Únor 2012

acta, taca, cata.. a tac co?

16. února 2012 v 16:51 | onni |  Každodennost
Blog opět zeje prázdnotou. Jednou za čas se to stává, nic nenormálního. Že není o čem psát? Ale né, to vůbec. Spíš je toho až moc a možná zrovna nemám potřebu vybrekávat všechny svoje bolístky nebo co to vlastně je.
No co, je mi blbě z lidí. Blbě z toho, jak narážím na osoby, které tvrdí, že bychom měli vlastně děkovat vládě za podespaní ACTA a že ACTA je vlastně upa zupa. A taky blbě z toho, jak narážím na lidi, kteří protestují proti ACTA, protože... proč vlastně? Jo, aha, protože jsem hustej woe punkáč anarchista a barbar a budu běhat po náměstí v roztrhaných hadrech a protestovat, protože jako tohleto je proti mému pravu na svobodu jako!
Bože...
Lidi...
Celou dobu se v ČR sedí na zadku a sedí a sedí a sedí... teprve až se ohlásí Poláci, začne se dělat i něco u nás. Co my bychom bez těch Poláku dělali (pro chabé znalce historie, ano, byl to vždy polský národ, který se jako první k něčemu měl a ne jako Češi, kteří přicházeli vždycky až s křížkem po funuse). Ale co se začne dělat? V TV se objevují mladí diskutéři s dreadama a bůhvíproč si myslí, že je někdo bude brát vážně. Jo, jasně že mají pravdu (nebo aspoň z jistého úhlu pohledu), ale uvědomují si tito lidé, k čemu vlastně demonstrace vedou? Uvědomují si, že sametové revoluci se říká sametova právě proto, že byla tak výjimečná ve své nenásilnosti?
Na jedné straně naivní blbečci, kteří si myslí, že ACTA má na srdci jen a pouze blaho umělců, na druhé straně pak demonstrace mladých pseudoanarchistů, které jsou k ničemu. Nikdo je nebere vážně a - řekněme si pravdu - jim vlastně až tak o moc nejde. Většinou jsou to studentící nebo pseudosocky, kteří mají huby plné hlasitých hesel - ale jejich slova nemají žádnou váhu.
Každému, kdo opravdu ví něco o tom, jak funguje hudební a filmový průmysl, musí být jasné, že třeba něco takového http://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesko-a-Slovensko-proti-ACTA-Czechia-and-Slovakia-against-ACTA/248211928537500 má mnohem větší smysl.
Ano, jistě, to co se děje, je k zblití. Ale copak se tohleto děje pár dnů? Pár měsíců? Děje se to už několik desítek let, historie se stále a stále opakuje. Neustále návraty snah o zásah do svobody jedince byly, jsou a budou, tohle nikdo nikdy nezmění, jelikož je to v naších genech. Jsme v tom vychovávání už od dávnověků, žijeme v tomto zkaženém světě, který jsme si zkazili my sami - lidé. Když se najednou probudíme a budeme skákat někde na náměstí - nic to nezmění na základní podstatě lidského druhu.
A co si budeme povídat, většina lidí protestuje proti ACTA hlavně proto, že mají už tik v oku z představy, že si nebudou jen tak moci něco stáhnout. Pokud mi někdo bude tvrdit, že mu o tohle VŮBEC nejde, tak se mu akorát vysměju. To, že to bude mít kdovijaké následky je už zase věc jiná. Ovšem není to nic nového, nic překvapivého. Jedna z miliónu světových konspiračních teorii holt získala oporu v reáliích. Co jsme čekali? Že se něco takového nikdy nestane? Dovolte, abych se vysmála ještě jednou.
Že se může stát, že najednou skončí obrovské množství lidí za mřízemi jenom kvůli tomu, že má doma pár vypálených CD s hudbou? Tak ať, aspoň budou mít tupé davy dost svých mučedníků - za 30 let se o nich budou psát knihy a autoři knih za ně budou dostávat Nobelovu cenu. A tyto knihy budou opět existovat v jakési postapo verzi ebooků.
Ono to totiž přejde. Všechno se přežene. Zase vznikne nový způsob vlády, který bude ve své podstatě zase stejný. A my budeme žít dál. Možná budeme žít bez internetu, možná si budeme opět psát dopisy. Ale opět se tomu přizpůsobíme. Jsme živočišný druh jako každý jiný. Prižpůsobujeme se.
Starší generace už ukázaly, k čemu mohou vést demonstrace a rádoby osvobozenecké revoluce - jen a pouze ke zmařeným životům.
Starší generace, které se vyžívaly v obrovských sbírkách nelegálně zkopírovaných kazet, ovšem také dokázaly, že hudba slouží primárně k tomu, aby byla poslouchána a vždy se najde způsob, jak ji předávat někomu dál.

Každý náš život je jedinečný a každý náš život má svoje vlastní problémy. Máme svoje vlastní věci, které nás těší a které nás trápí. Občas se toho na nás navalí tolik, že už dál nemůžeme. Říkáme si, zda jsem udělali správné rozhodnutí. Zda někdy v budoucnu nebudeme něceho až příliš litovat. Kolik věcí bychom v minulosti změnili, kdybychom mohli? Nebo bychom nezměnili nic, protože bychom neměli nakonec nic z toho, co teď máme?

A tak co? Opravdu musíme dávat všem tak moc najevo, že se nám něco nelíbí? Opravdu si musíme pořád stěžovat, pořád kňučet, co jak kde které vlády pohnojily? Nebo je lepší sedět třeba v kině vedle někoho, kdo je to nejlepší, co vás v životě potkalo, a nic víc už neřešit?


A co udělám já? Přídám se k protestu, na který jsem dala odkaz. A budu žít dál svůj život. Budu čumět jak puk na fotky kamarádky, které se před 3 týdny narodila trojčata. Tři holky najednou, chápete to? Budu dál řešit taková dilemata, jako jestli si koupit k narozkám Amazon Kindle nebo barlow k teleskopu. Budu se dál těšit na to, až mi příjde parfém od Avonu. Budu dál dostávat záchvaty smíchu u sledování "Whose line is it anyway?" Budu dál koukat na strop a pozorovat točící se a svítící model sluneční soustavy. Budu si dál vychutnávat svoje velké hrnky bezkofeinové fair-trade kávy. Budu dál sbírát knihy od Marqéze i za cenu toho, že si některé z ních nikdy nepřečtu. Budu si dál užívat jak mi krásně rostou vlasy do délky. Budu se dál těšít, až zas pojedu do Prahy. Budu se dál těšít, až zas jednou půjdu na nějaký balet. Budu se dál těšit až otevřou v Ostravě Novou Karolínu, dám si sushi, Big King XXL a klidně i kafe ve Starbucks. Budu se těšit na další díly Star Wars ve 3D. Budu si dál říkat, že jednou přečtu všech 10 dílu Dějin umění od Josého Pijoana. Budu dál myslet na to, že bych jednoho dne chtěla mít dceru. Budu dál myslet na to, že kdybych děti mít nemohla, peníze, které by mě stály, investuji třeba do cestování. Budá dál měnit polohu nábytku ve svém pokoji, abych konečne našla ten neideálnější systém. Budu dál pěstovat kytky, které mi budou usychat, budou je napadat mšice, budou mi hnít, budou mi padat ve slunku - a opět se nějakým zázrakem vzpamatovávat. Budu se dál těšit na dlouhé chvílé s mým ajťákem a budu opět smutnit, když se po víkendu probudím v posteli sama.

Jedna doktorka mi nedavno řekla - Člověk šíleně řeší světové problémy, aby nemusel řešit ty své osobní. Něco na tom bude...