Říjen 2011

Song for Today: John Williams - Christmas Star

21. října 2011 v 18:31 | onni |  Hudba
Dva měsíce do Vánoc. Loni touhle dobou ležel na zemi první sníh. Vzpomněla jsem si na to, když jsem viděla u sebe na FB na zdi jednu starou fotku z loňska, kde mám vyfoceného maličkého sněhuláka postaveného u nás na balkóně. Teď je venku ještě docela teplo, ačkoli jsou chvíle, kdy to tzv. "smrdí sněhem".
Já jsem zase nachlazená a zabíjí mě rýma. Nechápu, že v dnešní době si už umí medicína poradit s kdečím, jen s tímhle ne.
U auta už mám přezutý zimní gumy, v ostřikovačích nemrznoucí směs.
Teď mi tu hraje Sám doma. Není to ono. Loni touhle dobou mi už v pokoji vyhrávalo vánoční album Sinatry nebo soundtrack Johna Williamse.
Utíká to. Šíleně. Nevím kde smizelo záři, nějak šlo mimo mě. Za chvíli začne listopad. Je fakt, že jakmile člověk začne makat a čeká pořád až bude víkend, dny mu hrozně rychle utíkají.
Teď tady sedím, s rýmou, špatně se mi dýchá, mám napuchlý oči a nejrači bych šla spát. Všechno je nějak jinak.
Ale těším se na Vánoce. Mám už nakoupený skoro všechny dárky a když vlezu do Tesca, vidím vánoční výzdobu, prodej umělých stromků a vybílené regály s hračkama, něco se mi v očích zasvítí. Ale něco je prostě jinak. Jako pracující si to asi nedokážu užívat tolik jako kdysi...
A nebo je to všechno jen tou nesnesitelnou rýmou.


Kam až sahá lidská fantazie... a nebo lidská blbost?

17. října 2011 v 8:43 | onni |  Každodennost
Vždycky, když se dívám na oblohu, říkám si, jestli je tam někdo, kdo se dívá na mě. Vždycky když namířím teleskop směrem k Jupiteru, přemýšlím o vědecké teorii, že na Europě může být život. Vždycky, když se pomocí teleskopu podívám na mléčnou dráhu, vidím ten nespočet hvězd, kolem kterých můžou kroužit planety se životem.
Ano, věřím v to, že tam někde ten život je. Už jen proto, že je to statisticky možné. Připouštím také fakt, že existuje druh mimozemšťanů, jejichž těla nejsou postavena na bázi uhlíku, ale spíše jsou druhem létající energie. Občas k nám zavítají, nevím, zda přátelsky či nikoli. Asi jak kdo z nich. Vzhledem k tomu ale, že tato možnost prostě existuje, stejně tak, jako když věda nemůže dokázat existenci Boha, ale nemůže ji ani vyvrátit, lidé si dokážou připustit snad cokoli. Kór v dnešní době.
Konspirační teorie existovaly odjakživa. Vždycky byla nějaká vláda, nějaký systém, nějaké oficiální informace a informace, které byli jakousi zvláštní pravdou, která dřív nebo později vyšla najevo. Je jedno, jestli to byl starověký Egypt, kde ti mocní ovládali slabší pomocí větších znalostí, nebo to byla církev, nebo, ne tak dávno, komunistická vláda, kdy lidé prostě byli naučeni číst mezi řádky. Faktem ale je, že nejhůř na tom byli vždy ti, kteří byli nejméně vzdělaní. Pověrčiví lidé, kteří byli schopní na sebe plivat aby zamezili uřknutí, nedůvěřiví vůči všemu, co mohla věda jednoduše vysvětlit a tím by nejen usnadnila život, ale také by těch životů nemálo zachránila. Předsudky a nevzdělanost napáchaly vždy nejvíc škody. Myslím, že v dnešní době je nejlepším příkladem ženská obřízka, od které se upouští díky vzdělávání a vysvětlování lidem bez základní znalosti anatomie, že obřezaná žena není o nic méně plodná, ba dokonce že není nijak nečistá. V dnešní době už prostě ke vzdělání má přístup skoro každý a mnoho věcí, které se na první pohled zdají nebezpečné, se dá logicky vysvětlit. Cíleně píši logicky a ne vědecky. Logika totiž s vědou, pod kterou si člověk představí matematicko-fyzikální výzkumy, nemusí mít nic společného. Logika je jeden ze základních pilířů filozofického a lingvistického směru a v laickém slova smyslu v podstatě znamená zdravý rozum. Není to nic jiného, než schopnost přemýšlení a dávání si souvislosti dohromady.
Proč tedy v dnešní době, kdy je logické a vědecké uvažování přístupné skoro všem, mají lidé tendence se k logice obracet zády? Proč se jim nechce přemýšlet mozkem? Ano, jak jsem řekla, vždycky existovala nějaká ta propagandistická "pravda", které kdekdo naletěl, ale naši rodiče taky nevěřili všemu, co jim komunisté nakecali, přesto to mělo své meze. Proč se lidé tak urputně snaží udělat z logického uvažování robotický způsob myšlení? Proč dneska všichni věří každé konspirační teorii, kterou si kdekdo vycucal z prstu, navíc ji podložil jakýmisi pochybnými výzkumy, které lze vytvořit jen tak. V dnešní době si totiž každý může udělat třeba internetové stránky s články, kde uvádí různé statistiky, nebo jich udělat několik, takže má rovnou "důvěryhodné" odkazy a vydávat vše za pravdu. A lidí mají v dnešní době tendenci věřit všemu, jen ne tomu oficiálnímu, a tak mi přijde, že nejsou vlastně o nic hloupější a naivní, než tzv. "ovčané". A tak pak vznikají teorie o škodlivém očkování od někoho, kdo nemá ponětí o imunologii, o chemtrails od někoho, kdo nemá vůbec žádné ponětí o aerodynamice, teorie o třech šestkách na EAN kódu od někoho, kdo neví nic o systému čísel a nejspíš asi ani nikdy neviděl morseovku (tady to vidím dokonce i já, jaký je rozdíl mezi dvěmi dlouhými čárkami a dvěmi kratšími čárkami a MEZEROU), teorie o tom, jak na Plejádach žijí zlí mimozemšťané od někoho, kdo nikdy neslyšel o astrobiologii. Takhle by se dalo pokračovat. Konečným argumentem zastánců těchto teorii jsou pak jakési vlastní zkušenosti - že to prostě funguje. Ale síla lidské mysli nemá hranice. Je skvělé, jak se člověk může uzdravit jen díky tomu, že věří v sílu nějakého léku. Ale to ještě neznamená, že ten lék vážně byl lékem.
Všechno je o psychice, když budu něčemu silně věřit, stane se to. Stejně jako když budu věřit, že mi Bůh pomůže, prostě mi pomůže. Jistě, může to být důkaz o tom, že ten Bůh opravdu existuje, ale také nemusí. Může to být důkaz o tom, že člověk sám o sobě ve své podstatě má neomezené možnosti.

Proto by ale měl v první řade používat svůj vlastní mozek. Nikdo nejspíš nepochybuje o tom, že tady něco smrdí. Že ne vše je takové, jak se zdá. Jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu. Příkladem může být pád newyorských dvojčat, kdy si už asi v dnešní době nikdo nedělá iluze. A i já občas cítím, či dokonce vidím něco, co není hmotné. Ale vytváření konspiračních teorii, které se dají pomocí logiky a zdravého rozumu, ba dokonce intuice, lehce vyvrátit, akorát lidí ještě víc mate. Osobně se snažím logiku i schopnost vnímat nehmotný svět kombinovat, nacházet zlatou střední cestu - kdo totiž tvrdí, že víra i věda vedle sebe nemohou existovat? Navíc, věda dle mého může dokázat kdeco, jen k tomu prostě ještě nejsou prostředky. Možná to ale souvisí s tím, že věřit kdečemu je mnohem jednodušši, než přemýšlet. Lidí jsou liní používat vlastní mozek, tudiž pak alibisticky tvrdí, že oni tu PRAVDU prostě VÍ. Ano, taky některé věci prostě VÍM, ale nevyhlašuju je veřejně za jedinou PRAVDU. Ale, nepřijde vám, že víra v konspirační teorie člověku život spíš ztěžuje, než aby ho měla něčím naplňovat?

Dane Shigati - Ballerinas Project

12. října 2011 v 16:23 | onni |  Creativity
Být v dnešní době fotografem-umělcem, je opravdu "umění". V době, kdy jsou kvalitní fotoaparáty dostupné za lidové ceny a díky GIMPům a PhotoShopům si lze i s obyčejnou digitální fotografi pohrát tak, že ji lze vydávat za umění, prostě může dělat umělecké fotky každý. Na druhou stranu proč ne. Kdysi taky kdekdo maloval a sochařil, akorát v dnešní době lidé znají jen ty zapamatování hodné.

A tak mě v poslední době zaujalo něco opravdu, dá se říct, nového či jiného. I když si možná někdo řekně, že baletky vlatsně žádným nevšedním motivem nejsou. Ale na baletkách bylo vždycky něco fascinujicího, Edgar Degas by mohl vyprávět...

Baletky by mohly být brány jako umění samo v sobě. Speciální pózy spojené s krásnými tváření dělají z dokonalého lidského těla představu vznášející se bytosti, jakoby snad ani do tohoto světa nepatřily. Jakoby nepatřili do dnešní moderní civilizace...

Asi proto mě zaujal právě Ballerinas Project fotografa Daneho Shigatiho. Dane Shigati pocházi z Honolulu, ale brzo se přestěhoval do New Yorku, jelikož ho, jako mnoho dalších, toho město svou nepopsatelnou a neobyčejnou atmosférou přitahovalo.

Spojení prostředí New Yorku, které v sobě nese historické i moderní části, s něcím tak křehkým jako je balerína stvořilo opravdu zajímavé motivy. A já se na ty fotografie prostě nedokážu přestat dívat...


http://decollage.pl/wp-content/uploads/2011/06/Baletnice7.jpg

http://decollage.pl/wp-content/uploads/2011/06/Baletnice1.jpg

http://decollage.pl/wp-content/uploads/2011/06/Baletnice11.jpg

http://decollage.pl/wp-content/uploads/2011/06/Baletnice12.jpg

http://decollage.pl/wp-content/uploads/2011/06/Baletnice14.jpg

Odkazy na celé galerie na Facebooku -> http://ballerinaproject.com/purchase

Podzimní nemocenská

6. října 2011 v 15:20 | onni |  Každodennost
Nepamatuju si, kdy naposledy jsem celý pracovní den strávila v pyžamu. Je to už vážně dávno. Je fakt, že si na ten pracovní režim zvykám víc a víc, o to méně si dokážu ale užit toho volna. No, volna... vzhledemm k tomu, že jsem na nemocenské, kdy člověk musí sedět doma, leží, nic neslyší kvůli rýmě, nemůže dýchat kvůli hlenům na plicích a jakmile vstane, točí se mu hlava a je mu špatně, určite to má k nějaké dovolené hodně daleko. Takže si de facto ani nemám co užívat. Nebo spíše jak.
Ale je to fajn, co si budeme povídat.
Nemuset pár dnů za sebou vstávat v šest ráno (ačkoli už dávno neumím spát do poledne a budím se v osm), neřešit co kde člověk kde udělal špatně nebo dobře, na co zapomněl nebo nezapomněl (ačkoli mám skoro pořád zaplý Skype a koukám na notebook jeslti mě někdo z práce neshání). Ležet si takhle celý den ve své vlastní velké posteli, koukat na blbosti v tv, dřímat.
Venku už nejspíše začíná pořádný podzim (koneckonců, díky tomuto blogu vím, kdy poslední dva roky napadl první sníh a bylo to v druhé polovině října), takže si aspoň přestanu lámat hlavu s tím proč jsem si kupovala ten teplý šátek. Ačkoli je letošní podzim opravdu zvláštní, jednou šílená kosa, jindý vedro, pak zataženo a teplý vítr, dokonce i bouřky bez deště jako v létě.
Využila jsem tedy dnešní den k tomu, abych si pustila najednou obě části posledního Pottera. Měla jsem čas se na to podívat dokupy, v klidu, sama (a tak jsem si mohla i pořádně pobrečet) a dostala jsem chuť si to zase přečíst. Ačkoli s mýma opuchlýma očima to teď asi moc nepůjde. Takže si jdu dát citrokapky, uvařit lapacho, vyhodit posmrkané kapesníky a dál ležet. A v klidu si dumat nad tím, jak od první přečtené knihy, tedy asi nějakých 9 let (panebože, to už je vážne doba), si představuju, jaké by to bylo žít v jejich světě...

"That which Voldemort does not value, he takes no trouble to understand. Of house-elves and children's tales, of love, loyalty, and innocence, Voldemort knows and understands nothing. Nothing. That they all have a power beyond his own, a power beyond the reach of any magic, is a truth he has never grasped." Albus Dumbledore

View from my personal window...

4. října 2011 v 11:57 | onni |  Každodennost
Baví mě koukat z okna. Neskutečně. Kam až moje pamět sahá, byla jsem schopná u toho vydržet hodiny. Ať už jsem jezdila vlakem do a ze školy a přemýšlela nad tím, že se už vlastně domů vůbec nechci vracet. Nebo když jsem seděla v druháku na výšce v pokoji na kolejích, sama, úplně samotinká a přemýšlela, co jsem to vlastně udělala, že tady teď takhle sama sedím. Nakonec jsem si musela obrátit stůl ke zdi, jelikož jsem koukala na stromy místo toho abych četla poznámky a učila se. Dva roky tomu na podzim jsem zase každý podvečer koukala z okna našeho domu směrem k západu a pozorovala Venuši. Loni kolem mých narozenin jsem zase jela vlakem za starou kamarádkou, na uších sluchátka, ve vlaku jsem stála opřená o okno a pozorovala, jak se mění krajina. Pamatuju si, proč jsem tehdy za ní jela - potřebovala jsem v tu chvíli přítele z mé minulosti. Přítele, který by mě od té minulosti nadobro odpoutal.

Když jsem dělala přijímačky na grafiku FaVU, bylo to hodně zvláštní. Procházet se dlouhou studenou chodbou, která byla plná různých nedokončených více či méně umělěckých děl. Ve tříde nás bylo asi deset. Já jedina z gymplu. Naprosto bez jakékoli představy o tom, jak to vlastně na těch umělěých školách chodí. Všichni byli nervózní, všem šlo o hodně. Někteří se tam hlásili už poněkolikaté. Někteří byli přátelští, jiní naopak vůbec. Z těch deseti lidí se na školu mohli dostat jenom dva nebo tři. Z těch dvou nebo tří neměl zaručenou světlou budoucnost umělce ani jeden.
Když jsem pak skončila na škole, kterou jsme vlastně v plánu vůbec neměla, existovala pro mě možnost tu grafiku opět zkusit. Šéfka ateliéru mi navrhla, že by mě na příští rok připavila. A s velkou pravděpodobností bych se tam pak dostala. Ale já nechtěla. Říkala jsem si, že je to tak, jak to má být. Teprve až později jsem si dokázala připustit, že to byl z mé strany docela alibismus. Ale proč jsem na tenhle alibismus tehdy přistoupila, na to jsem už nikdy nepřišla. Možná proto, že jsem to ani vědět nechtěla. A možná proto, že jsem vlastně ani žádným umělcem být nechtěla.

Nevím kdy jsem takhle začala vyprávět příběh mého života. Možná, že jsem jednou prostě seděla u okna a řekla si - můj život nikdy nebude takový, jak si ho budu představovat. Bude spíše opačný. Nikdy ze mě nebude umělec, ale skončím v kanceláři u počítače. Nikdy nebudu dýchat zvláštní vůni velkoměsta, ale budu se procházet po rozbitých silnicích zapadákova. A když už se s tím smířím a začnu si svůj život plánovat znova a to úplně jinak, už předem mi bude v hloubí duše jasné, že to zase dopadne jinak. Nikdy nebudu mít krásnou malou svatbu, nikdy nebudu mít útulný byteček zařízený věcma z IKEA, nikdy nebudu mít dceru, které budu zpívat aby se ji líp usínalo.
Chtěla jsem točit videoklipy, chtěla jsem ilustrovat dětské knížky, chtěla jsem psát knihy. Dneska se tomu víceméně směju.

A faktem je, že jsem v životě nebyla nikdy tak šťastná, jako jsem teď.