Září 2013

Sometimes... they come true.

25. září 2013 v 16:33 | onni |  Každodennost
Když jsem byla malá, tuším mi bylo nějakych 6 let, byla jsem zamilovaná do Michaela Jacksona. A pak do Vinnetoua. A pak do Supermana. A pak taky do Leonarda DiCapria, totálně. A pak ještě víc do Villeho Vala. A představovala jsem si, že s nima budu mít svatbu. Taky jsem si představovala že s Villem Valo příijdu o své panenství, což jen podtrhuje moje infantilní představy té doby.
A pak přišlo pár reálných lidí, se kterými jsem si svou svatbu představovala taky. Díky bohu, že to skončilo jen na představách. S jedním jsem přišla i o to panenství, sice zamilovaná, ale naprosto nepřipravená.
Viděla jsem se v různých podobách, viděla jsem velké svatby se všema lidma, které mám ráda, viděla jsem malé svatby, kde jsme byli jen my dva. Občas jsem brečela u romantických filmů, nebo svatebních scén seriálů, hlavně v době, kdy jsem byla sama, víceméně s vlastní vůle a moje představy z dětsví mi v té době připadaly víc než komické.
Přesto, jakkoli jsem byla vždycky cinická, negativní, pesimistická, tvrdá a životem zklamaná osoba, vždycky jsem si představovala romantickou svatbu s mužem, kterého budu navěky milovat.
A teď je to tady. Beru si muže, o kterém jsem veděla snad už od začátku, že už nikdy nikoho jiného nechci. Po 3 letech tohoto pocitu se za 4 dny se vdávám.
Pořád mi to nějak nedochází. Minulou středu jsem byla u kadeřnice na zkoušení účesu (teda, pokud se na těch mých krátkých vlasech dá vůbec něco učesat,. ona si tam hrála, tupírovala, sprejovala a pak mi na hlavu dala tu čelenku s bílým motýlem a já se začala smát. A ona na mě - už ti to dochází co? A pak v sobotu jsem s přítelem sbírali daily questy ve WoWku a on řekl, no příští víkend toho moc nenahrajeme a ja si tak v hlavě řekla, proč? A pak jsem se začala smát. V neděli jsme leželi v posteli v intimní chvílce a on na mě - příští týden už tohle budem dělat jako manželé. A v ten moment mi to asi došlo.
Neslyším svatební zvony ani velké oslavy. Slyším pomalý, lehký zvuk klavíru.


Pár filmů z posledních dnů

12. září 2013 v 21:50 | onni |  Creativity
Jednou z výhod toho, že jsem na nemocenské je fakt, že konečně doháním všechny filmy, které jsem zanedbávala. Za posledních pár dnů jsem jich viděla fakt mraky. U některých jsem se fakt nasmála, u některých i trochu pobrečela. A doporučuju momentálně tyto:

Neobyčejný život Timothyho Greena
Krásný příběh o tom, jak můž a žena dlouho prahnou po dítěti a jak to nikdy nevzdávají. A taky o odlišnosti, individualitě, kráse světa a že ně vždy všechno musíme nutně pochopit.
Jo, přiznám se, že vzhledem k tomu, že už mám diagnózu "snažilka", mě tyhlety filmy prostě dostávají. Ale je to vážně nádherná Disneyovka.

Kamarád taky rád
Poslední dobou se točí celkem dost filmů o tom, jak si chlap a holka užívají nezávislého sexu a ačkoli se tomu brání, dřív nebo později se do sebe zamilují. A to i přes to, že spolu de facto jenom spí a de facto, nemají nic společného. Tenhle film je jiný. Je to krásný, zábavný a vtipný příběh o tom, že u pojmu "friends with benefits" je důležíté to FRIENDS.

Je to i můj život
Rodiče a dvě děti. U malé dcerky se objevi vzácná leukémie. Nelze najít dárce kostní dřeně. A tak se využije moderní medicína a umělé oplodnění a na svět příjde holčička s přesně určenou genetickou výbavou, aby své starší sestře poskytla "náhradní díly". Připadá vám to trochu jako sci-fi? Tak to ten film rozhodně není. Je to dnešní doba. A je to příběh obyčejné rodiny, která se snaží zachránit to, co zbylo.

Skoro dospělá
Miluju Evu Mendes, připadá mi naprosto nádherná a ráda se na ni dívám. Proto jsem si taky pustila tehle film. Celkem klasický příbeh o tom, jak žena měla v 17 dítě a to dítě je nakonec dospělejší než ona sama. Hezký film.

Jak porodit a nezbláznit se
Krásná, milá, barevná a pravdivá komedie o několik párech v očekávání a jeho nejrůznějších podobách. Docela mě dostaly negativní názory na CSFD i IMB, které bych já dokázala naprosto lehce vyvrátit, takže to možná souvisí opět s mou diagnózou "chci dítě" a normálním lidem se to možná líbit nebude.

Martha Marcy May Marlene
Minimalistické vyobrazení psychiky člověka, co se snaží odpoutat od traumatu způsobeného pobytem v sektářské komunitě. Hodně záběrů jen tak na tvář hlavní hrdinky a k tomu plno podivných zvuků padajících šišek na střechu domu. Ale mi se takové filmy líbí.

Rebelka
Nejdřív mě ta pohádka trochu nudila, ale nakonec velmi mile překvapila. Víte proč? Protože se nejedná o klasickou pohádku s láskou a koncem typu "žili spolu šťastně až na věky". Ale je to klasický příběh o tom, jak si občas matka s dcerou vůbec nerozumí, ačkoli pro ni chce to nejlepší. Vše je udělano animovaně, doplněno magickými prvky a typickým pohádkovým morálním nádechem.

LOL
Docela zajímavý pohled na to, jak vlastně žije dnešní mládež. Na jednu stranu je to jistá kritika toho, že pořád sedí u počítače a tak. Ale zato má dnešní dítě docela hezkou věc - má mobil a tak jako ve filmu, může napsat sms své mamce ve tvaru "hug me" a ona příjde a obejme jej. Mě tohle třeba nikdy nenapadlo, a přitom jsem kolikrát někomu chtěla říct, ať mě obejme, ale nějak to nešlo. Přes sms je to jednodušší.

Samec
Zase jeden typický příběh o frajírkovi, který rád sexuje s kdekým, dokud se nezamiluje. Akorát tenhle film nemá uplně happy end a proto se mi líbil :)

Surfařka
Autobiografický příběh o dívce, která byla nadanou sportovkyní a své ambice směřovala k výhře v surfařských závodech. Až ji jednoho dne při tréninku žralok ukousl ruku. Ale ona to nakonec zvládla a vyhrála. Jak jsem si pak zjistila, tato dívka se angažuje v různých organizacích a má i svou vlastní nadaci na pomoc lidem po amputaci končetin. Pozitivní a dojemný příbeh.

Song for Today: Kuroi Namida (Nana ending)

10. září 2013 v 1:40 | onni |  Hudba
Jedna bezesná noc za druhou se kolem mě táhnou a snaží se mě utopit v jakémsi patetickém trápení, které jsem si nejspíš způsobila sama. V životě jsem udělala pár chyb a se všema jsem už nejspíš smířená. Ano, jsem. Občas jsem dokonce ráda, že jsem chybovala, hodně mě to naučilo.
Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že bych si měla nafackovat za to, že jsem ji nechala odejit.
Za tři týdny se vdávám, mělas mi jít za svědka.
Byly jsme jako dvě Nany, viď?


I need to slepp

1. září 2013 v 1:44 | onni |  Každodennost
Posledních pár měsíců jsem se trápila jako už dlouho ne. Měla jsem pocit, že jsem se v životě dostala do slepé uličky. Vůbec jsem neveděla co mám dělat. Stal se ze mě člověk, kterým jsem nikdy nechtěla být a nejrači bych si nafackovala. Dělám to, co dělat nechci. Řeším věci tak, jak je řešit nechci a utápím se v sebelítosti. Naposledy jsem se takhle strašně cítila asi na střední.
Chce se mi smát i brečet a chce se mi zvracet z toho, co jsem to za člověka.
Stala se ze mě klasická ubrečená, zoufalá, nezajímavá a otravná ženská, co se snaží o díte. Nemůžu na to nemyslet, nemůžu se věnovat svým koníčkům, svůj život nesnáším, nesnáším svou prácí. Ale nejsem schopná to nějak změnit. Nemám na to odvahu, bojím se změn, nevím co mám dělat. A přítom je mi úplně jasné, že tahleta situace je naproso bezvýchodná a že dítě není žádné řešení.
Mám být přece štástná! Snažím se dát na rady okoli a obklopovat se věcma, co mám ráda. Čtu jen příjemné věci, koukám jen na příjemné filmy, všude po bytě dávám něco, co voní, čuchám k čerstvě vypranému prádlu, chodím všude pěšky. A krucinál, za měsíc se vdávám!
Dva týdny tomu jsem měla jeden ze svých klasickch ubrečených záchvatů, přiznala jsem si, že jsem příliš velkej srab na to, abych svůj život změnila sama. V ten moment jsem si připadala naprosto bezmocná. Prosila jsem vyšší síly o něco, cokoli, ať někdo něco udělá, ať to uděla za mě, protože já to nedokážu.
A asi o půl hodiny později to přišlo, dostala jsem nápad, jak svou situaci alespoň trochu zlepšit. Další dva dny jsem myslela jen na to, že to vyřeším, aspoň trochu. Ale moje plány byly k ničemu. Seděla jsem na gauči, čuměla do zdi a měla dost. Ten den opět přišly kramy a já už ani nebrečela, neměla jsem na to sílu.
A pak to přišlo. Druhý den, šílený stres, šílená situace, bezmocnost. Ale nedala jsem se. Nenechala jsem si strát na hlavu a byla jsem silná. Byla jsem silnější než kdy předtím a nenechala se zahnat do úzkých. Nezhroutila jsem se, stála jsem se vztyčenou hlavou a řekla, co chci. Jakmile jsem si vyslechla praktické rady ostatních, bylo rozhodnuto.
Takže jsem na nemocenské. Už víc jak týden a kdoví, jak dlouho ještě budu. Čeká mě pravidelná psychoterapie a možná i hospitalizace. A víte co? Poprvě v životě se na to těším. Chci to už konečně vyřešit. Chci ze sebe dostat všechen ten hnus, co se ve mě za život nasbíral a všechny ty nervy, co ze mě udělal za posledních pár měsícu pomatenou ženskou, co si kontroluje děložní čípek! Krucinál, co se to se mnou stalo?!

Zatím je to těžší, než se zdá. Ze dne na den se nedokážu uklidnit. Snažím se porád něco dělat. Hlavně uklízet v bytě, to mě zatím celkem baví, což je dost psycho. Ale faktem je, že je mi pořád na nic. Pořád jsem nervózní, přemýšlím o úplných kravinách. Hlavně věcech, které nemůžu ovlivnit. Jak dlouho budu na nemocenské? Co bude s prací? Kde vemu na všechno peníze?
Vrátil se mi jeden tik z dětsví. Vypadly mi za uchem vlasy a nerostou. Rozpadávají se mi nehty. Měla jsem zánět močáku. Cítím se pořád slabá, točí se mi hlava a je mi nevolno. Pořád se škrábu na nohou a mám na nich úplně rozedřenou kůži. Beru antidepresiva, vitamíny, piju bylinky a dělám věci, které mi zvedají náladu. Ale nefunguje to. Jediné, co me dokáže spravit je koupel. Nechcu vidět ty účty za vodu.
Vtipné je, že stačil jeden jediný týden doma a já se dostala na svůj studentský spánkový režim. Zatím s tím bojuju, ale marně. Nemůžu v noci usnout a spím dopoledne. Ale možná to tak má být. Možná mi moje tělo říká, že tohle potřebuju, po dvou a půl letech SE KONEČNĚ VYSPAT.