Listopad 2011

30 days song challenge: Day 11 - A Song From My Favourite Band: HIM - Don't fear the reaper

30. listopadu 2011 v 4:38 | onni |  Hudba
Hudbu miluju od dětství. Ať už to byla klasika, kterou mi pouštěla mamka, dětské písničky, Michael Jackson, Spice Girls a boysbandy, polský rock, gothic rock, metal, nejrůznější elektronika, japanese, britpop, indie či shoegaze - naposlouchala jsem se toho už fakt dost. A najednou teď sedím zaseklá - co je vlastně moje nejoblíbenější kapela? A mám ji dnes ještě vůbec. Ne, nemám. Už dávno ne. Už dávno se "oblíbená kapela" změnila na "kapela, která mě momentálně nejvíc zaujala". Přesto, je kapela, kterou si v dnešní době pustím sice už jen z nostalgie, přesto má v mém životě nenahraditelné místo. A není třeba moc přemýšlet nad tím, která kapela to vlastně je.
Tato skladba byla vždy moje nejoblíbenější a vždy nejspíš bude. Sice je to cover, ale dle mého opravdu neskutečně povedený.


30 days song challenge: Day 10 - A Song I Fall Asleep To: Thomas Newman - White Oleander

29. listopadu 2011 v 1:56 | onni |  Hudba
Jedna z mých nejoblíbenějších knížek, jeden z mých nejoblíbenějších filmů, jeden z mých nejoblíbenějších filmových skladatelů a má nejoblíbenější skladba od něj. V dnešní době už sice usínám u Futuramy nebo nějakého seriálu, kdysi mě ale uspávala tato skladba. Je neskutečně uklidňující...


30 days song challenge: Day 9 - A Song I Can Dance To: Martha & The Vandellas - Dancing in the Streets

28. listopadu 2011 v 2:27 | onni |  Hudba
Trošku jsem přemýšlela nad tim, jak je výběr této písně myšlen - jedná se o skladbu, při které umím tančit, nebo snad umím nějaké speciální kroky, které se u te písně tancují? Protože tancovat umím na naprosto vše (kdysi se mě jistá osoba snažila přesvědčit o tom, že na bela Lugosi is dead se natčit nedá - dá), snad kromě latinoamerické hudby, ale to bych taky zvládla. Ne žebych byla nějaký super tanečník, spíš mi stačí pár piv :D
Tak jsem to pojala stylem - píseň, kterou když slyším, chce se mi tančit. Koneckonců, o tom tato píseň také zpívá :)
Všimli jste si, jak motownovský styl celkově nabádá k tanci?


30 days song challenge: Day 8 - A Song That I Know All of the Words To: Perfect - Nie płacz, Ewka (Nebřeč, Evi)

27. listopadu 2011 v 16:06 | onni |  Hudba
Zajisté existuje bezpočet zahraničních skladeb, jejihž texty znám zpaměti a to už dlouhá léta. Jsou to většinou skaldby, které mi jsou svým textem blízké. A nebo maji prostě text sám o sobě zajímavý. Přesto, nejlíp jsem vždy znala texty poslkých kapel, které mi za ta léta přirostly k srdci. A z té obrovské nabídky bych si asi vybrala dvě konkrétní písně, které mají neskutečnou poetickou duši. Ačkoli byly napsané už dávno, a to hlavně v době komunistického režimu, což se v těch písních dost odráží, dalo by se je zasadit i do dnešní doby. Jedná se o skladbu Autobiografia a Nie płacz, Ewka od rockové kapely Perfect. Vyprávějí vlastně o našem životě, mladých snech (mě u té jedné hlavně fascinuje zmínka o rádiu Luxemburg, což bylo ve vsé době opravdu hodně důležité rádio), prvním sexu, nepovedené kariéře, nešťasných láskách, honbě za pěnězmi. Nakonec jsem si ale vybrala právě píseň Nie płacz, Ewka, jejiž refrén v překladu říká - Loučím se s vámi, už vím, že nestihnu zařídit všechny potřebné věci. Odcházím sám tam, kde na mě čekají. Už pár let tam mám několik přátel, pro ně vždy zpívám a hraju. Ještě jednou se s vámi loučím, již se nesetkáme...


30 days song challenge: Day 7 - A song that reminds you of a certain event : Joy Disaster - Yesss Yess Yes

26. listopadu 2011 v 12:20 | onni |  Hudba
Dost dlouho jsem si s tím lámala hlavu. Jistě, dalo by se sem hodit cokoli z jakéhokoli koncertu nebo divadelního představení, koneckonců jsem toho zažila mraky. Taky mě napadlo několik skladeb, které jsem poslouchala pořád dokola při jistých cestách na jistá místa. Ale pak mě napadlo tohle - co jiné taky?
Když jsme pořádali první Batcave Party, stáli jsme my tři "pořadatelé" u mixpultu a páz dalších lidí sedělo a pilo piva. Holt, první naše malá akce určena pro opravdu malou sortu lidí - kolik lidí také v té době poslouchalo čistý batcave? Tak jsme s Alkeantres vypily pár piv a skočily na to. Shadow pustil tuhle skladbu, my začaly pařit a postupně se přidali další lidé. A už to jelo. Naprosto skvelá a povedená akce, při jejiž druhé edici jsme to nakonec vzdali. Ale na tu první člověk jen tak nezapomene a myslím, že nezapomenou mnozí :)


30 days song challenge: Day 6 - a song that reminds you of somewhere: Tom Boxer feat. Antonia - Morena

25. listopadu 2011 v 16:08 | onni |  Hudba
Podlední dva léta po sobě jsem strávila na místě, kam by mě původně nikdo nedostal ani párem koní. Nesnášela jsem vedro, bála jsem se vody, nebavilo mě vylehávat na pláži. Ideální prázdniny pro mě byly vždy ve znamení poznávání umění, nejlépe renesančního či barokního. Až jsme se jedné zimy rozhodly, že pojedem spolu. Cesta tam byla úmorná, zpáteční ještě horší - nechtěla jsem odtamtud pryč. Další rok jsem se těšila, až se tam vrátím - na místo, které mi vlastně zachránilo život - byla jsem sama jen s nejbližším člověkěm, měla jsem dost času přemýšlet, o všem. Před druhým odjezdem už to bylo těžší kvůli nečekaným změnám, a také pobyt tam byl občas trochu smutný, prostě se mi po někom stýskalo. Stejně ale, kdykoli přemýšlím o tom, že bych zase někam jela, vždy se v myšlenkách ocitnu na te pláži, pod tou vodou a nebo - v plážovém baru Elvis. Skvělé večery, doplněné koktejly, jistou krásnou číšnicí a taneční hudbou. Proto vždy, když slyším tuhle píseň, vidím nás dvě jak tam sedímě, koukáme na vlny a vedeme pseudofilozofické debaty o ničem a uživáme si měsíc prázdnin. Od doby, co jsme obě pracující osoby, už to nejspíš nikdy takové nebude...


30 Day Song Challenge: Day 5 - A Song That Reminds You of Someone: John Williams is the Man!

24. listopadu 2011 v 15:20 | onni |  Hudba
Tady bych mohla vyjmenovávat donekonečna. Rule the world (Take That), Hear you me (Jimmy Eat World), Halo (Bethany Joy), When the stars go blue (Bethany Joy & tyler Hilton), Lovesong, Burn, Friday I'm in love, Forest, The Same Deep Water As You a spousta dalších skladeb od The Cure, Dark Entries (Bauhaus), One more time (Daft Punk), cokoli od Candy Spooky Theatre, Yesss Yess Yes (Joy Disaster), jakákoli skladba z Cimrmanových her... a tak dále a tak dále. A právě proto, že je těch skladeb tolik a určitě bych nemohla vybrat jen jednu, rozhodla jsem se Day 5 věnovat někomu jinému. Vždycky když to slyším, vzpomenu si na skvělý víkendový maratón se Star Wars i na to, jak tohle občas zpívá a přívádí mě tím k šílenství :D (a stejně ho nejvíc lovískuju)


30 Day Song Challenge: Day 4 - A Song That Makes Me Sad: Snow Patrol - Run

23. listopadu 2011 v 17:19 | onni |  Hudba
Kdybych se do tohodle pustila tak dva roky tomu, bez vahání bych našla minimálně 10 takových skladeb. Vidím sebe, jak kráčím mezi brněnskými paneláky. Nebo čekám na tramvaj po večeru stráveném s lidma, které jsem měla kdysi ráda a většinu z nich už nemám chuť vidět. Sedím sama na koleji, a jsem ráda, že tam se mnou není má jistá otřesná spolubydlící, kterou jsem za celý rok neviděla jít do sprchy. Moje nejlepší kamarádka je ode mě daleko a můžu s ní být jen přes ICQ. Nevadí, že autobusem bych u ní byla za dvě hodiny, nejsou na to prachy. Zanevřela jsem na chlapy. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně měla vždycky štěstí na kretény, ale že já sama jsem ty kretény vyhledávala, tudiž si za to vlastně můžu sama. Proto jsem teď sama, protože musím přijít na to, co dělám špatně a musím se nejdřív naučit být sama se sebou. K tomu všemu mi hraje nespočet skladeb, které mě dělají ještě smutnější než jsem. Připomínají mi konkrétní místa i osoby a nebo mě prostě jen tak utvrzují ve vlastní sebedestrukci.
Tohle už nění. Už skoro nic z toho. Zmizelo to vše s příchodem jednoho jediného člověka? Vážně je to všechno takhle jednoduché? Ale ne. Moc dobře vím, co vše muselo předcházet tomu, abych momentálně byla tam kde jsem. Ztratila jsem mnohé a mnohé získala. Můj starý život jakoby ani nebyl. Už neposlouchám smutné písničky.

Takže musím tápat v paměti, abych si vzpomněla na tuhle...


Večerníček na ČT1 končí - no a?

23. listopadu 2011 v 15:36 | onni
Když jsem předčasem psala o fenoménu maminkovských webů, v diskuzi se rozebíralo i téma pohádek, na které se děti v dnešní době dívají. Existují satelity, kabelovky, a tím pádem plno TV kanálu určených výhradně pro děti. Také jich doma pár máme a většina z nich je prostě strašných. Samozřejmě by mohl někdo namítat, že nejsem dítě, tudíž není program primárně určen mně. Přesto si myslím, že to se svou vrozenou infantilností celkem posoudit dokážu.
Proč ale o tom píšu? Dnes jsem si na iDnes.cz přečetla, že se vysílání Večerníčku přesuvá na ČT2. Samozřejmě se zase spustila diskuze, kde je každý odborníkem a ví všechno nejlíp. Všichni jsou dokonalí a nejhorší na světě jsou rodiče, kteří pouští pohádky dětem na PC. No, chlapeček jedné mé známe dokázal už ve 4 letech najít Youtube a pustit si pohádku prasátko Peppa. Bylo to špatně? Nemyslím si. Ono je totiž ve výsledku jedno, jestli dítě kouká na pohádku v TV nebo na PC. Navíc se tenhle mrňous naučil docela rychle poznávat písmenka, dneska umí i trochu číst, aniž by už chodil do školy.
Faktem ale je, že Večerníček jako takový je přežitek. Netvrdím, že by klasické večerníčkové pohádky byly pro dnešní děti neatraktivní. Právě naopak. Takového Krtečka, Rákosníčka či Křemílka a Vochomůrku lze vidět dodnes i na polských programech. Problém je v tom, že na Večerníčku už tohle nebývá. Večerníčky bývají nové, prý zajímavější. Nikdo ale na ně koukat moc nechce. Nejsou hezky nakreslené, některým dětem ani nedávají moc smysl. Navíc, jak jsem už říkala mnohokrát, nechápu tu dnešní tendenci dělat pohádky striktně dle věkové kategorie.
Argumentem přešunutí Večerníčku na ČT2 je hlavně pokles sledovanosti. Hlavně díky Animáčku na Tv Barrandov. Párkrát jsem Animáček viděla a nedívím se tomu. Když jsem byla já malá, vždycky jsem raději koukala na večerníčky polského programu. Za a) tvral půl hodiny, za b) byl každý den jiný, za c) se v něm střídaly jak polské produkce, tak i ty zahraniční. Přesně tohle Animáček splňuje. Nabízi totiž věci jako Ferda Mravenec, klasické Šmouly, skvělé Želvy Ninja, ale i moderní Pokémony či věci jako Animálie (která je dle mého pro děti velmi poučná), a netrvá pouhých pět minut. Že prý to není pro předškolní děti? Blbost. Proč, když jsem byla já malá, koukali na Šmouly naprosto všichni? Proč, když jsem byla já malá, koukali na My z Kačerova děti každého věku? Že to najednou nejde?
Na satelitu máme, kromě pro mě právě těch dementních kanálu jako je Jim Jam nebo Duck TV, také Boomerang. Hrají tam od rána do večera klasiky od Looney Tunes a Hannah-Barbera. Občas se mihne Tom a Jerry (který nebyl vždy pod produkcí H-B) a Pepek Námořník. I můj otec se na to občas podívá. Tohle jsou totiž pohádky, na které se může koukat každý, a to v každém věku. Na dnešní české večerníčky nekouká už skoro nikdo. Je to krátké, je to o ničem, Rákosníčka si lze pustit na Youtube a konkurence má prostě lepší nabídku. Samozřejmě se objeví pár chytráku, kteří budou kritizovat moderní anime, aniž by ho vůbec viděli a nebo budou tvrdit, že Želvy Ninja jsou pro malé děti příliš agresivní? Já mám na tohle asi jenom jedinou reakci - WTF?
Samozřejmě je tady ještě jeden argument, který vychází v podstatě z čísté nostalgie - Večerníček je už x let součástí českých domácností. V dnešní moderní době, kdy se všechny české TV kanály snaží, občas poněkud trapně, napodobovat ty západní, tvoří Večerníček jakýsi symbol starých dobrých časů. Holt, pokrok člověk nezastaví a ony ty staré časy taky nebyly vždycky úplně dobré.
Že jsou ale dnešní rodiče, kteří posadí děti k TV "aby měli klid", nezodpovědí? Nemyslím si, každý rodič si zaslouží si na chvíli od dítěte odpočinout. Problém je spíše v tom, co těm dětem pouštějí.


Krtečka si už dneska každý stáhne do PC nebo koupí na DVD - Večerníček k tomu nepotřebuje.

30 Day Song Challenge: Day 3 - A Song That Makes Me Happy: John Williams - Somewhere in my memory

22. listopadu 2011 v 18:02 | onni |  Hudba
Já snad budu pořád dávat Have yourself.. ne, nedám, ale dám sem něco podobného. Skladba, při které se mi občas pustí z očí slzy štěstí. Ne, žeby mi něco připomínala, spíš navozuje atmosféru místa a času, ve které bych se chtěla zrovna nacházet. Texty, který mluví o tom, jak si v paměti vybavuji hudbu, kouzla, celou svou rodinu a... ano, samozřejmě vánoční čas, já jsem si na tenhle challange asi vážně vybrala špatnou dobu :D
Ale nemůžu si pomoct, vždy, když tohle slyším, cítím se šťastná :)


30 Day Song Challenge: Day 2 - My Least Favourite Song - Shakira: Rabiosa

21. listopadu 2011 v 15:57 | onni |  Hudba
Když potkate člověka, který si chce hrát na neomezeného a snad i znalce hudby, často slyšíte větu, že daný člověk "poslouchá všechno kromě dechovky a Evy a Vaška". Po delší debatě ale příjdete na to, že dotyčný nesnaší také trapný popík, dementní tekno, hnusný death metal, atd atd. Ono totiž neposlouchat dechovku a Evu a Vaška je poměrně jednoduché, na tuhle hudbu často nenarazíte. Já bývala nucena na brigádách poslouchat dechovku několik dní v kuse - bůhvíjak příjemné to nebylo, ale dá se to přežít. Ona totiž opravdu existuje i mnohem horší hudba.
Já taky posloucham opravdu velké množství stylů, takže spíše vždycky říkám, že každý styl, ať už pop nebo death metal, má věci dobré i špatné. Argumenty jako "kdyby to bylo špatné, tak by to přece nikdo neposlouchal" jsou opravdu mimo mísu. Lidí s dokonalým hudebním sluchem na světe moc není, takže těch špatných věcí bývá bohužel opravdu dost. Naštestí si každý může vybrat - v dnešni době plné na jedne straně stahování z internetu a na druhé straně návratu vinylových desek si každý může vybrat. Takže posloucham to, co se mi líbí (nezaměňovat s tím, co je dobré) a zbytku si pokud možno nevšímám. Jsou ale věci, kterým se člověk, narozdíl od dechovky, vážně moc nevyhne. A tak existuje nespočet hudebních formací, na které jsem vyloženě alergická. Jsou to třeba metalové máničky a la Manowar, které mají jednu skladbu jako druhou a nějak pozapomněli na to, že stárnou a jejich těla už v útlých kožených oblečcích nevypadají tak dobře jako kdysi (pokud vůbec někdy vypadaly). Naprosto nesnáším bělošské rapery. Opravdu. Nejen, že už anatomicky narozdíl od černochů, nemají předpoklady k tomu, aby podobnou hudbu dělali, v podstatě k tomu nemají předpoklady ani ze sociologicko-etnologického hlediska. Z tohoto výběru u mě vede Pitbull, jehož hlas mi evokuje zvuk zvracení. Výjimkou budiž takový Eminem, jehož hlas je zvláštní a hudba docela nápadita, což se cení. Z čeho se mi ale ježí vlasy na hlavě, nepříjemně protínájí záda křečí a mám chuť si vyrvat uší, je mečení Shakiry, který bůhvíkdo bůhvíproč někdo nazval hlasem. Hrůzu k tomu přídávají její prazvláštní pohyby, které ne, opravdu nejsou sexy. Takže pokud bych měla vybrat nějakou píseň, kterou vážně nemám ráda, bude to stopro něco od ní. O první místo se pere skladba Rabiosa se skladbou Loca.


30 Day Song Challenge: Day 1 - My Favourite Song - Have yourself a merry little Christmas

20. listopadu 2011 v 14:05 | onni |  Hudba
Když jsem předčasem na některých blozích tohleto zaregistrovala, příšlo mi to celkem zajímavé, ačkoli jsem si ihned řekla, proč bych se do toho vlastně měla pustit? Jednotlivé skladby, které pro mě něco znamenají, sem hážů od začátku existence tohodle blogu, sice jsem už odešla od dělání "toppětek", zase sem ale přibyly songy for today, které de facto mají částečně nahrazovat fakt, že nevím o čem psát. Faktem také je, že bych sem vlastně dala opět ty samé songy, které se pořád opakují. Ale co, vážně občas nevím o čem psát a tohle je zase něco trošku jiného a taky - budu to mít sepsané i pro sebe.
Takže číslo jedna - nejoblíbenější skladba. Tady nemusím vlastně moc nad ničem přemýšlet, moje nejoblíbenější skladba ze všech je... která vlastně? Určitě se mi vybaví Have yourself a merry little christmas. Mám tuhle skladbu ráda snad ve všech jejich verzích a jsem schopná ji poslouchat pořád a nejednou se u ni rozpláčů. Nemůžu ale pominout ani Christmas star od Johna Williamse. A pak si zase vzpomenu na Somewhere in my memory... Pak zase Somewhere over the rainbow... Moon river... vybavuje se mi různá hudba z různých filmů... Thomas Newman, Hans Zimmer, Ryuichi Sakamoto... ale stejne si zase dostávám k muzikálům... vidím scénu kde Bing Cosby hraje na klavír a zpívá White Christmas... začínám přemýšlet d poslých koledách a vánočních skladbách... nevím, jestli je to současným obdobím, ale faktem je, že jsem vždycky byla magor do vánoční hudby... a nakonec vybavím scénu z muzikálu Meet me in St. Louis, což je muzikál, který zrovna moc nemusím, ale miluju scénu, kdy Judy Garland sedí u okna a své sestře zpívá o tom, jak budou jednoho dne zase všichni spolu... vždycky se prostě vrátím k téhle skladbě... jiná prostě není...


Fenomén maminkovských webů

11. listopadu 2011 v 8:48 | onni |  Každodennost
Začalo to před pár lety, když jsem si na Facebooku přidala do přátel jednu starou známou, které se předčasem narodilo dítě. Samozřejmě jsem ji to přála, ačkoli jsem nedokázala pochopit, jak je možné, že holka, která je mladší než já a která ještě nedávno se mnou pařila na akcích a chodila na metalové koncerty, teď vysedává u Facebooku, háže tam jednu fotku za druhou (děcko v takové poloze, děcko v jiné, "koláž" v růžové barvě, v oranžové, děcko na nočníku, děcko vedle nočníku...), kterou ji opěvuje zástup dalších maminek, která jedna vedle druhé mají uplně stejnou profilovku (tedy svoji hlavu a hlavu dítěte), ba dokonce háčkuje! Říkám si, proč v dnešní době, kdy se dá i v blbém Tescu nakoupil krásné oblečení pro miminka, musí žena na mateřské plést?
Upřímně, nepochopila jsem to dodnes, zato jsem po čase objevila dnešní fenomén - jakousi mateřskou demenci. Začalo se objevovat nespočet webů pro maminky, těhotné ženy i pro ty, kterým se otěhotnění nedaří. Což by samo o sobě nebylo tak hrozné, je dobré, když člověk může na internetu najít nějakou radu, když zrovna nemá po ruce babičku co vychovala deset dětí. Časem jsem si ale všimla jistých zvrhlosti. A nebyla jsem jediná. Jednou jsem narazila na tento článek http://ona.idnes.cz/mimisek-tehulka-manza-aneb-maji-tehotne-misto-mozku-chrastitka-pvt-/deti.aspx?c=A100726_172001_deti_lf. To, o čem se autorka zmíňuje ještě není tak hrozně, myslím, že to podala dost slabým způsobem. Ale v té době jsem byla obeznámená akorát se slovem "těhulka", které mi samo o sobě přišlo divné. Díky článku jsem poznala i další dost zajímavou terminologii. Vždycky mi taky přišlo divné, když mají na poporodních oddělních tendence pacientky zásadně oslovovat "maminko", jakoby s narozením dítěte ztratili své vlastní jméno nebo co. Tohle bylo ale ještě nic. V podstatě jsem to nechávala plavat. O známe na Facebooku jsem si myslela svoje, občas jsem ji nějakou tu fotku i pochválila (když se mi zdála opravdu roztomilá), ačkoli v té záplavě rozplývajících se maminek, se můj komentář většinou ztratil. Taky jsem si dál myslela svoje o lidech, kteří na FB dávali fotky čerstvě z porodu, kdy člověk viděl i věci, které v životě nejspíš vidět nechtěl, a vůbec jim to nepřišlo divné. Maminkovské weby, jsem nikdy dopodrobna nestudovala, jelikož jsem to ani nepotřebovala. Pak jsem ale přečeta tento článek http://modnipeklo.cz/2011/10/mimibizar/.
V článku se autorka ani tak nezaměřuje na mateřkou demenci, jako na celkový nevkus českých obyvatel. Taky ale poukazuje na něco, nad čím je třeba se zamyslet - uživatelky naprosto bez přemýšlení házejí fotky nahých dětí na internet. Mimibazar je stránka, která funguje především jako eshop. Tedy, měla by. Víc se totiž zaměřuje na diskuze, poradny, recepty a ukazování fotek. Když si to člověk začne pročítat, dojde k závěru, že něco je vážně špatně. A to u spousty věcí.
To, že má člověk u miminka tendence šišlat je přirozené. Vidíme něco maličkého, roztomilého (samozřejmě jak kdy, ne všechny děti jsou krásné a roztomilé) a tudiž měkčíme i naší mluvu. Nejspíš to také souvisí s tím, že naše mluva se tím dost zjednoduší a dítě reaguje na začátku hlavně na jednoduché, ale výrazné zvuky. Naše mluva se stane zvučnější a melodičtější, což je pro dítě více atraktivní. Řekněte mi ale někdo, PROČ takovýmto způsobem ty maminky i píšou? Baví se přeci mezi sebou, nebaví se s dítětem. Diskutují tam povětšinou dospělé ženy, předpokládám, že některé z nich jsou i vzdělané. Proto tomu říkám mateřská demence, protožě tohle vážně není normální. Kde vůbec chodí na pojmy jako těhu, manža, tuleníčko, snažilka... jak se můžou dospělé ženy o naprosto normálních věcech vyjadřovat mňamka, papáničko, mimísek, a to pořád, jakoby snad jiná slova neznaly? A víte co znamená sousloví "manžoví to čvachtá"? Nebo co je to "prstíková metoda"? Ne? Buďte rádi, já to vím, ale raději bych nevěděla.
Kdybych chtěla rozebírat tento dnešní maminkovský fenomén dopodrobna, musela bych napsat několik kapitol. Zajímavá mi příjde ale celá podstata vzniku těchto webů. Docela jsem přemýšlela proč mají ty ženy takové tendence na ty weby chodit a takhle tam blbnout. Dávat fotky svých dětí naprosto všude. Dávat tam recepty, které jsou naprosto o ničem a jejích základem je kečup a vegeta. Na druhé straně je pak skupina žen, které se striktně drží zásad jakýchsi výzkumu, třeba že cokoli jiného než kojení je zlo či že se dítěti nesmí do prvního roku dát ani piškot. To, že se tyto "zásadní" výzkumy mění každých 5 let je už asi jedno.
Jistě, davová psychóza. Ale dle mého je důvod jasný. V dnešní době jsou ženy zvyklé, že si můžou dělat co chtějí. Máme emancipaci a volnost, můžeme být společenské, jezdit po světě, chodit na kafe s kamarádkama, chlastat a mít kocoviny, můžeme studovat a nemusíme se vdávat v patnácti. Takže si zvykneme na to, že máme společenský život. Když se pak narodí dítě, tohle ženu v hodně věcech omezí. Žena je najednou zavřená doma, jediný dospělý s kým si může popovídat je její partner (pokud je partner sdílný) a touha po společenské aktivitě ze dne na den prostě nezmizí. Díky bohu ale existuje internet. Najednou se žena dostane k diskuzi, třeba jen proto, že se snaží najít nějaký zázračny způsob na bolest bříška svého dítěte, a už to jede. Pání, já mám zase kamarádky aniž bych vůbec musela vylézt z baráku!
Ale ne, v podstatě tyto ženy nijak neodsuzuju. Snažím se je pochopit. Jsou to ženy, které byly zvyklé být pořád venku? Ženy, které předtím nemely žádné koníčky, které se dají provozovat doma?
Já na přílad jsem člověk značně nespolečenský. Tedy, až na občasné výjimky, kdy potřbeuju vypadnut do města, do civilizace a pohybovat se v tom anonymním prostředí nahuštěného obyvatelstva. Jinak jsem schopná sedět doma pořád. Koukat na nejrůznější filmy a seriály, číst si, poslouchat hudbu, hrát počítačové hry. Kdybych měla dítě (jakože ho za nějaký čas i plánuju), a měla chviličku klid, určitě bych si místo háčkování nebo komentování foteček raději zahrála Sims 2 nebo WoW, které, když už nic, rozvíjí alespoň trochu kreativitu, strategické myšlení a fantazii. Ať si říká kdo chce co chce, zrovna tyto počítačové hry to dle mého dělají. Nejspíš bych ani neměla depky z toho, že jsem pořád zavřená doma, naopak bych mě dost otravovalo, že musím pořád ven s kočárkem (:D tohle berte s nadsázkou ;). Ale samozřejmě, tohle jsem já. Člověk, který dokáže sedět x dnů doma jen aby už dočetl knihu. Jsem schopná celý den sedět doma a dělat si filmový maratón. Jistě, taky se občas doma nudím a nevím co by. Chodím po baráku a skoro až depkařím, když nevím čeho bych se chytla. Ale vždycky raději, když je hezká noc, vytáhnu na balkón teleskop, než abych měla jít pařit. Proč? Protože já se za svůj život už napařila dost. Měla jsem stovky kocovin, byla jsem na nejrůžnějších akcích, koncertech, diskotékach. Kromě toho jsem byla na hodně místech Evropy, poznala spoustu lidí a dokázala mé nejdelší (a taky nejdůležitější) přátelství udržovat díky icq. Zažila jsem toho už dost na to, abych měla malou šanci na to vyčítat si, že mi kvůli dítěti něco uniká. A hlavně, vím, že umím být sama. Což umí málokdo, opravdu.
Proto si myslím, že současný fenomén maminkovských webu je v podstatě jakási sociologická anomálie. Proč by žena měla jenom sedět u dítěte a u plotny? Potřebuje přece taky nějaký kulturní a společenský život. Bohužel se tento kulturní a společenský život ve většine případů odehrává v dnešní době na internetu a netýká se to jen žen na mateřské dovolené.
Jednou mi můj přítel řekl, že si myslí, že jednoho dne budu stejná. Upřímně, dost mě to urazilo. Jistě, nejspíš budu ovlivněna hormonama a děti mi přijdou roztomilé, i když roztomilé vůbec nebudou, ale tohle je normální. Máme to prostě v genech. Naše díte nám příjde nejkrásnější a nejdokonalejší, právě proto, že je naše. Ale abych takhle zblbla? Abych nevydržela jediný den bez toho, abych někomu zkomentovala juuu fotečku pokakaneho dítěte a přidala deset tleskajících smajlíků? To jako vážně? Ale víte, díky čemu si o sobě žena může myslet, že ji tohle nečeká? Stačí si udělat malý test - komentovali jste někdy někomu jeho fotku jako kdybyste měli slovní zásobu o pěti slovech (aniž by to bylo účelné)? Dokážete nějakou věc okomentovat s použitím normálních argumentů? Nikdy jste neměli tendenci psát stylem Vypatlátoru? Vydržíte týden bez internetu, aniž byste měli tik v oku? Připadá vám divné dávat na web fotky svých tehotesnkých testů? Případají vám slova jako těhulka prostě dementní? Pokud si odpovíte pokaždé ano, myslím, že mateřská demence vám hrozí v malém procentu.

Song for Today: I love you but I've chosen Darkness - Better Strangers

8. listopadu 2011 v 19:14 | onni |  Hudba
V neděli bylo hezky. Na listopad opravdu výjimečné počasí. Slezli jsme se celá rodinka venku, se psem, s kočkou, koukali jsme jak taťka s bráchou čístí jezírko s pstruhama a vytahujou ty mrtvý pstruhy, jelikož není voda a tak není v jezírku dostatek bublin. Nebo tak nějak. Když jsem tak stála, ptala jsem se sama sebe, proč jsme si já vůbec oblékala mikinu.
O něco později jsem už stála na nedalekém poli a koukala, jak taťka s bráchou poustějí draka. Rozhlédla jsem se po okolí a říkala si, že tady nějak přibývá baráků. Ještě pět let a někdo tady otevře večerku. Možná nám tady dokonce udělaj autobusovou zastávku.
Venku je nádherně... to jako fakt. Loni byl listopad podobný, ale letos je to fakt síla. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem na podzim den co den kukala na noční nebe. V pět večer už vykukuje Jupiter, který na mě svítí skrz balkónové dveře. Samozřejmě taky pořád svítí blbý měsíc, který se bůhviproč rozhodl, že zrovna teď prostě nezaleze ani přes den a v noci mi bude svítít do okna a budit mě. A kvůli němu mám i stupidní sny. To jako fakt.
Možná, že tohle to je to slavné globální oteplování. A nebo jenom podzim vynahrazuje divné léto. Je dobře, že je sluníčko, i když u nás na horách pomalu zapadá už o pul čtvrté. Člověk se potřebuje nabít solární energií.
Každý večer lehám do postele, pouštím si Dr. House a popíjím si čaj. Pohodička. V noci mě budí (kromě pitomého měsíce) myši, které běhají pod dřevěnou podlahou. Přemýšlela jsem, že bych shlédla Paranormal Activity 3, ale myslím, že dokud ty myši v podlaze (stěně, stropě) nedají pokoj, tento film si nechám ujít.
Vypálila jsem si mix vánoční hudby na CD do auta. Zbývá mi koupit poslední dárek. A co si budem povídat. Těším se na sníh. Jak malé dítě. Sice je krásně a pohoda a není třeba ráno škrábat okna auta a vůbec, ale těším se. Navíc, jak to tak vypadá, budou letos opravdu zajímavé Vánoce. To jako fakt.

A aby se neřeklo, dávám sem jednu pro extra podzimní mood...