Duben 2013

Jak mě zas jednou něco pěkne nasralo

22. dubna 2013 v 10:51 | onni |  Každodennost
Odmalička mě rodiče učili, že si mám na cestě dávat pozor. Jelikož jsme bydleli na vesnici, kde nebyla žádná dětská hříště, se sousedy jsme si hráli na naší zahradě a na silnici. Na silnici, na které občas projelo auto, ale také velký traktor nebo kombajn. Měla jsem v sobě zafixované, že jakmile uvidím/uslyším některé z takových vozidel, mám okamžitě skočit na trávník a co nejblíže k plotu. A taky jsme to tak všechny děti dělaly.

A i dnes, když se mi 27, by mě v životě nenapadlo vléz do silnice, která není absolutně prázdná. A je jedno, jestli stojím na přechodu. Vždycky provedu svoje doprava-doleva-doprava-doleva a až pak vlezu, přičemž během přecházejí spěchám a občas se raději mrknu na potencionální auta znovu.

Občas mám pocit, že tohleto naučily maminky jen opravdu malé procento dětí. A nebo chtějí být lidé dobrovolnými dárci orgánu. Třeba u nás máme takové malé náměstí, kterým vede hlavní cesta. Aut tady jezdí opravdu požehnaně a je tady předepsaná rychlost 40. Ano, většina aut si tady dává pozor, protože tudy nejedou poprvé. Řidiči aut mají povinnost dodržovat zákony silničního provozu. Ale copak tuto povinnost nemají i chodci? Je jedno, že o dva metry dál je značený přechod, já si projdu středem silnice mezi kolonou aut, protože já jsem chodec, kterému se auta musí přizpůsobit. Ještě lepší je v zimě. Chodci si neuvědomují, že i brzdná dráha auta v zimě je prostě o hodně delší a že i když mají na přechodu přednost, můžou tím přechodem projít pokud je auto dost daleko, nebo už před přechodem zastavilo.

A tohle není jen u nás na našem malém náměstí plném lidí. Tohle zažívám pořád a všude. Prostě chodci mají pocit, že oni na silnici nemají žádné povinnosti a že vlastně nemají povinnost se ani podívat na provoz na silnici, než do ni vstoupí.

Tento můj pocit potvrdil spot Skupiny ČEZ, která se snaží propagovat osvětlení přechodů. Jo, to je šlěchtí. Ale podívejte se sami:


Cituji: "Byla tmavá noc, přemýšlel jsem o svých věcech a chystal se přejít ulici...". Jsem já jediná, kdo vidí tuhletu absurditu? Představte si tu situaci, je noc, tma, neosvětlený přechod, jede po silnici auto, které MÁ SVĚTLA a chodec, který není vídet, nemá na sobě nejspíš vůbec žádnou odrážku, navíc ještě "premýšlí o svých věcech", takže nejspíš vleze do silnice, aniž by se vůbec podíval, jestli něco jede. Kdyby přechod nebyl osvětlený a došlo by k nějaké nehodě, na čí straně by byla vina? Na řidiči, protože chodec byl na přechodu. Ale to, že chodec, místo toho, aby nepřemýšlel o svých věcěch, ale podíval se na silnici, kde prostě MUSEL vidět blížící se světla auta a tudíž to ON mě dávat pozor, to už v dnešní době asi nikomu smysl nedává, že.

Nedávno jsem četla článek o starším pánovi, který nedopatřením srazil chodkyni na silnici. Podle toho co jsem četla, řidič jel pomalu, maximálě třícítkou, protože brzdil, když před jeho vozem proběhl pes. Následně se rozjel, nevšiml si, že je před ním už nějaká paní na silnici a srazil ji. Byl schledán viným, ale žádný trest nedostal. Když jsem četla tu diskuzi, fakt jsem pěnila. Všichni kritizovali řidiče, všichni byli chytří jak rádio, že přej je v autoškole učili sledovat silnici a předvidat co se může stát. Jen jeden člověk tam napsal - mě zase učili, že než vstoupím do silnice, mám se dvakrát podívat na obě strany.

Občas vážně nevím, co si o tom všem mám myslet.

Dodatek: Tak jsem zrovna viděla ten spot v TV a část o přemýšlení o svých věcech už tam nebyla. Asi nejsem jediná, komu to připadalo mimo.

Song for Today: Susanna and The Magical Orchestra - Love will tear us apart

8. dubna 2013 v 17:07 | onni |  Hudba
27 let mám za sebou. Všude kolem sebe slýchám, jóó, už ti táhne na 30. Jo, táhne, občas si vážně připadám stará, ale v tom smyslu, že mi nějak nedochází, jak ty roky letí. Od doby co pracuji už kór. Jak jsem už opakovala asi stokrát, období puberty mi připadá jako úplně jiná dimenze. Ale teď mi už tak začíná připadat i období výšky. Neustálé výlety, člověk vlastně ani neposeděl. Tady jsem byla v praze, tady v Polsku, tady v Itálií, tady v Bulharsku. A kolem mě se taky pořád něco dělo. A když už nic, tak bylo dost stresu ze zkoušek.

Teď už jsem dva roky z Brna pryč. A jak ty dny letí, chybí mi to míň a míň. A začínám si připadat taková více spokojená se svým životem, nebo jak to nazvat. taková smířená, vyspělá, klidná. Jo, kecala bych, kdybych si občas neříkala, že mi v tom životě asi něco chybí. Možná nějaké vzrušení, něco zvláštního. Ale k čemu vlastně.

Občas mě nebaví poslouchat ty nářky lidí kolem 30. Mám pocit, že to je pro moho lidí vážně krizový věk. Protože ještě nedávno patřili k těm dvaceti-něco-letým, a teď jsou najednou staří. Ale myslím si, že věk kolem 30 let super. Člověk má už většinou dodělanou školu, zkouši svůj první job, zařizuje první byt, plánuje rodinu nebo nějakou další kariéru. Nemusí ještě úplně vědět co vlastně chce, ale má už vytvořené nějaké to zázemí proto, aby to mohl pořádně zkoušet.

Dlouhé roky, co jsem žila zvláštní, jiný život, jsem si přála mít normální život. Teď ho konečně mám. Myslím, že hodně lidí si neuvědomuje, že ta krása toho života může být v tak obyčejných věcceh, jako je společné koukání na film v sobotu večer, pečení bábovky nebo kdoví, třeba starání se o dítě.

Uvidíme, co bude za rok :)


Jo a pár mých super dárků :)



Jak jsem hledala inspiraci pro svatební šaty

4. dubna 2013 v 17:30 | onni |  Style
Představte si, že jste dívka/žena, co se bude vdávat. Představte si, že se budete vdávat a čeká vás výběr svatebních šatů. A k tomu všemu si představte, že jste typ holky, co sice nosíte sukně, ale tak nějak nemotorně, líbí se vám boty na podpatcích, ale puchnou vám v nich nohy, máte malá prsa, ale široky hrudník a jste při těle. No, možná už víte jak jsem se cítila už od první chvíle, co jsem kdy začala přemýšlet o vlastních svatebních šatech.

Bylo přede mnou několik představ. Jednoduchý střh, pokud možno méně zdobené a dlouhé rukávy samozřejmostí. Jdu se do kostela vdávat, ne plesat, takže nechci plesové šaty. Naštěstí jsem už byla předem připravená na to, že v půjčovně si nevyberu. Přesto jsem to zkusila. Projela jsem si několik galerií. No, až tak připravená jsem tedy nebyla. Všechno vesměs vypadá takhle:

http://svatebnisaty.trinec.cz/foto/novy2.jpg

http://svatebnisaty.trinec.cz/

Nepadnoucí korzet a šlehačka. Galerie všech místních salónů vypadaly jak posměšný článek z Módního pekla. Ale řekla jsem si, fajn, za vyzkoušení nic nedám. Šla jsem do jedné půjčovny s kamarádkou. Na její hubenou, drobnou, malou postavu s výrazným pasem tohleto sedělo. Pokud někdo chce být na svatbě za princeznu, proč ne. Na mě? Ani omylem. Čekala jsem katastrofu, ale až takovou ne. Jednak tam na mou velikost 44 neměli nic pořádného (je samé pseudopokusy zakrýt příliš široká ramena), ani šněrované korzety mi neseděly. Nemluvě o tom, jak nepohodlná tahle věc vlastně je. Nechápu, jak v těch drátech ty slečny můžou vydržet celý den. Jo, asi si říkáte, co se divím, s tímhle rozměrem. No, na větši rozměry tam měli snad ještě lepší výběr. Ale to jak to na mě vypadalo. Díkybohu za to, že jsem vůči sobě co se oblečení týče tak kritická a mám dost rozumu, abych v tomhle nevylezla mezi lidi. No hrůza, vypada jsem jako 100-kilova vosková panna navlečená do obrovského bílého pytle s výšivkami. Celkem jsem vyzkoušla asi 6 šatu, jediné rozumné byly prostě klasické šaty do áčka, ale bez spodní kryolíny - mimochodem, další šíleně nepohodlná věc.

Ať si říká kdo chce co chce, princeznovské svatební šaty sluší jen dívkám, které jsou drobné a neváží víc než 55 kg. Viděla jsem pár slečen s normální postavou, tak kolem 65 kg - vypadaly strasně. Fakt.

Verdikt byl jasný, šaty si nechám ušít. Teda, tohle jsem věděla tak nějak od začátku, ale nechtěla jsem to lámat přes koleno.

A teď, jak by to mělo vypadat? Jakože film Twilight mi připadá jako směsice toho nejhoršího, co kdo kdy mohl o upírech natočit (včetně béčkových hororů), něco mě tam vážně oslnilo - Belliny svatební šaty. Prostě NÁDHERA.

http://cache.jezebel.com/assets/images/39/2011/11/bac747a2020b5fcce59be4c3fed43c62.jpg

Ale jak jsem řekla, jsem hodně sebekritická, takže mi je jasné, že tohle na sobě mít nemůžu. Hlavně by přes tu krajku šlo vidět moje "zádová prsa" :) Ale první představa byla, fajn.

Zkusila jsem štěstí a na googlu jsem zadala wedding dress long sleeve. A zase menší zklámání. Všechno na jedno brdo, vesměs šaty a la vévodkyně Catherine. Tedy, šaty měla krásné, ale zase, je to drobná žena a navíc, moc originální to není.

Pak jsem ale našla toto:

http://4.bp.blogspot.com/-Oo8-tEysimw/UEjKE7dKPEI/AAAAAAAAP1Y/elq2aXzKcq8/s1600/BORGON%CC%83A+vestido_de_novia_rosa_clara_168+.jpg

Krása. Nádhera. Tohle bylo ono. Samozřejmě látka by se musela přizpůsobit silnější postavě. Ale zamilovala jsem se.

http://2.bp.blogspot.com/-l9q1VrpRSVM/UBbTdw2PbXI/AAAAAAAAHpw/bEGOOj85kZo/s1600/colecci%C3%B3n+rosa+clara+2013+colection+wedding+vestido+de+novia+1.jpg

Mrkněte na http://www.rosaclara.es/ - je to fakt krása.

Moje představy se začaly pořádně rozšiřovat a staly se konkrétními. Princeznovský, rovný střih, mírně do áčka, ale rozšíření dané střihem a ne podstavcem. Pásek přes pás pro zakrytí břícha a bílé knoflíčky na zádech a rukávech.
Ukázala jsem to mamce, poslechla jsem si samozřejmě přednášku o tom, že přesně takové šaty mít nemůžu, protože jsem na ně moc tlustá, ach ty matky, a ukázalo se, že mamka měla svatební šaty hodně podobné. Rovné, splývavé, dlouhé rukávy, výstřih skoro ke krku a hlavně ty knoflíčky, hlavně ty knoflíčky!:)

A teď, jak to trochu spestřít? Koukám a koukám po internetu, hledám inspiraci.. a mám to! Modré svatební boty!:D Nj, vážně, mám je. Tmavě-modré baleríny za 134 Kč :) A knoflíčky budou taky tmavě-modré. A do vlasů mám ručně vyrobenou čelenku z Fléru. Žádné šílené účesy a závoje, fuj. A pozvánky jsem si taky navrhla sama, budou bílo-modré. A proč tmavě-modré? Protože tyrkysovou, modrou, fialovou a červenou má každý. A můj aťák má tmavě-modrou rád :)

A můj pseudonáčrt zatím konečného stříhu.