Červen 2011

Absurdita světa aneb jak kvůli jednomu idiotovi muselo pár lidí k soudu

29. června 2011 v 13:13 | onni
Nevím, do jaké míry by tento "příběh" někoho zajímal a do jaké míry budu vůbec schopná být během vyprávění objetivní. Přesto se před dvěma dny pomyslně ukončil jistý spor, který se táhl asi rok na mé vysoké škole. Chci ho sem napsat proto, že mě zaujalo, co všechno se může stát, když má jeden jediný člověk nějaký vážný vnitřní problém, který si kompenzuje na okolí.
Upřímně, nikdy jsem nebyla typ človkěa, který by se pořádně znal se všema spolužákama. Na našem oboru (polský jazyk a literatura) nás ale bylo jenom pár, postupně někteří odpadávali, takže jsme se v ročníku znali docela dobře. Moji spolužáci se ale znali dobře i s jinými studenty oboru, mladšími nebo staršími. Bylo to dané několika faktory, hlavně i tím, že mnoho těchto studentů vycházelo z polské menšiny. Starší kolegové pak často po složení magisterských státnic šli studovat dál, a tak se nejspíš stalo, že jsme měli s našími učiteli spíše kamarádské vztahy. Relace mezi studenty a učitely byly tak často dost uvolněné, což mohlo být občas na škodu. Výsledkem pak bylo, že jsme, bohužel, opravdu některé předměty splnili takřka zadarmo. Přesto to nebylo nikdy pravidlem a tyto lehčí předměty prostě jen kompenzovaly ty těžší. Na příklad v magisterských studiích jsem měla tři opravdu těžké zkoušky. Slovanské literatury - kdy jsem musela znát nejen polskou či slovenskou a ruskou, ale také ukrajinskou, běloruskou, bulharkosu atd. Když si vzpoměnu, jak krkolomně a nezorganizovaně jsme absolvovali pár přednášek a týden před zápočťákem jsme se dozvěděli, kolik knížek musíme ke zkoušce přečíct, nejeden z nás měl sebevražedné sklony. Ale dali sme to. Někteří sice dodnes nechápou jakým zázrakem (já jsem měla opravdu štěstí, že se mě profesor Pospíšil ptal na věci, které jsem uměla a že je to typ kantora, který vyžaduje po studentech samostatné myšlení). Další byly i slovanské jazyky a staroslověnština, kterou jsem napoprvé nedala, ale pak jsem se natolik učila, že jsem si přečetla i živtopis Cyrila a s profákem jsme pak dokonce diskutovali o ostatcích sv. Klemense.
Jinak řečeno, už zhruba od prváku mi bylo jasné, že na vysoké škole to funguje jako všude jinde - jsou předměty, které člověka baví, předměty, na které ma alergii, předměty, které dostane jen za účast a předměty, u kterých se může nevím jak šprtat a stejně pak bude záležet spíše na štěstí. Nikdy jsem si také nedělala žádné iluze i vyučujících. Někteří doktorandi se dostali na tato studia opravdu levou zadní skoro jen proto, aby na těch studiích vůbec někdo byl. Mnozí z ních pak dělali že studují, brali granty za nic, absenčně vyučovali předměty (jink řečeno, výuka se nekoná, na konci semestru pošlete esej), ale měli status studenta, což využívali v práci.
Další samostatnou kapitolou pak byli studenti ze zahraničí. Větsina z nich přijela na semestr na bohemistiku, dali si pár předmětu z polonistiky a zůstali pak ještě další semestry. Někteří z ních proto, že si Česko zamilovali (viz. nekonečné opěvování smaženého sýru s hranolkama), někteří si našli přátele, jiní prostě byli natolik kosmopolitní, že už se domu po dobu studia vracet nechtěli a samozřejmě některým studia na MU vyhovovaly. V neposední řadě se počítalo tučné stipendium. Nevím, který z těchto důvod měl člověk, kterého se tento článek týka a upřímně řečeno ho ani nechci vědět. Faktem ale je, že ten člověk u nás byl, přišel, studoval, učil a pak způsobil mnoha lidem vředy žaludku. Nebo přinejměnším rozdrásané nervy (a to i mě).
Nevím přesně jak ta věc začala, protože, jak jsme již psala, nebyla jsem zrovna typ člověka, co by se s lidma ze školy hodně bratříčkoval (až na pár blízkých přátel). A možná, že kdyby tohle teď četl, tak mě, stejně jako všechny ostaní, co se postavili proti němu, označí za rozmazlenou, skorumpovanou, řiťolezeckou, namyšlenou krávu a kurvu. Proto mu chci hned na začátku vzkázat, že jsem nikdy nebyla na ničí straně, ale za názor který mám může on sám mimo jiné i proto, kolik nervů jsem kvůli němu během státnic měla.

O stávkách, prezidentech, víkendech.. ale jen krátce

17. června 2011 v 9:48 | onni |  Každodennost
Páteční ráno je pro mě vždycky takovým symbolem začínajícího víkendu. Ačkoli musím přežít ještě osm hodin v práci a modlím se, ať se někde něco nepokazí (zaklepat ještě teď), už se snažím nabírat víkendový režim a dělat všechno s klidem. A upřímně řečeno, ten klid mi začal už včera. Po dlouhé době se mi totiž stalo, že by se mi u čtení diskuzí na iDnes rýsoval na tváři úsměv.
Stávkaři udělali bububu, ale většina lidí se podle všeho až tolik nelekla. Hrozili zablokováním našeho krásného hlavního města (a to není ironie, vážně mi Praha připadá krásná), ale opak byl pravdou. Pražácí si pochvalovali situaci a trochu provokatérsky žádali další stávku i na dnešek. Jistě, z opravdu veliké části za to mohl fakt, že většina lidí se prostě vzala volno. Ale cesty byly prázdné, po městě jezdili lidé na kole a chodili pěšky a nejvíc mě asi potěšila vzniklá solidarita. Jak někteří Pražácí psali, v autobusech a tramvajích lidé s poklidem hráli tetris aby se všichni vešli dovnitř, zaměstnancům, kteří neprotestovali a kteří od svých kolegů dostali na frak, lidé mávali a děkovali. Tahle že má vypadat stávka a lidé že mají být naštvaní? Vypadá to, že lidé v ČR jsou schopni se zmobilizovat a alespoň jednou za čas si nehrát na rozmazlence. Potěsí.
Já sama jsem uvažovala nad tím, jak se dostanu do práce i z práce. Na začátku jsem se trochu rozčilovala, ale nakonec jsem byla i smířena s tím, že si udělám asi dvouhodinovou procházku. Sídlo firmy, kde pracuji, se nacházi ve snad ještě větším zapadákově než je moje vesnice a kolem jsou hlavně hory a lesy, tudiž by mi taková procházka přišla i vhod. Nakonec ale pršelo a nakonec u nás autobusy jely.
Líbil se mi i pan Kalousek, který s klidem (i když to někteří nejspiš označí za nevídanou aroganci) vyšel před ministerstvo ke stávkujícím a když po něm rozhořčená starší dáma začala řvát, že na tom ministerstvu nic nedělá, pan Kalousek ji na to řekl: "Jak nic nedělám? Já tady dneska hákuju od půl sedmé, co děláte vy?"
Sice jsem krapet nepochopila ranní chlastačku v metru, která měla jaksi proti stávce protestovat, ale posléze jsem si to představila někat takhle - "joo, protestujem, prostestuj taky" - "joo, prostestujuu kvuli.. kvuli čemu vlastně?" - "co já vím, hlavně protestuj, ať nejsme ovce!" - "ajoo, oni to vlastně psali na fejsbuku!"
A dnes? Náš pan prezident slaví narozeniny. Na iDnes je o něm speciál a samozřejmě mě vůbec nepřekvapuje styl, v jakém je sepsán. Kolem sebe potkávám spíše odpůrce tohoto člověka. Ale víte co? Je mi to jedno. Ať si říká kdo chce co chce, pokud oni mají právo na to, aby Klause neměli rádi, nešnášeli ho, dělali si z něj srandu, pořád stále dokola opakovali občas už trapné hlášky o privatizaci nebo ukradeném peru, já mám právo na to, aby mi tento pán i jeho názory byli sympatické. Ať už je jaký je, pro mě je to člověk na úrovni. A vím, že nejsem jediná.
Takže přeji panu prezidentovi vše nejlepší, aby si uchoval svoje vlastní názory, aby měl dál pevné nervy i potřebný nadhled. Aby se klidně dál ptal novinářu na přečtenou literaturu, aby se nebál jít s názory proti davu (viz EU či globální oteplování) a klidně ať dál tvrdí, že voda bez bublin či zeleninový salát je levičácký, mi osobně to přijde hezky vtipné :)
A všem ostatním přeji pokud možno slunečný a klidný víkend. Protože nám pomalu začíná léto a i když se (občas skrytě, občas hlasitě) trápím tím, že letos nestrávím u moře ni den (což po měsících z loňských dvou let hraničí s absťákem) a samozřejmě letos nebudu mít poprvé dva měsíce prázdnin a i když pořád nad náma přeletávají bouřky, v rádiu už hrají letní hity, plánujeme venkovní grilování i výlety, těším se až budou na noční obloze zase vidět planety a na léto se těším :)


Song for Today: LTJ Bukem - Watercolours

9. června 2011 v 19:59 | onni |  Hudba
Od jisté doby jsem se naučila, jak vlastně na tomto světě funguje harmonie. Že lidé přicházejí a odcházejí a že vše má svoje místo. A tak sice netuším, kam odešly všechny moje ztracené sponky a gumičky do vlasů, ani kam mizí nafukovací balónky, když je dítě pustí, nemám ponětí, kam mohly odejít všechny pravé či všechny levé ponožky, nevím, proč si kupuji pořád nové tužky na oči, řasenky a oční stíny, když je stejně skoro nepoužívám (bo se mi po ránu nechce malovat), nemám ponětí, proč mi v pokoji leží kytara a pod postelí mám schované klávesy, když se na nich sbírá jenom prach, hlava mi nebere, proč když rozečtu skvělou knihu a během chvilky přečtu půlku, k té zbylé půlce se už nějak nedostanu, nevím, proč mi kytka uschne když ji zalévám málo, ale uschne i když ji zalévám moc, netuším, proč říkám věci, které říkám, když jsem naštvaná a tak to pak končí šílěnou hádkou, po které mi zůstanou modřiny, nemůžu přijít na to, proč občas brečím, i když k tomu vůbec nemám důvod a už vůbec nemůžu pochopit, proč občas jenom sedím, koukám do zdi a snažím se docílit toho, aby se můj mozek vypnul.
Přesto... vím, že všechno má svůj důvod. A tak šíleně bolestné věci mi harmonicky vyrovnávají můj jinak krásný život. Stačí si vzpomenout na osoby, které vás vždy rozesmějí, které vás vyslechnou a poradí, které vás hladí po vlasech dokud neusnete, které vás lehtáním přívádějí k šílenství, i když si jednou uvědomíte, že to máte vlastně rádi. Zapomenete na to, že pro rodiče asi nikdy nebudete dost dobří, protože občas opravdu cítíte, že jsou na vás pyšní. Zapomenete na to, že musíte každý den vstávat v 6 ráno do práce, což vás totálně ubíjí, když vás šef pochválí a uzná. Zapomenete na to, že člověk, kterého máte tak rádí, je od vás míle daleko, když vám pošle sms o tom, jak si samou radostí hodil něco na nohu a vy se tomu půl hodiny smějete. Zapomenete na to, že mezi mužem a ženou existují nepřekonatelné rozdíly, které se i v tom nejsouladnějším vztahu mohou jednoho dne objevit, když spolu jen tak ležíte potichu v posteli a koukáte na Simpsony.
Je vám jedno jak komerční a medializovaný svět je. Zapomenete na lidi, kteří váš štvou svou blbostí, idiocií, pózou, blbýma či rádoby chytrýma kecama a naprosto pokřivenýma názorama na sebe i okolí, když si uvědomíte, jak vysoko nad nimi vlastně jste. Protože milujete, cítíte, hrajete si, koukáte kolem sebe, neděláte nic nebo děláte všechno, usínáte či se probouzíte v životě, který je harmonický a vše co v něm zažíváte, má svůj důvod.


Film: August Rush - Melodie mého srdce (2007)

9. června 2011 v 19:26 | onni |  Creativity
"I believe in music the way some people believe in fairytales... It's all around us - all you have to do is listen."

http://3.bp.blogspot.com/_RgOyzAeJBfE/TM1tU4ZBWdI/AAAAAAAAABU/J1iGiTxwpc4/s1600/august-rush.jpg

Réžie: Kirsten Sheridan

Příběh jako z románu pro ženy. Dva mladí lidé, spojení silným poutem, které začalo láskou na první pohled a skončilo narozením dítěte. Člověk si myslí, že v dnešní době se nemůže stát, že milence může rozdělit něco takového, jako rodinná prestiž, budoucí kariéra či společenské postavení. Přesto se to stane. Oba ale neztratí jen jeden druhého, ale něco mnohem cennějšího - svůj cit pro hudbu.
Tak začíná příběh mladého chlapce. Sirotka, který po svých rodičích zdědil geniální nadání pro hudbu. Díky hudbě, která k němu přímo promlouvá, se rozhodne své rodiče hledat. Dostává se do velkoměsta, kde potkává lidi, jež chtějí jeho výjimečný talent využít pro získání peněz. Přesto má pořád hudbu na své straně a také i tu kapku štěstí. Podaří se mu, i přes to, že je malý neznámy chlapec, prorazit na prestižní hudební škole a složí rapsodii, díky níž své rodiče k sobě nakonec přivolá.
Nečekejte žádný nepředvídatelný a strhující děj. Nečekejte žádné převratné herecké výkony. Ačkoli jsou Freddie Highmore, Keri Russel a Jonathan Rhys Meyers herci velmi talentovanými, ve skutečnosti tvoří ve filmu pouze kulisu. A tak ve stránce herecké vynikne snad jen Robin Williams, kterého snad poprvé vidíme ve filmu vyloženě jako zápornou postavu (kterou z něj však udělala sám život).
Pro ty, kteří nemají pro hudbu až takový cit, nedají na filmy tlačící na city - pro ty to nejspíše bude ztráta času, film jim nejspíše bude připadat jednoduše naivní. Pro lidi jako já, pro něž je hudba jakýmsi smyslem života (ačkoli pasivním), představuje tento film prostředek k naprostému odpoutání se od reálného světa a ponoření se do magických schopností hudby, který někdy až zázračným způsobem dokáže člověka něčím naplnit.


PS: Rozhodně doporučuji si poslechnout OST ;)

Song for today: To/Die/For - Silence Tells More

7. června 2011 v 12:31 Hudba
Jak jsem měla dlouhé období klidu, tak posledních pár dnů mě každou chvíli něco rozčílí. No, to "něco" je úplně klasická lidská blbost, takže mě nejen rozčiluji věci politologické, ale především pak asociální pseudointelektuální zamrzlí puberťáci, kteří chtějí argumenty a když jim je člověk dá, raději je ani nečtou (ještě by se náhodou mohli něco dozvědět, že).
Takže, opakuji si v hlavě název písně - silence tells more, který momentálně dost sedí a hudbamě dostane do relaxu :)
(Musím si zase rači číst blogy na iDnes, tam se občas aspoň něco dozvím.)


Budeme za chvíli platit u doktorů i "nanuková dřívka"?

6. června 2011 v 16:34 | onni |  Každodennost
Nejsem z těch, kterému by nějak šíleně vadilo platit 30 Kč u doktora. Ačkoli, jakmile člověk začne vydělávat a platit si to sám, vidí věci trochu jinak. Přesto, já sama jsem schopná dát mnohem větší částky za mnohem větší blbosti a někdy mi peníze z peněženky zmizí a netuším na jaké účely byly vydány. Naštěstí (a to zaklepat) jsem poměrně zdravá, od doby co je ze mě už skoro abstinent vymizely i všelijaké chřipky (ačkoli, to že je to díky abstinenci je spíš jenom teorie, i když je známo, že alkohol vyplavuje z těla potřebné věci). Nedávno jsem byla na jaterních testech a výsledky mám perfektní (což můj přítel okomentoval slovy, že bychom to měli jít zapít). Takže zatím se tím nemusím moc trápit. Jistě, jednoho dne se může něco pokazit, ale to už je riziko povolání "život".
Co mi ale docela pije krev, a nebo mi spíš přijde nesmyslné, jsou položky, které se u doktora musí platit navíc, jakoby snad byly jakýmsi nadstandardem. Třeba nedávno jsem byla u gynekoložky a musela jsem zaplatit 30 korun za jednorázové zrcátko. Ne, peníze mi nevadí, 30 Kč je vážně nic. Jde mi o princip - copak je to zrcátko něco navíc? Copak to není věc, která patří ke klasickému vyšetření?
V tomto smyslu mě dneska dostala zpráva o tom, že zubařům vadí (ovšem, vždycky když se dělají či naopak nedělají reformy, najde se někdo, komu to vadí a začne vyhrožovat) stažení z plánu reforem zpoplatnění klasické amalgamové plomby. Jistě, u zubaře se už platí kdeco a faktem je, že takové umrtvení či bílá plomba, které se používají čistě pro naše pohodlí (a někteří třeba umrtvení nevyžadují, jelikož se bojí injekcí více než bolesti). Aby byla ale klasická plomba něco, co si musíme platit - tu už mi přijde trochu postavené na hlavu. Nemyslím si, že by fakt, že potřebuju zalepit díru v zubu bylo něco, čím mi lékař dělá službu, ba dokonce to dělá pro mé pohodlí.
A teď to nejlepší - jaký myslíte, že byl hlavní argument, který se objevoval v diskuzích? No samozřejmě takový, že ten, kdo si pořádně čistí zuby, tomu se nekazí. U tohodle jsem několikrát málem spadla ze židle a napomohl tomu i fakt, že někteří diskutéři považuji ty, kterým se kazí zuby, za prasata, co v životě nedrželi v ruce kartáček. Jistě, není pochyb o tom, že většina lidí si zuby myje špatně. Znám jednu zubní hygienistku a ta si čistí zuby i 15 minut. Já to občas dělám taky, mám doma pastu Elmex, kartáček Curaprox, mezizubní kartáček a dokonce i takový ten malý, tvarovaný do kruhu. Ovšem, kdybych tohle měla každý den používat, musím vstávat o dost dřív, což by se zase podepsalo na mém zdraví jinak (opravdu mívám zdravotní problémy z dlouhodobého nevyspání, proto chodívám spát už v devět večer a musím mít naspáno alespoň těch 8 hodin). Ale to nechme stranou, to jsou vyloženě subjektivní problémy. Chci se dostat k jádru věci a to k tomu, že znám holku, která si čistí klasickým způsobem zuby jen jednou denně a nemá ani jednu plombu. Já sama celkově se zuby problémy nemám - plomby, které mám, jsem si zavinila částečně sama, protože jsem se zubařů kdysi šíleně bála a cíleně se jim vyhýbala (to ale způsobilo spíše fakt, že mám díry a plomby velké, kaz tam byl tak či tak). No ale vezmu v potaz mou rodinu, tedy lidi, kteří mají de facto podobnou genetickou výbavu - všichni máme de facto stejné návyky co se týče zubní hygieny a - moje sestra: zuby jí bolí pořád a u zubaře sedí furt (nedávno se ji zub jen tak rozlomil). Moje mamka to samé. Můj otec naproti tomu nebyl u zubaře už několik let a problémy nemá. Jediný problém tvořila parodontóza, kterou před lety začala řešit tak, že si myje zuby Lacalutem. Takhle bych mohla pokračovat dál. A dál. Znám hodně lidí, co se o zuby starají a zuby se jim kazí a hodně je bolí. A znám i hodně opaků. Na to, jak se zuby kazí totiž nemá vliv jen čištění. Má na to vliv kartáček i pasta, kterou člověk používá, jídlo jaké jí, schopnost těla vstřebávat vápník, schopnost těla vypořádávat se s bakteriemi a infekcemi atd atd.
Ne, nechci být jedna z těch, co budou nadávat na doktory, kteří si žijí jako prasata v žitě a pořád mají málo (a posílat je někam do Německa). Znám spoustu doktorů, kteří mi pomohli a klidně bych jim dávala i víc, kdybych na to měla. A zrovna teď mám zubařku, kterou bych nikdy neměnila (a dokonce jsem se zubařů bát přestala). To ale nemění nic na tom, že, stejně jako u každé jiné profese, je mnoho doktorů břídilů. Nezapomenu třeba, když jsem jednu začínající zimní sezónu chytla chřipku (nebo co to bylo). Dostala jsem na ní antibiotika (ačkoli, nemýlím-li se, není chřipka virus?), lehce se zotavila, ale bolelo mě něco u ucha (a já se bála, že je to zánět středního ucha). Doktorka na ušním ale nevěděla co to je, předpokládala ale že mám zánět hrtanu, tak mi dala další antibiotika. Teprve pak jsem se od mé zubařky dozvěděla, že je to od čelistního kloubu a že to máme v rodině (zubařka je moje sestřenice). Moje imunita ale byla docela porachaná, a tak jsem v zimě chytla zápal plic (nebo plíce jedné). Když jsem měla začínající zápal plic, doktor mi dal širokospektrální antibiotika, aniž by mě poslal na plicní ordinaci, která měla vchod na stejné chodbě (a to doslova, opravdu). Ta antibiotika samozřejmě nezabrala a teprve po týdnu mě na to plícní poslal. Teprve pak jsem dostala antibiotika správná. Takto jsem brala léky zhruba dva či tři měsíce vkuse. Dostala jsem se z toho, ale jakmile přišel podzim a první studené dny, začala jsem pociťovat bolest na plicích. Po tom, co jsem to řekla mamce, ta zavolala našemu doktorovi (starý známý) co s tím a ten ji dal recept na antibiotika, aniž by mě vůbec viděl (byla jsem zrovna ve škole). Tehdy jsem si řekla, že ani nápad, našla jsem si na internetu informace o lapacho, a tím si imunitu spravila natolik, že i následné zimní nachlazení a rýma trvala pouze 4 dny a ne 7, jak to tak u rýmy bývá.
A se zubaři je to stejné. Když jsem poprvé k sestřenici-zubařce přišla, ta se rozčilovala, k jakému kreténovi jsem to chodila, že mi úplně zkazil zub. A tak jsem k ní musela několikrát chodit, na různé vyléčení, čištění kanálku a kdoví co ještě (rači to ani vědět nechci), aby mi ten zub spravila.
A teď se ptám - vážně máme u takových doktorů platit za věci, které by měly být jaksi samozřejmé? A co následky? Když se u nás v práce něco posere, nedostaneme třeba stravenky, což se u některých výplat docela projeví. Co se stane zubařům, kteří daný zub nevyléčí pořádně a přitom si za to budou ještě účtovat nemálo peněz? Asi nic.
No nic, tak jsem se zase po dlouhé době nad něcím rozčílila, vypsala se a jdu to zase hodit za hlavu. Jen by mě zajímalo, jestli jednoho dne budeme u doktora platit i ta tzv. dřívka od nanuků, kterými se kontroluje krk…

Fotografie Měsíce a čtyř planet

4. června 2011 v 23:49 Zajímavosti
Čtyři z pouhým okem viditelných platen naší soustavy lze nyní vidět nad ránem. Dvě se zvedají nahoru a bude je vidět v noci, dvě naopak klesají dolů. Na astro.cz se objevila tato úchvatná fotografie zachycující tyto čyti planey Merkur, Venuše, Mars a Jupiter nad mořským obzorem a celou scenérii doplňuje srp Měsíce. Já osobně nemohu od fotografie odtrhnout oči a přemýšlím nad tím, že si nastavím budík a dneska vytáhnu teleskop (jelikož viditelnost se pořád zhoršuje). Zatím se mi jednu noc náhodně, když jsem se bůhvíproč probudila ve tři ráno, podařilo spatřít v jedné rovině Měsíc s planetou, ale v tom mikrospánku nevím která to byla, podle jasnosti nejspíš Jupiter (ačkoli to mohla být i Venuše). Tak mrkám aspoň sem :)


Zdroj. www.astro.cz, obrázek v plném rozlišení (stojí za to) zde - http://apod.nasa.gov/apod/image/1106/2011may31planets_argerich.jpg

Song for Today: Garry Schyman - Praan

2. června 2011 v 20:59 Hudba
K tomu nemám co říct.
Snad jen, že pokud to jestě někdo neviděl, ať se rozhodne koukne na to druhé video.



Song for Today: Little Mermaid - Part of Your World

1. června 2011 v 20:14 | onni |  Hudba
Takže máme dneska den dětí. Je mi 25, po škole, pracuju, přemýšlím jestli šetřit na vlastní bydlení, cestování či snad zakládání rodiny. Už nejsem dítě, tak nějak oficálně.
Ale co, mi je to jedno. Nedávno jsem si stáhla film Casper, možná se na něj dneska kouknu. A stejně jsem schopná pořád od rána do večera poslochat podobné písně :)

Takže, moje oblíbená pohádka (ta od Andersena) a nejspíš oblíbený film (ten od Disneye). A rozhodně jedna z nejoblíbenějších písní mého dětsví. I dopělosti.
Přeji všem dospělým, kteří už na své dětsví zapomněli, aby měli alespoň něco jako je tato píseň, která jím bude každý den připomínat bezstarostné běhání po trávníku.


a ještě něco navíc...


Článek o majetkovém vyrovnání s církví

1. června 2011 v 13:48 | Článek o majet |  Zajímavosti
Majetkové vyrovnání s cirkvi je věčné téma. Kdybych se měla rozčilovt nad každým blbým názorem, který jako hlavní argumentaci používa jakousi inkvizici z roku jedna dvě, nejsíš bych přišla o nervy. Přesto, občas se objeví i nějaké to světýlko. A to světýlko mě dneska dokonce tak potěšilo, že si dovolím jej na svém blogu celé citovat. Článek tedy není můj, ale převzady z blogu iDnes, autorem je Kateřina Dubnová a naleznete jej ZDE - http://dubnova.blog.idnes.cz/c/194099/Majetkove-vyrovnani-s-cirkvi-je-zcela-legitimni.html. Nepovím k němu nic, jen že s ním naprosto souhlasím.

Majetkové vyrovnání s církví je zcela legitimní

No vida, co se tu taky smí publikovat, aniž by to někdo označil za potlačování práv náboženských hnutí a organizací. Pro mě za mě, já tím prstem klidně ukážu znova. S plným a velice škodolibým vědomím toho, že jinde než na iDnesu by se takový text objevit opravdu nemohl.

Jeden ze zdejších průměrně populárních demagogů nás tu opět oblažuje svými úvahami, nutno říci naprosto mimo mísu, tentokrát se zaměřil na římskokatolickou církev a její majetkové vyrovnání se státem. Z článku čiší povrchnost, neznalost až zoufalá, odpor k církvi, strach... a hlavně závist. Závist, že ona pisálkovi nemilá církev něco má a zřejmě se nehodlá dělit, resp. nehodlá akceptovat autorova doporučení či pochybné rady.
Jak jsem uvedla, v článku je spousta lží. Autor třeba odkazuje na jakousi inkvizici církevního charakteru, díky které dle něj údajně měla církev nabývat nějakého svého majetku. Možná by měl autor zvážit svůj pobyt na sluníčku a nekoukat se na seriály španělské provenience. Bylo to totiž především ve španělsky mluvících zemích, kde dosáhla inkvizice nějakých větších rozměrů, a proto také majetky, které případně tímto způsobem získala mají nějakou hodnotu, o které se dá vůbec hovořit. Kéž by tomu tak bylo v zemích českých a moravských, kde se inkvizice zaměřila od začátku na osoby nepříliš majetné - tedy žádné zisky honosných paláců, polí a luk, jak tu kdosi básní!
Autorovi vadí už dokonce i liturgická roucha, prsteny a jiné předměty používané při bohoslužbách, které mívají pro věřící určitě i nějakou symbolickou hodnotu, o které se tento nekřtěnec záměrně raději nezmiňuje a raději jde čistě po té materiální hodnotě. Ano, nepopírám, že ručně vyšívaný biskupův plášť má jinou cenu než seprané a pomačkané tričko. Mám snad důvod tento plášť kvůli jeho ceně dotyčnému knězi závidět, jako bych asi měla někomu závidět oblek šitý na míru? Nemám a nenechám se k tomu donutit, podobně jako nenechám nikoho, aby pokrytecky tvrdil, že "proti věřícím nic nemá" a zároveň na jejich církev takto sprostě a podle útočil. Byť sama nejsem věřící v pravém slova smyslu (křtěná ovšem ano a vím, že za minulého režimu to byl docela problém).
Dále nám autor píše, že se "o církevní majetky staral stát". Ano, s tím se nedá nesouhlasit, staral. Z kostelů dělal stáje pro koně, sklady pro knihovny (viz Červený kostel v Olomouci, kde jsou knížky dodnes), případně je pronajal soukromým subjektům, které jim nevěnovaly patřičnou péči, tudíž jsou podobně jako sídlo naší katedry v naprosto dezolátním stavu. Naprosto netuším, co je na tom k jásání. Možná by se autor měl za odměnu za takovýto článek nechat vyvézt k nejbližšímu takto zdemolovanému kostelu, soudím, že to k němu nemá daleko, protože jsou na každém rohu.
Ne, nehodlám tu říkat, že tu římskokatolická církev nabyla svého majetku vždy zcela podle Písma svatého. Vím o době násilné rekatolizace, kdy byl církvi a šlechtě příslušného vyznání státem (tedy korunou) přidělován majetek těch, kteří odešli do exilu z důvodu víry jiné. Ale nevidím důvod, proč se v tom pitvat, natož právě teď a právě tím nevhodným způsobem, jako to učinil autor. Že prý města nemohou svobodně nakládat se "svým" majetkem, který konfiskovala církvím? Nu ano, nemohou. A díky tomu taky nejspíš máme některé kulturní památky, které by jinak města nepochybně rozprodala těm, kteří by nabídli patřičnou sumu. Stačí se podívat na to, jakým způsobem jsou rozprodávány české pozemky například Holanďanům nebo Rusům (byť nejde o majetek státu, ale soukromých osob), jak chátrají lázně... Ono se asi z vlastního gauče těžko přemýšlí o tom, kolik procent původně českého území nám už nepatří, že? Nebo o tom, kolik turistů navštíví tu kterou památku, zvlášť pokud jde o věřící a památka má sakrální ráz...
Nelíbí se mi, že někteří z nás mají potřebu dávat na odiv své češství a přitom k němu přiřazovat jako atribut takové ignorantství, jako tu bylo předvedeno a jaké by mnozí z nás rádi nazvali ateismem, ač o ten nejde ani v nejmenším. Máme tedy po Evropě být známi jako ti, co se nestarají ani o zbytky své majoritní církve, ze které chtě-nechtě vyšli? Je zajímavé, že pokud jde o aktuální křesťansko-islámský dialog, jsme najednou horlivými křesťany, ač v běžném životě víme o křesťanství asi stejně málo jako o islámu a ještě jsme ochotni o křesťanské a katolické církvi smýšlet takto. Jsme jedni z mála, kteří nevěří v nic konkrétního, a ještě jsme na to hrdí.
Z mého úhlu pohledu by bylo nejlepší, kdyby se ti, kteří se takto vyjadřují nehlásíli o žádnou finanční a jinou podporu u těch, kteří z této církve vzešli. Nechť si najdou církev a společnost takovou, která jim vyhovuje, a zažádají o dávky a důchod třeba u České obce muslimské, buddhistů, židovských obcí a spolků apod. Římskokatolická církev dělá pro chudé a nemohoucí dost (viz třeba rozvíjející se síť hospiců, charity, táborů pro děti, škol a dalších aktivit), ale nemusí se vnucovat těm, kteří její pomocí pohrdají a ještě na ni sprostě útočí a vylhávají si na ní vlastní nudou zmučené ego.
Odkaz na článek, na který reaguju, uvádět nebudu, najdete ho pravděpodobně v nějakém zdejším karmovém či adminském výběru... protože jsme, kde jsme, totiž na iDnesu. A máme zde svobodu slova za každou cenu, že? Nicméně stále věřím, že můj příští článek bude moci opět být laděný pozitivně. I přes všechny snahy zdejšího serveru i nepřejícných lidí se totiž mám pořád hezky.