Září 2014

Od tokofobie k přirozenému porodu - IV

11. září 2014 v 14:18 | onni |  Zajímavosti
"Kdyby nebylo doktorů, já a mé dítě bychom zemřeli!" - tuhle větu jsem během těhotenství, a vlastně i mnohem dříve, slýchávala neuvěřitelně často. Slova o tom, jak bylo těhotenství bezproblémové a najednou ze vteřiny na vtěřinu se porod úplně sám od sebe zkomplikoval a lékaří zachraňovali matku a dítě, mi měly vehnat do hlavy strach a respekt. Achbože, ještě, že ty doktory máme, že! Už těhdy mi ale na všech těch scénářích příšlo něco divné. A taky že bylo.

Ono totiž málokterá tato věta má i pokračování. Málokdo se totiž zeptá na přesný scénář, na přesný průběh a hlavně, málokdo si uvědomuje, že komplikace nevznikají jen tak samy od sebe. Pokud vzniknou, můžou za to dvě věci - nekvalitní péče v těhotenství, ať už ji má na starost lékař, PA a nebo sama těhotná žena některé věci zatají či nevědomky pomine. Druhý faktor, kvůli kterému se najednou z bezproblémového porodu stane problémovy je, paradoxně, ten, který ten porod později zachraňuje.

Tohle není žádná má hypotéza, jsou to fakta, ke kterým existuje mnoho studíí, upozorňuje na ně organizace WHO, píše se o nich na internetu i v mnoha knihách a lidé o nich stejně neví. Užitečné odkazy na příklad zde:
http://normalniporod.cz/dokumenty/doporuceni-who-v-prubehu-normalniho-porodu/
http://www.iham.cz/nabizime/informace/zakladni-informace/porod/
http://www.greenmedinfo.com/blog/myth-safer-hospital-birth-low-risk-pregnancies
http://www.zenskekruhy.sk/napisali-sme/item/301-epiziotomia-kriticky-pohlad-na-porodnicke-praktiky-cast-1
A za zmínku stojí také knihy jako Hypnoporod od Marie Monganové, Fascinující mysl novorozeného dítěte Davida Chamberlaina, či Hovory s porodní bábou a Partner u porodu.

Trochu to shnru:
1. Příjem do nemocnice pouhých 7 dní po termínu
2. Oxytocinový zátěžový test
3. Stres z kříku rodících žen
4. Nabídka epidurálu, aniž by porod vůbec začal
5. Tableta na vyvolávání
6. Píchnutí vody
7. Epidurál
8. Nucení přejít na křešlo
9. Tlačení na břícho (sic!)
10. Tahání za placentu
Výsledek - Žena málem vykrvácela.

Říkám si, WTF?! Jsou ženy opravdu tak hloupé a nevzdělané? A nebo je to tím, že o těhle věcech se prostě nemluví? Protože žijeme pořád v přesvědčení, že lékaří dělaji všechno správně a mnohem lépe ví jak porodit dítě, než jeho vlastní matka?
Tak abych ty body trošku rozebrala.

1. Vyvolávat porod dřív než po ukončeném 42. týdnu těhotenství je neuvěřitelný nesmysl. Odjakživa se učíme, že fyziologické těhotenství trvá 38-42 týdnu, přitom termín porodu se počítá od poslední menstruace a předpokládá se, že žena má menstruační cyklus 28 dní. Kolik znáte žen v okolí, které mají MS pravidelně každých 28 dni? Já jednu a to sebe. Většina žen, které znám má cyklus delší, často i kolem 35 dnů. Jiné počítání termínu porodu je dle UTZ. Ano, dle stejného UTZ, který mi prorokoval, že moje dítě v břichu je o víc jak týden starší (přitom jsem znala přesné datum početí). Navíc i po tom 42. týdnu není třeba porod ihned vyvolávat, pokud se dítěti daří dobře. Dítě si totiž samo rozhodně o tom, kdy příjde na svět a pokud mu do toho budeme "kecat", může to být recept na průser.

2. Oxytocin je hormon, který má na starosti mimo jiné kontrakce, které vedou k otevírání děložního hrdla a vypuzování plodu. Hormony v našem těle jsou něco úžasného, tělo prostě samo ví, kdy má co dělat a tak nějak se na to samo připraví a zároveň na to připraví i dítě. Pokud ale začneme do těla vpichovat hormony uměle, co se stane? Tělo z toho zmagoří. Proč narušovat funkce dokonalého sytému?

3. Porod bolí. Ano. Tedy. Vlastně. Ne. Ne každého. Opravdu existují ženy, které porod nebolí. Ale i když ten porod bolí, je to jiný druh bolesti. Je to bolest, která, správně podána a přijata, vám dá sílu. Mozek potřebuje bolest aby veděl, co má poručit tělu. A každá žena prožívá tu bolest jinak. Některé ji zvládají lehce, jiné těžce, každé pomáhá k uvolnění něco jiného, některá zpívá, hučí, mručí, jiné řvou. Já řvala taky a pomáhalo mi to. Pokud ležíte v porodnici příliš brzo, je jasné, že uslyšíte, jak kolem vás pořád někdo řve. A je jasné, že vás to vystresuje, začnete se porodu bát, ten se buďto oddálí, zpomalí, či dokonce zastaví a bolest bude mnohem větší.

4. Epidurál se zdá jako záchrana. Jako nejlepší vynález moderní doby. To jako fakt? To těm ženám nikdo nikdy neřekl, že je to umělé znecitlivění oblasti, která právě teď MUSÍ být citlivá? Že to zastavuje kontrakce a má to i neblahý vliv na dítě? Proč se nabízí v nemocnicích i ženám, které ještě ani neví, zda ho potřebují?

5. Někde jsem jednou četla článek o tom, jak se liší plod člověka od plodu jiných savců. Jednou ze základních věci, je fakt, že o tom, zda se plod udrží a kdy se narodí, rozhoduje sám plod (dítě), nikoli jak to je u zvířat, matka. Je to jedna ze známé vývojové charakteristiky lidské rasy, plod je samostatný tvor již od prvních buňek. Můžeme dělat co chceme, ale pokud se dítě rozhodne, že v těle matky neche zůstat, nijak ho tam neudržíme. Stejně tak, když chcete zkoušet různé babské rady na vyvolání porodu, pokud se dítěti prostě nechce, tak nevyleze. A pokud se mu daří dobře (což by v ideálním světě měla matka sama poznat), není absolutně žádný důvod ho násilím tahat z matčina lůna. Pokud to uděláme, zaděláváme si na pěkné komplikace.

6. Podávání umělého oxytocinu, Hamiltonův hmat, vyvolánání porodu, umělé propíchnutí plodových vak - to vše má za následek jedno - posílení kontrakcí na nesnesitelnou úroveň. Žena začné mít mnohem větší bolesti, bolesti, ke kterým její tělo a mysl není uzpůsobeno. Jsou to bolesti umělé, ne přirozené. Děloha začne pracovat mnohem rychleji, žena přestává bolesti zvládat, je unavená, slabá, nemá sílu porodit.

7. Takže přichází na řadu zázrak č. 1. Ženě sice uleví od bolesti, současně ale může kontrakce zpomalit, nebo je úplně zastavit. Při epidurálu musí být také žena připojena na monitor, což ji znemožňuje volný pohyb, který je důležitý mimo jiné pro správné dorotování dítěte. Také může dojít k "oblbnutí" dítěte. A jaké je první řešení takové situace? Ještě víc oxytocinu. To už začíná být průser, kontrakce jsou příliš silné a časté, pro dítě v děloze i bolestivé, dítěti padají ozvy a často dochází k radikalnímu řešení, jako je císařský řez.

8. Je dokázáno, že rodit na porodním křesle v polože vleže je nejvíc rizikové, jelikož při této poloze padá děloha "dolů", kostrč tlačí směrem nahoru a porodní cesty se zužují až o 30%.

9. Takzvaná Kristellova exprese je metoda, kdy personál zatlačí loktem ženě na horní část břicha a tím pomůže dítě vytlačit. Tato metoda je škodlivá, nebezpečná pro ženu i dítě a hlavně, v ČR je zakázaná. Navíc je naprosto nesmyslná, jelikož tělo při porodu funguje prakticky samo, samo tlačí, samo vypuzuje - samozřejmě pokud není porod narušen umělými zásahy nebo stresem.

10. Placenta se postupně odlučuje od dělohy po porodu. Pokud je dítě ihned po porodu s matkou a ihned se přisaje k prsu, vyplaví se další dávka přirozeného oxytocinu, placenta se uvolní a tělo ji vypudí a dojde také k mnohem rychlejšímu zavinování dělohy. Tohle mohu potvrdit, zažila jsem to. Pokud se tento proces jakkoli naruší, vypuzení placenty trvá dlouho. Přesto, placenta v těle nezůstane na věky, může odejít i po několika hodinách a je to naprosto NORMÁLNÍ. Pokud ji personál nemocnice vytáhne příliš brzo, hrozí riziko vykrvácení (to se ti doktoři ve školách neučí, nebo jak?).

Žena v článku píše, že kdyby rodila doma, vykrvácela by a zemřela. Jenže vtipné na tom je, že kdyby rodila doma a nebo v porodnici, kde by porodu nechali přirozený průběh, nic z toho by se nestalo. Nikdo by ji nemusel zachraňovat.

Když jsem se žen, jež tak rády pronášely větu o tom, jak je doktoři zachráníli, ptala na přesný průběh porodu, vždycky se tam objevilo nějake to ALE. Buď byl porod vyvolávaný, nebo dostaly kapačku oxytocinu, nebo měly epidurál, nebo jim doktor píchl vodu, udělal hamiltona, tlačil na břícho, tahal za pupečník... prostě a jednoduše, všechny ty komplikace, které během porodu vznikly, způsobil samotný personál porodnice. Jinak řečeno, lékaři zachraňovali něco, co sami způsobili.

Jenomže ženy si to neuvědomují. Fakticky, neví o tom. Buď jsou líné si to zjistit a nebo je ani nenapadne, že by něco takového měly vědět. Porody se uskutečňují v nemocnicích tak dlouho, že nikoho nenapadne, že je na nich něco špatně. Většina lidí smýšlí stylem - no co, však já bych si taky nenechala operovat slepák doma v obyváku nebo třeba jen zdravotní sestrou. Copak jsme ve středověku?
Jenomže důvody, proč ženy kdysi u porodu umíraly, jsou úplně jiné (nemoci jako křivice, příliš mladý či starý věk, příliš mnoho porodů, nedostatečná hybiena, přesvědčení, že ženy si nebezpečný porod zaslouží) a představte si, že to není tak dávno, co mnohem více žen umíralo během nebo po porodu právě v nemocnici (viz. na příklad horečka omladnic http://cs.wikipedia.org/wiki/Hore%C4%8Dka_omladnic).
Ale hlavně že pak všichni děkujeme Bohu a hlavně lékařům, že matku i dítě zachránili. To, že ze zcela fyziologického, bezproblemového porodu udělají porod rizikový, to už nikdo nezkoumá.

To be continued...

Od tokofobie k přirozenému porodu - III

8. září 2014 v 11:53 | onni |  Zajímavosti
...aneb jak jsem si začala mnohem více vážit vlastní matky.

Moje mamka rodila třikrát. V roce 1986, 1989 a 1993. Tedy v době, kdy o slovech jako je bonding, rooming in nebo možnosti mít partnera u porodu nikdo ani neslyšel. Rodilo se jako na bežícím páse, s preventivním nástříhem, kapačkou v ruce a nohama přikrutovanými k lehátku. Těhotenství a porod byl institucionalizován a nikoho nejspíš nenapadlo, že je to proces, který může být krásný a v pozitivním slova smyslu nezapomenutelný zážitek.

Naše matky rodily samy. A i pak byly samy. A my byli pryč. Byli jsme separování od naších matek. Říkáte si, no a co, však jsme to přežili? Jo, přežili. Nikdo si nestěžoval.

Opravdu?

Na začátku mého těhotenství jsem veděla, že já chci věci prožívat jinak. Moje rodina to nechápala. Vlastně to nechápal skoro nikdo. Dokonce i ženy v mém věku. Za všechno totiž může strach. Ženy se bojí a neveří si a pokud narazí na někoho, kdo to vnímá jinak, znervózní. De facto jim totiž žena jako já říká, že ona je schopná porodit sama, kdežto ony ne. Tyto ženy si najednou začnou uvědomovat, že je něco špatně. Pokud už nějaké dítě porodily, začnou si uvědomovat, že neměly dost síly zvládnou to samy. Jenomže nikdo se tomu nemůže divit, když po tolik let slýcháme od žen v našem okolí, že porod je hnusný, strašný a bolí, ale musí se nějak přežít. Prostě to už chce mít každá za sebou a nechá celý proces v rukou někoho jiného. Schválně, kolik znáte ve svém okolí žen, které porodily zcela přirozeně? A tím přirozeně není myšlen jakýkoli vaginální porod, který neskončil císařem. Pokud nepočítám pár kamarádek v mém věku, které si přirozený porod tak nějak vybojovaly, patří do té skupiny jen mé babičky. A to taky jen u těch starších dětí. A ty děti se narodily doma.

Moje mamka mě taky úplně nechápala, dokud jsem to s ní nezačala pořádně řešit a vyprávět ji, co vlastně chci a nechci. Najednou se moje mamka začala měnit a začala mluvit o svých porodech jinak. Ačkoli měla porody pohodové, najednou se začala semtam zmíňovat třeba o tom, jak ji u kontrakcí všechno bolelo, potřebovala si sehnout, jenomže ležela na zádech, s rukama a nohama připoutanýma k posteli. A nebo jak se po celý týden, co musela být v nemocnici, cítíla hrozně sama a bylo ji na nic. A nebo jak jednou za tři hodiny přijela sestřička s velkým vozíkem a rozdávala děti na kojení jako chleba z pekárny. Nebo když mě vzala a tajně me ukazovala tátovi schovaná někde na chodbě, kde to smrdělo cigaretama.
Ženy v ČR mají často tendence říkát onu slavou větu "No co, já to měla tak a tak a taky jsem to přežila". A to je jakože v pořádku? To, že to všechny "nějak" přežily znamená, že daná věc je v pořádku a není třeba na ní nic měnit? A vážně je všechno ok? Není. Nebyla to totiž jen moje mamka, ze které začaly vylézat vzpomínky, které nebyly tak úplně v pořádku. Byla to třeba i moje babička, která své druhé dítě porodila již v nemocnici. Dokonce, když jsem byla s obrovským břichem na pedikúře, pedikérka se rozkecala a žena, která má dva syny vě věku kolem 20 let mi začala vyprávět, že by klidně teď chtěla ještě třetí dítě, protože teď už jsou ty porody úplně v pohodě. A stěžovala si jak musela rodit na zádech a že děti neměla hned u sebe. Takových příběhů se kolem vás, když jste těhotná, najednou začne objevovat hromada.
Ne, není to v pořádku. Není v pořádku to, co prožívala moje mamka a mnoho dalších žen jen proto, že to nějak PŘEŽILY. Není v pořádku, že takové porody prožívají ženy ještě ve 21. století. A není pravda, že dnes si každý může vybrat porodnici jakou chce a mít porodní plán. Personál si totiž vybrat nikdo nemůže a dodržení porodního plánu ve skutečnosti zálaží hodně na štěstí. To, zda budete mít umělý oxytocin, hamiltona nebo vám odnesou dítě pryč a několik hodin jej neuvidíte - to jsou věci, které se dějí dnes a denně a NENÍ to v pořádku.
Já nechtěla něco přežívat, nechtěla jsem přežívat nepříjemná vyšetření u lékařů a nechtěla jsem přežít porod našeho syna. Chtěla jsem si to užít, chtěla jsem na něj mít krásné vzpomínky a chtěla jsem si po porodu říct, ano, zvládla jsem to, jsem dobrá.
A upřímně, vážím si své vlastní matky teď mnohem víc, když si uvědomím, co všechno musela PŘEŽÍT...

To be continued...

Od tokofobie k přirozenému porodu - II

5. září 2014 v 14:07 | onni |  Zajímavosti
Co udělá většina žen, když na testu najde dvě čárky? Utíká k doktorovi.

Za ta dlouhá léta se z těhotenství stala nemoc. Všechny ty skvělé moderní přístroje, vymyšlené původně k řešení patologických stavů, dělají z každého těhotenství něco rizikového, co musí být pod dohledem. Vymýšlejí se pořád nové a nové metody ke zjišťování vrozených vývojových vad, jež dávají rodičům právo jít na potrat i po 12. týdnu těhotenství. Nevím kolik z nich si uvědomuje, že to dítě už v té době vnímá a pohybuje se. A netuším, kolik lidí si uvědomuje, že všechny screeningy, na které lékaři těhotnou ženu posílají, nejsou stoprocentní.
Možná bych si to taky úplně neuvědomovala, kdybych neznala někoho, kdo na to málem doplatil. Tento příběh http://matejruzicka.blogspot.cz/2013/05/matej.html se stal jednomu mému známému. Opravdu si tak málo lidí uvědomuje, že z důvodu špatně interpretovaných výsledků z screeningů v těhotenství už bylo potraceno mnoho zdravých dětí?
K čemu tato vyšetření jsou? Jakou mají spolehlivost, jakou pravděpodobnost? Jistě, na internetu si můžete najít spoustu čísel, ale nenajdete jedno - 100%. Žádný lékář vám pomocí žádného přístroje nezaručí, že dítě, které čekáte bude nemocné nebo zdravé. Tak proč se kvůli tomu stresovat?

Tohle byla asi jedna z prvních myšlenek, která mě napadla, když už jsem těhotná byla. Ale nad smyslem návštěv u lékaře v těhotenství jsem přemýšlela už dávno. Klasická vyšetření probíhají jednou za měsíc. UTZ, vyšetření moči, zvážení, tlak, v některých případech i vaginální vyšetření. Proč vlastně?

Protože máme strach. My ženy si neveříme. Nevěříme ve vlastní schopnost porodit a nevěříme ve vlastní schopnost poznat, že je něco špatně. Věříme doktorům a přístrojům.

A já jsem v tomhle stejná. Tedy, (snad) byla jsem. Možná to souvisí právě s tou mou fobií z doktorů, ale vždycky si plánuju, jak budu asertivní a ve výsledku jen stojím a tiše se vším souhlasím. I když mi intuice říká něco jiného.

Otěhotněla jsem loni před Vánocemi. Po roce snažení. V dnešní době naprosto normální lhůta, kteoru většina doktorů neřeší. Tehdy mě to štvalo, dneska vím, že je to správně. Já totiž potřebovala jen uklidnit. Antikoncepci jsem nebrala už dávno, cyklus jsem měla přesný jak hodinky, byla jsem zdravá, a přesto jsem pořád všechno počítala, přepočítavala, až jsem šla po dlouhé době na kontrolu k doktorce, abych zjistila, že jsem ok. Trefila jsem se zrovna do období ovulace, což mi doktorka taky potvrdila. Takže jsem byla taky jednou z mnoha - jednou z těch, co potřebuje ujištění doktorů k tomu, zda je v pořádku. Když jsem o dva týdny později měla pozitivní testy, bylo to týden před Vánocema, šla jsem opět na kontrolu, tentokrát se ale jen zeptat, zda má vůbec smysl takhle brzo na kontrolu chodit. Doktorka tam ale nebyla, místo toho ji zastupoval lékař-chlap, takže jsem si řekla, kašlu na to, na kontrolu půjdu až po Vánocích. Po Vánocích jsem ale začala špinit, volala na pohotovost a nechala se vystrašit a doklusala na kontrolní UTZ, měla jsem hematom a prognózu rizikového těhotenství s nasazenými hormony - dnes opět vím, že jsem se stresovala zbytečně - dítě se samo rozhodne, zda zůstane či ne a já s tim nic nenadělám.

Ovšem brala jsem hormony a ležela, ono to taky jinak nešlo, bylo mi tak špatně, že nic jiného než zvracet a spát nešlo. Na kontrole v osmém týdnu už nebylo po hematomu ani vidu, ani slechu. Možná že to byl ten mezník, kdy jsem si řekla, že to musím přestat řešit a věřit svému tělu. Ovšem pořád od slova k činu bylo ještě daleko.
Faktem ale je, že každá návštěva gynekologa byla pro mě velkým stresem. Jednak, kromě prvního UTZ, jsem odmítala jakékoli vnitřní vyšetření a před každou kontrolou jsem se bála, jestli budu mít "koule" opět říct, že ne, nechci. K tomu všemu na každé kontrole se plod měřil a kontroloval se všech stran, jakoby to snad byl nějaký nádor. A já pak zase stresovala, zda naměřené hodnoty odpovídají průměru. A takhle to bylo každý měsíc. Na velkém UTZ ve 20. týdnu jsem sice měla radost, že vidím, jak náš malý už krásně kope nožičkama, ale úplně jsem cítila, jak je pro něj tohle stresující - ležet tak dlouho na zádech, když vám doktor tlačí na břícho, nebylo příjemné ani jednomu z nás.

První dávku asertivity jsem si vyzkoušela při doporučení na onen prvotrimestrální screening, o kterém jsem si byla už dávno jistá, že na něj nepůjdu. A taky, že nešla. Ovšem musela jsem podepsat nějaké papíry, jakobych snad psala revers z nemocnice. Další vyšetření, které mě čekalo, byl test na cukrovku. Opět něco, co jsem intuitivně nechtěla podstoupit, ale samozřejmě jsem si to hodně rozmýšlela a zjišťovala si kdeco. Pro mě to byl ale příliš velký stres a hlavně, pomalu ale jistě jsem se začala měnit. S ubývající nevolnosti a rostoucím bříchem jsem si začala připadat více uvolněná a spokojená. Vůbec jsem neměla potřebu chodit na kontroly, na otázky všech kolem "Jak se cítíš?" jsem odpovídala "Skvěle!". Byla jsem sice unavená, ale zároveň plná energie, zrovna začalo jaro, bylo slunečno a já chodila na dlouhé procházky. Na procházky jsem chodila skoro až do konce těhotenství a obecně mi bylo krásně. První výrazné pohyby jsem pocítila ráno 6.4. Pamatuju si to přesně. Od téhle chvíle pro mě byly kontroly u doktora vyloženě až přítěží. Nepomohl tomu ani fakt, že za celé těhotenství jsem byla u 4 různých gynekologů, jelikož jsem měla tu smůlu, že stará pani gynekoložka šla do důchodu a pořád se tam někdo střídal. Takže jsem musela chodit i na kontroly ke chlapům, což pro mě bylo neuvěřitelně nepříjemné a stresující - a to i přes to, že pánové byli milí a vnitřní vyšetření mi nedělali.
Test na cukrovku jsem jaksi obešla, ani nevím jak. Prostě pominuly týdny, ve kterých se ten test dělá a já na něj nešla a dlouho si toho nikdo nevšiml. Ovšem nervy jsem měla pokaždé, když jsem šla na kontrolu - jak budu zase dalšímu doktorovi vysvětlovat, že na to nechci, jelikož je to pro mě zbytečný stres, jelikož si nemyslím, že je to vyšetření úplně košér i pro dítě, a že se cítím dobře a kdyby bylo něco špatně, tak to poznám - v té době jsem si už tím totiž byla jistá (mimochodem, několik měsíců na to se stala ta šílená věc v Orlové, kdy těhotná žena vypila místo glukózy nějakou desinfekci a zemřela). Nakonec si toho sestřička všimla asi až v sedmém měsící těhotenství a to už pak nikdo neřešil.
O čem sem si však nedovolila polemizovat, bylo očkování na protiláky kvůli RH faktoru, protože to je něco, čemu absolutně nerozumím a hlavně, nemohla jsem si být nijak jistá, že bude dodržen můj porodní plán a moje krev se nesmísí s krví mého dítěte (pokud bych nerodila doma).
Vstoupila jsem však do osmého měsíce těhotenství a malý prcek už přestával být prckem. Na každé kontrole podle UTZ byl větší tak o týden (opět otázka lékaře - a test na cukrovku máte v pořádku?). Přišlo mi to naprosto šílené - lékář si myší nakliká něco do monitoru a počítač mu vyjede jakýsi údaj, který odpovídá tomu a tamtomu. Jsou vůbec lékaří schopní poznat velikost plodu jinak než pomocí počítače? Začala jsem mit vážně po krk toho, že je moje dítě moc velké a bůhvíco. Navíc mě čekal ještě stěr na streptokoka a měla jsem začít chodit na monitory. Ten streptokok - to je podle mě jedno z nejabsurdnějších vyšetření, které se v těhotenství provádí. Pokud je výsledek negativní, neznamená to, že za dva týdny je negativní pořád, pokud je pozitivní, nemá smysl to nijak léčit, jen při porodu je třeba podat preventivně antibiotika, navíc nitrožílně a navíc alespoň 4 hodiny před porozením dítěte. Jenomže pořád jsem ještě byla slabá a málo asertivní a neuměla jsem říct ne. Ten den před vyšetřením jsem už měla vážně všeho po krk - už jsem prostě k doktorovi chodit nechtěla. Navíc, když jsem pak začala chodit na přípravu k porodní asistentce, konečně jsem viděla ten obrovský rozdíl. Z poradny s PA jsem odcházela usměvavá, klidná a sebevědomá, že zvládnu naprosto cokoli, od doktorů jsem chodila vystresovaná a několik dnů přemýšlela nad tím, co mi řekli. Byla jsem v 36. týdnu těhotenství, malý kopal a dával o sobě pořád vědět a mi přišlo zbytečné chodit k doktorovi - já přece nebyla nemocná! Štvalo mě to, že neumím říct ne, že prostě neumím se postavit i svému okolí, které tak nějak očekávalao, že na kontroly chodit budu, měla jsem pocit, že by to ani nikdo nepochopil, ba dokonce mě odsoudil. Příliš jsem opět řešila, co si kdo pomyslí. Celý večer jsem seděla a brečela a měla jsem doktorů plné zuby. Prostě intuitivně jsem věděla, že v té ordinaci nemám co dělat. Když mě pak viděl můj táta a ptal se, co se děje, na mou odpověď mi řekl - a musíš tam chodit? Nemusíš. Tak tam nechoď! To bylo poprvé, co mi tohle někdo řekl a já to asi potřebovala od někoho slyšet. Že ne, nemusím tam chodit, já tam fakt nemusím chodit. Konečně jsem se uklidnila a řekla si, kašlu na to.
Ještě jsem tam šla. Naposledy. Šla jsem tam, nechala si vzít stěr na toho streptokoka (což jen tak mimochodem bolelo jako prase), ale jen proto, že mi ho vzala sestřička a ne doktor-chlap, nechala si UTZ zkontrolovat srdce malého a průtok pupečníkem, řekla, že na žádný monitor (CTG) jít nechci a na větu doktora "Teď byste měla na kontroly chodit každý týden" jsem KONEČNĚ řekla NE. Nechci, stresuje mě to, nechci to. Nakonec jsme se tedy domluvili, že na monitory už budu chodit do porodnice, kterou jsem si vybrala, ovšem neměla jsem v plánu tam jít dřív než v den, kdy pomine vypočítaný termín porodu. K čemuž už nikdy nedošlo, jelikož se náš prcek narodil přesně dva týdny před termínem.

Dneska už vím, že jsem měla říct to NE mnohem dřív. Možná bych se tak vyhla dalším věcem, které s tím souvísejí. Chybí mi v ČR to, co mají v zahraničí a tedy systém, kdy zdravá žena s fyziologickým těhotenstvím chodí na kontroly pouze ke své PA, ta ji pak doprovází u porodu a kontroluje i po něm. Navím to vše v rámci pojištění. Já jsem se setkala jen na tři soukromá sezení s porodní asistentkou Pavlou Kasparkovou z karvinské nemocnice a musím říct, že je to úžasná osoba. Je to žena, jejiž hlavní náplní práce jsou porody, ne kontroly, ultrazvuky, gentické testy a tabulky. Tato žena mě ještě více utvrdila v tom, že já zvládnu porodit dítě, jelikož jsem k tomu byla stvořena. Každá její pochvala mého uvědomění si, že nepotřebuju k porodu žádného doktora, umělý oxytocin nebo epidurál, mi dodával neuvěřitelnou sílu a sebejistotu. Ovšem jak sama ona mi potvrdila, jsem jedna z mála.
Ženy (nejen) v ČR jsou již dlouhá léta přímo či nepřímo přesvědčovámy, že nejsou schopné porodit. Alespoň ne samy. Potřebují k tomu lékaře, přístroje a umělé zásahy. Jak řekla má PA - potřebují, aby to někdo udělal za ně. Pro to se taky říká - porodil mě doktor ten a ten. Doktor, kór chlap, ale nikoho neporodil. Rodí vždy a jedině žena. Ovšem pokud si ta žena nechá protrhnout plodovou vodu, napíchnout umělý oxytocín, epidurál (což pak často vede k dalšímu oxytocinu a ne zřídka akutnímu císařskému řezu) opravdu de facto sama neporodí.
Já jsem byla celé těhotenstvá zdravá, přibrala jsem jen pár kilo (které jsem nechala v porodnici), zažila jsem spontání rychloporod a moje dítě mělo krásných 3,5 kg. A celou dobu jsem intuitivně věděla, že to tak je a bude.

To be continued...

Od tokofobie k přirozenému porodu - I

3. září 2014 v 13:52 | onni |  Zajímavosti
Nevím kdy přesně mi to došlo. Bylo to někdy v loňském roce, zhruba v době, kdy jsem se začínala transformovat do nesympatické role "snažilky", aniž bych si to ještě začala uvědomovat. Jak se z holky, která má takové trauma z dětství, že se tak moc bojí doktorů a nemocnic, že se rozhodne nikdy nemít děti, osoba, která po dítěti touží tak moc, až ji z toho občas hrabe? Možná je to jen pud, který nás nutí se rozmnožovat. A možná je to nutnost uvědomit si, že těhotenství a porod není žádný horor, ale něco naprosto normálního.

Tohle si uvědomit mi trvalo strašně dlouho. Porodu jsem se bála už odmalička, a určitě nejsem jediná. Bohužel generace naších matek zažila porody jaké zažila a přenáší to na nás. Nevědomky, či vědomky, těžko říct, situace jsou různé. I moje mamka, která zažila dva v podstatě naprosto pohodové porody (mě porodila jako prvorodička koncem pánevním bez kleští), na mě odmalička přenášela pocit, že porod je něco bolestivého, strašného, ale je to něco, co se musí přežít. Jakožto osoba se šílenou fobií z doktorů, jsem se jako malá bála i takových prkotin jako očkování a odběr krve. Poprvé od dětství mi brali krev snad v 17 letech, kdy jsem byla na vyšetření, ale když přišlo na věc, popadl mě můj klasický amok a záchvat, já nenarovnala ruce, a tak mě musel držet otec, sestřička a doktorka mi (ani nevím jak) vzala krev z dlaně. A už jako malé mi mamka říkala, že když si nenechám vzít krev, nebudu moci mít děti, protože v těhotenství mi musí vzít krev na vyšetření.
Další pro mě odpornou věcí byly návštěvy gynekologa. Dodnes je to pro mě naprosto potupná a neuvěřitelně nepříjemná záležitost, které se snažím vyhýbat. V neposlední řadě se mi často stávalo, když jsem viděla scénu porodu v TV, bylo mi z toho na brečení a nepomáhaly občasné komentáře, že "to tak ve skutečnosti nevypadá". No, i tohle není pravda. Vrcholem všeho asi bylo, když jsem před pár lety narazila na Youtube na videa z porodu. Málem jsem se pozvracela.

Důvodů, proč nemít děti, jsem měla samozřejmě víc, ale strach z porodu, doprovázený občasnými nočními můrami, byl asi ten hlavní důvod. Byla jsem člověk, kterého ve třech letech drželi násilím v nemocnici a já si všechno živě pamatovala. V průbehů mnohaletých terapií mi pak došly i další věci, vylezly na povrch zahrabané vzpomínky na zneužití. Na jednu stranu jsem se sesypala, ale na druhou jsem měla konečně možnost začít s něčím pracovat.

Když jsem dospěla a poznala svého manžela, nějak to přišlo samo. Chtěla jsem si ho vzít, chtěla jsem s ním založit rodinu. Ačkoli jsem se tomu rozumově bránila nějaké dva roky, intuitivně jsem prostě po dítěti toužila. Jenomže můj strach mi nedal pokoj. Chtěla jsem dítě, ale věděla jsem, že bych nebyla schopná ho porodit. Dlouhý čas mě to trápilo, byly to takové protichůdné myšlenky, jakobych ani nevěděla, co chci. Vnitřní rozpor mě trápil do té míry, že jsem z toho začala bláznit a nemyslela na nic jiného. Začala jsem si na internetu zjišťovat, co všechno bych musela podstoupit, kdybych byla jednoho dne fakt těhotná. Jak vypadají prohlídky u gynekologa, jak často tam musím chodit, jak vypadají porodnice, jak probíhá porod. Bylo pro mě třeba naprosto nemyslitelné, abych na kontrolu ke gynekologovi chodila každý měsíc! Zhruba v té době asi se stala ona nešťasná věc s Ivanou Königsmarkovou a všude v novinách se řešily domácí porody. Tehdy jsem byla absolutně proti a souhlasila s komentářemi, že ženy, co rodí doma, upřednosťnují své vlastní pohodlí před životem dítěte. No jasně, vždyť stát se může cokoli! Dneska bych si za tyhle názory nafackovala a když je někde čtu/slyším, nechápu je a nechápu, jak jsem mohla smýšlet stejně. Ale má cesta ke zbavení se strachu z porodu tehdy ještě ani nezačala.

Prvním takovým impulsem bylo ujištění me psychiatričky, že kdybych jednoho dne byla těhotná, může mi napsat "papír na císaře". Faktem je, že ono to vlastně moc neřešilo, ale byla to jakási první věc, která mě uklidnila. Konečně jsem se mohla začít na věc dívat víc střízlivě. Pár měsíců na to jsem zažila biochemické těhotentví, hrozně jsem si přála aby to vyšlo, přála jsem si to tak moc, že jsem z toho byla šíleně vystresovaná a těhotenství odešlo. Těch pár dnů co jsem měla druhé čárky na testech jsem si ale říkala, že pokud to výjde, porodím to mrně přirozeně. Protože ačkoli jsem tomu tehdy ještě moc nerozuměla, intuitivně jsem věděla, že císařský řez není žádné řešení a rozhodně to pro dítě není lepší. První těhotenství nevyšlo a dneska vím, že muselo trvat ještě skoro rok, abych si uvědomila to, co vím dnes.

Že se nebojím porodu, ale nemocnic. A že těhotenství a porod není nemoc.

(Těchto pár článků, které mám v plánu napsat, budou čistě subjektivního rázu, jak jsem těhotenství a porod prožívala já, jaký mám na to názor, atd. Takže ať si každý rodí jak chce ;)