First Day School

3. září 2012 v 9:59 | onni |  Každodennost
Dnes je první den školy. Samozřejmě ne pro mě, pro mě je to už pár let den jako každý jiný, a nejspíš to tak bude ještě dlouho, alespoň do doby, než se z nějakého mého potencionálního dítěte stane prvňáček.

Přesto mám pocit, jakoby prázdniny byly i pro mě jakýmsi mezníkovým obdobím. Celé dva měsíce jsem byla v neustálém stresu, kdo občas tento blog čte, ví proč. Ve středu se tato situace (snad) už nadobro uklidnila, kdy jsem dostala do ruky papír s výsledkém a složenku na zaplacení pokuty. Ano, skončilo to nakonec jen pokutou, soud nebude. Ani nevíte, jak jsem za tohle vděčná.

Co jinak nového? Mám za sebou víkendové malování bytu s přítelem a rodiči a jsem jednoduše dead. Dneska mám naštěstí volno, je třeba domalovat jeden pokoj a všechno to tam uklidit. A během týdne nastěhovat věci. Když jsem se doma už pomalu balila a viděla tu spoušť, říkam si, jak je možné za pár let nasbírat tolik věcí? Jednou za čas vždycky něco povyhazuju, ale evidentně jsem to dělala málo :D

Přetřídila jsem knihy i vinyly, chtěla jsem vyhodit staré deníky, ale nějak to nešlo. Snažila jsem se je vyhodit snad už storkát, ale pořád je mám. Asi to má důvod.

Ale nebudu dnes moc otravovat rádoby srdceryvnýma kecama o vlastní minulosti, takže jen ve zkratce co mě tak kde zaujalo:

Poslední dva týdny se ve mě koncentrovaly všelijaké myšlenky na minulost. Na lidi, které jsem znala a na to, co teď prožívají. Trochu jsem po dlouhé době sledovala i blog Lúmenn a říkala jsem si, proč jsme se my dvě vlastně hádaly. Jistě, vím, proč jsme se hádaly a její názory mě de facto štvou pořád :D jen mi to přijde prostě směšné. Když navíc vidím, co se ji teď děje, říkám si, že je to prostě holka, která má svoje problémy, má problémy sama se sebou, jako každej druhej a prostě si s tím vůbec neví rady. A já, místo toho abych jako starší byla i moudřejší, tak jsem ji kdysi způsobovala vření krve a nejspíš ji jen těch problémů přidělávala. Nakonec ale jsem celkem ráda, že už já do jejího a ona do mého života nepatříme, nejspíš v jednom místě nastal nějaký zlom, kdy jsme šly každá jinou cestou a já si konečně lecos ujasnila, dostala jsem rozum a usadila se v dospěláckem životě. Věřím, že Lúmenn, až ji přestane bavit se utápět ve vlastním sebedestruktivním světě plném iluzí, k tomu dojde taky a ja ji to přeju.

Když jsme u těch starých vztahů a starých iluzí, uvědomila jsem si, že jeden z nejdůležitějších vztahů mého života byl vlastně jedna velká iluze. Jen jakýsi obraz toho, co člověk vlastně v tom životě chce, co chce vidět. Měla jsem přitele, kterého jsem milovala, o kterém jsem si myslela, že mi pomáha a můžu se na něj spolehnout. Faktem ale je, že v momentě, kdy se můj život začal obracet a uzdravovat, tak ten přítel už tady nebyl. Když jsem minulý týden šla na úřad na přestupkovou komisi, mezi lidma, kteří mi přáli hodně štěstí, tento přítel nebyl. Nebyl ani mezi lidma, kteří se mě ptali jak to dopadlo a radovali se z dobrého výsledku spolu se mnou. V ten moment jsem si uvedomila, že nemá vůbec cenu se patlat v nostalgii a říkat si, zda by se to staré přátelství dalo ještě nějak vrátit. Nedalo. Ani to nechci, protože ten přítel už k lidem, kterým na mě záleží, dávno nepatří.

Včera dopoledne u nás někdo zazvonil, říkam si, kdo zas při neděli otravuje. Sešla jsem dolu s rozcuchanýma vlasama a v pyžamu a čekaly tam na mě dvě elegantně oblečené paní ve středních letech a spustily: Chtěly bychom se vás zeptat, zda v současné době, kdy vidíte co se všechno kolem nás děje, si pokládáte otázku - proč Bůh nějak nezasáhne? Áno, byly to svědkyně Jehovovy. Konečně! Všichni mi známí vykládají, jak u nich byli, jak jim řekli to a tamto, že si člověk skoro říka, zda to není spíše urban legen, a já pořád nic. Tak jsem si s nima asi půl hodiny vykládala, paní měly velikou radost, já taky, protože mi tito sektáři připadají velice úsměvní a já ráda s takovými lidmi vedu diskuze. Byla jsem pochválena za otevřenou mysl a že jsem prý na svůj mladý věk velice přemýšlivá, dostala jsem dva časopisy s legendárním názvem a šla. Mamka mi pak skoro až vyhubovala, že prý je to jako dát potulnému zvířeti nažrat, protože se sem budou pořád vracet. No, já tady již brzy bydlet nebudu a mamka ať je klidně žene kam chce :)

Když jsme u těch potulným zvířat, zatoulalo se k nám malé, vyhublé, otrhané kotě. Nemohla jsem ho takhle nechat, dala jsem mu (nebo spíše ji) najíst a taťka říkal, že teď máme moc myši, že si ho necháme. Dostala jméno Elena podle hlavní hrdinky Upířích deníků. Kde moje Elena skončila, to netuším. Pád dnů u nas byla, ale už není, nejspíš ji teta vyhnala nebo zabila, protože jednu kočku už máme a ona, ze staré vesnické školy, tady prostě další kočku trpět nebude.

A když jsme u těch Upířích deníku, těším se, že prázdniny už skončily, protože začnou nové řady seriálů. Vedle deníku čekám samozřejmě hlavně na HIMYM a OTH :D

A ještě něco na konec. Ráda čtu blogy na iDnes. Ačkoli většina z nich je jakýmsi výplodem člověka, který všechno ví, všude byl rovnou 5x a číst komentáře je v podstatě dobrovolné mučení.
Přesto mám pár oblíbených blogů. Nedávno se k nim přidal blog pana Roberta Hřebíčka. Jeho názory, které nádherné prezentují schopnosti moderního človeka spojit zájem o historii, křesťanství i vědu, jeho střízlivé názory a současnou kulturu, občas i vzdělávací pohledy na sociologii či Islám - to vše mě uchvátilo. A potěšilo me to v tom smyslu, že to s těma lidma není zas až tak špatně :) http://hrebicek.blog.idnes.cz/

 


Komentáře

1 Elysia Elysia | 8. září 2012 v 0:25 | Reagovat

to neni mozny! zrovna dneska (podotykam, ze driv, nez jsem tohle cetla) jsem taky psala o baleni veci kvuli stehovani a o denicich, ktery buh vi proc nechci vyhodit:D a o Lumennn jsem premyslela dost podobne, ja tam sice porad chodim cist a posledni dobou uz jsem se sama sebe ptala proc vlastne, kdyz akorat se spoustou veci nesouhlasim, ale taky jsem nakonec dospela k zaveru, ze to nema proste jednoduchy a ma svy trapeni jako kazdej jinej a musi se s nima vyporadat, ale radit jak na to ji nebudu, protoze k tomu proste musi dojit sama..
o adopci kotete uz ani nemluvim...ackoli to moje se zatim drzi a zustava:)

2 onni onni | Web | 11. září 2012 v 11:10 | Reagovat

[1]: chichi, jj, to je prave ten duvod, proc jsem tam uz nechodila, castokrat me to tam akorat vsechno nastvalo :D jo, mozna kdyby Lum dodelala normalne skolu, pak si nasla praci a mozna i nejaky normalni vztah, tak by to k in prislo tak nejak prirozene, to zmoudreni, nebo jak to nazvat, ale ona si ten zivot asi sama jeste vic komplikuje, takze ji to bude asi dyl trvat..

no, ja jsem uz par dnu v novem byte s pritele, ode dneska jsme online.. ale ono bez toho netu je to faaajn :D jinak je to super, hlavne mit vlastni lednicku kde si kupuju vlastni veci, mit obrovskou skrin jenom pro sebe, v pracce mit vyprane jenom svoje veci, super :D a deniky jsem si samozrejme nechala :)

a kote jsem si prosila nadelit od jeziska :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama