Srpen 2011

However far away, I will always love you...

24. srpna 2011 v 9:38 | onni |  Každodennost
Když mi bylo asi 15 let, narazila jsem na jistý polský web. Byla to polská verze špaňelské stránky Join me in bed. Nevím, zda někdo z ČR tohle vůbec zná, nikdy jsem v českých internetových vodách na nic podobného nenarazila, když už, tak na jakousi menší odrůdu jakési fanfiction. A cože to Join me in bed vlastně bylo? Stručne řečeno - obrovská sbírka povídek naivních puberťaček zamilovaných do skupiny HIM a do Finska. Prostě se psaly povídky o pánek z HIM, později také The 69 Eyes, Nightwish a dalších finských skupin. Asi v 17 let jsem ty povídky začala psát taky. Poznala jsem tutou cestu několik skvělých slečen. Všechny jsme částečně žily v romantických, někdy i tragických představách o dokonalých, i když smutných láskách a Finsko jsme viděly jako zemi zaslíbenou. Byla jsem hloupá.
Proč o tom píšu? Protože jedna z těhle stránek ještě pořád existuje a některé ty věci si občas přečtu. Proč? Asi proto, že mám občas až chorobnou tendenci se patlat ve vlastní minulosti. A taky proto, že nedávno vyústil dlouhodobější proces postupné ztráty jisté osoby, která byla dlouho součástí mého života a už nyní není. A já, když tak občas dumám nad věcma, které jsem možná měla udělat jinak, dostanu se vždycky ke svým 15 letům a říkám si, že jsem nikdy neměla začíst poslouchat HIM a nikdy jsem neměla ty povídky začít číst. Ale stalo se. A díky tomu jsem byla jaká jsem byla a poznala lidi, jaké jsem poznala.
Nevím, zda ta osoba ještě občas na tento blog zavítá. Nevím, zda ví, že pořád na ní občas myslím a opravdu se ptám sama sebe, kdy přišel ten zlomový bod, kdy se opravdu něco pokazilo. A nevím, zda mi ta osoba opravdu chybí a nebo mi chybí jen ta jakási část života, kterou jsem s ní prožila. Nevím, zda mi chybí společné sledování Futuramy nebo Cimrmana, dlouhosáhle noční pseudofilosofické debaty o ničem, dávání si cigarety na pláží, a nebo mi chybí čiste jen její přítomnost, na kterou jsem byla už za tu dobu zvyklá.
Nedávno jsem se v zrcadle dívala na svoje tetování. Pozorovala jsem tu malou hvězdičku a říkala si, vždyt tohle mělo být už navždy, nikdy jsme se neměly rozdělit, tak jakto, že jsme pro sebe najednou už cizí? V podstatě odpověd na tuto otázku znám, přesto se nemůžu zbavit pocitu, že mi v životě opravdu něco chybí. Necítím to každý den a necítím to každou chvilku. Nemyslím na ní pořád. Jen občas, když mi kvůli mé nešikovnosti spadnou na podlahu některá DVDčka, když utírám prach na třech maličkých obrazech, když si stahuju první řadu seriálu One Tree Hill nebo když v rádiu zaslechnu skladbu Lovesong od The Cure...


Líní studenti aneb VŠ jako rodiči placené prázdniny

23. srpna 2011 v 10:02 | onni |  Každodennost
Dlouhodobější období klidu, posílené několika dny dovolené, strávené v horském hotelu s bazénem a saunou v ceně, mi na chvíli přetrhl článek na blogu iDnes. Jisté je už většina lidí obeznámená s tím, že blogeři iDnes, kteří se zabývají tématy především politickými, ekonomickými či celkově rozebírají současná horká témata od etnik až po nezaměstnanost, všemu rozumí, všechno ví nejlíp a všude byli i pětkrát. Ke komentování náboženství v pohodě stačí být neznalý ateista, ke komentování situace v Británií stačí číst internetové zpravodajství a nevadí, že dotyčný v Británií dokonce nikdy nebyl. A diskutéři na těchto serverech - to je opravdu výkvět národa. Číst diskuze je pro mě občas utrpení, ale přesto je čtu. Nejspíš z čiré zvědavosti, která souvisí s mým laickým pozorování sociologie českého národa. Co tady člověk nenajde... Všichni jsou odborníci na všechno, to ano, ale občas mi přijde, že ti lidé musí mít i dost smutný život (viz neustálé stěžování si na opačné pohlaví v diskuzích na Xman a Ona).
Autor si stěžuje na líné studenty, kteří místo učení pořád jenom chlastaj, a nejsou schopní si najít čas na sbírání praxe, tudíž se pak diví, když je po absolvování nechce nikdo přijmout.
Pominu naprosto idiotskou myšlenku, kdy autor navrhuje, aby šli studenti pracovat zadarmo. Jistě, já osobně jsem měla jednou během studia možnost jet na stáž do Polska (což pak nakonec nevyšlo, z mnoha důvodů), ale dostala bych peníze na stravu, pohyb po Varšavě a taky samozřejmě ubytování. Tohle ale není práce zadarmo, že.
Naprosto mě totiž uchvátila jiná myšlenka - autorově logice jaksi uniká jedna věc - pokud někdo nemá po výšce praxi, tak po střední ji nemá už tím tuplem, takže možnost sehnání dobré práce na částečný úvazek je úplně stejná, jako možnost sehnání práce bez praxe po VŠ. S tím rozdílem, že po VŠ má člověk alespoň už ten titul, na což některé firmy přeci jen občas slyší.
Dostaly mě ale i další věci. Kde bych začala... Odjakživa mi naprosto pije krev názor, že pořádná vysoká škola je pouze ta, která je směrována k technickým či přírodovědným oborům. Tento názor v naší kotlině převládá nejspíš ještě z dob komunismu, kdy bylo třeba především machry přes strojírenství a studenti filosofických oborů byli příživníci. To, kolik světových mozků z historických dob bylo zaměřeno především ve směru filosofickém a humanitním, už průměrnému čecháčkovi uniká. Ale tímto se nechci alibisticky zaobírat tím, že já jsem snad dělala školu na stejné úrovni, jako je třeba medicína. Ani omylem. Dva roky jsem na kolejích bydlela se studentkami medicíny, takže moc dobře si dokážu představit, co to obnáší a že já bych to dělat nemohla. Přesto, stejně tak si nedokážu představit, jak by takový student medicíny rozebíral religionistiku, renesanční umění nebo současnou filosofii či psychologii. A už vůbec si nedokážu představit, jak by se student fyziky patlal v dávno mrtvých jazycích a zkoumal různé klikyháky. Jistě, hlavním argumentem proti takovým oborům je jejich nevyužitelnost. Zajímalo by mě ale, odkud autoři tohoto tvrzení berou takovou jistotu. Já mám vystudovanou blbou polonistiku, přímo v oboru sice nepracuji, ale umím dobře polsky, umím překládat a to ve své práci využívám. Dále pak přece existuje plno knihovnic, muzeologů, lingvistů, religionistů a znalců umění, kteří dělají na svých místech. Že jsou taková míst a zbytečná? To by se dalo říct o všem. Nakonec by zbyteční nebyli akorát stavbaři silnic, ačkoli je možné ze za pár let svět ovládnou roboti a my budeme otroci. Vůbec taky nechápu, proč mají tito jaksi nadřazeně smýšlející studenti či absolventi pocit, že takové studium ekonomie či práv se dá zvládnou levou zadní. Jeden rok jsem na koleji bydlela s holkou, která právě tyto dva obory naráz studovala - a prakticky se vůbec nezastavila. Jistě, taky chodila na pivo, na kafe, do města, na plesy, ale to neznamená, že dělala jenom tohle. Je jasné, že kdyby přitom měla ještě pracovat, dřív nebo později ji z toho hrábne.
Možná si teď někdo řekne, že jsem taky jen líná veš, která celých pět let žila z peněz rodičů. Takového člověka zklamu. Od rodičů jsem sice dostávala peníze, ale to na cestu vlakem, koleje a základní jídlo. Cokoli víc, co jsem chtěla, i třeba blbý šampón, jsem si musela zaplatit sama. Od konce prváku jsem jezdila na sezónní výstavy prodávat zahraní stroje. Taky jsem měla třeba brigádu v nočním vybalování v Makru. Hodně lidí makalo na kase v supermarketu, to já nikdy dělat nemohla, jelikož díky mému divnému močáku chodím na záchod i dvakrát do hodiny. Zato jsem si zkusila pracovat v Call centru. Fungovalo to tak, že jsem šla ráno do práce, odpoledne do školy, nebo naopak. Kolikrát jsem přišla na koleje až večer, na hospodu jsem ani nemohla pomyslet, max rychle něco stihnou do školy, jít spát v deset abych byla schopná vstát v 6. Trvalo to měsíc a půl, byla jsem šíleně unavená a do školy jsem vůbec nic nestíhala. Jakmile přišlo zkouškové období, sekla jsem s tím. A to jsem neměla tu školu tak náročnou jako třeba studenti lékařských oborů. Další brigádu, kterou jsem mívala, bylo překladatelství. Překládala jsem věci hlavně technického rázu pro několik agentur. Jedna agentura mi jednou dala rychlopřeklad, který jsem zvládla a pak si na to ta firma zvykla. Posílali mi zásadně věci, které potřebovali do druhého dne, což znamená, že jsem to kolikrát dělala i celou noc. A dělala jsem to, protože jsem peníze potřebovala. Tohle by se už za jakouž takouž praxi dalo považovat. Ve výsledku jsem našla nejspíš díky tomu prací, plus také díky tomu, že jsme dělali internetové stránky a něco jsem o tom věděla (s placenou praxí to ale přesto nijak nesouviselo). Zajímalo by mě ale, jak takové brigády v Tescu či klasickém call centru (protože jinde najít brigádu, když nemáte třeba rozvrh jako na základní škole, praktický možné není), pomůžou budoucím absolventům najít práci.

Jistě, jsou studenti, kteří dělají školu dálkově a podařilo se jim práci najít. Jsou to třeba osoby, které mají již nějak zaměřenou SŠ. Já jsem ale třeba dělala gympl. Že je to škola na nic a je to tím pádem můj problém? Nemyslím si. Ve svých 14 letech jsem chtěla dělat architekturu, kterou, jak již dnes vím, bych nezvládla. Kdybych už tehdy šla na nějakou stavebku, nejspíš ji neudělám. Ne všechny školy navíc možnost dálkového studia nabízejí. Samozřejmě jsou i studenti, kteří pracují během prezenčního studia, protože nemají na výběr, prostě peníze potřebují. A těm já fandím. Přesto nevidím jediný důvod k tomu, proč by si člověk během studia nemohl užívat, pokud mu to situace dovolí. Já jsem třeba během studia měla čas zcestoval půlku Evropy. Je to pouhých 5 či 6 let, kdy člověk žije jen sám se sebou. Nikdo ho nehlídá, můžu si dělat co chce, může si užívat života. Proč to těm studentům brát? Proč my měl člověk od nejútlejšího věku pořád jen makat, makat a makat? Žeby takovéto názory upevňoval stále přítomný postkomunistický duch? Jasně, že socky a líné nemakačenka odsuzuji, ale takový student bude makat ještě minimálně dalších 50 let, tak proč mu brát možnost si užít mládí a místo toho spíše nepopřemýšlet nad tím, že špatný je především systém zaměstnanosti v ČR (kdy vám zaměstnavatel nedá práci bez praxe, ale když nedostanete práci, tak nemáte tu praxi kde sbírat) a ne to, že studenti místo práce chodí na pivo. Studium vážně není jen jakási procházka růžovým sadem. Nemluvě o tom, že přijdou dny, kdy i oni budou muset VŠ platit svým dětem, takže se to vlastně vrátí.

Kruhy v obilí v Písečné ve Slezsku

9. srpna 2011 v 7:48 Zajímavosti
V obci Písečná ve Slezku, kousek od místa kde bydlím, se z pátku na sobotu objevily kruhy v obilí. Majitel už pole posekal, nejspiš aby mu tam neběhali magoři a nezničili úrodu, ale je to docela škoda, rozhodně je to dost zajímavé.






Tak tak všelijak vol. 2

1. srpna 2011 v 20:54 | onni |  Každodennost
Letošní léto si ze mě už asi vážně dělá prdel. Vím, že stěžovat si na počasí je asi tolik smysluplné jako stěžovat si na světovou idiocii, ale to co je teď venku prostě někdo nemůže myslet vážně! Fajn, dost stěžování si na počasí... víte ale co je sranda? Že tím, jak je zima, deštivo a tak nějak tma, se moje mysl automaticky přesouvá na podzimní mód a já se začínám těšit na zimu, sníh a Vánoce!
Občas mi asi vážně hrabe...
Co je nového? Nic. Můj blog spolkl pár docela zajímavých komentářů a já jsem za ně ráda. Jednak jsem se zasmála některým myšlenkovým pochodům některých jedincům a druhak, aspoň mě tady šmíruje taky někdo jiný než Elysia :D
Přemýšlím, kdy jsem se naposledy zaposlouchala do nějaké nové kapely. Už několik měsíců si říkám, že si seženu nová alba kapel, které jsem poslouchala kdysi. Nic z toho, nějak není čas, chuť... Hlavně ta chuť. Sice mi nedávno přibylo do sbírky pár nových vinylů, včetně bestofka Doors, ale když já nejsem po předělávání pokoje ani schopná zapojit gramofón do elektřiny.
Těšila jsem se na srpen a na pozorování Jupiteru, žel přes tu mlhu vidím s bídou pouliční lampu. No nic, Jupiter na nás svítí už x let, chvíli to ještě vydrží.
Mizí mi dalši lidé ze života. A mě trochu děsí, že mi to vůbec nevadí...
Tohle byl jen takový výkřik do tmy, prostě krátké žbleptání o ničem, jdu vypnout WoWko a dál čumět do lávové lampy...


Tak jo, poslední dobou jsem si zamilovala Paramore, takže aspoň něco málo...