dítě, které se každých pět minut ptá "kdy už tam budem?". Jo, to byly časy.


Víte. Já v kouzla věřím...

18. května 2011 v 21:36 Zajímavosti
Kdysi dávno jsem tady psala o jistém seriálu - One Tree Hill. Popisovala jsem ho jako seriál, který mě chytil za srdce svými krásnýmí myšlenkami, skvělým humorem a hlavně hudbou. Psala jsem zde také posledních pár vět, které se objevily v posledním dílu 6. řady, která měla být poslední. Ta slova zněla tak nádherně a ve spojení s tím, jak jsem prožívala osudy hrdinů spolu s nimi a proběhly mi s nima mnohé studentské dny i večery. Nakonec se natočily ještě další dvě řady, kde už někteří hrdinové chyběli. Seriál ztratil své původní kouzlo, ale já ho dál sledovala, ze zvědavosti, z nudy atd. Ale faktem je, že občas se tam krásné a hluboké myšlenky objevovaly nadále. A jedna taková se objevila zrovna dnes, kdy jsem shlédla poslední díl 8. řady, která, jak to tak vypadá, bude už vážně poslední. Při návalu happy endu a poukazování na to, že nejdůležitější ze všeho je láska, se vyronila tato slova a já neměla daleko k slzám.
Mohla bych dlouze psát, kolik mi ten seriál dal, ale beztak by si většina lidí řekla, že je to přece jenom seriál a že život je jinde. Co já vím, nejspíš je. Jak v čem. Ale slova, který jsem dnes uslyšela jsem si zapsala a házím je sem, minimálně k zamyšlení...

Víte, já v kouzla věřím
Byl jsem narozen a
vychován v dobách kouzel,
v kouzelném městě
mezi kouzelníky
Většina ostatních
si nikdy neuvědomila,
že žijeme v síti kouzel
Spojení stříbrnými vlákny
náhody a okolností.
Víte, tohle je můj názor,
my všichni začínáme kouzly
Rodíme se s vichřicemi,
lesními požáry
a kometami uvnitř nás.
Rodíme se se schopností zpívat
ptákům a číst z mraků
a v zrníčcích písku
vidět svůj osud
Ale pak dovolíme, aby se kouzla
z našich duší vytratila vzděláním.
Vyžene ji kostel, někdo ji vyplácá,
vymyje a vyčeše.
Řeknou nám, že musíme
stát rovně a vzpřímeně
a že musíme být zodpovědní.
Že se máme chovat
podle svého věku.
A víte, proč nám to říkají?
Protože ti, kteří
nám to říkají
se bojí naší
rozpustilosti a mládí.
A protože kouzla,
která známe,
je učinila zahanbenými
a smutnými
kvůli tomu, že je
v sobě nechali uvadnout.
A když od toho utečete moc daleko,
už se k tomu nemůžete vrátit.
Můžete si toho užít jen pár vteřin.
Pár vteřin na poznání
a zapamatování.
Když lidé pláčou u filmu,
je to protože, že ve tmě kina
se jich dotkne kouzelný prach...
jenom rychle.
A když pak vyjdou ven,
do slunečního žáru logiky
a rozumu, zase to odejde,
a jim zbude jen
pocit těžkého srdce,
a nebudou vědět proč.
Když píseň probudí vzpomínku,
když smítko prachu, co
proletí pruhem světla,
odvane vaši pozornost
z tohoto světa,
když posloucháte vlak,
který jede v dálce
nocí po trati,
a říkáte si,
kam by mohl jet,
dostanete se přes to,
kým jste a kde jste.
Na jeden kratičký okamžik,
jste zase vstoupili
do reality kouzel.
Tomu já věřím.


Další chytrý článek do sbírky

18. května 2011 v 13:56 | onni |  Každodennost
Byla jsem v Praze. Bylo nádherné počasí a snad poprvé co jsem tam byla jsem nespala do 11 ale vstávala už v 8 a v poledne už byla na Petříně. V létě jedu do Práglu zase na týden a můsím vše naplánovat tak, abych nebyla po jednom dnu běhání po pražských památkách hotová. Holt, stárnu.
V sobotu mě čeká balet. Spící krasavice od Čajkovského. Neumíte si ani představit jak moc se těsím, tu hudbu miluju (pokud někdo zná Sleeping Beauty od Disneye, jedná se právě o hudbu, jež byla v té pohádce použita). Tolik z novinek.
Přemýšlím, kdy naposledy jsem takto postupně přestávala psát na moje stránky. Od svých asi 17 let jsem vždycky nějaký blog měla a tuším doteď existuje jenom jeden. Pamatuju si svůj první blog tady, kde jsem třeba dávala hlášky jistého profesora brněnských uměnověd, ale hlavně to byly stupidní články prvních zloghotyček. Přesně si pamatuju, kdy a proč jsem ho smazala a co vzniklo pak. A pak, a pak další. Tenhle se dřží a nemám v úmyslu ho mazat už jen proto, že díky němu vím, kdy loni a předloni napadl poprvé sníh.
Faktem ale je, že přestávám mít potřebu psát. Dostávám se postupně do fáze, kdy mě rozčiluje pořád míň a mín věcí. Stává se ze mě člověk, který tráví čas u počítače jen když kouká na seriál/film a nebo si dlouho vykládá s partnerem přes Skype. Když si přojíždím iDnes, v podstatě už přestávám číst zprávy o politice a diskuze pod články pročítám abych neusnula v práci. Přestávám se za pár let vidět ve velkoměstě a vidím se jak sedím na ratanovém lehátku s krémově bílou matrací na zimní zahradě mého malého domku někde mimo centrum, čtu si knížku Albus Potter a záhada Facebooku, když vedle mě sedí chlap s notebookem, hraje WoW IV s pátym datadiskem. Jistě, nevíme kde budeme za pět let, třeba budu do té doby sedět v prácí v Práglu a makat pod tvrdou rukou Alkeantres.
Ačkoli jsem se už asi 3 měsíce pořádne nevyspala, protože víkend mi k tomu nestačí (potřebovala bych alespoň týden), dostávám se do podivuhodného klidu. Najednou jsem to já, kdo říká jiným, ať se zbytečně nerozčilují, nenechávají se vyprovokovat, aby si zbytečně netrhali nervy, nebyli ve stresu, který nemá dobrý vliv na zdraví a prostě ignorovali idioty. Protože nakonec na tom stejně vyjdou nejhůře oni sami. Jako když můj milovaný hodil po své sestře konvici, která se přitom rozbila a teď jí musí zaplatit. Nasere.
A tak jsem se dostala do stádia, kdy jednou za dva týdny napíšu na blog něco málo o svém životě, nějakou šíleně chytrou myšlenku o vztahu, jakto ve všem nacházím smysl, učím se trpělivosti a řeším pouze jakési vnitřní osobní problémy se sebou samotnou. Zajímalo by mě, jak dlouho mi to vydrží.
Nebo možná právě proto, že jsem nevyspaná, přes týden nemám na nic čas ani chuť, nemám vlastně ani sílu řešit nějaké obrovské problémy tohoto světa. Na některé blogy idiotů se dívám v práci, když se nudím, s tím že už to vlastně ani nečtu pokud mě nechytne titulek, a doma si na ně už ani nevzpomenu. O tom, co se teď děje na české politické scéně mám jenom základní informace a většinou je hned vypustím ven. Ne, žeby mě snad vůbec nezajímalo, jaky bordel v téhle zemi je. Jen prostě nemám sílu o tom přemýšlet. Chci si číst, chci poslouchat hudbu, koukat na filmy, chci hrát WoW nebo Sims 3, chci sedět venku na houpačce s panem ajťákem, chci si s ním zajít na pivo nebo do kina, chci si s ním povídat o všem možném (pokud u toho zrovna jedne z nás neusíná), a nechci se u toho rozčilovat kvůli věcem, které stejně neovlivním. Kdysi jsem si myslela, že se dá věci změnit jen tím, že se bude pořád hučet do idiotu a snažit se je přimět přemýšlet. Občas se to podařilo. Ale to byly vlastně případy, kde idiocie nebyla vrozená, ale dána spíše špatnou výchovou nebo špatným okolím. Bohužel počet vrozených idiotů na světe stále převládá. Tehdy jsem byla student, který v podstatě nic neřešil a měl spoustu času na to, aby ním mohl plýtvat.
Nyní už student nejsem. Takže píšu opět nějaké hrozně dospělácké myšlenky a stavím se tady zase kdovíkdy.
Třeba je to všechno jen tím, že je venku hezky a mi se prostě nechce sedět u kompu.

Síjá

Jak mě zase jednou naštvala lidská idiocie

4. května 2011 v 16:29 | onni |  Každodennost
Občas, když se v práci nudím, nebo naopak mám práce nad hlavu až mi z toho jebe a potřebuju na chvíli myslet na něco jiného, pročítám si iDnes.cz. Občas to může být dosti destruktivní, občas dost velká sranda. Dneska jsem se ale naštvala. Ani ne tak kvůli iDnesu, jako kvůli těm diskuzím, kde to občas vážně stojí za to.
Všimli jste si, že se u Xmanu objevila rubrika "Poradna"? Nevím kdo s tímhle příšel. Samozřejmě si nemyslím, že by chlapi nepotřebovali psychologickou virtuálni poradnu, ale oni si to očividně myslí. Alespoň podle reakcí. Zrovna dnes se tam objevilo toto PORADNA: Čeká se mnou dítě a nutí mě do svatby. Kluk chodí s holkou, ta chce dítě, on ne, bo si chce uživat peněz. Holka ale otěhotvní, i když brala antikoncepci, na potrat jít nechce, on jí do toho nutí, protože má rád své pohodlí. Navíc ho ještě jiní nutí do svatby. Nevím, do jaké míry jsou ty dotazy pravé a do jaké míry vymyšlené, ovšem takových chlapů jsou mraky, to víme všichni. Nenaštval by mě ani tak ten přístup mladého hocha, který jen tak tak vylezl z puberty (pokud vůbec, 22 let není zas tak moc) a už by se měl starat o dítě? Pro někoho je brzo i ve třiceci, holt, každý jsme jiný. Naštval mě celý ten přístup a hlavně názory čtenárů.
Vůbec netuším kde lidi berou informaci, že hormonální antikoncepce 100% zabraňuje početí. HA tomu pomáhá předjít, ale stoporcentní není vůbec nic. Znám dost lidí, kteří mají dítě, i když žena antikoncepci brala. Jeden pár má dokonce dvojčata. Lidé jsou nejspíš přesvědčení o tom, že současný farmaceutický průmysl je natolik vyspělý, že se dá tabletkama vyřešit naprosto všechno. Ale nedá. Příroda si totiž vždycky nakonec uděla to, co chce. Jediná stoprocentní metoda zabranění těhotenství je sterilizace. Jinak stačí, že se tabletku zapomene jednou vzít, protože to se prostě stává. Taky jsou zde jiné faktory, nemoce, nervy, prý dokonce i alkohol. Nemluvě o tom, že stačí i malé chvilkové hormonální rozhození způsobené například stresem a zavedený systém prostě přestává fungovat.
Co mě ale naštvalo ještě víc, a souvisí to právě s oním přesvědčením, že kdo bere antikoncepce, prostě nemůže otěhotnět, je jistota, s jakou si všichni dovolují tvrdit, že zmíňovaná slečna naschvál HA vysadila, aby se nechala zbouchnout a de facto kluka k sobe násilím přivázala.
To si vzpomenu na dvě moje sestřenice, kterým se nedávno narodili synové. Obě braly antikoncepci, ani jedna dítě neplánovala. Ta jedna z nich dokonce po tom, co se o svém těhotenství dozvěděla, brečela, protože vůbec nevěděla co má dělat. A to už má blízko ke třicítce, takže akorát věk na první dítě. Druhá byla vdaná, takže užrcitě tím nechtěla svého muže dostat do chomoutu.
Ale né. Ženské jsou vypočítavé mrchy, které mají děti jenom proto, aby dělaly chlapům naschvály.
Co mě taky vytočilo, ale vlastně i dost dobře pobavilo je celkový způsob přemýšlení dnešních lidí. Věnují se sexu od útlého věku, myslí si, že tabletky naprosto všechno vyřeší za ně a když se nahodou něco nevydaří, hned chtějí utíkat. Hlavně, podle té diskuze, teda chlapi. Jasně, člověk se může chránít, může dělat vše proto, aby k těhotenstív nedošlo. Ale když už se to stane, měl by se začít chovat jako dospělý člověk. Pokud žena odmíta potrat (tedy že si tuto možnost vůbec nepřipouští) nikdo jí k tomu nemůže nutit. Není to jen psychický zásah, ale také fyzický a v obou případech může žena dlouhé roky nést následky. Pokud se k něčemu takovému rozhodne, musí to být čistě její vůle. Ale né, ja jsem frajer, co si sexuje a když je moje holka těhotná, tak ji pošlu na potrat. A ještě si dovoluje mě nutit k tomu, abych se o to dítě staral! Blbka.
Samozřejmě se většina nezapomněla zmínít o tom, aby si chlapec nechal co nejdřív udělat testy DNA, že prý dítě, které má přijít na svět (a moc mu to teda nezávidím), beztak není jeho.
Já vám nevím, kde se takové hnusy v těch lidech berou, to vážně nechápu. Jistě, lidé jsou nezodpovědní samolibí imbecilové. Jasně. Fajn. Já na to zase na chvíli zapomněla.

All you need is love... a plno dalších věcí

4. května 2011 v 11:04 | onni |  Každodennost
Slyšíme to všude. Pořád. Teorie o tom, jak člověk není a nikdy nebyl stvořen k tomu, aby žil celý život jen s jedním partnerem. Mají to dokazovat studie o tom, jak muži maji potřebu rozsévat genetický materiál, ženy naopak pořád a pořád hledat toho nejlepšího, kterému dovolí, aby do jejího lůna zasadil plod. Dále pak najdeme plno článku o tom, kdo že to vlastně podvádí (víc manažéři nebo ženy v domácnosti), proč podvádí (nudný sex, žádny sex, přílišný sex), jaké to může mít následky a jak se s tím vyrovnat. Především pak ženy ve středních letech, kterým už děti odrůstají, manžel si našel mladou kost a ony najednou zůstanou úplně samy, si s tím nedokážou poradit.
Nechci to tady ale dopodrobna rozebírat. Lék na zlomené srdce totiž potřebuje každý pacient jiný. Nemluvě o zlomeném egu.
Následky nevěry dokážou člověku hodně ublížit, zarýt se hluboko a hnít uvnitř člověka dlouhá léta. Různé kecy o tom, jak by se měla oddělovat láska od čistě fyzického potěšení jsou sice hezké, ale bohužel moc nefungují. Stejně tak nelze jednoznačně říct, co je neškodné flirtování a co už je nevěra. Možná je dobré si to na začátku vztahu ihned ujasnit (já to udělala), ale ono stejně nakonec záleží na dané situaci a faktorech, které ji ovlivňují, jak moc daný čin člověku ublíží, jak moc se dá tolerovat a zda se dá vůbec odpustit.
Vždycky jsem kolem sebe slýchávala, kdo koho kde podvádí. Měla jsem kolem sebe žárlivé kamarádky, které občas k tomu žárlení měly opravdu důvod a občas vůbec. Já taková nikdy nebyla. Jistě, ten strach z toho, že váš milovaný pocítí své půdy, ten je prostě pořád. I když mezi vámi je důvěra, nějaká část vám říka, abyste si prostě dávali pozor. Na druhou stranu ale si člověk může zkusit vyrobit jakýkoli štít a stejně ho pak ta nevěra dokáže dost zničit.
Když nad tím tak přemýšlím, jedíná věc, který by se za nevěru dala považovat a já ji udělala, se stala asi 7 let tomu. Chlapec, kterého jsem tehdy milovala na mě začínal kašlat, byl tehdy v Německu, protože v té době byly nějaké problémy s pěnězma. I u mě. A co se nestalo, byla jsem už hodně dlouho bez něj, byla jsem na akci, opila se a líbala se s nějakým blbým metalistou s dlouhýma blonďatýma vlasama (pro které jsem v té době měla prostě slabost). Tuším se to nikdy nedozvěděl, ale i kdyby, náš vztah už tehdy začal skomírat a kdybych tehdy používala spíše mozek než srdce, rozešla bych se s ním a oběma bych ušetřila dost trápení.
Tohle byl můj jediný prohřešek. Možná proto, že jsem vztahy vždycky brala tak, že pokud si s chci uživat s kdekým, tak nemám být zadaná, jsem nikdy nebyla žárlivý typ. Ba naopak mě kolikrát štvalo, když jsem třeba šla s kamarádem na pivo a bývalý (tehdy současný) přítel byl na mě kvůli tomu naštvaný. Nebo jsem nikdy nechápala naštvanost zase jiného bývalého, když jsem před nim řekla, že je nějaký herec fešák. Nejsem ani typ holky, která by svému chlapovi zakazovala chodit na pivo s kámošema (samozřejmě pokud mě kvůli tomu nezanedbává). Spíš na to pivo chodim s nimi.
Přesto jsem ale kdysi zažila něco, z čeho jsem měla vyloženě šok. Vždycky jsem o tom četla v nějakých blbých časopisech nebo to viděla v seriálech. Najednou se to stalo mě - moje nejlepší kamarádka se vyspala s mým přítelem. A pamatuji si, že po prvních vteřinách prvotního šoku a neschopnosti tomu uvěřit, jsem se začala smát. Když mi pak dotyčný volal a brečel do telefonu, měla jsem vážně co dělat abych nechytla záchvat smíchu. Úplně nechápu proč, ale nejspíš to souviselo s nějakou sebeobranou. Pamatuju si, jak ti dva se zebe dělali chudinky, přitom za chudinku jsem měla být hlavně já. Ale nebyla jsem. Nějak jsem si to nechtěla připustit. A taky nejsem hysterka. Nakonec vše dopadlo tak, že jsem si uvědomila, že ten chlap za to nestál a té kamarádce jsem po čase odpustila. Dneska si na to kolikrát ani nevzpomenu a spíš to beru jako ponaučení. A jako jakousi zkoušku. Protože on přítel je často důležitější než nějaký blbý chlap.
Často to není jen o tom, že dumáme nad tím, zda polovičce nevěru odpustit. Spíš je třeba hledat důvod té nevěry. A to i v nás. V celém našem vztahu. Co děláme špatně, že ten druhý má potřebu jít jinam? Co nám ve vztahu chybí, když to dotyčný hledá jinde? A co když už to našel a tedy přemýšlení o jakémsi odpuštění nemá vůbec smysl? A nebo taky čistě a jednoduše dojdeme k tomu závěru, že toho chlapa je pro nás škoda a bude nám lépe bez něj.
Tehdy mi na tom chlapovi podle všeho až tolik nezáleželo. Nevím ale, co bych dělala teď. Momentálně jsem s někým a nedokážu si představit, že bych ho měla ztratit.
Ale jak jsem psala, o tomhle se takhle dopředu moc uvažovat nedá. Proto se občas směju článkum o nevěře, které se objevují třeba na Ona.Idnes.cz, ale i na Xman.Idnes.cz (rozdíly bývají spíš v diskuzi pod těmi články).
Nemyslím si, že by život jen s jedním partnerem nebyl možný. Znám takové lidi. Samozřejmě je lepší, když předtím, než se člověk rozhodně vstoupit třeba do manželství, tak si něco "vyzkouší". Měl by se naučit řešit různé konflikty z různými povahami lidí. Měl by se naučit být trpělivý k takové povaze, který mu vyloženě nesedí (pokud mu ovšem sedí zbytek, to je jasné). I sex je důležitý - já jsem třeba hledala několik let než jsem našla partnera, který mi naprosto vyhovuje. Také je ale dobré naučit se žit sám se sebou. Já jsem třeba svého času neuměla být sama, a tak jsem vyhledávala chlapy kde se dalo a většinu z nich bych nejrači ze vzpomínek úplně vymazala. Střídat partnery jednoho za druhým aniž bychom měli vůbec čas být chvíli sami a ujasnit si, co vlastně od toho partnerského života očekáváme a potřebujeme, je dle mého chyba. A taky - samotná láska často netačí. Když se tohle člověk naučí, pak si myslím, že dojde do stádia, kdy je schopen být šťastný celý život s tím jediným vyvoleným.

Nakonec mě ale napadá ještě jedna věc. Faktem je, že kdyby nebylo nevěry, tak teď nemám Toma. Takže bych jeho bývalé měla možná i poděkovat :)

(téma týdne)