Jak jsem chtěla být lesanská matka

28. listopadu 2014 v 12:17 | onni |  Každodennost

Již před otěhotněním jsem měla v několika věcech jasno - budu to dělat jinak než mainstream. No jo, jenomže už pár let platí, že je IN být OUT, takže v dnešní době je mainstream spíše biomatka. I tak jsem se ale snažila vyhnout věcem, které mi připadaly nesmyslné. Byla jsem hrozně uvědomělá a plánovala si, jak nebudu zobat žádné těhotenské vitamíny, jíst zdravě, být v klidu. Taky jsem měla v plánu používat látkovky. Ne kupovat nové, do kterých je třeba investovat tisícovky, ale hezky ty staré kvalitní, které pro nás moje mamka schovávala dlouhé roky na půdě. Taky bylo pro mě samozřejmě kojit, vůbec jsem nechápala otázky typu "A máš v plánu kojit?", jakoby to snad šlo nějak jinak. Občas jsem četla nějaké chytré články, a tak mi přišlo naprosto nepřípustné nechávat dítě vyřvávat nebo ho zavinovat. Také jsem měla v plánu koupit šátek na nošení dětí a že budeme spát spolu. Naopak co jsem v plánu neměla, bylo používání kapek jako Espumisan a rvaní do miminka jakékoli chemie.

No, člověk plánuje a Bůh se směje, že. Když mi už od 7tt začalo být tak špatně, že jsem akorát ležela a spala a zvracela, řekla jsem si, že si nějaké ty vitamíny pořídim, aby mělo miminko nějakou výživu, protože jsem nakonec za celý den nesnědla nic. No, nakonec jsem ale začala zvracet i ty vitamíny (tělo vědělo samo nejlíp, že se tím nemám cpát), takže jsem je brala celkově asi jen dva týdny. Naštěstí jsem začala pak uvažovat logicky, a to tak, že zvrací skoro každá žena a dítěti to nijak neublíží, ba naopak, těhotenské nevolnosti má na svědomí hCG, takže se malý drží. Nakonec jsem tedy první trimestr do těla dostala jen coca-colu, takže žádné zdravé stravování se nekonalo. Pak jsem to už neřešila vůbec. Je fakt, že jsem si dávala pozor na to co jím, aby mi nebylo zase špatně nebo mě nepálila žáha, a taky jsem neměla žádné extra těhotenské chutě. Ale párkrát se mi stalo, že jsem dostala šílenou chuť na sladké, a tak jsem běžela do Tesca a přitáhla deset snickersů a marsek nebo nanuků (to až v létě) a taky jsem si v klidu dávala pivo, jelikož jsem na něj měla šílenou chuť (ok, no, častěji to nealkoholické :).

Používání látkových plen jsem vzdala ještě před porodem. Když mamka zjistila, že na té půdě ty zásoby starých plen nějak zmizly, jelikož se postupně braly na mytí oken a podlah, začala jsem koukat na netu, kolik by stála nová výbava. Když jsem tedy chtěla jít do kompromisu a koupit zatím jen plenkové kalhotky na těch pár látkovek co jsem měla, s tím, že to budu střídat s jednorázovkama a pak se uvidí, brzo jsem si to rozmyslela. Kupovat svrchní kalhotky za tři stovky, když ani nevím, jestli to synovi bude sedět a jestli budu mít chuť a sílu to pořád prát, se mi fakt nechtělo. A tak jsem koupila v akci nějaké Pampersky a Babylove a řekla si, že uvidím, co bude. No, dobře jsem udělala, jelikož představa, že bych těch prvních pár týdnu měla ještě řešit praní plen, tak by mi asi jeblo úplně. Navíc, když byl syn chvíli na Nutrilonu AR, který mu vyloženě neseděl a přebalovala jsem ho pomalu každou hodinu, tak bych to ani prát nestíhala. Faktem ale je, že těch několik plen, co mám, pořád dobře využívám jako přebalovací podložky, bryndáky, útěrky atd.

Už v těhotenství jsme zařizovali malému samostatný pokojíček, kde měl svou postýlku. Jo, o společném spaní jsem měla taky hodně načteno, proto mi přišlo nesmyslné dávat postýlku do ložnice. Jednak by se tam ani nevlezla a druhák, to bychom se taky nevyspali nikdo. Takže postýlka stála v pokoji vedle ložnice a syn spal první měsíc se mnou. Buďto v obyváku na rozkládacím gauči, nebo v ložnici. Tak, aby se manžel vyspal do práce. Byla to výhoda i v tom, že jakmile byl prcek v noci neklidný, dávala jsem si ho na hrudník a tam pak usínal. Takhle jsem se naučila spávat na zádech, což jsem předtím nikdy neuměla. Jenomže po tom měsíci, kdy se prcek začal v noci budit každou hodinu a já už měla fakt dost, jsem ho jednoho dne dala spát do jeho postýlky a postupně se v ní naučil spát i v noci. Přestal se tak často budit, teď, když je větší, vydrží spát i několik hodin. Nedávno měl zvýšenou teplotu a tak jsem si ho vzala na noc k sobě do postele. No, on sice spal, ale já nespala celou noc, jelikož při každém jeho pohybu jsem se budila, co se děje. Takže už od prvního měsíce spí ve své posteli, ve svém pokoji.

V těhotenství jsem četla článek o tom, proč vlastně silné zavinování miminka uklidňuje. Na vině je přehřívání. Když se dítě zabalí do x vrstev, je mu tak teplo, že na brečení nemá už sílu a jediné co dokáže, je spát. Takže jsem do výbavy samozřejmě žádnou zavinovačku nepořizovala a měla jsem jen dvě tenké dečky. V porodnici bylo tak vedro, že se děti ani nezavinovaly, takže měl malý jen přikryté nožky a byl spokojený. No, asi po dvou týdnech ale začal být neklidný, takže jsme ho zkusili zavinout a ono to pomohlo. Jelikož jsem měla na paměti onen chytrý článek, jen jsme mu zavinovali ruce do dečky. Později jsem taky koupila Miracle blanket, která je z tenkého, bavlněného materiálu a chytá vážně jen ruce a miminko má nohy volné. Bohužel teda došlo i na ten Espumisan. Ale to byla moje vlastní blbost. Jelikož jsem tohle neřešila a myslela jsem si, jak bude mé dítě v pohodě, vůbec jsem si nezjišťovala, co mu může pomoct a Espumisan jsem znala z reklamy. No, bůhvíjak mu to ale napomáhalo, takže jsme pak přešli na to zavinování, kdy jsem mu pod dečku dávala nahřívaný polštářek. Až asi po dvou měsících mě napadlo pořídit nějaká homeopatika. A když jsem jednou přemýšlela, kam jsem dala ten polštářek, uvědomila jsem si, že jsem ho už pár dnu nepotřebovala. Od té doby dávám malému jen homeopatika chamomilla vulgaris. Jednou mi došla a čekala jsem, až mi přijde zásilka, a na těch pár dnů malého břicho opět bolelo, takže už mám vyzkoušené, že to fakt zabírá.

Bohužel i na to vyřvávání párkrát došlo. Několikrát se mi stalo, že malý začal ráno brečet a já po probdělé noci jsem k němu nebyla schopná vstát a prostě jsem zase usnula. Když jsem se pak probudila a vzpomněla si na to, bylo mi blbe ze sebe samé. A taky i přes den či večer, když plakal a já nevěděla co mu je a jak mu pomoct, prostě jsem ho dala do postýlky a odešla se uklidnit, protože jsem fakt nevěděla co dělat. Tohle ale bylo takové černé období, většinou, když prostě plakal a já nevěděla, co mu schází, jsem ho prostě držela v náručí a nechala plakat dokud ho to nepřešlo. Dneska už je tohle naštěstí za mnou, jelikož už i docela poznám, co který jeho pláč znamená a většinou se ihned uklidní. Taky nemáme nějaké problémy s usínáním. Měla jsem období, kdy jsem mu chtěla nastavit režim - koupání, jídlo, spát. Vydrželo to pár dnů a pak jsem se na to vykašlala, jelikož dělat režim takhle malému dítěti prostě nemá smysl. Dneska už většinou usíná sám, koupeme ho tak co dva, tři dny, podle toho jak je čas nebo jak se mi chce. No a když ho dám do postýlky a on brečí a nechce usnout, přesto že vidím, že se mu spát chce, prostě ho vezmu do náručí a on většinou do pěti minut usne.

No a kojení? Pche... Dneska je člověk kojící masáži obklopován všude. Občas mi to vážně leze na nervy a připadám si méněcenná a neschopná matka...
Všude se dočtete, jak je kojení super, jak je to pohodlné, zdravé, jak to prohlubuje vztah s dítětem, jak je to pro dítě to nejlepší. Prdlajs, není. Pro díte je nejlepší spokojená a zdravá matka.
Prcek se přisál skoro hned po porodu a i v nemocnici jsme s kojením problémy neměli. Jenomže ten třetí den, kdy se většinou z porodnice propouští, už začínají pekelně bolet bradavky. Jistě, to, že kojení bolí, se dozvíte už předem, protože bradavka si musí zvyknout a zesílit, bla bla bla... ale že to TAKHLE bolí, to vám neřekne nikdo. Už v porodnici to bylo docela utrpení, ale to, k čemu jsem se dopracovala po týdnu, by se klidně mohlo přirovnat ke středověkému mučení. Při každém přisátí mě polil studený pot a celá jsem se třásla, vyschlo mi v krku, takže jsem musela mít vždycky nachystanou vodu. Bolest mě nutila zatnout pěsti, jenomže jsem v náručí držela maličké dítě, takže jsem se musela držet, abych mu neublížila. Nakonec jsem se hrozila každého jeho probuzení a začala jsem mít depky, že zase budu muset kojit. Jakmile jsme u kojení začala i brečet, koupili jsme Nutrilon. Já samozřejmě kojení nechtěla vzdát, i když bylo jasné, ačkoli jsem pořád přikládala a dávala malému prso kdy chtěl (i na uklidnění, ne jen na jídlo), že mlíka mám prostě málo. Když jsme malého začali krmit Nutrilonem, pořád jsem odsávala, a dávala mu mléko z láhve a čekala, kdy se mi bradavky zahojí. Necítila jsem se ale dobře, odsála jsem za den sotva 60 ml a psychicky jsem na tom byla hůř a hůř. Nakonec jsem se malému vyhýbala, nechtěla jsem ho vidět, a i on u mě nechtěl být, byl klidnější u táty nebo babičky. V ten moment jsem si řekla dost, na odsávaní jsem se vykašlala a začala brát opět antidepresiva. Mlíko jsem měla do dvou týdnu fuč, neměla jsem s tím žádný problém, žádné nalévaní či záněty, citíla jsem si už líp a z mého syna začalo být spokojené, usměvavé miminko.

Že má kojení oproti UM samé výhody? Blbost. Ta mediální masáž je tak šílená, že se člověk pomalu až bojí nahlas říct, že je rád, že nekojí. Jistě, že jsem si to dlouho vyčítala, že jsem neschopná matka a bůhvíco. Jenomže nekojení mi umožnilo spoustu věcí. A hlavně tu jednu, nejdůležitější - spánek po celou noc. Díky nekojení totiž k malému může vstávat kdokoli jiný, a já mám možnost jednou za čas se pořádně vyspat. Nemluvě o tom, že když jdu někam s kočárkem a prcek má hlad, prostě dostane láhev a jedeme spokojené dál. Jinak bych musela vytahovat na veřejnosti prso, a tohle jsem nikdy v úmyslu neměla, protože až taková lesanská matka jsem nikdy být nechtěla. I na blbý bazén chodím plavat ve sportovních plavkách, které toho zakryjí co nejvíc to jde. A ano, kojení je strašně normální a přirozené a vytahovat prso ven před lidma je děsně super, ale přirozené je i čůrání a taky to neděláme na veřejnosti. Za ty tři měsíce, co své dítě nekojím, jsem našla jen jedinou nevýhodu nekojení, a to je cena. Taky nám chvilku trvalo než jsme přišli na to, co malému sedí, nakonec jsem mu dávali Hipp, který je Bio, no a teď dostává Babylove z DM, opět Bio. Oba jsme spokojení. A já jsem svobodná.
Jak mi totiž napsala moje PA, není důležité kojení, ale mazlení. A tak jsem synovi nekojení od začátku vynahrazovala tím, že jsem ho měla pořád u sebe. Často mi ležel na prsou a dnes ho uklidňuje, když dostane dudlík a já ho držím na rukou jakoby v pozici na kojení.

No a ten šátek? Jo, tak ten nám taky neprošel. Prcek byl odmalička hodně pohyblivý, už v den narození babička říkala, že bude dirigent. Proto jsme ho taky začali na noc zavinovat, hrozně rád se hýbal a mával rukama, jenomže je pak neuměl ovládat a rozčilovat se. No, jenomže když jsme ho dali do šátku, hrozně se vztekal. Aby byl v šátku ve správné poloze, musel být dobře utažený, a to se mu nelíbilo. Takže další lesanská praktika, která mi nevyšla. Holt, můj syn je tvrdohlavý. Po mně.

Proč to ale všechno píšu? Protože jsem věděla, že některé věci chci dělat prostě jinak. A i když mi většina nevyšla, to nejdůležitější jsem dodržela.

Fakt, že způsob, jakým byla naše generace vychována, není úplně košér, mi docházel už dávno. Ačkoli dnešní moderní způsoby výchovy-nevýchovy mi taky připadají dost ujeté a občas si říkám, že to není žádná psychologická osvěta, nýbrž lenost rodičů, vštěpování do potomku principu "samochvála smrdí", mi přijde dost zvrácená a výsledkem je houf nesebevědomých jedinců. To se projevuje všude, ať už na typicky českém oblečení, nebo naopak přílišným zaujetím vůči vlastnímu. Ale také na jakési stagnaci a neschopnosti ve vlastním životě mít něco lepšího než mám.
Tohle mi připadalo padlé na hlavu odjakživa, už jen proto, že jsem znala pár výjimek - lidí v mém věku, kteří jistě v dětství byli neprávem považování za namyšlené, v dospělosti pak za arogantní, ale pravdou je, že se jedná o osoby velice sebevědomé, silné, schopné dokázat cokoli.
Věděla jsem, že chci, aby moje dítě bylo taky takové. Aby vědělo, že je milované, že cokoli co umí, bude podporováno, a že za své neschopnosti nebude káráno a nebude mu to předhazováno. Stejně tak nebude nikým upozorňován na své nedostatky, hlavně co se vzhledu týče.
Stejně tak jsem ale věděla, že tohle je třeba pěstovat už od narození.
Všude se pořád píše a mluví o tom, jak dnešní generace mladých lidí pořád častěji končí u psychologa či psychiatra. Vina se hází na moderní, uspěchanou dobu a kdoví co ještě. Faktem ale je, že jsou to osoby nesebevědomé, a ta absence sebevědomí se projevuje v nejrůznějších psychologických deformacích. Ale proč se tohle neprojevuje u naších rodičů a prarodičů? Vždyť i na ně byla uplatňována "spartanská" výchova, když bylo doma 10 dětí, ani to jinak nešlo. A vždyť oni si zažili války...

Valná část se jich totiž narodila doma...

Jsme generací separovaných dětí. A to je dle mého ten základ, na kterém je třeba stavět.

Věděla jsem už od začátku, že tohle nesmím dopustit. Že se můj syn musí narodit v klidu a musí být hned u mě. Že nesmí být ihned po narození stresován nějakými zbytečnými procedurami, jen proto, že je to ve standardech nemocnice. Toho jsem docílila.
Syn se narodil bez pláče, byl hned u mě, nebyl ochuzen o vzácnou pupečníkovou krev, nebyl neúměrně natahován, nikdo ho hned po narozeni nedrhnul jak dlaždice, nekapal mu nic do očí, nic mu nikam nestrkal ani mu nic nepíchal. Prvních 24 hodin byl u mě, když to šlo, byl pořád u prsu. Po těch 24 hodinách byl na pár hodin pryč a já si to vyčítám dodnes. Jenomže, kdybychom byli spolu doma, leželi bychom vedle sebe v pohodlné posteli, on by byl u prsu a já se nemusela bát, že mi z té postele spadne. Což v té nemocnici nešlo a já ho prostě nemohla mít u sebe, aniž bych se nebála, že mi spadne. A sám v postýlce plakal. Takže ho sestřičky asi na tři hodiny pohlídaly a já se šíleným brečením do polštáře usnula. Jelikož už to bylo nějakých 30 hodin co jsem nespala, nemyslelo mi to. Víckrát jsem to už ale nedopustila.
I teď se mu už od začátku snažíme dávat najevo, jak je důležitý. Je praktický pořád s námi, přes den leží v lehátku nebo u nás v náručí. Nenosíme ho, aby si moc nezvykal, a taky už je dost těžký, takže ho už moc dlouho neunesu, ale chceme, aby cítil tu blízkost. A to od celé rodiny. Tohle lesanství mi, snad, vyšlo.

No a teda taky to, že je zdravý. Aspoň zatím (zaklepat). Neměl ani novorozeneckou žloutenku. Vzhledem k tomu, že se narodil v létě, neřešila jsem moc oblékání. Většinu času byl jen v body s krátkým rukávem a v ponožkách (jelikož má po rodičích pořád studené nohy) a občas, když jsem ho zavinula, měl jenom plínku. I na podzim, když mi občas někdo říkal, že je málo oblečený, jsem to neřešila a pořádně ho oblékám až teď, kdy je fakt kosa. I důkladné umývání rukou jsem řešila jen prvních pár týdnů, ve čtyřech týdnech jsme s nim byli v obchoďáku, pořád byl v kontaktu s lidma. Neřeším ani nějaká omezení podávání prvních příkrmů, dostal už bezlepkovou kaši, nějaké šťávy i mrkev, jelikož, vzhledem k tomu, že není kojený, mi tohle přijde jako menší zlo, než umělé mléko. A všechno mu chutná, nemuseli jsme ani podstupovat ono martyrium, kdy je dítěti třeba příkrmy podávat po lžičce denně a ono to stejně vyplivne. A ne, nedávám mu nic ze zahrádky, jelikož je blbost, že domácí je lepší. Nevím jak u jiných, ale u nás na zahradě už bylo kdeco a já teda fakt netuším, co všechno se v té půdě nachází. Takže dostává skleničky, ovšem v bio kvalitě.

Jo, a zatím ještě nebyl očkovaný :)

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama