Víte. Já v kouzla věřím...

18. května 2011 v 21:36 |  Zajímavosti
Kdysi dávno jsem tady psala o jistém seriálu - One Tree Hill. Popisovala jsem ho jako seriál, který mě chytil za srdce svými krásnýmí myšlenkami, skvělým humorem a hlavně hudbou. Psala jsem zde také posledních pár vět, které se objevily v posledním dílu 6. řady, která měla být poslední. Ta slova zněla tak nádherně a ve spojení s tím, jak jsem prožívala osudy hrdinů spolu s nimi a proběhly mi s nima mnohé studentské dny i večery. Nakonec se natočily ještě další dvě řady, kde už někteří hrdinové chyběli. Seriál ztratil své původní kouzlo, ale já ho dál sledovala, ze zvědavosti, z nudy atd. Ale faktem je, že občas se tam krásné a hluboké myšlenky objevovaly nadále. A jedna taková se objevila zrovna dnes, kdy jsem shlédla poslední díl 8. řady, která, jak to tak vypadá, bude už vážně poslední. Při návalu happy endu a poukazování na to, že nejdůležitější ze všeho je láska, se vyronila tato slova a já neměla daleko k slzám.
Mohla bych dlouze psát, kolik mi ten seriál dal, ale beztak by si většina lidí řekla, že je to přece jenom seriál a že život je jinde. Co já vím, nejspíš je. Jak v čem. Ale slova, který jsem dnes uslyšela jsem si zapsala a házím je sem, minimálně k zamyšlení...

Víte, já v kouzla věřím
Byl jsem narozen a
vychován v dobách kouzel,
v kouzelném městě
mezi kouzelníky
Většina ostatních
si nikdy neuvědomila,
že žijeme v síti kouzel
Spojení stříbrnými vlákny
náhody a okolností.
Víte, tohle je můj názor,
my všichni začínáme kouzly
Rodíme se s vichřicemi,
lesními požáry
a kometami uvnitř nás.
Rodíme se se schopností zpívat
ptákům a číst z mraků
a v zrníčcích písku
vidět svůj osud
Ale pak dovolíme, aby se kouzla
z našich duší vytratila vzděláním.
Vyžene ji kostel, někdo ji vyplácá,
vymyje a vyčeše.
Řeknou nám, že musíme
stát rovně a vzpřímeně
a že musíme být zodpovědní.
Že se máme chovat
podle svého věku.
A víte, proč nám to říkají?
Protože ti, kteří
nám to říkají
se bojí naší
rozpustilosti a mládí.
A protože kouzla,
která známe,
je učinila zahanbenými
a smutnými
kvůli tomu, že je
v sobě nechali uvadnout.
A když od toho utečete moc daleko,
už se k tomu nemůžete vrátit.
Můžete si toho užít jen pár vteřin.
Pár vteřin na poznání
a zapamatování.
Když lidé pláčou u filmu,
je to protože, že ve tmě kina
se jich dotkne kouzelný prach...
jenom rychle.
A když pak vyjdou ven,
do slunečního žáru logiky
a rozumu, zase to odejde,
a jim zbude jen
pocit těžkého srdce,
a nebudou vědět proč.
Když píseň probudí vzpomínku,
když smítko prachu, co
proletí pruhem světla,
odvane vaši pozornost
z tohoto světa,
když posloucháte vlak,
který jede v dálce
nocí po trati,
a říkáte si,
kam by mohl jet,
dostanete se přes to,
kým jste a kde jste.
Na jeden kratičký okamžik,
jste zase vstoupili
do reality kouzel.
Tomu já věřím.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama