Květen 2012

Song for Today: The Rembrants - Just the way it is, baby

25. května 2012 v 17:45 | onni |  Hudba
Každého dne našeho života vstátáme ráno a říkáme si, že tohle bude první krok naších dalších dnů.
Ptáme se sami sebe, zda rozhodnutí, která jsem udělali, byla ta správná a přítom na tohle odpověď neexistuje. Ať už uděláme cokoli, vždy si poneseme nějaké následky, ty dobré, i ty špatné. Budeme se vzdávat jednoho pro druhé, opouštět staré, abychom mohli vejít do nového. Rozhodovat se mezi mnoha cestami a vědět, že vždy musíme něco obětovat. Náš svět se bude každý den měnit, dle toho jak se budeme zrovna cítit. Budeme štastní, budeme smutní, budeme vzpomínat na to co bylo a snít o tom, co bude.
Budeme si říkat, je tohle to, co jsme chtěli? Je tohle to, co máme v životě dělat, co je nám určeno? Jsou lidé kolem nás právě ti, kteří nás zachrání, když je o to jednoho dne požádáme? A nebo zmizí, jako ti před nimi? Budeme za pár let sedět na tom samém místě a vzpomínat na osoby, kterých jsme se vzdali pro někoho jiného, stejně jako to děláme zrvona teď? A bude nám smutno, ačkoli budeme vědět, že to bylo jediné možné řešení? A získali jsme nakonec víc, než jsme ztratitli?
Vyměníme za pár let kompletně své nejbližší přátele tak, jak to děláme odjakživa?
Každý den dýcháme nový svěží vzduch s příslibem nových, lepších zítřků. Díváme se do západu slunce, nebo na hvězdy a planety, nebo na měnící se měsíc a říkáme si, že je to vlastně jediná stálá věc v našem životě. Jediné, na co se dá spolehnout.
Na okamžik zavřeme očí, nemyslíme na nic. Naše prázdná těla se neotáčejí zpět, nedívají se někam do dálky, jakoby snad chtěli najít něco, co ztratili tak dávno, ačkoli reálně to bylo včera.
V tuto klidnou chvíli nasloucháme hlasu osudu a ptáme se ho - existuješ vůbec?
Odsuzujeme, nenávídíme, chceme ničit a jsem ničeni. Nepotřebujeme k tomu armádu, zvládneme to úplně sami. Ubližujeme. Sobě. A mýlime se. Hodně. A děláme špatná rozhodnutí.
Každou noc usínáme bez uvědomění si, že to je možná naposled. Nebo si to občas naopak přejeme. "Zemřít, spát - spát, možná snít". Ráno se zase budíme a netušíme, že probrečíme celý den. Ale i v tom je krása života.
Každého dne našeho života vstátáme ráno a říkáme si, že tohle bude první krok naších dalších dnů.
A že ty dny budou nádherné.
Tak to prostě je.




Song for Today: The 69 Eyes - Dance d'Amour

22. května 2012 v 16:44 | onni |  Hudba
Většina mých dumacích a pseudofilozofických "článků" vychází z faktu, že mám v hlavně plno myšlenek, o kterých jsem často ani nevěděla, že je mám. Pak mám najednou nějaký divný sen, najednou něco vypluje na povrch a já jsem schopná týden přemýšlet nad tím, proč se mi vlastně zdá o něčem, co si v reálu snad už ani nepamatuju.
Poslední dobou se takové sny objevují jak houby po dešti. Když už pominu, že se mi zdává o nejrůznějších způsobech konce světa, nebo že bydlím na ubytovně, která je součástí psychiatrické léčebny, kde na mladých lidéch zkoušejí jakousi novou léčebnou metodu, kdy je na celou noc zavěsí na strom ve svěrací kazajce hlavou dolů, zdává se mi o starých známých. No, známých... ne všechny tyto lidi jsem ve skutečnosti znala, spíš jsem měla před sebou nějaký odraz toho, jací tito lidé ve skutečnosti mohou být.
Pár dnů tomu se mi zdálo o Jyrkim Linnankivim.
Pokud jde o gothic hudbu, pouštím si ji už málo. Post-punk u mě v pokoji občas rozeznívá spiš v verzi Amesoeurs. Na poličce mi stoji zaprášené album Still, In the flat field, sbírka Kiss of the vampyre... Pak se podívám na album Devils s podepsaným bookletem, vzpoměnu si na divadlo, které The 69 Eyes předvedli na Benátské noci a tak nějak si vzpoměnu, proč se z mých CD staly lapače prachu.
Ale jak jsem si už zvykla, moje sny mají vždy nějaký důvod. A to, že se mi zdálo o Jyrkim mělo taky svůj důvod. Najednou, během pár dnů, jsem si vzpomněla na to co bylo kdysi, viděla jsem sebe, když mi bylo 18, sebevědomí blízko bodu mrazu a platonická láska k muzikantům ze severních zemí mě tak nějak udupávala do země. Ale těch prá dnu mi to tak nějak zvlášťně chybělo.
V sobotu jsem byla na místní rockové akci a najednou jsem dostala neuvěřitelnou chuť jet na nějaký fesťák. Několik dnů v lihu, spaní v nějakém stanu, kdoví u koho vlastně, hudba od rána do večera, široké spektrum kapel, které jsem už za svůj život viděla live - tohle všechno jsem zase chtěla zažít. Možná mi nechyběl ani nějaký ten fesťák nebo koncert, jako spíš ta bezstarostnost doby. Člověk v podsatě nic neřešil. Měl svoje malé-velké vnitřní problémy, které mu v tu chvíli připadaly naprosto neřešitelné - ale život sám o sobě byl neuvěřitelně volný.
Chtěla jsem být zase na chvíli mladší, infantilní, nedospělá a nezodpovědná.
Na chvíli.
Do té chvíle, než bylo deset hodin, já měla hlad a chtělo se mi spát. Kde jsou ty časy, co chodil člověk spát ve 4 rano a vstával v jednu odpoledne.
Nevím, kdy přesně jsem zážitky z koncertu The Cure či pařeb jako byla naše první Batcave party vyměnila za zážitky z baletu nebo filharmonie. Nevím, kdy jsem peníze mizející během každodenního vysedávání v knajpách vyměnila za peníze mizející během nakupování oblečení, kosmetiky nebo blbostí z IKEA. Nevím, kdy jsem čtení knih během cesty v šalině nebo cesty pěšky na koleje (se divím, že jsem se přitom kolikrát nepřizabila), vyměnila za Amazon Kindle naprosto přeplněný knihami, které jsem si vždycky chtěla přečíst, ale jenž leži na poličce a akorát se v něm vybíjí baterka. Nevím, kdy jsem objevování nové, zajímavé hudby na netu vyměnila za hraní WoWka. Nevím, kdy jsem sledování Viasat History či Discovery Channel vyměnila za pouštění blbostí v TV jako kulis. Nevím, kdy jsem vlastně přestala snít o věcech, které nikdy nedostanu - ačkoli tohle je vlastně dobře. Aspoň, že vím, kdy jsem začala mít touhu trávít dovolené u moře, místo v muzeum. A aspoň, že ty staré disneyovky a bluthovky mi pořád ještě zůstaly.
Nevím kdy, ale zato vím proč.
Balet a filharmonie ve mě dokázaly probudit katharsis, jako koncerty rockových kapel nikdy neuměly (ačkoli k tomu neměly daleko). A už vůbec to nedokázaly gothic/rockové akce, kde se člověk akorát zryl a celý večer skákal jak pomatený.
Vysedávání v knajpách, chlastání a kouření, mi nejen dojebávalo zdraví, ale také psychiku. Jednoho dne jsem tak nějak došla k závěru, že je to naprosto bezvýsledné... něco. Ani slovo pro to nemám. Z kouření a chlastu jsem měla špatnou pleť, blbé vlasy a v podstatě vůbec žádnou energii. Možnost dát ty peníze do oblečení a kosmetiky mi dalo nový, i když dle některých možná povrchní, způsob, jak se prezentovat. No a IKEA patří do mého srdce snad odjakživa, takže to se nepočítá.
Amazon Kindle je naprosto perfektní a geniální věc. Kéžbych ho měla v době, kdy jsem byla na výšce. Kéžby. To, že teď nečtu, má úplně jiný důvod, já ho znám a nechce se mi ho rozebírat.
Moje chuť objevování hudby skončila nejspíš proto, že jsem toho už objevila nejspíš dost. Začala jsem u Michaela Jacksona, pak polský rock... klasický rock, grunge, gothic rock, horror punk, goth'n'roll, deathrock, post-punk, punk, gothic metal, heavy metal, black metal, pagan metal, love metal, sympho metal, fotk metal, avantgarde metal, true UG necro blasphemic bla bla bla metal, drone, new age, ethno všeho druhu, shoegaze, britpop, j-rock, j-pop, j-metal, visual kei, visual rock, EBM, industrial, house, trance, club, dance, breakbeat, d'n'b, swing, jazz, soul, r'n'b, hip hop soul, urban, disco, black music, klasický pop, moderní pop, indie rock, alternative rock, post-rock (o kterém mi jeden chytrák dokonce jednou řekl, že neexistuje), experimental, progressive, classical, neoclassical, OST... ježišikriste, můžu si prosím zahrát wowko?:D
TV... jo, TV je super, pokud máte kabelovku nebo satelit s dokumentárníma a hudebníma programama. Já mám čechy a slováky a plno telenovel :D

A že už tolik nesním? Ne, nesním. Přestala jsem. Protože jsem asi konečně začala žít v realitě a přestala se v nesplněných snech utápět.
Možná si někdo řekne, že je to škoda. Jenomže ten někdo neví, o jakých blbostech jsem snila. Třeba i o Jyrkim Linnankivim a to bylo to nejmenší :)
Po tom snu jsem si doma pustila několikrát po sobě jejich Live DVD Helsinki Vampires a dřímala jsem u toho. Tahle hudba mě najednou dokázala neuvěřitelně uklidnit, jakoby mi dala něco, co mi v mém jinak dokonalém životě ještě chybělo.
A další den znova.
Ten další už to ale nešlo.
Příliš mi to připomínalo dobu, do které se už nechci vrátit.
Občas mi ten život prostě chybí. Jeho zvláštnost, zajímavost, možnosti, pohoda, živelnost. I jeho pohromy.
No a pak už zas ne...


Btw., The 69 Eyes vydávají na podzim novou desku. Tak uvidíme...:)

Do you know...?

21. května 2012 v 22:07 | onni |  Každodennost
Lidí mě odjakživa fascinují.
Svou krásou, svými schopnostmi, svým nadáním... a hlavně teda svou imbecilitou.
A nevědomostí.
A lhaním si do vlastní kapsy.
A neschopností si přiznat fakt, že mají nějakej problém.
Nebo tím, jak se občas najednou probudí a uvědomí si něco, co jiní vědí už dávno.
Fascinují mě říkáním věty - měl/a by ses nad sebou zamyslet.
Přitom by to oni sami potřebovali nejvíc a buďto to nedělají, a nebo ano - ale úplně a naprosto blbě.
Fascinuje mě, co lidi děla šťastnými.
Maličkosti.
Květiny, slunce, láska, hudba.
Nebo naprosté iluze toho všeho.
Iluze šťastného života, která je ve skutečnosti jen krátkou světlou chvílkou, kdy by se jednomu zdálo, že dotyčný konečně vyrostl z puberty.
Ale k tomu má ještě daleko...

Lidé mě fascinují.
Svou genialitou, svou křehkostí i silou, svou touhou poznat nepoznané, svou schopností milovat své děti víc než cokoli jiného na světě...
A fascinují mě.. vlastně ne, dojímají mě tím, jací jsou to občas chudáci - hlavně tím, že svůj život chudinky nevidí a ani nikdy neuvidí...

Song for Today: Richard Marx and Donna Lewis - At the Beggining

11. května 2012 v 23:55 | onni |  Hudba
Na FB jsem nedávno sdílela obrázek, který říkal toto: You are NEVER too old for a Disney movie. Obecně bych to rozšířila ještě o Dona Blutha.
Něco se ve mě přehouplno, začala jsem nesnášet zimu a milovat teplo (ačkoli můj notebook je asi jiného názoru, nějak se mi přehřívá). Jsem tak nadšena z tohodle počasí, kdy u nás na vesnici během jednoho až dvou týdnu všechno rozkvetlo a zazelenalo, že mám z toho nejspíš super náladu. Koukám na animáky, mám chuť hrát Maria, cvičím jógu a dokonce ani nemám tolik jebáků na ksychtu :D
A miluju čerstvý ranní vzduch. Nemůžu se ho nabažit. A tak vůbec... :)


bla bla bla...:)

4. května 2012 v 16:07 | onni |  Každodennost
Minulý týden se psalo o minulosti. No, mě se psát nechtělo, ačkoli bych měla rozhodně co říct. Dneska se mi tak nějak psát zase chce, takže prostě píšu. Ono stejně většina napsala vesměs to samé, jo, udělal jsem to a tamto, byla to blbost, ale dneska jsem už jinde.
Jo, jsme jidne, apsoň většina z nás, jelikož bohužel někteří jsou stále zasedlí v postpubertální pseudointelektuální rovině, hledající jakouž takouž odpověď na to, co tady ksakru dělám.
Občas je dobré potkávát svoje staré známé. Nebo si přečíst něco na blogu, kde člověk kdysi vysedával hodiny. Člověk si jednou za čas díky tomu může zopakovat - jo, takhle jsem taky mohl/a skončit. Pak je dobré to konzultovat s dalším starým známym a ujistit se, že nejen já jsem ta divná, která už prostě tak nějak vyrostla. Že je to úplně normální. Kdysi sme byli všichni vesměs na stejné úrovni a dnes bychom měli být také. Ale nejsme. Jen někteří. Zbytek zůstal tam.. někde... kdoví kde...
Ale ne, nebudu si hrát na člověka co je nad svou minulost už dokonale povznesen. Lhala bych si do kapsy. Kdyby to tak bylo, nemívala bych ty debilní sny, které mívám. Třeba nedávno se mi zdálo, že jsem šla na koncert jedné party metalistů, které jsem kdysi nazývala kámoši. Nevím v jak moc velkém zatmění musel můj mozek v té době být, každopádně jsem celkově byla mimo a trestem za to mi budiž fakt, že je to období života, na které mám nejsilnější vzpomínky ze všech a ačkoli se s těma lidma už vůbec nevídám, nějak se nedokážu zbavít jistého druhu záště vůči nim (možná proto, že je to badna těch největších idiotů, jaké jsem kdy za života potkala - a že jsem těch idiotů potkala už fakt hodně - plus, bohužel o mě ví víc než jsem ráda a a jsou schopní i po těch 7 letech to při první lepší přiležitosti použít proti mě). Jo, chovala jsem se jako hysterická chudinka, které se potápěla v herečkovském vyvádění a kecech o pravé, tragické lásce. Nejspíš jsem byla deformována texty HIM, nebo neustálým čtením knih a la Na větrné hůrce či koukáním na film The Crow. Kdybych se v té době potkala, pořádně bych se profackovala.
Jenomže to nejde. Protože tohle muselo být. Dnes už vím, že v té době mi něco chybělo, nejspíš to nebyla žádná konkrétní věc a nejpíš nebyla jen jedna. Bylo to víc věcí najendou, které musely přijít v pravý čas, abych začala konečně sama na sebe koukat střízlivě.
Nj, utápěla jsem se v sebedestrukci, měla jsem vždycky jenom jednoho pořádného kámoše, protože víc moje asociální já nebylo schopno pojmout. Střídala jsem chlapy, neměla jsem pořádný vztah.
Dneska? Koukám na to z úplně opačné strany. Někdo by řekl, že ten kdo měl za život víc než dva vztahy, kdy ani jeden netrval dýl než dva roky, je proste sociálně deformovaný, nešťastný a nejspíš i méněcenný. Já to vidim jinak. Měla jsem hodně různých vztahů a mohu říct, že většina chlapů mě milovalo. Hodně. Někdy až moc. Kolik lidí může říct, že ho milovalo tolik osob? Některé osoby pořádně nemilují ani jejich vlastní rodiče... Nemluvě o tom, že občas celé ty super-trvalé-dlouhodobé vztahy jsou založené na nízkém sebevědomí jednoho z partnerů a strachu z toho, že ho vlastně nikdo jiný ani nechce. A ano, občas by ho vážně nikdo jiný nechtěl...
Ve výsledku jsem ale za ty moje sny s pitomými a absurdními scénáři rada. Vzhledem k tomu, že mi ukážou něco, co je schované někde v mém podvědomí a ani nevím, že mě daná věc ještě štvě, donutí mě to zase a zase se nad sebou zamyslet. Jestli to, co jsem kdysi dělala, se dalo udělat nějak jinak. Jestli to, kde jsem teď, je to, co jsem chtěla.
Naštěstí totiž vždy dojdu k závěru, že vzhledem k tomu, co všechno jsem přožila, v jakých sračkách jsem byla, s jakýma kreténama se bavila - jsem nemohla dopadnout lépe. To jako fakt.

Baví mě věci, o které se teď zajímám. Hlavně ty naprosto povrchní, jako jsou hadry, šmínky a kosmetika. Jsem ráda, že v hodně věcech je ze mě dneska úplně normální ženská bež potřeby prokazovat svou originalitu, individualitu a inteligenci za každou cenu. Baví mě nosit podpatky a sukně (ačkoli je nenosím něnjak strasně často). Baví mě kupovat si šaty, ve kterých vynikne moje poněkud baculatá, přesto ženská postava. Nemám potřebu se schovávat za rifle a vytahané mikyny. I kdyby bly nevím jak drahé a rádoby kvalitní. Nebo za totálně černé oční linky (ačkoli jsem je měla dycky hezky namalované, jak je známo, 90% gothů se líčit neumí). Dnes si kupuju líčení v přírodních barvách a vlasy na hlavně mám prostě a obyčejně tmavě hnědé.
A baví mě utrácet prachy za blbosti, které nepotřebuju :D

A přátelé? No, nemám žádného a vlastně jich mám spoustu. V práci, v rodině, na internetu, kolem mě. Dokonce se občas objeví i někdo z te dávné minulosti. S některými je to jako bychom se vídali každý den, u jiných mě překvapí, jak moc se změnili. Ale stejně jsem se ve výsledku nejvíc změnila já. Dnes jsem to já, která píše/říká ostatním slova o pozitivním myšlení a o tom, že všechno bude ok. Protože bude. Vždycky :)