However far away, I will always love you...

24. srpna 2011 v 9:38 | onni |  Každodennost
Když mi bylo asi 15 let, narazila jsem na jistý polský web. Byla to polská verze špaňelské stránky Join me in bed. Nevím, zda někdo z ČR tohle vůbec zná, nikdy jsem v českých internetových vodách na nic podobného nenarazila, když už, tak na jakousi menší odrůdu jakési fanfiction. A cože to Join me in bed vlastně bylo? Stručne řečeno - obrovská sbírka povídek naivních puberťaček zamilovaných do skupiny HIM a do Finska. Prostě se psaly povídky o pánek z HIM, později také The 69 Eyes, Nightwish a dalších finských skupin. Asi v 17 let jsem ty povídky začala psát taky. Poznala jsem tutou cestu několik skvělých slečen. Všechny jsme částečně žily v romantických, někdy i tragických představách o dokonalých, i když smutných láskách a Finsko jsme viděly jako zemi zaslíbenou. Byla jsem hloupá.
Proč o tom píšu? Protože jedna z těhle stránek ještě pořád existuje a některé ty věci si občas přečtu. Proč? Asi proto, že mám občas až chorobnou tendenci se patlat ve vlastní minulosti. A taky proto, že nedávno vyústil dlouhodobější proces postupné ztráty jisté osoby, která byla dlouho součástí mého života a už nyní není. A já, když tak občas dumám nad věcma, které jsem možná měla udělat jinak, dostanu se vždycky ke svým 15 letům a říkám si, že jsem nikdy neměla začíst poslouchat HIM a nikdy jsem neměla ty povídky začít číst. Ale stalo se. A díky tomu jsem byla jaká jsem byla a poznala lidi, jaké jsem poznala.
Nevím, zda ta osoba ještě občas na tento blog zavítá. Nevím, zda ví, že pořád na ní občas myslím a opravdu se ptám sama sebe, kdy přišel ten zlomový bod, kdy se opravdu něco pokazilo. A nevím, zda mi ta osoba opravdu chybí a nebo mi chybí jen ta jakási část života, kterou jsem s ní prožila. Nevím, zda mi chybí společné sledování Futuramy nebo Cimrmana, dlouhosáhle noční pseudofilosofické debaty o ničem, dávání si cigarety na pláží, a nebo mi chybí čiste jen její přítomnost, na kterou jsem byla už za tu dobu zvyklá.
Nedávno jsem se v zrcadle dívala na svoje tetování. Pozorovala jsem tu malou hvězdičku a říkala si, vždyt tohle mělo být už navždy, nikdy jsme se neměly rozdělit, tak jakto, že jsme pro sebe najednou už cizí? V podstatě odpověd na tuto otázku znám, přesto se nemůžu zbavit pocitu, že mi v životě opravdu něco chybí. Necítím to každý den a necítím to každou chvilku. Nemyslím na ní pořád. Jen občas, když mi kvůli mé nešikovnosti spadnou na podlahu některá DVDčka, když utírám prach na třech maličkých obrazech, když si stahuju první řadu seriálu One Tree Hill nebo když v rádiu zaslechnu skladbu Lovesong od The Cure...

 


Komentáře

1 Elysia Elysia | Web | 24. srpna 2011 v 11:38 | Reagovat

vzdycky to boli kdyz se z naseho zivota ztrati nekdo koho jsme delsi dobu povazovali za soucast naseho zivota, nekdy je to spis udiv a prekvapeni, jak k tomu vlastne doslo a nekdy to neboli ani kvuli te osobe samotne, ale spis prave kvuli tomu zivotu jaky jsme v te dobe vedli...mam takovou teorii, ze stari pratele odchazeji, abychom mohli poznat nove..ne aby je nahradili, nebo aby byli lepsi nez ti predchozi, ale zkratka aby nam prinesli nove zkusenosti do zivota a my se mohli vyvijet, protoze zivot je o vyvoji a nektere veci proste ovlivnit nemuzem..taky si kolikrat rikam, ze bych tohle a tamto udelala dnes jinak, al ekdyby ano, kym bych pak dneska byla? byl by to nekdo jinej? treba by to bylo lepsi, ale to nemuzu vedet, muzu se tim maximalne uzirat a to je prece zbytecne..ale je fakt, ze nekdy ani tahle chladna logika nepomuze a stejne se tim uziram:)

2 Luccienne Luccienne | 24. srpna 2011 v 21:46 | Reagovat

Jedna taková stránka tady existuje. Není o HIM, ani o očičkách, ale o Linkin Park a kdysi jsem tam povídky psala taky. Už je ani nenajdu, protože nevím, jaký nick jsem měla jako "mládě".
Chorobnou touhu hrabat se ve vlastní minulosti sdílím s Tebou. Hlavně prohrabovat se ve starých fotkách, na kterých jsou TY lidi, se kterýma bylo TAK fajn, ale který se na dlouhodobý přátelství VŮBEC nehodili....to je moje prokletí.

3 Alke Alke | 24. srpna 2011 v 23:08 | Reagovat

Mno jo, ta osoba tu čumí skoro pořád.

4 onni onni | Web | 25. srpna 2011 v 7:45 | Reagovat

[1]: chmm, s tim odchazenim starych pratel aby mohli prijit novi mas asi pravdu.. kor u lidi, kteri odchazeji tak nejak postupne a uvolnuji misto.. ja byla dycky ten typ cloveka, ktery mel jen par pratel a toho jednoho hlavniho, tim se ted asi stal muj partner, takze jsem ve fazi, kdy nikoho jineho asi nepotrebuju.. otazka je, jak dlouho to takhle muze fungovat... jo, mam ted kolem sebe nejake kamosky, ale ty mi dost casto lezou na nervy, takze to je spis jen takova nahrada urcena k drbani :D

[2]: jj, stare fotky, to je neco.. proto jsem kdysi davno vsechny fotky jednoho byvaleho teatralne spalila v krbu :D obcas si vzpomenu na jisteho prazskeho chlapce taky, nejspis vis o kom mluvim, jo, to byly taky casy, ty vecne debaty po icq a jak jsem do nej byla "zamilovana" a jak mi nakonec zacal lezt na nervy, coz mozna byl nejaky pud sebezachovy, vzhledem k tomu jak byl nedostupny :D ale jo, ono je fajn obcas takhle vzpominat, kdyz do toho clovek nespadne az moc..

[3]: mno jo no...

5 Nebožka Nebožka | Web | 30. srpna 2011 v 22:41 | Reagovat

Neznám nikoho, komu by ztráta někoho blízkýho byla příjemná. Ale přebolí to. Někdy před rokem jsem si po rozchodu myslela, že už nikdy nebudu TAK šťastná, i když ten vztah mě spíš asi ničil. A vida, dneska má život zase smysl. Totéž jsem mívala s kamarádkama; pomalu se to kazilo, až byl definitivní konec.
Věřím, že i ty se s tím brzo srovnáš, byť to bude bolestné. Bůh (za předpokladu jeho existence) už holt život zařídil takhle.

6 onni onni | Web | 31. srpna 2011 v 20:36 | Reagovat

[5]: vsak jasny, ono je to vlastne normalni, v podstate tohle neni zadna hluboka myslenka, jen takovy vykrik do tmy..
ale obcas takovy vykrik do tmy, doplneny slovy "However far away..." muze nektere osoby vratit zpatky, alespon castecne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama