Who is it..?

14. července 2012 v 18:30 | onni |  Každodennost
Kolikrát jsem si už říkala, že nebudu v životě nic plánovat. Kolikrát? Hodně. A kolikrát jsem to zase udělala? Pokaždé. Proč? Protože taková už jsem. Baví mě věci plánovat, představovat si, co v zivotě by mě mohlo potkat. Neumím žít dneškem a neumím nechtít od života víc, než právě mám. Vždycky budu čekat, že příjde něco víc, i když třeba nepříjde. A vždycky budu nakonec jenom člověk, co v jisté chvíli nebude spokojený s tím co má.
A tak neni divů, že vždy přijde nějaká rána, která mě zase profackuje a řekne - vzpamatuj se, uvědom si, jak moc jsi šťastná a co všechno máš!
Říkáte si, že vás to nemůže potakt. Že děláte vše proto, aby se vám to nestalo. A pak najednou jedete ráno autem, trochu rozespalí, přemýšlíte co je třeba dnes udělat v práci a je to. Ničeho si nevšimnete, jen slyšíte náraz. Zastavíte, vidíte člověka, který leží na silnici, hlavu má v kaluži krve. Před očima vám prolítne celý život, voláte záchranku a při tom všem vám pomalu dochází, co jste to právě udělali. Co jste to právě způsobili. A hlavně - jak, kdy, kde, co? Cože? Kde to jsem, opravdu se to děje? Pak záchranka, policajti, další policajti, vy se držite vši silou abyste se na té silnici nesesypali. Pocit obrovské viny se mísí s pocitem obrovského strachu a obrovskou chuti odtamtud co nejdřív utéct. Ale víte, že nemůžete. Je to vaše vina, vaše zodpovědnost a vy si musíte nést následky.
A i když vše nakonec dopadne dobře a vy pořád kolem sebe slyšíte, že jste nejeli rychle, ani jste nic nepili, jen jste se prostě blbě podívali a to se může stát každému, pořád máte v hlavě tu scénu, ten ohavný zvuk nárazu, ten křik, pohled na toho člověka, jak si nemůžete ani vzpomenout číslo záchranky a to, že nejste schopni sednout do auta. Říkáte si, kolik blbečků jezdí po silnici jak splašení a nikdy nic neudělají. Vy jezdíte všude padesátkou, dáváte si pozor, udržujete odstup od aut, pouštíte chodce na přechodech. A jednou se prostě blbě podíváte a nesete si v sobě ten šílený pocit, že jste někoho zranila. A nemůžete se zbavit pocitu, co by bylo, kdyby... a pořád se jen blbě ptáte - proč?
V životě jsem zažila už hodně hnusných věcí, ale nic takového. Prvních pár dnů se dopujete lékama, ale co pak? Spíte, protože jste neuvěřitelně unavení, ale zdá se vám pořád o tom samém. V podstatě se mi chce už jenom smát. Zoufale smát. Jakoby mi něco shora chtělo dát pořádně najevo že ne, ty prostě nikdy úplně štastná a spokojená nebudeš, prostě ne a basta.
Mám schopnost v sobě tyhle věci potlačovat, nepřipouštět si to zlé, nepřipouštět si, že někdo umřel, někdo se na mě vykašlal, někdo už nění můj nejlepší přítel, ale jak dlouho tohle vlastně může fungovat? Do doby, než se tohle všechno nahromadí natolik, že vybuchnu a totálně se zhroutím? A jak dlouho bud vůbec schopná sama sebe přesvědčovat, že se tohle vlastně nikdy nestalo, abych byla vůbec schopná fungovat? Nějak žít?
Jenomže v pondělí musím do práce. Budu muset do toho auta sednout a jet zase stejnou trasu. Jistě, kousek se dá objet, ale jak dlouho budu jezdit takhle okolo? Ale nemám na výběr. Tohle totiž taky patří k životu. K tomu dosplělému. Už si nemůžete jen tak dřepnout a brečet a brečet, dokud vás někdo nezachrání. Jste na to sami. Každé ráno prostě musíte vstát z postele a vyjít z pokoje, protože to prostě jinak nejde. Máte nějakou zodpovědnost a máte život. Máte kolem sebe lidi, na kterých vám záleží i když nemají vůbec žádné ponětí o tom, jak se zrovna cítíte. A máte někde v hloubi duše neuvěritelnou touhu ten život prostě žít, i přes to, že jsem na něj úplně sami.
Budu doufat v to, že to přejde. Jako přejde v podstatě každá bolest i smutek. Budu si dál plánovat krásné věci v životě, protože jinak to prostě ani neumím. Co jiného mi taky zbývá, že...
Poslední dobou jsem měla pocit, že je můj život nezajímavý a nudný... tentokrát jsem potřebovala opravdu pořádnou ránu osudu, abych si uvědomila, že jsem vážně pitomá nána a že bych se už vážně měla naučit být spokojená s tím, co mám.

 


Komentáře

1 Elysia Elysia | 14. července 2012 v 20:27 | Reagovat

paneboze z toho me uplne mrazi! tohle je silene, kdyz se neco takoveho stane je vzdycky nejvetsim trestem vlastni svedomi, i  kdyz jsi v tom nevinne. Ja jsem nedavno ve stresu a spechu vjela do jednosmerky a vubec si toho nevsimla a pak jsem pri otaceni malem srazila pani s kolem. Nic se nestalo, ale uz jen to pomysleni, co by se stat mohlo me silene deptalo. Nejdriv jsem mela tu reakci, ze jsem se doma zavrela a brecele, protoze mi bylo fakt zle ze sebe same, ze jsem mohla z pouhe nepozornosti udelat neco spatnyho a autu se nejakou dobu vyhybala s tim, ze kdyz to neumim, tak za volant proste sedat nebudu. Nastesti na nej nejsem odkazana, ze bych musela, ale dnes jsem do nej sedla a davala si sakra pozor na vsechno kolem i kdyz jsem jela trasou, kterou dobre znam.
Vim ze moje "mohlo se stat" se nemuze rovnat tvymu "stalo se", ale aspon trochu si dokazu predstavit, jak hrozny to pro tebe muselo byt. Ale ono to prejde, chce to cas jako vsechno..nezapomenes, ale casem te to snad prestane trapit tak, aby to negativne ovlivnovalo tvuj zivot..preju hodne sily, tohle zvladnout a vyrovnat se s tim, ale verim ze to zvladnes..ale nepotlacuj to v sobe, nas ucili, ze kazda emoce se musi prozit abychom se se situaci dokazali vyrovnat..lepsi je si pobrecet, zanadavat, neco rozbit nez to v sobe dusit, protoze by to stejne jednou vyplulo a je lepsi kdyz se to nehromadi..hlavne ti preju at uz se ti nic takovyho nestane

2 onni onni | Web | 14. července 2012 v 21:36 | Reagovat

[1]: vis co, vsichni mi rikaj, netrap se tim.. ale ja se tim trapim a to hrozne moc, protoze jsem udelala neco spatneho a proste MAM PRAVO na to se tim trapit a mit z toho depky a brecet a treba se i kvuli tomu totalne opit.. ale nedelam to, delam, ze se to nikdy nestalo, protoze.. nevim, jakobych snad zila v nejake vlastni bubline, kterou jsem si vytvarela po celou tu dlouhou dobu, kdy jsem mela pocit, ze lidi kolem sebe svyma problemama akorat jen obtezuju.. a kdyz se rozpadaji nektera pratelstvi a dotycny ti rekne presne tohle, ze ho uz nebavi poslouchat tvoje problemy, v tu ranu to tenhleten tvuj pocit jeste posili.. a je to pravda, kazdy ma svych problemu dost, tak proc by ho mely zajit ty tvoje..
nemohu soudit co je lepsi, nejspis to ani nikdy vedet nebudu, ale clovek si mysli, ze uz zazil kdeco a ze je silny a ze dalsi ranu zvladne.. ale zivot je jedno velke prekvapeni a momentalne mi nejake sebedestrukcni problemy svazane s depresema pripadaji naprosto banalni..

3 elysia elysia | 21. července 2012 v 22:01 | Reagovat

[2]: "netrap se tim" je fraze, ktera se pouziva, kdyz nevis co jineho rict, stejne jako "to bude dobry", "dej tomu cas"..pravda je, ze se s tim proste musis vyrovnat nejak sama, ale nikdo ti nemuze poradit, jak to udelat..ano kazdy ma svych problemu dost, ale pokud ti nekdo rekne, ze ho nebavi poslouchat ty tvoje, tak asi nestal za to abys mu je sverovala. samozrejme ze kazdej je vice ci mene sebestrednej, ani me vzdycky nebavi poslouchat neci problemy, ale delam to, protoze vim, ze oni pak zase vyslechnou me i kdyz na to nebudou mit treba zrovna naladu..ale poucovat te o tom, ze by sis to nemela nechavat pro sebe, te nehodlam, protoze sama jsem zrovna krasnej priklad toho, jak si spoustu (vetsinu) svych problemu nechavam pro sebe a nechci tim "otravovat" druhe..jenze pak se to hromadi a nakonec to bouchne vsechno naraz..jo, presne vim, jak bych to delat nemela a stejne to tak delam..ale zmenit nektere nase stereotypy v chovani je dost slozite, ne-li nemozne..pak asi nezbyva nez jednat intuitivne a delat to, co zrovna citis, ze potrebujes..

4 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 11. srpna 2012 v 11:37 | Reagovat

Ahoj Onni, z článku čiší... prázdnota. Něco uvnitř tebe, co jako by bylo nenaplněno.

Je pro mě docela těžké se vyjádřit, přestože k tomu mám hroznou chuť. Chtě nechtě to musím hodnotit z dvou stran. Z té technické je to skvěle napsané, emotivně, čtivě, ale pochybuju, že zrovna na tom sis chtěla dát záležet, protože ten článek ( trefně ironicky zařazený do "každodennosti", i když z ní naopak spíš vytrhuje )je spíš zpovědí. Přeju hodně štěstí v překonávání tohohle období, určitě tě posune dál.

Když trochu povolím z vážnosti, tak musím říct, že já taky plánuju... pořád a neustále, mám rád v životě pořádek. Před každou větší událostí se mi automaticky v hlavě hromadí možné cesty, kterými se vše dál bude ubírat. Ale nejradši jsem, když se nakonec vše vyvine úplně jinak a život mě zase něčím překvapí a mě nezbyde nic, než si tu improvizaci naplno užívat.

5 onni onni | Web | 12. srpna 2012 v 15:11 | Reagovat

[4]: Zdravim te :) ja taky planuju, zase a zase a dal a dal, i kdyz si rikam pokazde, uz dost. Jak moc bych chtela umet nechat veci plynout, zit povestnym "co bude, to bude", ale ziju spis "co by, kdyby".
Ale mas pravdu v tom, ze nenaplanovane veci cloveka obcas mile prekvapi. Obcas hodne :) kdyz se pozastavim nad nekteryma vecma co se mi staly a ktere bych ve svem zivote nikdy neocekavala v tom dobrem slova smyslu, tak se jen lehce pousmeju a rikam si, jak je ten zivot vlastne krasne rozmanity :)
Jen holt jsem typ cloveka, co ty kriticke situace zrovna moc dobre nezvlada a obcas uz toho mam fakt dost..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama