Červenec 2012

Song for today: Nitin Sawhney - Raag

29. července 2012 v 18:02 | onni |  Hudba
Tak jo, poněkud podivná zoufalost ve mě zůstává a nevím co s ní. Jakobych momentálně žila ve dvou světech a jeden s druhým se od rána do večera pral o své prvenství. Zmítám se mezi dvěma póly. Můj starý život vs. můj nový život. Co vlastně chci? Nemám tušení, jen vím, že zpátky už se vrátit nechcu.

Obyčejné prádzninové dny prolétají jeden za druhým a já se snažím dělat úplně obyčejné věci. Snažím se vyhledávat něco, co zaměstná mou mysl. A tak jsem začala sledovat seriál Vampire Diaries, který mi při prvních několika dílech (stejně jako první díl knižní ságy) připadal poněkud debilní, ale tak nějak postupěm času začal hrát na city. Jakmile jsem zjistila, že se jedná o stejnou produkci jako u seriálu One Tree Hill (tedy CW), bylo mi jasné, proč tomu tak je. Velice sympatičtí herci, správně vybraná hudba a srdceryvné kecy o lásce.
Stejné srdceryvné kecy o lásce puberťáků, které člověk u seriálu One Tree Hill slychával pořád a bůhvipčoc jim věřil.
Najednou mi tenhle druh lásky ale začal chybět. Ačkoli sama dobře vím, že taková láska přetrvá vážně jenom v amerických seriálech. Lidé se schopnosti milovat takovýmto způsobem mají totiž dost často problémy se svým egem (ano, taky jsem je měla) a tohle nikdy nemůže dopadnout dobře.
Jednoho dne se ale spokojíte s přátelskou verzi životní lásky a tu tragickou lásku až za hrob už ve vsém životě nechcete. To ale nemění nic na to, že vám občas chybí...

Dnes mám celý den puštěný zahajovací ceremoniál ZOH 2012. Podobně povedený program jsem už dlouho neviděla a ocení ho jistě každý, který stejně jako já, má blízko k britské kultuře, předevěím te moderní a především k britské hudbě. A létající Voldemort, usměvavý Gilderoy Lockhart s doutníkem v puse či déšť slétajícíh se Marry Poppins vás jistě ohromí také. Nemluvě o tom, že úvodní část je dokonale vykreslena pomocí hudby Ricka Smithe a Karla Hydea. No a jak byla předvedena punkova kultura - AMAZING!

Kromě toho mě posledně trochu chytl asian chillout. Ani nevím, jak jsem se k němu dostala, asi když občas sleduju Travel Channel. Pouštím si to k občasnému cvičení jógy a snažím se pomocí toho uklidnit.

Za dva týdny nejspíš vyrážím do Brna, potřebuju změnit prostředí. A to nutně. Potřebuju vidět Brno, připomenout si proč jsem ho milovala a připomenout si, proč jsem ho nenáviděla.


Song for Today: Jula - Za każdym razem

20. července 2012 v 21:05 | onni |  Hudba
Tohle není jen píseň dne. Ani píseň týdne. Mám ji v hlavě už měsíc. Možná víc. Škoda, že nerozumíte textu...
Věci, které se v poslední době staly a budou se ještě dít, mě opět přiměly k hlubokému přemýšlení nad tím, co dělám v živote špatně a co dobře, jaké lidi si ve svém životě držím a jaké odháním... a že jsem měla možná dělat víc proto, abych si nemusela vybírat, ale abych je mohla mít v životě oba... protože jsem je milovala, a vlastně pořád miluju, oba stejně...


Who is it..?

14. července 2012 v 18:30 | onni |  Každodennost
Kolikrát jsem si už říkala, že nebudu v životě nic plánovat. Kolikrát? Hodně. A kolikrát jsem to zase udělala? Pokaždé. Proč? Protože taková už jsem. Baví mě věci plánovat, představovat si, co v zivotě by mě mohlo potkat. Neumím žít dneškem a neumím nechtít od života víc, než právě mám. Vždycky budu čekat, že příjde něco víc, i když třeba nepříjde. A vždycky budu nakonec jenom člověk, co v jisté chvíli nebude spokojený s tím co má.
A tak neni divů, že vždy přijde nějaká rána, která mě zase profackuje a řekne - vzpamatuj se, uvědom si, jak moc jsi šťastná a co všechno máš!
Říkáte si, že vás to nemůže potakt. Že děláte vše proto, aby se vám to nestalo. A pak najednou jedete ráno autem, trochu rozespalí, přemýšlíte co je třeba dnes udělat v práci a je to. Ničeho si nevšimnete, jen slyšíte náraz. Zastavíte, vidíte člověka, který leží na silnici, hlavu má v kaluži krve. Před očima vám prolítne celý život, voláte záchranku a při tom všem vám pomalu dochází, co jste to právě udělali. Co jste to právě způsobili. A hlavně - jak, kdy, kde, co? Cože? Kde to jsem, opravdu se to děje? Pak záchranka, policajti, další policajti, vy se držite vši silou abyste se na té silnici nesesypali. Pocit obrovské viny se mísí s pocitem obrovského strachu a obrovskou chuti odtamtud co nejdřív utéct. Ale víte, že nemůžete. Je to vaše vina, vaše zodpovědnost a vy si musíte nést následky.
A i když vše nakonec dopadne dobře a vy pořád kolem sebe slyšíte, že jste nejeli rychle, ani jste nic nepili, jen jste se prostě blbě podívali a to se může stát každému, pořád máte v hlavě tu scénu, ten ohavný zvuk nárazu, ten křik, pohled na toho člověka, jak si nemůžete ani vzpomenout číslo záchranky a to, že nejste schopni sednout do auta. Říkáte si, kolik blbečků jezdí po silnici jak splašení a nikdy nic neudělají. Vy jezdíte všude padesátkou, dáváte si pozor, udržujete odstup od aut, pouštíte chodce na přechodech. A jednou se prostě blbě podíváte a nesete si v sobě ten šílený pocit, že jste někoho zranila. A nemůžete se zbavit pocitu, co by bylo, kdyby... a pořád se jen blbě ptáte - proč?
V životě jsem zažila už hodně hnusných věcí, ale nic takového. Prvních pár dnů se dopujete lékama, ale co pak? Spíte, protože jste neuvěřitelně unavení, ale zdá se vám pořád o tom samém. V podstatě se mi chce už jenom smát. Zoufale smát. Jakoby mi něco shora chtělo dát pořádně najevo že ne, ty prostě nikdy úplně štastná a spokojená nebudeš, prostě ne a basta.
Mám schopnost v sobě tyhle věci potlačovat, nepřipouštět si to zlé, nepřipouštět si, že někdo umřel, někdo se na mě vykašlal, někdo už nění můj nejlepší přítel, ale jak dlouho tohle vlastně může fungovat? Do doby, než se tohle všechno nahromadí natolik, že vybuchnu a totálně se zhroutím? A jak dlouho bud vůbec schopná sama sebe přesvědčovat, že se tohle vlastně nikdy nestalo, abych byla vůbec schopná fungovat? Nějak žít?
Jenomže v pondělí musím do práce. Budu muset do toho auta sednout a jet zase stejnou trasu. Jistě, kousek se dá objet, ale jak dlouho budu jezdit takhle okolo? Ale nemám na výběr. Tohle totiž taky patří k životu. K tomu dosplělému. Už si nemůžete jen tak dřepnout a brečet a brečet, dokud vás někdo nezachrání. Jste na to sami. Každé ráno prostě musíte vstát z postele a vyjít z pokoje, protože to prostě jinak nejde. Máte nějakou zodpovědnost a máte život. Máte kolem sebe lidi, na kterých vám záleží i když nemají vůbec žádné ponětí o tom, jak se zrovna cítíte. A máte někde v hloubi duše neuvěritelnou touhu ten život prostě žít, i přes to, že jsem na něj úplně sami.
Budu doufat v to, že to přejde. Jako přejde v podstatě každá bolest i smutek. Budu si dál plánovat krásné věci v životě, protože jinak to prostě ani neumím. Co jiného mi taky zbývá, že...
Poslední dobou jsem měla pocit, že je můj život nezajímavý a nudný... tentokrát jsem potřebovala opravdu pořádnou ránu osudu, abych si uvědomila, že jsem vážně pitomá nána a že bych se už vážně měla naučit být spokojená s tím, co mám.