View from my personal window...

4. října 2011 v 11:57 | onni |  Každodennost
Baví mě koukat z okna. Neskutečně. Kam až moje pamět sahá, byla jsem schopná u toho vydržet hodiny. Ať už jsem jezdila vlakem do a ze školy a přemýšlela nad tím, že se už vlastně domů vůbec nechci vracet. Nebo když jsem seděla v druháku na výšce v pokoji na kolejích, sama, úplně samotinká a přemýšlela, co jsem to vlastně udělala, že tady teď takhle sama sedím. Nakonec jsem si musela obrátit stůl ke zdi, jelikož jsem koukala na stromy místo toho abych četla poznámky a učila se. Dva roky tomu na podzim jsem zase každý podvečer koukala z okna našeho domu směrem k západu a pozorovala Venuši. Loni kolem mých narozenin jsem zase jela vlakem za starou kamarádkou, na uších sluchátka, ve vlaku jsem stála opřená o okno a pozorovala, jak se mění krajina. Pamatuju si, proč jsem tehdy za ní jela - potřebovala jsem v tu chvíli přítele z mé minulosti. Přítele, který by mě od té minulosti nadobro odpoutal.

Když jsem dělala přijímačky na grafiku FaVU, bylo to hodně zvláštní. Procházet se dlouhou studenou chodbou, která byla plná různých nedokončených více či méně umělěckých děl. Ve tříde nás bylo asi deset. Já jedina z gymplu. Naprosto bez jakékoli představy o tom, jak to vlastně na těch umělěých školách chodí. Všichni byli nervózní, všem šlo o hodně. Někteří se tam hlásili už poněkolikaté. Někteří byli přátelští, jiní naopak vůbec. Z těch deseti lidí se na školu mohli dostat jenom dva nebo tři. Z těch dvou nebo tří neměl zaručenou světlou budoucnost umělce ani jeden.
Když jsem pak skončila na škole, kterou jsme vlastně v plánu vůbec neměla, existovala pro mě možnost tu grafiku opět zkusit. Šéfka ateliéru mi navrhla, že by mě na příští rok připavila. A s velkou pravděpodobností bych se tam pak dostala. Ale já nechtěla. Říkala jsem si, že je to tak, jak to má být. Teprve až později jsem si dokázala připustit, že to byl z mé strany docela alibismus. Ale proč jsem na tenhle alibismus tehdy přistoupila, na to jsem už nikdy nepřišla. Možná proto, že jsem to ani vědět nechtěla. A možná proto, že jsem vlastně ani žádným umělcem být nechtěla.

Nevím kdy jsem takhle začala vyprávět příběh mého života. Možná, že jsem jednou prostě seděla u okna a řekla si - můj život nikdy nebude takový, jak si ho budu představovat. Bude spíše opačný. Nikdy ze mě nebude umělec, ale skončím v kanceláři u počítače. Nikdy nebudu dýchat zvláštní vůni velkoměsta, ale budu se procházet po rozbitých silnicích zapadákova. A když už se s tím smířím a začnu si svůj život plánovat znova a to úplně jinak, už předem mi bude v hloubí duše jasné, že to zase dopadne jinak. Nikdy nebudu mít krásnou malou svatbu, nikdy nebudu mít útulný byteček zařízený věcma z IKEA, nikdy nebudu mít dceru, které budu zpívat aby se ji líp usínalo.
Chtěla jsem točit videoklipy, chtěla jsem ilustrovat dětské knížky, chtěla jsem psát knihy. Dneska se tomu víceméně směju.

A faktem je, že jsem v životě nebyla nikdy tak šťastná, jako jsem teď.
 


Komentáře

1 elysia elysia | Web | 10. října 2011 v 19:24 | Reagovat

je fakt, ze zivot se nikdy nevyviji tak jak jsme si to naplanovali nebo predstavovali, ale ty plany a predstavy jsou asi stejne potreba abychom mohli srovnavat. a nekdy zjistime, ze ackoli nic nevyslo tak jak jsme chteli  neni to vubec spatne..nekdy to muze byt i lepsi, ale i kdyz treba ne, stejne s tim nemuzem nic delat, minulost se zmenit neda, tak je jen treba se s tim smirit..ja jsem treba s byvalym hodne planovala, myslela jsem ze on je ten pan bozsky, pak se to zhroutilo a vsechny plany byly v tahu, zarekla jsem se ze s dalsim nic planovat nebudu a proste necham veci plynout..no ale asi je jasne, ze si stejne i navzdory tomu predsevzeti rada predstavuju jak to s nama bude a co vsechno spolu este prozijem...nakonec nam ale stejne jen zbyva cekat, co zivot prinese:)

2 Huntmaster Huntmaster | 11. října 2011 v 21:55 | Reagovat

Já měl vždycky problém s očekáváním. Je to, jako když mi někdo nabídne nějaké jídlo, které jsem nikdy neviděl, já se na něj podívám, udělám si představu, avšak chuť je naprosto v rozporu s představou. Teď dřepím na koleji, zase jednou pročítám oblíbený blog a říkám si, že je ten vysokoškolský život vlastně prostý a nudný, takový, jaký jsem si ho nepředstavoval a jaký jsem nechtěl. Měl jsem to tak i se sny, chtěl jsem vystudovat astronomii, ale nemám vlastně ponětí, jestli by mě to doopravdy bavilo, respektive nemám tušení, jestli by mě moje plány skutečně bavily. Takže jsem na astronomii nešel,přestal jsem plánovat a beru to, co život dává. Stejně jsem býval akorát na prášky, když to většinou nevyšlo podle představ,i když jsem dělal maximum.
Z mého hlediska teď není nic lepšího, než když se mi v životě objeví radost, se kterou jsem nikdy nepočítal, pak je to ryzí a stojí to za něco.
Znám většinou lidi, kteří z různých důvodů neplánují. Zajímala by mě hlavně druhá strana mince, nějaký ten Gusta z Kačera Donalda, kterému vyšly plány a byl s nimy spokojen.

3 onni onni | Web | 12. října 2011 v 15:57 | Reagovat

[1]: [2]:
Vite, ono ani nejde tak o to, ze si clovek naplanuje, ze udela nejakou vysvenou vysku (ty, Huntmastere, jsi chtel delat astronomii, ja zase architekturu, a to fakt hodne), ve 25 se vda, ve 27 bude mit dite, bude mit takovou ci makovou praci, bude zit v Praze nebo Brne nebo mimo CR a nakonec nic z toho nema. V mem pripade jde o to, ze bych rekla, ze to co ted delam se proste vubec neshoduje s nicim, co me alespon nahodou napadlo nejakych 8 ci 10 let zpatky. Je fakt, ze jistou dobu jsem si taky myslela, ze se 25 let ani nedoziju a od toho se odvijel zbytek. Predstavovala jsem si sebe v nejakem dekadentnim byte, kde by byla postel s rucne vyrobenymi nebesy a cely den by tam zneli Joy Division. Videla jsem se ve vztahu s mym rpvnim klukem ze stredni, se kterym jsem byla 2 roky, jak se nekolik let vkuse soucasne milujeme i nenavidime, jeden den je nam krasne, druhy den se hadame a brecime. Dneska si Joy Division ani nepustim a v pusteli s nebesi bych mela klaustrofobii. Kde se podel onen chlap netusim a jsem az to vlastne rada. Par let tomu jsem dokazala sedet x hodin v jedne hospode, popijet pivo a rozebirat ze vsech stran hudbu. Proste mi jde o to, ze jsem se tak celkove ubirala tim umeleckym smerem. Jednou jsem si koupila knihu ze serie "Jak je pozname? Umeni...", tech knih bylo tusim 8, ja jsem si postupne kupovala nebo jsem dostavala vsechny dily a zbyvala mi uz jenom secese a impresionismus. Ty dily nemam dodnes a nemyslim si ze bych je kdy jeste mela.
Ono se to hezky rika "prestal jsem planovat a beru to co zivot dava". Jasne, snazime se o to vsichni, hlavne abychom nebyli zklamani. Ja nejsem zklamana. Nikdy jsem si totoz nepredstavovala ze budu mit tak klidny zivot jako mam ted. V prvaku na vysce jsem nemela daleko k alkoholismu, to chlastani me proste bavilo, na jednu stranu me dostavalo do jineho sveta, na druhou me ubijelo a ja za to byla rada, pac jsem se nejspis chtela znicit. Ono se rika ze i prilisna promiskuita je znamkou sebeposkozovani a dneska vidim, ze na tom neco bylo. Byla jsem schopna sbalit v brnenskem brooklynu nejakeho hnusneho, kulhaveho, skoro plesateho metalistu s vytetovanym obracenym krizem na rameni a jit s nim do postele - a proc? Urcite ne kvuli sexu, protoze to bylo uplne o nicem.
Takze jsem rada za to, ze mi ty moje plany nevysly. Jen se obcas bojim toho, ze jsem mela proste udelat neco jinak, ze jsem neco sama ve svem zivote prosvihla, nejakou sanci na rozvijeni vlastniho talentu.
Dneska mam vedle stolu jednu cervenou krabici a v ni mam skicak, sesit z italie na kresleni, barvy, tuzky... nedotkla jsem se toho uz asi dva roky. A nemuzu se proste ubranit pocitu, ze jsem mozna kvuli vlastnimu alibismu a kvuli me snaze o sebedestrukci neco promarnila.

Jinak, Hutmastere, co se tyce tveho zacaktu na vysce.. no, abych pravdu rekla, ja mela prvak super, mela jsem skvelou spolubydlici, poznala jsem nove lidi (protoze jsem mela uz pokrk toho, jak jsem mela kolem sebe lidi treba ze stredni kteri si hrali na moje kamose, chtela jsem poznat nekoho, kdo o me nic nevedel).. ale druhak uz byla katastrofa. Mela jsem desnou spolubydlu, kamosi z prvaku nekam zmizeli (nekteri skolu po roce vzdali) a skola me prestala bavit.. a ve tretaku bylo uz zase vsechno jinak.. prijde mi ze zivot se meni v pravidelnych cyklech, hlavne to, jak lidi prichazeji a odchazeji. Dycky jsem mela jednu nejlepsi kamosku a k tomu jeste nejakou jednu blizkou osobu. Nikdy ne vic proste. Dycky jak se objevil nekdo novy, ten stary zacal mizet, bud sme se pohadali, nebo me zacal srat, nebo se odstehoval...
Ale jeslti je vysokoskolsky zivot prosty a nudny.. prosty je urcite, alespon v porovnani s tim, co prijde pak. Ale uvedom si, ze nudny bude vlastne jenom kdyz si ho nudny udelas ty. Uvedom si taky, jakou pohodu ted mas, do skoly chodis jen obcas, muzes si dovolit obcas tam nejit, rano se prospat, tohle na stredni nebylo a po vysce uz to taky nebude. Diky verejne pristupne vysokoskolske knihovne jsem precetla az tech pet let tolik knihy jako uz asi nikdy neprectu. Mohla jsem chodit spat ve ctyri rano, kdyz to bylo mozne. V tom je prave to kouzlo vysokoskolskeho zivota, vlastne nemas zadnou zodpovednost, tak si to uzivej, bo to nebude trvat vecne ;)

4 Elysia Elysia | Web | 12. října 2011 v 16:42 | Reagovat

[3]: mozna promarnila, mozna ne, cas nevratis, ale co ty vis kam te este zivot zavane a co ti chysta, treba svuj talent jeste nejak zurocis, nikdy nevis jake prilezitosti te jeste potkaji a mit umeleckou skolu nezarucujue slavu a uspech, nekdy se umelci proste objevi aniz by cokoli predtim studovali...ale i kdyby se mel tvuj talent zurocit treba jen v tom, ze svymu diteti jednou napises treba vlastni pohadky s vlastnima ilustracema tak to porad k necemu je:)

5 onni onni | Web | 12. října 2011 v 16:48 | Reagovat

[4]: to je fakt, mas pravdu :) stejne jak mi bude stacit fakt, ze zpivam svemu diteti ukolebavky a neresit, ze jsem mohla mit "skoleny" hlas (jakoze mohla)

6 Huntmaster Huntmaster | 12. října 2011 v 22:06 | Reagovat

[3]:Díky za postřehy z vš, já si podobné věci vždycky moc rád přečtu. :-)
A já si taky myslím, že když tě něco baví a přinese ti to to, co znamená v překladu tvoje přezdívka, tak je úplně jedno, jestli to je skrze školu nebo jenom doma pod lampičkou.

7 onni onni | Web | 13. října 2011 v 16:47 | Reagovat

[6]: vsak jo, oba mate pravdu :)
A VS si uzij, dokud muzes ;)

a stejne.. kdyz si vybavim sebe tech x let zpatky, vim moc dobre, ze jakmile jsem se zacala najednou az prilis venovat tomu kresleni, znamenalo to ze neco neni v poradku (jinak receno se mi vracely depky), takze to, ze dneska nekreslim, je vlastne dobre :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama