Příběh mé fobie

1. srpna 2013 v 13:42 | onni |  Každodennost
... aneb po nějaké době pořádný vybrečující se článek.

Nedávno jsem koukala, že tento blog píšu již od roku 2009. Přemýšelala jsem, kde jsem v té době byla. Jaké jsem měla přátelé, kam jsem cestovala, jakou jsem poslouchala hudbu. Pořád přemýšlím o tom, jak šíleně se všechno změnilo. I některé moje názory. A hlavně psaní. Proto se sama sobě divím, že dneska píšu něco, z čeho se vyložene potřebuju vypsat. Není to věc, která by byla tajemstvím, ale něco, o čem mám pocit, že se nikdo vlastně se mnou nechce bavit. Na moje pocity a názory koukají lidé tak trochu, jakoby měli ve tvaři výraz "chudáčku, prožila sis svoje, a proto to chápeme, ale stejne jsi magor a nemůžeš si dělat co chceš".

Do tří let jsem byla jedináček. Byla jsem trošku vymodlené dítě a to jsem si užívala. Měla jsem pozornost ze všech stran, moje maminka musela brzo do práce, hodně se o mě starala babička. A taky teta, která po nečekaném potratu druhého dítěte již nemohla mít víc dětí.
Pak se narodila sestra. Ta, která byla vždycky klidnější, hodnější, přátelštější, usměvavější. Ta, která měla přízeň rodičů jakožto toho mladšího potomka a to až do doby, než se o čtyři roky později narodil bratr. Ale byly jsme dvě sestry, byly jsme porovnávany a já byla ta, která všechno schytala.
Bohužel, ačkoli svou sestru miluju, vždycky jsem vůči ni chovala zášť. Nebylo to jen kvůli upředňostňování me sesty ostatními (nemluvě o tom, že ona byla vždycky ta hubena a hezká, takže se mi nejednou stalo, že se kolem mě pohybovali kluci, které jsme považovala za kámoše, ale oni se jen snažili dostat k nim). Dlouhé roky jsem měla pocit, že ji dávám něco za vinu. A nejen ji.
Ve třech letech jsem onemocněla na salmonelózu. Pamatuju si, jak mi mamka dávala pít čaj z malého porcelanového hrníčku, abych do sebe dostala nějaké tekutiny. Nepamatuju si, že by mi bylo nějak zle, vím jen, že jsem byla nemocná podle ostatních. A doktor doporučil mé mamce, aby mě poslala do nemocnice, protože je doma malé mimino. Moje sestra. Salmonelózou tehdy onemocněla i moje babička. Průběh její nemoci nebyl tak vážný, aby musela do nemocnice, přesto do nemocnice šla, aby byl někdo se mnou.
Pamatuju si to staré, malé venkoví schodiště. Sestoupili jsme po něm a já si snad ještě do této chvíle neuvědomovala, co se děje. Najednou jsme byli v nějaké vyšetřovací místnosti, kde bylo plno stolů a židlí a papírů a psací stroj. Najednou mě vzala sestříčka a odtáhla do výtahu. V ten moment tuším se zrodila moje lehká klaustrofobie. Kéžby to zůstalo u toho.
V nemocnici jsem se cítila ohrožená, necitila jsem se tam v bezpečí, věděla jsem, že musím pryč. Pořád jsem utíkala, dodnes si pamatuju to velké schodiště, a zábradlí, ktrého jsem se přidržovala. A tu studenou podlahu, po které šlapaly moje bosé nožky.
To víte, byl rok 1989, lékaři si to vyřešili po svém - přivazali mě k posteli. Pamatuju si ten pohled, kdy ležím v te malé postýlce a vidím svoje nohy přivázané bílou látkou k rámu postele. Měla jsem na sobě malou peřinku a nohy mi spod ní trčely a mi byla hrozná zima. Dodnes mi je na nohy pořád zima a i v létě spím v teplých ponožkách.
Byly tam se mnou dvě děti, holka a kluk. Ta holka mě pořád škádlila, brala mi moje hračky a zneužívala toho, že jsem se nemohla hýbat. Babičku dali do vedješího pokoje ale nedovolili ji ke mě chodit. Rodiče za mnou nemohli. Mohli mě vidět jen skrz sklo, ale já, připoutaná na lůžko, jsem k oknu jít nemohla.
Jak jsem se o pár let dozvěděla, byla jsem v nemocnici dva týdny. Dva týdny indispozice, strachu a stesku. Můj otec se všemi možnými způsoby snažil mě odtatud dostat, ale nešlo to, tehdy něco jako revers dítěte neexistovalo. Až po dlouhém běhání po kdejakých známých a úplatcích mě dostal ven.
Dodnes si skoro všechno přesně pamatuju, ale stejně mi to nikdy nedávalo moc smysl. Proč mě tam tak dlouho drželi? Tak dlouho jsem nemocná nebyla. Prý dělal primář naschvály, ale proč? Trauma mi zůstalo opravdu velké, od té doby jsem se bála doktorů a nemocnic, do mých 17 let mi nikdo nebyl schopný vzít krev. Celou dobu jsem měla v nemocnici kapačku a při představě, že by mě kedo píchal v loktu, jsem prostě nebyla schopná narovnat ruku.
Byla jsem ale poměrně zdravá holka, až na jedno odbobí, a tak jsem to neřešila.
Pak se ale můj život změnil. Dodělala jsem školu, začala mít normální vztah, našla si práci, vlastní byt... a přišla touha založit rodinu.
Z děti jsem měla vždycky tak trochu hrůžu, ani jsem je neměla ráda. Ještě pár let tomu jsem byla přesvědčena o tom, že žádné mít nebudu. A hlavní důvod byl - porod. Nebyla jsem schopná si připustit, že bych někdy v životě měla porodit. Porod mi absolutně nepřipadal jako něco zázračného a krásného. Z patetických vět žen "ano, boli to, ale dáváš nový život" se mi dělalo špatně. A dělá vlastně dodnes. Když jsem měla občas to "štěstí" nějaký porod videt v TV, dělalo se mi mdlo. Když jsem jednou na Discovery viděla dokument o prenatálním životě, zakončený třemi porody, rozbrečela jsem se. Tohle jsem prostě nebyla ochotá zažit, nikdy. Nejen ty bolesti, ale celý ten průběh, to, co se stane s orgány a to, že mě u toho někdo vidí.
A pak přišla ta prapodivná, pro mě skoro až nepochopitelná touha mít dítě. A začalo období mých nejhorších úzkostí. Chci dítě, chci svoje dítě, ale nemůžu ho porodit, prostě to nezvládnu, nikdy. Byla jsem v bezvýchodné situaci, nevěděla jsem co mám dělat, moje pudy byly pomalu silnější než já a já, ať jsem se nažila sebevíc samu sebe přesvědčit, že dítě nechci hlavně z materiálních důvodu, jsem se začínala pomalu ale jistě hroutit.
Tehdy jsem byla na kontrole u mé psychiatričky a ta mě trochu uklidnila, že mi může napsat indikaci k cisarskému řezu. Moje obavy to však úplně nevyřešilo.
Začala jsem se zajímat o porody obecně. Co všechno mě vlastně čeká. Nejen u porodu, ale všechna ta gynekologická vyšetření. Nastalo další zhroucení. Ne, tohle prostě nedám. Vůbec, nikdy, pfuj, to mě rači zabijte...
Co mám dělat? Kdo mi poradí? Byla jsem v zakletém kruhu, chtěla jsem mít dítě, ale nebyla jsem schopná ho mít. V noci se mi zdávaly šílené scénáře, měla jsem noční můry. Jeden pokrok však nastal. Jak jsem začala číst o přirozených porodech, začínalo mi to docvakat. Já se nebojím porodu, já se bojim nemocnice a vyšetření.
Můj dávný názor o porodech doma byl jasný - je to šílené riziko a do toho bych nikdy nešla. Matky, co se pro tohle rozhodnou jsou pomatené alternativky co žerou listí a placentu zahrabavájí do květináču. Díky obecné masáží, která zde převláda ještě z dob komunistů, jsem patřila do skupiny žen, jež mají pocit, že bez doktora žena nikdy neporodí. Dokud jsem nedostala rozum. Ne, rozhodně se ze mě ze dne na den nestala bojovnice za domácí porody, ale něco se ve mě změnilo. Už jsem nepřemýšlela o tom, že nebudu schopna dítě nikdy porodit, ale o tom, jak zajistit, abych měla porod co nejpřirozenější.
Ale to byla chvíle, kdy jsem o dítěti s partnerem teprvě uvažovali. Až přišel měsíc, kdy jsem se přestali chránit a já na testu našla slabou druhou čárku. Tohle byl asi nejšílenější týden v mém životě. Už? Teď? Vážně? Už chci to dítě teď? A vážně ho chci? Ježišmarjá, co mám dělat. Já to dítě neprodím, já ho neporodím! Byla sem v tak šíleném stresu, že to snad ani nemohlo dopadnou jinak... MS nakonec přišla a doktor mi na to řekl, že to nejspíš nic nebylo.
Naprosto zhroucena jsem několik dnů měla svůj svět zničený. Ale donutilo mě to jednat. Začala jsem si zjišťovat další informace.
Mezitím ale byla moje mamka v nemocici. Byla jsem za ní na návštěvu a byla tam i moje babička a táta. A nějak jsme se začali bavit o porodech a tak a já jen tak mezi řečí řekla, že asi budu jednoho dne rodit doma. Taťka se mi vysmál a mamka na mě koukala jak na blázna. Jen babička mi řekla, že jedno dítě rodina doma a jedno v nemocici a ten porod doma byl naprosto v pohodě. Zarazilo mě to. Uvědomila jsem si, že mojí rodiče jsou "ze staré školy" a něco takového, jako porod doma, je pro ně naprosto nepředstavitelné. A že mě vážně mají za blázna.
Ten den jsme ale rozebírali ještě něco. Dobu, kdy jsem jako malá byla v nemocnici. Snad poprvé se mnou o tom mluvila i babička, která tam se mnou byla. Mimo jiné mi řekla, že podle toho, jak jsem se tam chovala si myslí, že mě něčím dopovali. Abych neutíkala a abych neřvala.
Po krátkém rozhovoru jsem byla chvilku zticha a přemýšelal. Když jsem pak jela domu autem začaly se mi vybavovat jisté věci. Doma jsem pak cvičila jógu a najednou jsem se zastavila v podivné poloze a něco se mi vybavilo.
Celýž život jsem hledala odpověď na otázku PROČ? Proč mě tam tak dlouho drželi? Přoc jsem tak zoufale chtěla utéct, proč jsem měla takovou šílenou potřebu odtamtud zmizet?
Najednou jsem viděla sebe samu, jak ležím, přikrytá tou malou peřinou, přivázaná. Byla noc, tma a nademnou stál nějaký chlap. A pak jsem ho cítila na sobě. Cítila jsem jak na mě někdo leží.
Upadla jsem na kolena a nepřítomně jsem hledela na stěnu. Připadala jsem si jak v nějakém stupidním americkém psychothrilleru. Takové věci se přece nedějí, tohle je jenom ve filmech!
Najednou mi vše dávalo smysl. Všechno. Všechny mé problémy, včetně těch sexuálních. Včetně toho šíleného despektu, který k doktorům mám. Já třeba od jisté doby nechodím k gynekologovi a nikdo by mě už nedonutil jít na stěr. V sexu jsem hodně submisivní a neumím pořádně říct ne. Něž jsem měla současný vztah, de facto jsem nemohla mít sex střízlivá. A občas, když mám sex ve tmě a patrner na mě lěží, mám zaškuby a mám chuť ho odkonut a utéct. A když se to nepodaří, začnu brečet a mám pocit, jako bych byla znášilňována.
Taky jsem uvědomila jedno. Nemůžu rodit v nemocnici, pokud to bude nemocniční prostředí. A nemůžu připustit, aby nějaký doktor sahal na moje dítě.
Jenomže, jak to udělat? Ve svém okolí pochopení nenajdu a už vůbec ne v porodnicích, které tady jsou. Co mám dělat? Nedokážu si představit, že budu rodit v nemocnici, v té hnusné, odporné, studené nemocnici, ve které se mi tohle stalo. Neodkážu si představit, že budu rodit na tom hnusném porodním křesle. Nedokážu si představit, že me budou doktoři a porodníci kontrolovat, strkat do mě kdovíco, vyšetřovat a v konečné řadě, že se někdo doktne a bude vyšetřovat mé čerstvě narozené dítě.
Ale domácí porod? Vážně? Tohle má být ta alternativa?
Od doby, co jsem si uvědomila, kde je problém, se už porodu jako takového nebojím. Vůbec. Nebojím se bolesti, tlačení i případného zranění. Nebojím se ani o to dítě, pokud ho nechám, ono vyjde na svět samo. Vím, že to oba zvládneme. Protože těhotenství a porod není nemoc.
Ale co když? Mám dost odvahy na to, abych tohle dovolila? A má na tohle dost odhavy můj partner, který by mi musel být oporou? A co na to mojí rodiče a další lidé? Ja vím, že mi to může být jedno, ale není.
Posledních pár měsíců mám dost. Každý měsíc očekávám, že MS nepříjde a ona vždycy příjde. Podvědomě vím, že je to kvůli mému strachu. Strachu z toho, že jakmile budu těhotná, už nebude cesty zpět a já se budu muset definitivně rozhodnout, jak to dítě porodit. Bojím se toho, že nebudu mít volbu a že když půjde do tuhého, nebudu mít šanci ani sílu dožadovat se dodržení porodního plánu. Bojím se, že budu nakonec v takovém stresu, že si sama sobě ten porod zkomplikuju. Ale doktorům ani nemocničnímu personálu nevěřím. Ani sestříčkám, ty jsou kolikrát ještě horší než doktoři.
Dodnes podivně nesnáším svou sestru za to, že jsem kvůli ní musela do nemocnice. Nesnáším své rodiče za to, že mě tam poslali. Nesnáším babičku za to, že me odtamtud nedostala.
Cítím se špinavá a zníčená a navždy poškozená z toho, co se kdysi stalo. Cítím se ztracená a zamtená. Cítím se slabá v tom, že v dnešním světe nemůžu rozhodovat, co se s mým tělem bude dít. Že nemám volbu.
 


Komentáře

1 Babe Babe | E-mail | Web | 29. srpna 2013 v 22:44 | Reagovat

Chci sem napsat komentář už měsíc, ale pořád nevim jak reagovat. Chci ho napsat, abys věděla, že to někdo četl. Jestli ti můžu nějak pomoct, ozvi se.)

2 onni onni | Web | 1. září 2013 v 1:14 | Reagovat

[1]: dekuji :) ja nevim, zda se k tomu da vubec neco napsat. tenhle prispevek jsem publikovala i na jednech strankach, tam nejake reakce byly, trochu mi to pomohlo. Ubehlo uz par mesicu od doby, co jsem tohle mela v hlave, zase se deji jine veci, co mi delaj radost i co me trapi, ceka me konecne ta psychoterapie, pristi tyden, takze uvidime :)

3 elysia elysia | 11. září 2013 v 20:25 | Reagovat

běhá mi z toho mráz po zádech, je to tak jak jsi napsala, působí to jak z nějakýho filmu, člověk má vždycky pocit, že některý věci se prostě nedějou, dokud se nestanou jemu nebo někomu v okolí.. úplně to nutí přehodnotit některý postoje..je to tak otřesné, že vlastně taky nevím, co říct..jen že je mi to opravdu líto..a přeju ti aby ta terapie pomohla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama