Prosinec 2011

Have Yourself a Merry Little Christmas

23. prosince 2011 v 18:51 | onni
Tak a je to. Jeden den do Vánoc. Jeden den sem, jeden den tam, jakoby si toho člověk ani nevšiml.
Dárky už jsou zabalené, nachystané pod stromečkem. Venku je krásně bílo a po dvou letech to snad budou opět bílé Vánoce. Posledních pár dnů jsem nemocná, asi nějaká viróza, skoro nic nejím, takže mě zmáhají i obyčejné schody.
Do práce jdu až přístí pátek. Takže mimo práci budu víc jak týden. Nejspíš jsem něco takového potřebovala.
Ale jsem příliš unavená a slabá, abych cokoli cítíla. Místo toho, abych koukala na vánoční filmy v TV, koukám na poslední dva díly Harryho Pottera. Ty dva filmy ve mě vyvolávají hrozně zvláštní pocity, představuju si, jaké to asi musí být žít ve válce, mít chuť to všechno vzdát, ale veděť, že to vzdát nemůžete, nesmíte.
Dneska jsem v místních novinách četla článek, kde bylo několik příběhů o nejkrásnějších vánočních dárcích. Vesměs to byla vyjádření lidí, kteří byli malými dětmi během druhé světové války. Nejvíc mě asi dojal příběh o tom, jak se otec rodiny vrátil domu z války přímo na Vánoce.
Naše generace je pořád s něčím nespokojená. Pořád nadáváme na krizi, cikány, politickou situaci, EU, facebookové puberťáky, prostě na úplně všechno. Pořád se nám něco nezdá, pořád všechno kritizujeme.
Říká se, že se má přísti rok něco stát. Já sama nevím, co si o tom myslet. Nejspíš se nakonec nestane vůbec nic, ostataně, jako vždy. Ale koukala jsem na vánoční znělky Primy Cool s nadneseným motivem posledních Vánoc.
Jsme mladí, užíváme si života, máme vše, co potřebujeme. Každý z nás občas zažije něco, co mu ten život trochu ničí. Nešťastná láska, nervy ve škole či v práci, rodiče, deprese, smutek.
Ode dne, kdy zemřel Václav Havel se ozvalo mnoho názorů. Názory se různí. Pro mě jakožto mladého člověka neznamenal až tolik. A hlavně pro mě jako Poláka jsou symboly pádu komunismu Jan Paweł II a Lech Wałęsa.
Přesto mi bylo občas až nevolno z lidí, kteří psali některé věci, které psali. Jsme příliš rozmazlení. Neuvědomujeme si co máme. Většina z nás se už do svobodné republiky narodila, nebo v ni strávila většinu svého dětství. Nevíme, co máme.
Možná, kdyby jsme častěji mluvili se svými prarodičy a prosili je, aby nám vyprávěli o tom, jaké to kdysi bylo. Můj dědeček mi o válce vyprávěl často. Dnes už nežije. Přesto se často dívám na naši velkou zahradu na místo, kde kdysi stál malý dřevěny domeček, ve které sem můj děda i jeho pět sourozenců narodilo. Jeden z nich se nedožil ani svého dětsví a dokonce ani nikdo moc neví, kde je pochovaný. Děti prostě tehdy umíraly. Bylo to na denním pořádku.
My žijeme. Máme přístup k vyspělému lékařství, k informacím, znalostem, alternativám. Žijeme v míru. Máme vše, co člověk potřebuje ke štěstí. Máme co jíst, můžeme chodit do školy, máme počítače, televize, mobily a plno knih, které nám nikdo nezakazuje číst. Naši otcové a bratři neumírají ve válce, naši známi jiné národnosti či vyznání neumírají v koncentračních táborech. A stejně budeme pořád dál nadávat. Máme se příliš dobře.
A bereme to jako jistotu. Nepřipouštíme si, že by se tohle jednoho dne mohlo změnit. Že budeme nuceni utíkat z domova a jednoho dne se sem vrátit a najít už jen staré cihly.

Takže všem, kteří sem občas zavítají, přeji, aby měli radost z maličností, aby měli radost z toho, že mohou trávit Vánoce s těmi, které mají rádi, že mají na to, aby těm milovaným koupili spoustu dárku. Neřešili alespoň na chvíly, který politik je kretén a který europoslanec by zasloužil pár facek. Neřešili to, že hnědočeši zneužívají sociální dávky, kdežto normálni prácující mladý člověk si pomalu ani nemůže dovolit založit rodinu. Tohle je prostě úplně jedno.
Přeji Vám všem to nejlepší, hodně zdraví, lásky, radosti a štěstí. A aby vše, co se kolem Vás děje dopadlo tak, jak dopadnout má. Jinak to stejně ani dopadnou nemůže ;) Přeji Vám ty krásné, maličké, šťastné Vánoce :)


30 days song challenge - Day 30 - My Favourite Song Last Year: LMFAO - Party Rock Anthem

19. prosince 2011 v 15:31 | onni |  Hudba
Poslední skladba - nejoblíbenější píseň za poslední rok.
Naprosto perfektní skladba, kterou když člověk slyší, chce se mu prostě tančit. Rozhodně dle mého hit tohoto roku :)


30 days song challenge: Day 29 - A Song From My Childhood: Antonio Vivaldi - Concert for guitar in D Major, 2nd movement

18. prosince 2011 v 22:16 | onni |  Hudba
Tohle je snad první skladba, u které nemusím vůbec přemýšlet. Jo, sice mě napadají některé skladby z některých pohádek, nebo různé jiné klasiky, hlavně Chopin. Ale tohle je nenahraditelné.
Když jsem byla malá, často jsme jezdily s mamkou autem k babičce. Mamka měla v autě starý kazeťák a v něm pořád dokola hrála tahle skladba. Milovala jsem ji a miluju dodnes.
Dodnes vidím tu cestu, která už je dneska předelaná a tu naší starou škodovku.


Before...

17. prosince 2011 v 21:53 | onni |  Každodennost
Měsíc prosinec měl být v tomto roce pro mě ve znamení jakési transformace. Zapomněla jsem to, nebo jsem to ani vědět nechtěla. Přesto jsem cítila už dýl, že se něco děje, něco zásadního. Na první pohled ale spíše špatného, ačkoli žádná věc ve výsledku není špatná, jelikož má svůj důvod.
Došlo mi to nejspíš v době, kdy jsem začala mít noční můry o práci a přemýšlet o tom, že v ní zůstávám hlavně z vlastního pohodlí. A že vlastně nesnáším změny. Tedy, ono to má i jiný důvod, který plánuju možná zhruba tak za dva roky, ačkoli tohle si člověk stejně pořádně nenaplánuje.
Týden do Vánoc. Venku celý den chumelí. Obyčejná jízda autem se rázem proměňuje v adrenalinový sport, protože silničáře opět překvapilo, že v prosinci sněží. Vzpomněla jsem si, že jsem si nekoupila čepici. A konečně to venku vypadá, že jsou za pár dnů Vánoce. Ačkoli, beztak to do té doby zase roztaje.
Mám divný pocit, a to pořádně. Pořád se kolem mě něco děje, mám opravdu silný pocit transformace, jakoby se to snad ani nedalo stíhat. Jakoby to snad vážně měly být poslední Vánoce před koncem světa.
Kdybyste měli možnost být zachráněni jako ti vyvolení, odešli byste, nebo byste zůstali až do konce s těmi, které milujete, i kdybyste věděli, že zemřete?

30 days song challenge: Day 28 - A Song That Makes Me Feel Guilty: Marylin Manson - Lamb of God

17. prosince 2011 v 20:10 | onni |  Hudba
Tuhle skladbu jsem neslyšela minimálně už takových 7 let. Zapomněla jsem ji, protože jsem ji chtěla zapomenout, ale jsou věci, které člověk nezapomene.
Pamatuju si, že mi bylo asi 16, byl normálni den, druhý den jsem měla jít do školy a přesto jsem se doma totálně najebala. Dodneška nechápu jak je možné, že si toho nikdo nevšiml. Koneckonců, oni si nevšímali hodně věcí.
Pamatuju si šílený bordel v pokoji a puštěné album Holy Wood od Mansona. Zrovna hrála tahle skladba - teď si představte blbou maniodepresivní puberťačku, která neměla tušení, co se s ní děje. Prostě jen měla batoh, ve kterém měla krabičku žiletek, kterou musela nosit do školy na pitvání v hodinách biologie. Byla navalená a hrála ji k tomu tahle skladba - jak to asi tak mohlo skončit?
No jo, pořád si říkám, co se tehdy mohlo udělat jinak, provinile se sama sebe ptám, co jsem mohla udělat jinak. Ale asi nemohla, nikdo nemohl, takhle to asi mělo prostě být. Co já vím...


30 days song challenge: Day 27 - A Song You Wish You Could Play: Blue Effect - Sluneční hrob

16. prosince 2011 v 19:57 | onni |  Hudba
Umím prvních pár taktů, víc jsem se nikdy nenaučila a vždycky jsem hrozně chtěla, tohle je tak šíleně srdcová skladba, že by bylo opravdu příjemné si ji sám zahrát. Ale nejspíš se ji ani nikdy nenaučím :)


30 days song challenge: Day 26 - A Song I can Play on an Instrument: perfect - Autobiografia

15. prosince 2011 v 19:53 | onni |  Hudba
Byla to první kapela, kterou jsem viděla live. První kapela, od které jsem měla autogramy. A tohle byla první skladba, kterou jsem uměla hrát na kytaru.
Bylo mi 14 či 15, byla jsem magor do polského rocku, 60 a 70. let, nečesala jsem si vlasy, nosila vytahané svetry, všité klíny v ryflích a kristusky. Mou starou (opravdu starou) kytaru jsem nosila přes rameno na špinavém provázku. Měla hodně staré struny, takže jsem měla konečky prstů tak tvrdé, že jsem do nich dokázala zabodnout špendlík, což jsem nejen necítila, ale ten špendlík v nich sám držel.
Začínala mi puberta, chystala jsem se na střední a život byl prostě skvělej. Pak byly moje 16 narozeniny a všechno šlo do prd...
Dneska můj šatník zabírá poměrně elegantní oblečení, poslouchám r'n'b a na kytaru už nehraju.
Ale tohle umím zahrát pořád :)


30 days song challenge: Day 25 - A Song That Makes Me Laugh: Moses Supposes

14. prosince 2011 v 19:44 | onni |  Hudba
Co k tomu říct, bezkonkurenční :)


30 days song challenge: Day 24 - A Song to Play at My Funeral: Nightwish - Ghost love score

13. prosince 2011 v 19:40 | onni |  Hudba
Moje matka často hrává na svatbách nebo pohřbech. Na svatbách i pohřbech se často hraje skladba Air of the G String od Bacha. A tohle byla asi moje první "funeral song".
Když mi bylo asi 16, chodili jsme po škole do jedné hospody, která byla po cestě na vlak. Byl tam jukebox a faktem je, že se na něm pouštěly pořád dokola ty stejné skladby. Mimo jiné to byla Rob D. - Clubbed To Death (Kurayamino Mix) - a tohle byla moje druhá "funeral song".
Pak byla třetí "my funeral song". A ta se dodneška nezměnila. Případně by jí ještě mohl konkurovat Sluneční hrob od Blue Effect. Takže, kdyby někdy můj pohřeb pořádal někdo, kdo tenhle blog čte, všechny tyhle skladby tam chcu mít.


30 days song challenge: Day 23 - A Song to Play at My Wedding: Des'ree - Kissing You

12. prosince 2011 v 19:33 | onni |  Hudba
Neptejte se mě proč... Prostě ji chci ten den slyšet a chci s ním na tuhle píseň tančit...


30 days song challenge: Day 22 - A Song I Listen to When I'm Sad: Royksopp - What Else is There

11. prosince 2011 v 19:26 | onni |  Hudba
Mohla bych sem naházet nepočet skladeb od Snow Patrol a podobných kapel. Napadá mě taky Trespassers William a jejich Lie in the sound. Nebo hodně skladeb od Placebo, třeba Wihout you I'm nothing či Crowl. Until the End od Entwine. My Twin od Katatonii. Save the pain od Century. Desire You od Charon. Ježiš, těch skladeb je tolik!
Ale, on je velký rozdíl mezi "sad song" a "when-i-am-sad song". Vybavila se mi jedna, která mě i dnes po tolika letech dostává do zvláštního tranzu a určitě bych si ji pustila, kdybych byla smutná a chtěla se nějak uzavřit před světem.


30 days song challenge: Day 21 - A Song I Listen to When I'm Happy

10. prosince 2011 v 19:18 | onni |  Hudba
"Která skladba je pro tebe tou nejsmutnější, Payton?"
"Celebration od Kool and the Gang"
"Cože? Proč?"
"Hráli je v nemocnici, když moje máma umírala..."

V seriálu One Tree Hill se tázající osoba dost divila, když jedna z hrdinek označila tuto skladbu za jeji "sad song". A nejspíš by se divil každý, kdo tu skladbu dobře zná a často ji poslouchá. Nejen, že má jednoduchý text o slavení, ale ona je celkově taková hodně veselá. Jistě, takových skladem existuje hodně, ona i celá tvorba Kool and The Gang je taková, ale tuhle ráda poslouchám, když mám dobrou náladu. Poslouchala jsem ji také pokaždé, když jsem před pár lety chodila pěšky k psychologovi po tom, co jsem byla dost dlouhou dobu v pořádku a něco se pokazilo, hodně. Trochu ironické, bych řekla. Ale o to víc mi příjde tato skladba veselá, tehdy se hodně věcí změnilo, dá se říct napravilo.
Tahle skladba má kolem sebe hodně příběhů.


30 days song challenge: Day 20 - A Song I Listen to when I'm Angry: James Horner - A destruction of Home Tree

9. prosince 2011 v 19:05 | onni |  Hudba
Když jsem byla mladší a moje mamka mě něčím naštvala, zavřela jsem se v pokoji a pustila si... no, kdeco. Pohybovala jsem se mezi gothikou a metalem, takže vybrat něco z toho by bylo dost jednoduché. Jenomže ono je to už tak dávno a v dnešní době, když jsem naštvaná, potřebuju hlavně klid, a tak si nic nepouštím. Spíš než hudbu, která by to naštvání nějak přeřvala si dnes pustím něco, co mě uklidní. Pro mě je samozřejmě nejlepší relaxační hudba nějaká ta vánoční, ale těch vánočních věcí tady bylo už vážně dost. Podobně ale na mě působí některé soundtracky a vzpomněla jsem si na jistou skladbu, jejiž část mě při maximálně nastaveném volume dokázala skoro až dostat do jiného světa. Skladba z Avataru.


30 days song challenge: Day 19 - A Song From My Favourite Album: Michael Jackson - Smooth Criminal

8. prosince 2011 v 18:53 | onni |  Hudba
Na otázku - které album by sis vzala na opuštěný ostrov, jsem v různém životním období odpovídala různě. Bylo to Razorblade Romance od HIM, Blessed be od The 69 Eyes, Seventeen Seconds nebo Disintegration od The Cure, Still od Joy Division, možná něco od Doors. Dnes je to pro změnu zase něco jiného, ačkoli toto album bylo moje nejoblíběnější nejspíš celý život, jen jsem na to zapomněla. Takže - my favourite album je Dangerous od Michaela Jacksona a nejoblíbenější skladba z něj...


30 days song challenge: Day 18 - A Song you Wish You Would Hear on the Radio: Wham! - Last Christmas

7. prosince 2011 v 18:44 | onni |  Hudba
Tohle mi příjde už úplně padlé na hlavu, když chci něco slyšet, tak si to pustím, né :D
Ale fajn, vrátím se zase trošku k té předvánoční atmosféře, kdy si občas pustím rádio a tiše vyčkávám, ža v něm pustí jednu z mnoha skvělých zahraničních či polských vánočních písníček, která mi na tváři vykouzlí úsměv. A co by to bylo za předvánoční rádiovou audienci, kdyby tam nehrálo tohle?:)


30 days song challenge: Day 17 - Song You Always Hear on the Radio: Enej - Radio Hello

6. prosince 2011 v 20:17 | onni |  Hudba
Doteď jsem sem házela skladby, které pro mě více či méně něco znamenaly nebo jsem je měla s něcím silně spjaté. Teď ne. Tohle je dost blbá kategorie, protože hity často pouštěné v rádiích se prostě každou chvíli mění. Hit je hitem právě proto, že ho člověk slyší pořád. A zhruba každý měsích je ten hit jiný.
Takže co sem dát? Napadla mě jedna skladba, kteour v rádiu hráli celé poslední léto. A vzhledem k tomu, že rádio jsem slyšela hlavně v práci a vesměs jiné než polské rádio neposlouchám, vybírám tuhle skladbu - v podstatě ji ani nemám ráda a v podstatě mi i celkem leze na nervy, ale co...
(Pro info - jedná se o polsko-ukrajinskou kapelu, která vznikla v roce 2002 a kombinuje prvky alternativního rocku s jinými styly, hlavně folklórem a ethno.)


30 days song challenge: Day 16 -A Song I used to Like but Now Hate: Within Temptation - Mother Earth

5. prosince 2011 v 23:35 | onni |  Hudba
Ono je těžké vybírat skladby do takovýchto kategorii, jelikož kapely a skladby, které nemám ráda si jednoduše nepouštím a zapomínám na ně. Takže jsem opět celkem dlouho dumala nad tím, co sem dát. Napadlo mě něco z heavy či power metalu, což je odnož metalu, který mi v dnešní době příjde prostě bez nápadu a ještě k tomu časo pozérský. Ale poslouchala jsem to celkem dlouho, hlavně proto, že jsem chtěla sbalit jistého basáka :D
Ale pak mě napadlo toto - ano, i já jsem na malilinkatou chviličku této kapele propadla. V době, kdy ji v ČR neznal nikdo, kromě těch, co doma chytali německou Vivu. Svého času jsem tuto skladbu vážně žrala, ale opravdu mi začala lézt na nervy (možná shodou okolností i proto, že je nějaký idiot začal řadit ke gothice :D). Po shlédnutí této kapely naživo, nemužu od nich slyšet už nic - prostě mě bolí uší, a vlastně i celá hlava. Strašný jehot a šíleně profláklá hudba. Bože, a ty její pohyby :D Navíc, vždycky když ji slyším, vzpomenu si na larpaře a (pseudo)historické šermíře a nejvíc na dva konkrténí z jisté hospody v Brně, kteří se hádali o historii Templářů na základně knih Da Vinciho kód a Poslední templář a já nestačila koukat :D
Ble.


Big girls don't cry

5. prosince 2011 v 15:10 | onni
Každý rok ve mě většina lidí viděla magora. Většina lidí nechápala, proč mě to vlastně tak bere. Blbé pozérské Vánoce plné přetvářky. Ale já je milovala. Každý rok, po celý rok. V létě při strašných vedrech jsem si pouštěla vánočního Sinatru. Dárky jsem nakupovala už v říjnu, abych měla čas si vše promyslet a koupit každému něco opravdu "spešl". Každý rok navíc ode mě rodinka dostala nějaký mix na CD. Bavilo mě to, milovala jsem představu toho, jak si mamka to CD ihned pustí a bude ho poslouchat celý večer. A vážne to vždycky udělala.
Možná proto, že jsem byla vždycky takové velké dítě a už nejsem. Lhala bych si do kapsy, kdybych tvrdila, že mám v sobě pořád tu duši dítěte, kterou jsem měla ještě loni. Nedocházelo mi to v momentě, kdy jsem si v listopadu pustila Sám doma, který mě ihned omrzel. Nedocházelo mi to v momentě, kdy mi americké vánoční skladby lezly krkem. Nedocházelo mi to, když jsem plánovala jako každý rok už 1.12. ozdobit svůj malý stromeček ve svém pokoji, najednou už byl pár dnů prosinec a mě to pořád nebralo.
Říkala jsem si, že je tou prací, že jsem teď pořád unavená, pořád někam lítám, protože jsem na místech, kde být nechci a dělám věci, které mě dělat nebaví. Doma předěláváme půdu, všude je bordel, že ani ten adventní věnec nejde v tom obyváků vidět. Pořád jsem si říkala, však ono to příjde. Bude to zase jako každý rok, kdy jsem se těšila jak malé děcko a brečet se mi chtělo už jenom když jsem někde viděla hořící svíčku.
Když včera na Nově dávali Zázrak v New Yorku, byla jsem naštvaná, že mi jistá osoba pořád kazí sledování tohoto filmu, který jsem viděla už milionkrát a stejně ho mám ráda. Byla jsem ale naštvaná vlastně celý den, nevím jestli z nedostatku spánku, nebo opět z toho, že se nacházím na místě, na kterém být nechci, nebo jen z toho, že je prosinec a venku je teplo a chčije.
A pak byla včera druhá adventní neděle a já nezapálila druhou svíčku. Zapomněla jsem. Bylo mi to jedno.
Kdy jsem se naposledy smála z jiného důvodu, než z toho, že mě můj ajťák lehtá? Netuším. Netuším ani kdy naposledy jsem se pořádně vybrečela, protože to se přece nehodí, big girls don't cry. Navíc jsou slzly vydírání, že.
Kam se poděla moje duše dítěte, které se zapálily jiskřičky v očích kdykoli víděla někde stromeček? Poslední dobou mám tak unavené oči, že mě příliš bolí než aby se v nich jakákoli jiskra objevila.
Hraju si na ochotnou spolupracovnici, hodnou dceru a tolerantní přítelkyni. Ale jak trefně poznamela jistá mě blízká osoba, ktrá mě prostě vždy a všude zná ze všech nejlíp - dusím se. Jsem jiná než jsem bývala a občas mě to štve. Jak já bych ráda nahlas zařvala, že mě všichni serou! Proč musím být vždycky já ta, která je inteligentní, moudrá, háže na všechno pohled z obou směrů, všechno toleruje a urovnává všechny spory? A sere mě, že mám pocit, jakobych byla v nějaké hybernaci jen proto, že jsem už příliš dopělá na to, abych se chovala jako rozmazlené děcko! Ne, jsem prostě rozumná, nebudu se tak chovat, nebudu stát na místě a brečet, že tohle nechci a řvát že ne a ne a ne!
Už dávno nejsem dítě, já vím, ale můj skvělý vyrovnaný dospělácký život plný dokonalých vztahů bez hádek mě ubíjí. Není to směšné? Somewhere in my memory vidím sebe, jak sedím v pokoji ve tmě, koukám ven a poslouchám Somewhere in my memory... Já bych si tak přála mít zase tu dětskou radost z Vánoc...

30 days song challenge: Day 15 - A Song That Describes Me: Eminem ft. Rihanna - Love the Way You Lie

4. prosince 2011 v 18:03 | onni |  Hudba
Žiju si normální život, dělám normální věci. Koukám na TV, hraju hry, občas něco čtu, občas jdu do kina. Mám normální domov, normální vztah. Občas si říkám, zda to není jenom nějká iluze, kdo ví. Protože já moc době vím, jaká ve skutečnosti jsem a že jednoho dne mě moje sebedestrukční sklony můžou opět doběhnout...
A tak když jsem loni poprvé slyšela tuhle skladbu, poslouchala jsem ji pořád dokola, říkala jsem si, jak moc její text vystihuje některé části mého života, občas si říkala, jak jsem byla blbá, a občas, že to tak asi mělo být...


30 days song challenge: Day 14 - A Song That No One Would Expect Me to Like: HSM & Hannah Montana

3. prosince 2011 v 23:40 | onni |  Hudba
Mít doma Disney Channel znamená celkem krizi. Buď začnete jejich pořady nesnášet, nebo si je zamilujete. Mi se stalo to druhé. Je sice fakt, že v poslední dlouhé době už na to nekoukám, ale koukala jsem dlouhé roky (ještě i na Jetix). Infantilita se ve mě nezapře. Ačkoli, nepopírám, že na to nekoukám poslední dobou hlavně proto, že ty pořady jsou pořád víc a víc debilnější. Prostě jim zjevně už dochází nápady.
Jo, jasně, je to občas blbé, občas trapné - no a? Skladby z těchto pořadů jsou prostě skvělé. Dokonce i z takového Camp Rocku, který výjimečně nesnáším, mám některé skladby ráda - třeba This is me od Demi Lovato.
Ale je pravda, že by to do mě asi nikdo neřekl. Tedy, kromě těch, kteří mě opravdu dobře znají. Vybírala jsem z několika písní a nemohla prostě vybrat jenom jednu. Takže sem dávam jednu z High School Musical 3 a jednu z Hannah Montana Movie. Tak si užijte trochu toho puberťáckého popíku :)

Miley Cyrus - The Climb


High School Musical 3 - Vanessa Hugens & Zac Efron - Can I have this dance